Zpět do Džungle času-část 6.

Konečně je tu další část mého příběhu Zpět do Džungle času!!! Z minula víte, že částečně už došlo k odhalení záhad, které se kolem našich hrdinů objevovaly, co ale za nimi stojí doopravy?

ZPĚT DO DŽUNGLE ČASU-ČÁST 6.:

"Poslyšte, tohle je už něco mnohem víc, než je pouhý sci-fi příběh," řekl nahlas Ian. Nikdo na to ale nic neřekl. Ostatní jen s podivem hleděli na zapnutý stroj času, blikající světýlka u vysokých ramp a nepatrně se pohybující čáry v té zvláštní záři, na jejíž druhé straně se nacházel úplně jiný svět, nejvíce byl však u vytržení George. Tomu ale jako prvnímu probesklo hlavou, co má tohle všechno vlastně znamenat. "Hele, jsem si naprosto jistý tím, co se děje..." začal. "Myslel jsem, že tahle oblast je bezletovou zónou a lidé sem nesmí! Chápete, že sem jako někdo přijde a začne s tímhle?" zamyslel se Ian. "Ne, tady přestávají existovat veškeré logické domněnky. Elektřina tady funguje, a lidé, i kdyby sem přišli, by nic víc neudělali. Funguje tady proto, že plot ohraničující Džungli času je nahoře vybaven solárními panely. Ačkoliv jsem kdysi já a můj tým z tohoto místa utekli pomocí přeřezání spojení s panely, byla to jen nepatrná část. Takže elektrický plot ohraničující území stále funguje. Solární panely tady, v celkem stinné džungli, moc světla a energie nepoberou, ale přece jenom nějaká energie musí proudit i dále. Takže doplňuje elektřinu vlastně kamkoliv, třeba do té budovy, kde jsme rozsvítili žárovku," rozpodíval se George. "A ušetřená energie zásobuje i stroj času!" doplnil ho Dixon a nahlas se zasmál, ačkoliv po prohlédnutí si ostatních raději nasadil vážnější výraz. "No, částečně to tak je, ale jde tu ještě o něco jiného. Ta neznámá síla, kterou jsme vynalezli a s jejíž pomocí můžeme cestovat v čase, se úplně vymkla z rukou. Sem, do panamské džungle, přicházejí zvířata sama od sebe. Stroj času se tu zapne, časová smyčka se objeví někde v minulosti, pravěcí tvorové sem projdou a když už nanaleznou cestu zpět, zůstanou tu. Časová smyčka se pravděpodobně otevírá ve všech možných obdobích, proto jsme tu viděli třetihorního Pristichampsuse, raptory z Křídy a Dimetrodona z Permu, stejně jako pravěké rostliny," řekl mu na to George. "Ale to je strašné..." chytil se za hlavu Ian. "Co když ta zvířata uniknou z vytyčeného území a začnou se šířit napříč Panamou dál?" položil důrazně otázku Fernando. Nikdo ale neměl sílu na to, aby mu odpověděl. "Takže my jsme prvními, kdo na to přišli, jo?" zeptal se Dixon a zase se nahlas rozesmál. "Radši bychom teda měli vypadnout a varovat lidstvo, ne?" doplnil se po chvíli. George jen pokýval hlavou. "Tak na co čekáme, pojďme!" vykřikl Ian a místnost opustil. Všichni se dali v okamžení za ním. Ian si ale troch popletl cestu, kterou sem tým přišel, a bohužel zamířil do malého mokřadu. Najednou mu mezi kapradinami ujela noha a skončila v blátě. Ian zařval o pomoc, načež k němu přiběhl Fernando a už mu pomáhal z bláta pryč. Ianovo volání o pomoc ale vzbudilo pozornost dalších místních dravců...

Byli to dva Poekilopleuroni, pojídající hnijící zbytky nějaké želvy v zelené, stojaté vodě. Křik je okamžitě vyrušil z hodování, a bezmyšlenkovitě protrhli pás vegetace v okolí dvou mužů. Fernando se na ně podíval a bez jediného slova použil svůj samopal, aby jednoho z nich těžce zranil do hrudníku. Zasadil mu do něj nejméně dvacet nábojů, tím si ale zásobník trochu vybil, a druhý Poekilopleuron byl už mnohem víc ostražitější, takže trefit ho nebylo zrovna lehké. Brzy se také ztratil mezi cykasy. Fernandovi se povedlo vytáhnout Iana z bláta a odvést k Georgovi a Dixonovi, kteří nervózně postávali opodál. Mezi cykasy se po chvíli však opět začalo něco pohybovat. "Utíkejme!!!" zavelel George, ale cestu mu zkřížilo to zvíře, které zpoza stromů vyskočilo. Naštěstí to byl jen jeden Pisanosaurus, jenže ihned začal houkat na znamení nebezpečí, neboť ho jistě něco pronásledovalo. Fernando vytáhl svůj samopal, totéž udělal i Dixon, který měl po ruce zbraň převzatou od zabitého Richarda. George zase popadl těžký klacek. Ptáci v korunách stromů najednou přestali zpívat, pralesničky přestaly skřehotat, bzučení hmyzu bylo neslyšitelné. Za všeho toho hrobového ticha se ozvalo nějaké tichounké klapání. Znělo to, jako by někdo pokládal nějakou ostrou věc za kus dřeva. Byl to nepochybně raptoří dráp, dotýkající se drobné větvičky. "Myslím, že to jde odtamtud," řekl Ian a ukázal k blízkému křovisku. Ostatním doslova ztuhl výraz v obličeji. Hleděla na ně nehybná tvář Deinonycha kryjícího se mezi keři. Jeho strnulé oči se dívaly stále na jedno místo. Nikdo se neopovážil říci jediné slovo. Jen Georgovi bylo jasné, že ten objekt, který strašidelné oči zabijáka pozorují, je on sám. "Tu máš, ty bastarde!" vyhrkl George a hodil po raptorovi klacek. Ten se ztratil v husté vegetaci. "A je to, teď to běží oznámit zbytku smečky!" zašeptal George. Všem se doslova sevřelo hrdlo strachem. "Pojďme potichounku tudy, tam někde se nachází plot ohraničující Džungli času, třeba nějak vyšplháme po těch kmenech stromů objímajících ohradu na druhou stranu..." navrhl potichu George. V jeho hlase bylo ale poznat nesmírného strachu. Hlasité zapískání učinilo napjaté scéně menší konec. Deinonychové se začali svolávat a chystali se k poslednímu, tentokrát nejdrtivějšímu útoku!!!

Jak to dopadne?! To se dozvíte v příští, poslední části! Nejpravděpodobněji se jí dočkáte již tuto sobotu!!!