Dean, Akihiko, Roger a Fahad se vypravili do okolí města Rayville v Louisianě, aby nalezli Briddimský drahokam, před několika týdny ukradený Archibaldem Quartermainem. Jedině s pomocí tohoto zázračného kamene mohou Lovci kryptidů spustit Brickellův stroj času, a zrealizovat tak Deanův plán, jak v minulosti zvrátit invazi Shai'ri. Mezi troskami letounu Barbary Kentové, jenž spadl na začátku invaze, však Dean a bojová trojka spásný kámen nenašli. Setkali se však s Lexi Mansonovou, rodačkou z Rayville, kterou mimozemští kolonizátoři unesli, a ve svém vesmírném plavidle na ní pak experimentovali. Stejný osud potkal i její sestru a několik dalších lidí. Všichni byli přemístěni do jakési pokusné komory. Něco podobného zažila i již zesnulá Curupira - poté, co se před několika měsíci setkala s napřed vyslanou jednotkou vojáků Shai'ri, byla unesena a přemístěna do podobné místnosti. Ačkoliv se tým pokusil Lexi pomoci, nakonec podlehla svým zraněním. Briddimský drahokam nebyl nalezen. Dean se původně domníval, že by jej mohli držet Shai'ri sídlící v okolí Rayville, a používat ho při pokusech na lidech, ale ukázalo se, že mimozemšťané jej pravděpodobně nevlastní... Zatímco Dean a jeho tři kolegové pokračují v pátrání po démantu, stupňuje se napětí ve Velázqezově tvrzi na pobřeží Argentiny. Chystá se něco strašlivého. Životy všech, pro které tvrz až dosud představovala bezpečné útočiště, se výrazně změní. A ta největší změna čeká jednu dívku, která až dosud v tomto konfliktu nehrála velkou roli. Nejhorší noční můra jejího života začíná...
LOVCI KRYPTIDŮ 4: PROBLÉMY S IDENTITOU, ČÁST PRVNÍ:
Bránou Velázquezovy pevnosti prosvištěl červený kabriolet. Zamířil k útesu, na jeho okraji se zahoupal, prudce se otočil, a sjel po prašné cestě dolů ze skály, směrem k nekonečné patagonské poušti. Thiago Raminez vypnul energetický štít obklopující tvrz, aby mohl automobil opustit její okolí. Z nejvyšší věže celého komplexu pohlížel na zářivě červenou, rychle se zmenšující tečku, následovanou obrovským mrakem prachu a písku. Usmál se, a očima přejel po suché, oranžové krajině. "Příjemný výlet, přátelé," řekl jen tak sám pro sebe, a pak zase zmáčknutím několika tlačítek na ovládacím panelu energetický štít nahodil. Ve starém kabrioletu značky MGB z roku 1970 se vezly Alessandrova adoptovaná dcera Sloane a vůdkyně Lovců kryptidů Pauline. Přišel čas na trochu holčičí akce. Obě ženy se spolu během izolace ve tvrzi dobře poznaly, a přestože spolu nebyly v přímém kontaktu každý den, vzájemně jim k sobě přirostlo srdce. Pauline sice neovládala znakovou řeč tak dobře jako Alessandro a Thiago, byla však se Sloane schopna komunikovat lépe než ostatní hosté. Ještě když byla na univerzitě, naučila se základy znakové řeči, aby mohla být v kontaktu s jedním studentem, který v průběhu života přišel o sluch. Ačkoliv Sloane přišla o sluch krátce po narození, a za celý život ani jedinkrát neslyšela svůj hlas, byla velice živá, chovala se přátelsky, smála se všemu, co jí připadalo vtipné, a působila velice inteligentně. Byla přece jen sečtělá, nad knihami strávila velkou část svého života. Pauline byla možná o nějakých deset let starší než Sloane, ale kdyby je spolu někdo viděl, myslel by si, že byly asi tak stejného věku. Před začátkem krize Sloane často vyjížděla ze tvrzi ve starém kabrioletu, který jí její adoptivní otec daroval k osmnáctým narozeninám. Ráda se proháněla po poušti, hledala místní zvířata, a fotografovala si krajinu. Přesvědčit Alessandra, aby jí dovolil opustit tvrz i nyní, když se celý svět ocitl v krizi, a Shai'ri mohli zaútočit prakticky v jakékoliv části