Prázdniny se blíží! Brzy si už všichni budeme užívat volna, ale ještě předtím je čas na předposlední červnovou dávku Správce dinosauřího parku! Předávám tudíž slovo Danu Jamesonovi...
Útěk velkého pavouka
Po našem dobrodružství v Chile se toho mnoho nezměnilo. Stethacanthus samozřejmě nabývá jak na velikosti, tak i na síle. Krmení sardinkami již rozhodně připadá v úvahu. Tenhle pravěký žralok se brzy změní v zabijácký stroj... No, neměl bych jej přeceňovat, přece jen bude v dospělosti měřit jen metr. Tedy aspoň myslím. Doufám, že si Oliver nespletl druhy. Kdyby to byl Megalodon, měli bychom problémy s prostorem. Vždyť víte, my bychom nevěděli, kam ho umístit. Ale to se ví, že je to Stethacanthus. Oliver by chybu v identifikaci neučinil. Vždyť je schopen od sebe rozeznat i jednotlivé druhy mravenců? Každý, kdo tomu nevěří, by s ním měl jet na Isle of Die, kde se momentálně prodírá pralesním porostem a hledá různé druhy pravěkého hmyzu. Včera mi volal vysílačkou, že našel rod Titanomyrma. Prý to má být nějaký "hezký malý mraveneček", a prý ho brzy přiveze do parku. Už odchytil řadu členů kolonie, která se zrovna vyrojila, takže podle něj bude možné tyto mravenečky v parku chovat zcela bez problémů. Jupí, konečně Oliver přiveze něco malého, roztomilého a bezpečného! Kdo by se bál mravenců dlouhých půl milimetru? Já tedy ne! Ale abych pravdu řekl, náš Giganotosaurus mi nahání strach. Za ta léta, co žije v našem parku, pořádně vyrostl. Včera ho byl nakrmit Roger a potýkal se s menším problémem. Giganotosaurus totiž maso vyplivl skrze prostor mezi kůly v plotě. Rozžvýkaný oběd padl Rogerovi na obličej. Poté zmatečně pobíhal po parku a křičel, neboť byl zcela vystrašen. Všichni mu utíkali z cesty a řvali, že je v parku zombie s podivným obličejem. Giganotosauří sliny způsobily, že se rozžvýkané maso Rogerovi na obličej skoro přilepilo. Nemohl ani dýchat nosem. Nebýt jednoho statečného zachránce, asi by měl Roger namále. Samozřejmě, že tím zachráncem jsem byl já, oddaný správce Dinosauřího parku... Sundat Giganotosauří oběd z Rogerova obličeje mi však zabralo celé včerejší odpoledne. Roger slíbil, že už Giganotosaura nikdy krmit nebude, a tady vyvstává další problém, poněvadž se musím poohlédnout po nějakém dalším krmiči, po někom schopném, kdo nemá strach z velkých masožravých dinosaurů. A to logicky znamená i zvýšení platu za rizikové povolání. Myslím, že to ale ještě o týden odložím...
Stále vzpomínám na úterý, které bylo přímo nabito akcí. Z našeho insektária totiž unikl velký masožravý pavouk rodu Mesothele, kterého Oliver přivezl asi před dvěma roky a jedním měsícem. Docela živě si to pamatuji. Skončil jsem tehdy se zavázanýma očima, protože mi ta drzá stonožka plivla kyanid přímo do očí! A tenhle drzý pavouk se teď, po dvou letech a jednom měsíci, rozhodl, že je čas vystřídat bydliště, v úterý ve čtyři hodiny ráno opustil svou krásně vystlanou noru a vydal se na cestu. Nějak se dostal ven přes otevřené dveře sklepení a nějakou škvíru ve zdi, a začal páchat škody. Nejprve vnikl do výběhu Lagosuchů, kteří nedávno zahnízdili a už se jim vylíhla mláďata. Lagosuchové jsou malí archosauři z Triasu, a Mesothele je pavouk velikosti lidské hlavy z období Karbonu, a konfrontace mezi těmito dvěma rody byla děsivá. Lagosuchové byli velikostí pavouka tak polekáni, že mu svá mláďata nechali napospas a skryli se v samém rožku výběhu, odkud na predátora jen kvíkali. Rangeři byli samozřejmě vzbuzeni alarmem: něco cizího se dostalo do klece Lagosuchů. Okamžitě mi zavolali. Sedl jsem do džípu a v pár minutách byl u klece. Dva rangeři o minutku později dojeli na místo na motorce. V tu chvíli už jsem otevíral klec a naskytl se mi příšerný pohled: nebohé malé Lagosuší mláďátko bylo zabito, a obrovský pavouk zrovna vysával jeho tělo, přeměněné na tuhou kaši. Jeden z rangerů k pavoukovi přiběhl a přes mé varování ho chytil za karapax. Jenže agresivní pavouk, vyrušený ze snídaně, se po něm ohnal, div své mandibuly nezabodl do jeho ruky. Stál proti muži ve výstražné pozici. Vzal jsem si síť a hodil jsem ji na pavouka, on se v ní zamotal, jenže než jsem přiběhl a stačil síť popadnout, nějak se z ní dostal, ani nevím jak, a už se úzkou skulinkou hnal ven z klece. Kolem Lagosuší klece je spousta vegetace, především kapradin, takže najít ho tam nebylo nic snadného. Strávili jsme dvacet minut jeho hledáním, až jsme nakonec nalezli jakousi jamku. Druhý ranger vzal baterku a posvítil do ní. Byla to krysí nora, a to, co viděl, bylo jak spektakulární, tak hrůzu nahánějící. Mrtvá krysa byla zrovna vysávána Mesothelem. Byla to majitelka nory. Mesothele neumí hrabat, musí si hledat nory jiných zvířat, aby je mohl obývat. Dostat odtamtud pavouka byl teprve úkol. Vzpomněl jsem si ale na to, co dělává Oliver při hledání tarantulí, a samozřejmě se mi vybavily i scény z přírodovědných filmů. Vzal jsem klacíček a lákal s jeho pomocí Mesotheleho ven. Moc se mu nechtělo, protože byl zaměstnáván vysáváním krysy, ovšem nakonec se zmohl na výpad ven. V tu chvíli ho ranger popadl za karapax, tentokrát pro jistotu s tlustou rukavicí, druhý ranger přidržel spodek jeho těla a já nastavil plastovou krabici tak, aby do ní Mesothele lehce vklouzl. Pak už stačilo jen krabici zavřít a bylo vyhráno! Úterní dopoledne jsme strávili kontrolováním domova Mesothele. Opravdu jsme nalezli nějaké škvíry, byly však příliš malé k tomu, aby jimi zvíře proniklo. Nakonec byl obviněn jeden uklízeč za to, že nechal otevřené dveře do sklepení, ale jak se k nim Mesothele dostal, to jsme zjistili až v úterý večer. Z jakéhosi důvodu se jeho původní nora rozšířila až k hranici místnosti, odkud se mohl jednou dírou bez problémů dostat ven. Myslíme si, že noru prohrabal nějaký hlodavec, nějaká myš nebo krysa. Doteď ale chlapi nic neobjevili. Že by měl Mesothele skryté, magické schopnosti?
Jak se bude Danovi líbit, až Oliver přiveze malého mravenečka Titanomyrmu? Možná, že malý mraveneček bude tak trochu titán, ale nemá cenu nyní Dana zklamat, zvlášť, když je tak nadšený. Dozvíme se též, co stojí za útěkem Mesothele...
Žádné komentáře:
Okomentovat