světa, nebylo jednoduché. Zastal se jí však Thiago, řekl mu totiž, že malý výlet do pouště Sloane nijak neohrozí, neboť v okolí nebyly pozorovány žádné vesmírné lodě. A Alessandro nakonec svolil, když mu Pauline slíbila, že dá na Sloane pozor. Několik desítek minut nato už obě ženy projížděly drsnou patagonskou krajinou, pouštní písek je v prudkém větru bil do obličejů a jeho zrnka odskakovala od slunečních brýlí. Starý automobil sebou sice čas od času trochu hodil, k velkému smíchu obou kamarádek, ale jinak se hnal po rovince. Bylo neuvěřitelné, s jakou trpělivostí Sloane tu starou mašinu řídila. Hluk motoru, který sem tam zapráskal, na rozdíl od Pauline neslyšela, a tak se soustředila jen na volant, brzdy, a na krásnou písečnou krajinu. Měla také čas věnovat se Pauline. Ta se k ní občas naklonila a na něco se jí znakovou řečí zeptala. Většinou se jí ptala na vyrůstání v podivné, takřka středověké, avšak nově postavené pevnosti, kterou se její adoptivní otec rozhodl zbudovat. Vyptávala se Sloane na její zájmy, a ona jí pomocí znakové řeči sdělila, že jí zajímala příroda, zvířata, historie, politika, sport, zkrátka všechno, o čem se mohla něco dozvědět. Po chvíli jí Pauline zaklepala na rameno a divoce ukázala prstem na skupinku velkých opeřenců pohybujících se asi třicet metrů od auta. Sloane zastavila, vypnula motor, a z kabrioletu vyskočila. "Nandu pampový," ukázala Sloane v několika znacích, "můj oblíbený druh ptáka." Naskytl se jim pohled na skupinku deseti nandu pampových v čele s vysokým, sto sedmdesát centimetrů vysokým samcem, a čtyřmi agilními, jemným peřím porostlými mláďaty. "Mám je ráda, protože po většinu času jsou tišší," sdělila Sloane Pauline pomocí série znaků, "jako já." "Jsou nádherní," reagovala na to ve znakové řeči Pauline. Sloane se usmála. Stály opřeny o kabriolet, pohlížejíc na skupinu nandu, hledajících v písku výhonky a kořínky rostlin, asi půl hodiny. "Čtyři z vašich lidí odletěli," naznačila rukama Sloane, "včetně Deana. Moc ho neznám, ale vypadá mile. Aspoň na rozdíl od těch třech dalších. Jeden je moc drsný, druhý je moc smutný, a třetí je moc starý." Pauline propukla v hlasitý smích. "Jo, bojová trojka," řekla nahlas. Pak zase začala hovořit rukama: "Dean vlastně úplně neodletěl. Je tady." Položila si ruku na břicho. Osmý měsíc těhotenství se blížil. Při výletě se Sloane sice Pauline vypadala bezstarostně, obvykle si však lámala hlavu s tím, co bude, až se malý Dean narodí. Porod v nemocnici se nezdál být možností, a kdykoliv na to Pauline pomyslela, cítila se trochu vyděšeně. Sloane se na Pauline dlouze zadívala. "Opravdu přišel z budoucnosti?" zeptala se užitím znakové řeči. "Ano. Z té nejhorší, jakou mohla naši planetu potkat," odpověděla Pauline. "Je zvláštní vědět, že se Dean ještě nenarodil, a přitom už jsme se s ním setkali," naznačila sérií znaků Sloane. "Aspoň vím, co bude moje dítě zač, až vyroste," zavtipkovala Pauline. Stádečko nandu pampových se pomaloučku ztrácelo ve žhnoucí poušti. "Chceš jet dál?" zeptala se Pauline. Sloane na to reagovala rychlým zakýváním hlavou. Skočily do auta, a to se rozjelo dál do pouště. Pauline se Sloane otázala, jak daleko hodlá jet, a ona na to, že prý v okolí několika kilometrů od tvrze nehrozí žádné nebezpečí, a že se mohou klidně pořádně projet. A Pauline na to zase, že by neměly příliš riskovat. Sloane na to mávla rukou. A jejich rozhovor pokračoval, bavily se spolu o různých tématech, až se nakonec Pauline odvážila položit Sloane docela vážnou otázku. "Neodpovídej, jestli nechceš," naznačila, "ale chtěla bych se tě zeptat, jaké to je, neslyšet se celý život?" Sloane na to reagovala okamžitě. "Sluch pryč, ušní infekce po narození," ukázala rychle, "ale nevadí mi to. Jsem na to zvyklá, a jinak si svůj život neumím představit." Náhle se ozvalo strašlivé zadunění. Sloane ho nemohla vnímat, ale Pauline ho slyšela zřetelně, a v rychle jedoucím autě se náhle postavila. Pohlédla na oblohu, a spatřila na ní jakýsi objekt. Svitlo jí. Věděla, o co se jednalo. Zatřepala své kamarádce ramenem, a ukázala na vesmírné plavidlo Shai'ri, jež se na průzračně modré obloze náhle zjevilo. Sloane prudce zabrzdila. Vesmírný kolos se zabodl do země. Ozvalo se další zadunění, a celé auto se otřáslo. Loď stála nějakých sto metrů před ním. Pauline ukázala tím směrem, odkud vyjely. Sloane souhlasila, bylo na čase vrátit se do tvrzi. Pak však oblohu proťalo několik menších letounů. Přistály na písku, a vytvořily kolem kabrioletu kruh. "Tohle není dobré," řekla si pro sebe nahlas Pauline, a vytáhla z kapsy svých kožených kalhot laserovou pistoli. "Mimozemšťané jsou už i tady. Co budeme dělat?" řekla jí znakovou řečí spěšně Sloane. Následně z letounů začali vycházet vojáci Shai'ri. Z nedalekého vesmírného kolosu jich také několik vyšlo, v popředí skupiny byl však mimozemšťan oděný nikoliv v tmavě modrých kalhotách, ale ve světle žluté uniformě. Sloane nahodila motor, a začala couvat. Pauline se otočila, a spatřila jednoho z vojáků Shai'ri, jenž na automobil zamířil trubicovitou puškou. "Tak to teda ne," řekla Pauline, a vystřelila po něm z laserové pistole. Paprsek projel mimozemšťanovou hlavou. Pauline zamířila na dalšího, obdobně smýšlejícího vojáka, a laserem zasáhla jeho zbraň. Ta okamžitě vybuchla, přičemž Shai'ri nahlas zapištěl. Poté však kabriolet schytal ránu zepředu. Na chvíli se ocitl ve vzduchu, a pak dopadl na zem, převrácen na levý bok. Sloane z něj vypadla. Překulila se na písku, a zůstala ležet. "Sloane!" vykřikla v hrůze Pauline, ač si byla vědoma, že se jí odpovědi nedostane. Stále se držela sedadla. Vojáci Shai'ri se blížili. Sloane se pokusila zvednout se ze země, když ji náhle za vlasy chytil jeden z vojáků, a prudce zvedl. "Blbče nevychovanej," řekla Pauline, zamířila na něj pistolí, a prostřelila mu záda. Jiný voják ovšem vystřelil zase po ní. Pauline rychle vyskočila z auta. Světelná střela ho poničila, několik kusů z něj popadalo na písek kolem Pauline. Ačkoliv se měla Pauline šetřit, vyskočila, jak jen nejrychleji mohla, a začala divoce střílet z laserové pistole. Neměla však proti mimozemšťanům šanci. Zkosila tři, pak přišla další světelná střela, mířená k jejím nohám, Pauline se ocitla ve vzduchu, a těžce dopadla na záda, načež ji zasypal písek. Sloane se dotkl další mimozemšťan. Popadla jeho ruku a zkroutila mu ji. Nato ji jiný voják Shai'ri zezadu praštil zbraní do hlavy. Sloane se nějakým zázrakem udržela na nohou, a otočila se proti němu. Jeho zjev ji příšerně vyděsil. Kousek za ním ležela Pauline, a vůbec se nehýbala. Sloane se vyděsila. Byla teď proti těmto vrásčitým příšerám sama. Znovu se v rychlosti otočila, a spatřila onoho mimozemšťana ve světle žluté uniformě. Držel v ruce jakýsi měkký objekt, a když jej prsty zmáčkl, a přiložil ke Sloanině obličeji, vyšel z něj šedavý plyn. Sloane s sebou trhla. Jediné vdechnutí plynu ji paralyzovalo. Přestala cítit konečky prstů, nedokázala ani pohnout očima. Sekla sebou o zem, jako kdyby ji zabili. Pomalu přestávala vnímat, co se kolem ní dělo. Měla před očima rozmazaný obraz několika Shai'ri, kteří se kolem ní shromáždili, a zatímco ležela na zemi, pohlíželi na ni. Pak se k ní jeden z nich sklonil s nataženýma rukama. V tu chvíli Sloane pozbyla vědomí.
"Vaše víno, pánové," řekl Thiago Raminez, vstoupiv do přízemní laboratoře ve Velázquezově tvrzi. Na zdokonalování stroje času zde pracovali Larry Brickell a Alessandro Velázquez. "Díky, Thiago. Položíš to víno na stůl, prosím?" řekl Alessandro, zabraný do spojování drátů v přístroji. "Vypadá to dobře. Za poslední dny jsme stroj zdokonalili o nějakých pětatřicet procent," řekl Brickell, a utřel si pot z čela. "No, co jsme zdokonalili, je přívod energie... kterou, aspoň zatím, pro stroj nemáme," reagoval na to Alessandro, "což je pořád trochu znepokojující." Pohlédl na iluzi Briddimského drahokamu pod kuželem přístroje na odsávání energie. "Kdyby to tak aspoň šlo odstranit, a nahradit něčím jiným. Takový... objeto extraňo je to..." dodal. Do místnosti vstoupil Pierre. Na rameni se mu držel Tatz, a ocáskem mu ovíjel krk. "Tak jak to vypadá, přátelé?" zeptal se. "Dobře. Až na to, že nemáme náš drahokam. A bez něj se tahle máquina nespustí," odpověděl Alessandro. "Víno, pane Leroyi?" zeptal se Thiago. "Ne, díky, nemám na víno chuť. Chtěl bych se napít jablečného džusu, a ten tu nemáte," řekl Pierre. "Nemáme? Jakto, Thiago?" vyhrkl Alessandro. "Slečna Sloane ho možná vypila," odpověděl Thiago. "A co tým vyslaný do Louisiany? Už se ozval?" zeptal se Brickell, a upil si trochu vína. "Zatím ne," vydechl Pierre, "doufám, že jsou v pořádku." Pak se rozhlédl po místnosti. "Mimochodem, ten hluk, co jsem asi před hodinou slyšel..." prohlásil Pierre, a Alessandro se zděsil. "Jaký hluk? Slyšel jste přistávající vesmírnou loď?" "Ne, nebojte, to ne. Motor nějakého vozidla, které zcela jistě opustilo tvrz..." "Jistě, to byla má dcera se slečnou Jetkinsovou. Vyjely si spolu do pouště." Pierre se zamračil. "Na ten motor by se měl někdo podívat. To necháváte svou dceru jezdit v nějaké staré káře?" zasmál se Brickell. "Je to dobrý model. To auto jezdí už padesát let," odpověděl Alessandro. Brickell obrátil oči v sloup. "Vy jste je nechal jen tak odjet?" zeptal se Pierre. "Tady Thiago mě přesvědčil, že se Sloane nic nestane. Původně jsem byl proti, ale... Slečna Jetkinsová říkala, že dá na Sloane pozor. Chtěly se jen podívat ven, to je všechno." řekl Velázquez. "Promiňte, pane... jste si zcela jist, že jsem s vámi o odjezdu slečny Sloane mluvil?" zarazil se Thiago. "Naprosto. Dnes ráno jsme to přece řešili, jako by to bylo to nejdůle..." řekl překvapeně Velázquez, ale větu nedopověděl. Ozval se varovný signál. "Co je zač tenhle hluk?" zeptal se Pierre. "Radar z věže něco zachytil," odpověděl Thiago. Hned nato s Alessandrem opustil místnost. Pierre běžel za nimi. Před věží se setkali s Maysonem a Johnsonem. "Pane Velázquezi, co je zač to podivné pípání? Jsem tím upřímně vyděšen," vyhrkl se staženým hrdlem britský premiér. "Znamená to, že se blíží? Oni? Ty potvory? Ty nebezpečné bestie? Ti nelítostní tentononc?" zeptal se Johnson. "Buchanane," řekl Mayson, zatnul rty, zatřepal hlavou a na svého asistenta se otočil, "možná bude lepší, když otázky budu pokládat jen já. Vaše kompetence je jaksi..." "Co? Co jaksi?!" zařval Johnson. "Nemůžu najít to pravé slovo," odpověděl Mayson. Alessandro, Thiago a Pierre vyběhli schody, a stanuli v nejvyšším patře věže. Vedle panelu na ovládání energetického štítu se nacházel radar, na které byl napojený drát varovného zařízení. "Nainstaloval jsem přístroj tak, aby vydával varovný signál, když se k tvrzi přiblíží letouny a vesmírné lodě Shai'ri, přičemž jsem k jejich identifikaci využil dat z internetu," vysvětlil vše rychle Velázquez. "Proboha," sykl Pierre. Na radaru se rýsovalo pět objektů, závratnou rychlostí se přibližovaly k tvrzi. "Thiago, jaká je síla energetického štítu?" zeptal se Alessandro svého sluhy. "96 %, pane," odpověděl Thiago. "Fajn. Jsme v pořádku," řekl Alessandro. "Shai'ri letí sem. Do okolí Velázquezovy tvrzi. Víte, co se budou snažit udělat. Vnést sem chaos, jako všude jinde po světě," řekl Pierre. "Dalo se čekat, že přiletí. Už jsme o tom hovořili, pane Leroyi." "No jo, jenže nikdo z nás nečekal, že přiletí v době, kdy tam venku, mimo energetický štít, kdo ví kolik kiláků od tvrzi, ve starým autě jezdí pouští Sloane a Pauline." Velázquez vrhl zrak na Thiaga. "Máte frekvenci na Sloanininu vysílačku v autě?" zeptal se spěšně. "Jistě, pane. Okamžitě ji kontaktuji. Nemějte strach," odpověděl jako vždy s naprostou loajalitou Thiago, a usedl k vysílacímu zařízení. Na nádvoří pak Velázquez s Pierrem potkali vojáky z Black Butterfly C14. "Shai'ri se blíží, je to tak?" promluvil jeden z nich. "Už to tak vypadá, pánové. Držte se ve tvrzi. Žádné vycházení za bránu," odpověděl Alessandro. "Jste si jistý, že tohle chcete? Koukněte, my jsme vojáci. Už jednou jsme nasadili za lidstvo životy, tam nahoře, ve vesmíru, a pak nás ten drsnej Japonec zachránil před jistou smrtí. A teď jsme tady s váma. Jako hele, nebudem tu jen tak sedět, připravíme se, a budem vás chránit," řekl ten chlapík, a vytáhl z kapsy pistoli. "Dobrá tedy. Energetický štít nás však v brzké době ochrání," řekl Velázquez. Vojenská jednotka vystoupila z pevnosti. Začali procházet kolem hradeb, a hleděli na oblohu. "Zatím nic, chlapi?" zvolal pak jeden z nich. Nato spatřil hubeného mimozemšťana, který na skalisko, na němž tvrz stála, vyšplhal po útesu od moře. "Chlapi?!" zařval voják. Mimozemšťan natáhl ruku. Na zápěstí měl umístěn energetický reaktor. Vyšla z něj obrovská šleha, projela energetickým štítem, a zasáhla vojáka. Pak se energetický štít zase zacelil. Ostatní vojáci z Black Butterfly C14 okamžitě přiběhli ke svému kolegovi, jen aby jej nalezli celého spáleného. Thiago mezitím vyběhl na nádvoří za Alessandrem. "Nemůžu Sloane kontaktovat," řekl. Alessandro zbledl. "Cože?! To ne!" zařval. "Chci svou dceru zpátky!"
Sloane na chvíli otevřela oči. Všechno kolem bylo pořád rozmazané. Cítila, že ji jeden mimozemšťan táhl za ruku. Cítila, že byla tažena po písku. Pak zase oči zavřela, a všechno to bylo pryč. Na chvíli se probrala v jakési místnosti. Viděla už trochu lépe, a dokázala pohnout očima ze strany na stranu. Na zdech té místnosti byly nějaké rytiny. Vlasy jí visely směrem dolů, náhle si uvědomila, že ji umístili vzhůru nohama do nějakého přístroje. Ruce i nohy v něm měla zaklesnuté. Vzpomněla si na Pauline, a zhrozila se. Cítila, že Pauline tu s ní nebyla. Vystrašeně vydechla, a zase přestala vnímat veškeré dění. Kdo ví, kolik času uplynulo, než se zase na chvíli probrala. Rukou jí projelo něco ostrého. Sloane se probudila, a z očí jí začaly téct slzy. Do rukou a nohou jí ten mimozemšťan ve žluté uniformě nabodával dlouhé hadice s ostrým koncem. Vždy se zaklesly Sloane do masa, bolelo to tak moc, že by nejraději vykřikla, ale neměla hlas. Pak k ní přistoupil mimozemský voják, a do obličeje jí vypustil další dávku uspávacího plynu. V jednu chvíli během následného nekonečna, jež bylo tmavé a zoufalé, pocítila bodnutí do hlavy. Její představivost začala pracovat. Dokázala si představit, že jí lebkou právě projela dlouhá jehla, a začala šmátrat v jejím mozku. Šmátrala nalevo, napravo, ve středu, nahoře, dole, bodala, štípala. Sloane si představovala, že jí Shai'ri mačkali hlavu. Cítila dotyky jejich prstů na spáncích. A pak to všechno zmizelo. Opět následovala temnota. Sloane se probrala v průhledné komůrce. Nalevo i napravo od ní byly ve stejných komůrkách umístěni další lidé. Leželi v nich nehybně, jako by byli mrtví. Po pravé straně viděla Sloane jakéhosi mladého muže, pravděpodobně Argentince. Žena nalevo byla naopak běloška s blonďatými vlasy, Sloane velice podobná, ale nebylo jí vidět do obličeje. Sloane opět vydechla. Ani trochu se jí v té komůrce nelíbilo. Pomalu zvedla ruku a dotkla se její stěny. V tu chvíli přestala dýchat. Němě hleděla na svou ruku. A prsty se jí začaly třást. Tohle přece nebyla její ruka! Byla tmavé pleti. Sloane rychle pohlédla na druhou ruku, vypadala stejně. Pak si prohlédla zbytek těla. Měla na sobě úplně jiné oblečení, a měla tmavou pleť. Prsty si přejela po obličeji. Nebyl to její obličej, a ty zvlněné černé vlasy také nepatřily jí. Uslyšela zasyčení. Ten zvuk si nepředstavovala, opravdu ho uslyšela, její uši ho skutečně zaznamenaly! Dveře místnosti se otevřely, a mimozemšťan ve žluté uniformě jimi prostoupil. Jeho ploché nohy pleskaly po podlaze, a z hrdla se mu dral podivný, tlumený zvuk. Sloane ho slyšela! "Kde to jsem?" vyhrkla. Teď uslyšela i sebe samotnou. Poprvé v životě slyšela něco, co řekla. Ale mluvila hlasem úplně jiné ženy, té afroameričanky, ve kterou byla proměněna. Byla v úplně jiném těle. Po uvědomění si tohoto faktu začala vřískat. Ta blonďatá běloška nalevo od ní představovala její původní podobu. Její strašlivý křik přilákal do komory několik dalších Shai'ri. Pozorně svůj výtvor sledovali, dokud Sloane, zbavená své identity, neomdlela hrůzou.
Co provedli Shai'ri Sloane? Proč a jak ji změnili? Zaútočí Shai'ri na Velázquezovu tvrz? A co se stalo s Pauline? Pokračování příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat