Podivné Vánoce Vilhelma Van Vaise, Tien Tang a Marvina Graysona

Je třiadvacátého prosince, do Vánoc už zbývá jediný den, a tak je na čase předat vám onen slíbený dárek! Jde o speciál ze světa Lovců kryptidů! Tento rok byl na události v tomto fikčním vesmíru velmi bohatý. Po rozpadu původního týmu, k němuž došlo minulý podzim, se na jaře utvořil tým nový a vyřešil záhadu útoků duchů po celé planetě (PhantomZone). Kdysi přátelská a naivní Curupira se stala děsivým ďáblem, trestajícím každou nespravedlnost vůči zvířatům Amazonského pralesa (Démon Curupira). Bojová trojka se dala v létě znovu dohromady, aby se pokusila zastavit organizaci Čtyři hlavy, snažící se rozvrátit několik ekosystémů vyhubením jejich dosud nepopsaných druhů (The Warrior Trio). Jack Owen a jeho rodina zažili příšerné věci, a bývalý vůdce Lovců kryptidů nakonec skončil v psychiatrické léčebně (Prokletí rodiny Owenových). A k tomu všemu trávíme každý pátek se Sloane Walker, jež nám prostřednictvím svého deníku popisuje svůj dobrodružný život (Sloane, lovkyně monster). Je toho tedy víc, než dost. Před nějakou dobou jsem si však řekl, že bych velmi rád znovu navštívil několik postav představených v Cryptid Hunters: PhantomZone - Vilhelma Van Vaise, Tien Tang a Marvina Graysona. Od skončení příběhu letos v dubnu se v dalších povídkách neměli šanci projevit. Až doteď. Tito klíčoví členové Týmu B letos na Vánoce zažijí něco děsivého. Čeká je výprava do mrazivé země a setkání s krvelačným netvorem, který miluje lidské maso. To nejsou zrovna Vánoce, jaké byste si přáli, že ne? Co se ghanskému záhadologovi, vietnamské lovkyni kryptidů a jamajskému technikovi přihodí? Dočkají se letošní nadílky nebo skončí roztrháni na cucky a pohřbeni pod sněhem?

Podivné Vánoce Vilhelma Van Vaise, Tien Tang a Marvina Graysona

Na tmavé obloze se objevil záblesk. Modrozeleně zazářil, a protáhl se v dlouhé chapadlo, jež dosáhlo až k zasněženým skalám na březích malého zálivu. V okamžiku se k němu přidala další chapadla, a začala tvořit nádhernou show. Není nic krásnějšího, než aurora borealis v největší temnotě, jakou lze v Grónsku zažít. Někteří obyvatelé osady Ittoqqortoormiit vyšli ze svých skromných domků ven, a těšili se z pohledu na stále se měnící obrazce, vysílané na Zemi daleko od Slunce. Byli na polární záři zvyklí, a přesto se z ní radovali. A pro malé děti, narozené teprve v posledních několika letech, znamenala tato úžasná podívaná začátek nejkrásnějších svátků v roce. Inuitští obyvatelé osady je slavili už mnoho desetiletí. Ittoqqoortoormiit byl založen dánskými kolonizátory, kteří své vánoční zvyky přenesli na původní obyvatele východogrónského pobřeží. Někteří Inuité hleděli na polární záři se santovskými čepicemi na hlavách, a sem tam mezi jejich malými domky postával i nějaký ten umělý vánoční stromeček, nazdobenými plastovými baňkami a pokrytý levnými řetězy světýlek.

"Juullisiorluarit! Juullisiorluarit!" přáli si obyvatelé osady navzájem. Čtyřiadvacátý prosinec byl za dveřmi.

Nadílka byla opravdu velká. Jak jen mohl Santa Claus na své sáně naložit tolik dárků? Dvě stě padesát mrtvol, rozcupovaných na kusy, ukousané ruce, nohy, hlavy. Kolik úsilí jen muselo zabrat přebarvit tolik sněhu v osadě dočervena! Mrtvolky dětí působily jako poničené panenky, zabořené ve sněhové pokrývce tichého, mrazivého kraje, kterým se neozývalo nic než vlčí vytí. Masakr, ke kterému na Štědrý den v Ittoqqoortoormiitu došlo, se nedal vysvětlit. Někdo, nebo spíš něco povraždilo celou osadu. Přežil jen jeden chlapec. Třásl se hrůzou pod levným vánočním stromečkem za domkem svých rodičů, a nahlas naříkal. Slzičky mu v hrůzném chladu mrzly na tvářích, a on tlustými palčáky mačkal ručku své mladší sestry. Měla ve tváři strnulý výraz. Nepopsatelná hrůza, která se promítla do jejích očí, ji provázela i nyní, hodiny po smrti. Letošní Vánoce v Ittoqqoortoormiitu byly smutné.

"It's beginning to look a lot like Christmas, everywhere you go! Take a look at the five and ten, it's glistening once again, with candy canes and silver lanes that glow! It's beginning to look a lot like Christmas..." ozývalo se z kuchyně v podzemním komplexu Týmu B na Špicberkách. Fahad Ghazalli a Harvey Lindo porcovali krocana.

"Byl to blbý nápad, Harvey. Měli jsme tam dát slaninu, ne kaštanovou nádivku! Podívej, jak to z něj leze! Jakmile ho hodíme do trouby, nádivka vyteče ven," rozčiloval se Fahad, "nedokážu uvěřit, že jsem tě poslechl!"

"Když seš tak chytrej, připravuj si štědrovečerní večeři sám," odsekl Harvey, "jenže to by asi nebylo ono, protože co si vzpomínám, chtěl jsi původně připravit jenom nějaký arabský chleba."

"Tak to teda kecáš! Vánoce slavím už... dvacet let! A pokaždý mám na ně krocana," odpověděl naštvaně Fahad.

Do kuchyně přiběhly jejich adoptované dcery, Nicholle a Marilyn. Jako vždy, i nyní pronásledovaly fantomavise Alexe, který byl z jejich přátelské pozornosti celý vyčerpaný. Chtěl mít chvíli pro sebe, toužil si vyčistit peří, poohlédnout se po nějakém švábovi, skrývajícím se v hlubinách tohoto obrovského komplexu, ale místo toho musel jen ulétávat před pištícími dětmi. Působil zkroušeně. Marilyn ho skoro zalehla, jenže si přitom narazila loket o dveře ledničky, a rozbrečela se. Harvey pohotově vytáhl led, a hned jí začal ručku obkládat. 

"Kdo všechno tu bude na večeři, tati?" zeptala se mezitím Nicholle Fahada. Ten se musel rozesmát.

"No, možná kvůli kuchařským neschopnostem tvého druhého táty žádná večeře nebude," poznamenal a mrkl na naštvaného Harveyho, "ale když se nám toho krocana přece jenom podaří upéct... tak osm. My čtyři, Pierre, Vinaya, Tien a Marvin. Haruko s námi jíst nebude, je momentálně v Japonsku." Na otázku, co bude mít k večeři ptáček z jiné dimenze v mnohovesmíru, Fahad úplně odpovědět nedokázal. Navrhl Nicholle, ať s tím zajde k někomu jinému. "Taky by se tu o štědrovečerní večeři mohl starat někdo jiný, než jen my. Ostatní na to prostě kašlou."

Tien Tang, dvaadvacetiletá lovkyně kryptidů z Hanoje, právě strojila vánoční stromeček v hlavní místnosti komplexu. Také na to nebyla sama, pomáhala jí při tom poslední rekrutka týmu, Vinaya Gambhir, pocházející z Bombaje. Od té doby, co ji Pierre Leroy najal ve druhé polovině léta, byla nejlepší kamarádkou Tien. A možná i něčím víc.

"Ta hvězda, co chceš dát nahoru, je šílená," poznamenala Vinaya, "podívej, jak je na vršku oloupaná. Nechala bych to jenom tak, bez ozdoby."

Tien se uchechtla: "Jak chceš. Beztak toho o Vánocích moc nevím. Jestli se ostatní nezblázní z holé větve na vrcholku stromku, tak to bude v pohodě."

"To jsme dvě," řekla na to Vinaya, a pověsila na nejnižší větvičku poslední baňku, "Vánoce jsem ještě nikdy neslavila. Jsem koneckonců hinduistka."

"Na tom ani nezáleží," mávla rukou Tien, "všechno patří všem, včetně tohohle svátku."

Do místnosti vtrhla Nicholle. "Teto Tien, teto Tien! Co dostane Alex k večeři za jídlo? Musíme mu dát nějaké speciální jídlo!" brebentila čtyřletá holčička. 

"Mám po svém starém psu nějaké granule," řekla Vinaya, a pak se rozesmála. Nicholle na ni jen mrkala, nepochopila ten vtip.

Tien se nadechla, připravena dát Nicholle nějakou odpověď, když tu se ozval hlas počítačového systému základny, všemi nazývaného Gabrielle: "Letoun XIX-41 je připraven na přistání. Hangár bude otevřen za deset vteřin."

"Vilhelm! Proboha, on se vrátil!" vykřikla Tien, a vystřelila z místnosti. Dorazila do hangáru ve chvíli, kdy se jeho strop uzavřel. Z malého, moderního, vysokorychlostního letounu šedé barvy vystoupil Vilhelm Van Vais, ghanský záhadolog a jeden z nejlepších Tieniných přátel. Hned, jak ji uviděl, zazubil se. Tien ho objala.

"Kdo by čekal, že se vrátíš zrovna teď?" řekla.

"Jsou Vánoce, ne? Nemohl jsem se v tuhle dobu toulat západoafrickými džunglemi," odpověděl.

"Našel jsi, cos hledal?" zeptala se ho Tien, a společně začali kráčet k východu z hangáru.

"Ne všechno. Ale mám pár důkazů toho, že doba, kdy se otevírají brány z jiných vesmírů do toho našeho, ještě neskončila. Můžu ti ukázat pár fotek docela hnusných třínohých potvor, co prošly jedním portálem v Rovníkové Guineji. Zaživa ohlodaly hlavu zdivočelému domácímu praseti, co se zatoulalo do džungle," odpověděl Vilhelm.

"Tak to možná někdy jindy," usmála se nervózně Tien.

"Mon Dieu! Koho to tu máme? Regardez qui est revenu!" ozvalo z konce chodby, do které právě Tien a Vilhelm vkročili. Stál v ní Pierre Leroy, oblečený v propoceném zeleném tričku a otrhaných džínách, a s úsměvem pokyvoval hlavou. "Kdy že jsi to odletěl? Někdy v červenci? Vypadáš zřízeně, Vilhelme."

"Taky tě rád vidím," odpověděl Vilhelm, "ta pozvánka na štědrovečerní večeři nebyl vtip, že ne?"

"No... byl. Ale když už jsi napsal, že přiletíš... donutil jsem Fahada s Harveym, aby tu večeři fakt připravili," pousmál se Pierre. Chvíli mlčel, a Vilhelma si prohlížel. "Jsem rád, že jsi zpátky. Jenom jedno doporučení, Vilhelme. Taková poučka, kterou už všichni ostatní znají. Ehm... neotravuj mě, jo? Mám... spoustu práce." Nato Pierre zatočil vpravo, a v komplexu se ztratil.

"Působil... zvláštně," poznamenal Vilhelm. 

"Pierre je v docela divném stavu," odpověděla Tien, "je z něj teď strašný workoholik. Nezastaví se ani na Vánoce. Píše papery o kryptidech, a zbavuje je jejich statutu kryptidů. Strašně ho to baví, úplně tím žije." 

Vilhelm zkroutil ústa a pokýval hlavou. Nevěděl moc, co na to říci. 

Sedl si na postel ve svém pokoji. Měl vybaleno, a hleděl na dárky, které svým přátelům nakoupil. Poskládal je vedle sebe na podlaze. Promnul si oči, sáhl do kapsy pro krabičku s pilulkami, jednu spolkl, a zapil ji vodou z kohoutku. "Co to sakra dělám?" zeptal se sám sebe. Bál se, že se mu na Štědrý den stane nějaká nepříjemnost. Nikdo z týmu o tom nevěděl, ale v době, kdy trávil čas o samotě v západoafrických pralesích, začala se u něj projevovat další osobnost - již třetí. Dost se lišila od malého Vilhelma, kterým se stával tehdy, když byl v nadměrném stresu, a když mu něco připomnělo trauma z dětství. A přestože jej coby člověka s disociativní poruchou osobnosti jeho přátelé naprosto přijali, obával se, že tuto jeho novou stinnou stránku nepochopí. Znervózňovalo ho to.

Na chodbě se potkal s Marvinem Graysonem. Jamajský technik ho přátelsky pozdravil a poplácal ho po rameni. "Pierre říkal, že se vrátíš. Je to tak dobře. Mezi náma, s tím nápadem pozvat tě na tehdy neplánovanou štědrovečerní večeři jsem přišel já," smál se Marvin.

"Fakt jo? Co tě k tomu přimělo? My dva se ani moc neznáme," řekl na to Vilhelm.

"Potřeboval jsem nějakou záminku, abych Pierra dostal... no, z toho, co pořád dělá. Tak jsem mu navrhl, ať všechny pozve na štědrovečerní večeři. Utuží to vztahy mezi námi všemi, a..." 

"Takže takhle to je," pousmál se Vilhelm.

"Samozřejmě jsme moc rádi, že jsi tu. Byl jsi totiž první, kdo na to kývl. Ostatní moc Vánoce... no, nevzrušovaly."

"Tak teď jsi mě naštval, Dicku," ozvalo se z rozhlasového přístroje na stěně chodby. Marvin se začal hihňat. "Promiň, Bruci," řekl nahlas. 

"Tys mě zmanipuloval k tomu, abych všechny pozval na večeři jen proto, abych si dal přestávku od práce, vous coquin?"

"Jo, říkal jsem si, že se ve své pracovně začneš brzo rozkládat," odpověděl Marvin.

"Robine!" zařval do mikrofonu naštvaně Pierre.

"Batmane?"

"Va au diable, idiot," odpověděl Pierre, a z rozhlasového přístroje se ozvalo prásknutí mikrofonem. 

"Rád odposlouchává," zahihňal se Marvin poté, co se otočil k Vilhelmovi, "nechal po celém komplexu zabudovat štěnice. Teda... po všech chodbách. Když jsi ve své místnosti, tak tě neodposlouchává. Naštěstí. Za to zase můžu já, pouštím si totiž ve svém pokoji reggae, a jemu to jde na nervy, a nedokázal by to snést." 

Vilhelmovi se ztratil úsměv z tváře. "Co se to tady, krucinál, děje?" Z rozhlasového přístroje začala hrát písnička Jingle Bells.

"Batman smells," zašeptal Marvin do ucha Vilhelmovi, a se smíchem ho nechal probrat si to v hlavě.

Necelou hodinu nato se začal z hlavní místnosti ozývat řev. Byl to řev rozzuřeného zvířete, připraveného roztrhat všechny, kteří mu přišli do cesty. Řev nespokojeného Pierra Leroye.

"Jak je možné, že na tom stromku není hvězda?!" křičel na Tien a Vinayu.

"Nevypadala moc dobře," odpověděla Tien.

"Děláš si srandu? Tu hvězdu koupili mí rodiče v Paříži, když spolu slavili první Vánoce! Na tom stromku jí chci!" řval Pierre.

"Pozdě. Vyhodila jsem ji," řekla Tien. Pierre celý zezelenal zlostí.

"Jak to myslíš? Hodilas jí do kontejneru v dvaadvacáté chodbě?!"

"V dvaadvacáté? Já nevím, Pierre. Prostě jsem ji odnela do nejbližšího kontejneru na plast."

"To není možný," zasyčel Pierre, "tohle fakticky není možný! Nevím, jestli tě mám zkopat za to, že neznáš číslo chodby, ve které se nachází kontejnery, i když tu žiješ už osm měsíců, anebo jestli nechápeš důležitost té pitomé hvězdy od mých rodičů!"

"Zkopat? Seš blázen, Pierre?!" vykřikla Vinaya, a postavila se před Tien.

Pierre vydechl a promnul si oči. "Ne, kopat nikoho z vás nebudu," řekl a trapně se zasmál, načež začal opět syčet jako zvíře, "ale něco tady rozkopu, protože tohle mě fakt dožralo!"

Pustil se do vánočního stromku. Kopal do něj, dupal po něm, trhal ho svýma mocnýma rukama, ze kterých během jeho pomalé transformace v zeleného netvora vylézaly černé keratinové drápy, a když skončil, posadil se uraženě na podlahu v rohu místnosti, a nechal se přeměnit zpět v člověka. Tien zvedla rozbitou baňku a hodila mu ji do obličeje. Mlčky z místnosti odešla.

"Seš blbej?" řekla mu Vinaya, a taky odešla.

Nejhorší bylo, že se to opakovalo jen o půl hodiny později, tentokrát však v kuchyni. 

"Kde je slanina?! Kde je sakra slanina?!" řval Pierre na Fahada a Harveyho. 

"Vidíš, já to říkal," pousmál se Fahad, a loktem dloubnul Harveyho do žeber. 

"Kaštanová nádivka v krocanovi?! To není možný! Takhle se to u nás nedělalo!" pokračoval v křiku Pierre.

"A proč se to tak nemůže dělat tady? Jsi snad u sebe doma, Pierre?" poznamenal Harvey.

Pierre supěl. Rozkopal troubu, pečícího se krocana rozdupal, a odešel. Fahad a Harvey se na sebe otráveně podívali, naráz flákli zástěrami o zašpiněnou podlahu, a odebrali se do svých pokojů. Tady veškerá jejich snaha skončila. Dali do toho tolik úsilí, pak najednou přišel Pierre, celý rozohněný a neschopný se s někým normálně bavit, a místo toho, aby jim práci na krocanovi pochválil, naštval se kvůli nádivce a rozkopal troubu. Pokud měli pocit, že na těchto Vánocích nemělo být něco v pořádku, pak se v něm jen utvrdili.

"Takže večeře se ruší," řekl Marvin. Pierre se naštvaně posadil na stůl v počítačové místnosti. 

"Dožralo mě to. Víš, jaký jsem, ne? Řekl jsi mi, že se to zorganizovalo kvůli mě... Víš vůbec, co dělám za práci? Jak důležité to je?! A pak najednou slyším z chodby, žes mi nápad slavení Vánoc v téhle době a na tomhle místě dal jenom proto, abys mě od té práce odtáhl!"

"A na čem, proboha, pracuješ?! Proč nás necháváš pořád odposlouchávat? Nemůžeš si dát na chvíli přestávku od obou těch věcí, trochu se uklidnit, a být malinko přívětivý?" řekl na to Marvin.

"Hele, všechny ty věci se Čtyřmi hlavami... předtím to, co se stalo Curupiře... a předtím ještě Kate... nemůžu za to! Chci mít jistotu, že budeme všichni v pohodě."

"V pohodě určitě nebudeme, když Tien a Vinaye před nosem zničíš vánoční stromek, který pár hodin zdobily, a Fahadovi a Harveymu rozflákáš krocana, nad kterým strávili celé dopoledne!" vykřikl Marvin.

"Tak se prostě Vánoce slavit nebudou. Jsme Lovci kryptidů. Můžem se na takový šílenosti vykašlat," řekl Pierre, a vyšel z místnosti.

"Původní tým je ale slavil, ne?!" vyhrkl Marvin.

"Původní tým už dávno není." 

Fahada a Harveyho na štědrovečerní večeři úplně přešla chuť. Vinaya se rozhodla odletět na sever Svalbardu a vyšplhat tam na nějakou ledovou horu. Tien z toho nebyla moc nadšená, ale indická bojovnice se potřebovala po Pierrově záchvatu zuřivosti vydýchat na čerstvém vzduchu. Sama jí varovala, že "jinak by ho zabila." Marvin byl z toho celý špatný. Pierre reagoval přehnaně, všichni to věděli, nikdo s ním teď nechtěl být, a idylka poklidného setkání devíti nebo deseti lidí se tak úplně zbortila.

Vilhelm, Tien a Marvin se sešli v hlavní místnosti, a hleděli na poničený stromeček. 

"Byl pěkný," komplimentoval ho Marvin.

"Radši mi nic nepřipomínej," řekla Tien.

"Holky s námi prý večer nebudou, tak jsem Fahadovi a Harveymu předal dárky, co jsem pro ně koupil. Mrzí mě to. Mohla to být sranda," rozpovídal se Vilhelm.

"Nakonec žádná sranda nebude. Udělala bych možná líp, kdybych před pár dny odletěla zpátky do Hanoje. Chvíli jsem o tom beztak přemýšlela. Vinaya mohla letět se mnou, máma by se o nás postarala, všechny bychom si popovídaly..." zamyslela se Tien.

"Hele, nechtěli byste třeba něco podniknout? Něco... zajímavýho? Ať teda nějaká sranda je?" zeptal se Marvin.

"Nechci tu sedět, v místnosti bez oken, pod zemí, pod ledem. Chci si Vánoce užít," řekl na to Vilhelm.

"Ať si Pierre stráví Štědrý večer koukáním pod mikroskop a špehováním švábů v chodbách základny," řekla otráveně Tien, "já chci něco zajímavějšího."

Marvin zaťukal prstem na tablet položený na stole. Objevil se hologram se zprávou o útoku jakéhosi neznámého zvířete, které pozabíjelo obyvatele inuitské osady Ittoqqoortoormiit ve východním Grónsku. Psalo se v ní, že masakr přežil jen jeden chlapec, a že nikdo nedokázal vysvětlit, jak k té strašlivé události došlo.

"Co to mohlo být za zvíře?" zeptal se Vilhelm.

"To nikdo neví," pousmál se Marvin.

"Nejsem tak daleko, jako vy," řekla Tien, čtoucí teprve druhý odstavec zprávy, neboť jí její dyslexie trochu zpomalovala, "ale docela mě to zajímá."

"Vaše reakce jsou správné, lidi," zasmál se Marvin, "letíme oslavit Vánoce jinam."

Vysokorychlostní letoun Cryptodactyl překonal vzdálenost mezi pobřežím špicberského zálivu Nordfjorden a grónskou osadou Ittoqqoortoormiit za necelých osmnáct minut. Přelet nad grónským mořem pod rouškou tmy se Vilhelmovi, Tien i Marvinovi, který letoun řídil, velice líbil. Na některém místě na obloze se co chvíli objevovala polární záře. Na palubě letounu zněly vánoční písně, od Santa Tell Me dokonce až po Christmas Don't Be Late od Alvina a Čipmunků.

"Konečně zase týmová práce," řekla Tien.

"Poslední dobou to drhlo. Doufal jsem, že se zas dáme dohromady, něco naplánujeme... vyrazíme za nějakým zvířetem. Ale Pierre se zajímá jen o svoje věci, a nechce, aby se mu do nich někdo díval," řekl Marvin.

"Nemyslete na něj. Hele, už jsme tu. Šálí mě oči, nebo je tam dole nějak moc lidí? Nepsalo se v té zprávě, že ten netvor celou osadu vyvraždil?" ozval se Vilhelm.

"To budou dánští vojáci," odpověděl Marvin.

Cryptodactyl přistál na okraji Ittoqqoortoormiitu, a trojice dobrodruhů z něj vyšla ven. Okamžitě se k nim přidal dánský generál Malthe Christensen. Podal jim ruce. Tien a Vilhelm se na sebe nechápavě podívali. Připadal jim nějak moc přátelský.

"Díky, že jste nám to povolil," řekl mu Marvin.

"Za málo," pousmál se Malthe, "když jsou ty Vánoce."

Zavedl je do osady. Dánští zdravotníci umisťovali na lehátka rozcupované mrtvoly Inuitů, z nichž většinu vynášeli z rozbořených domků. Škody byly obrovské.

"To se ta potvora dostala dovnitř? Do jejich obydlí?" zeptala se Tien.

"Musela. Nejspíš se všichni pozavírali ve svých domech, ale ona byla tak silná, že probořila jejich zdi... nebo proskočila střechou. Našla si všechny, až na jednoho kluka. Seznámím vás s ním," odpověděl Christensen.

Marvin se otočil na Tien. "Mluvil jsem o té nehodě s generálem už předtím, než jsem vám ukázal tu zprávu. Gabrielle byla tak hodná, že mi o tom sama pověděla. Asi cítila, že jsem byl smutný, a potřeboval jsem rozzářit."

"To tě rozzářila dost divná věc," řekl na to Vilhelm. Když uviděl krev na sněhové pokrývce před jedním malým inuitským obydlím, rychle zavřel oči. Něco mu to připomnělo, něco strašného, něco, na co teď ani náhodou nechtěl myslet. Začal zhluboka dýchat.

"V pořádku?" zeptala se ho Tien, a položila mu ruku na rameno.

"Červená. Je to jen kombinace agenty a žluté. Jenom kombinace agenty a žluté..." opakoval si Vilhelm. 

"Je to barva Vánoc," řekla mu Tien.

"Nechci nic říkat, ale zníte mi docela zpackaně," poznamenal Christensen, "asociovat si tohle s Vánocemi..."

"Ani nevíte, čím jsme si museli projít. Aspoň někteří z nás," řekl na to Vilhelm, a otevřel oči. Pohlédl na Tien. "Už je to v pohodě. Díky. Potřebuju nějak ty vzpomínky... dostat z hlavy. Když si k něčemu vytvořím nové asociace, je to pak lepší. Tohle mě naučil můj psychiatr z Franceville."

"Jste si jistý, že to, co se tu stalo, s Vánocemi nesouviselo?" zeptal se Marvin generála.

Ten na něj pohlédl překvapeně. "Absolutně ne. Jak by nějaké zvíře mohlo...?"

"Nepůsobí to jako škody nadělané zvířetem. Když jsme o tom mluvili po telefonu... nedokázal jsem si vůbec představit, že to tu bude vypadat... no, takhle. Domy polorozbořené, jak kdyby do nich někdo naházel výbušniny," řekl Marvin.

"Lidi to neudělali," odpověděl jasně Christensen, "vypadá to na nějakého dravého savce." 

Přivedl ty tři k mrtvole staré paní, v jejímž břiše se nacházel velký otvor. 

"Sem šly špičáky," řekl Vilhelm, a ukázal na pravý okraj otvoru, "tady se zakously, a tady vidíte rýhy po táhnutí. Drželo to, a nepouštělo to. Jako vlk. Byla to psovitá šelma."

"Vida, pan Van Vais to chápe," řekl uznale Christensen. "Najdete to zvíře, ať víme, co ty lidi na Vánoce zavraždilo? Možná za to bude i nějaká odměna. Finanční odměna."

Vilhelm, Tien i Marvin pokývali hlavami. 

Christensen je odvedl ke zchoulenému chlapci na okraji osady, se kterým mluvila armádní psycholožka Freja Pedersen. Kousek od nich postávala ještě jedna žena.

"Kapitánko, tohle jsou Lovci kryptidů," řekl jí Christensen. 

"Stacy Jordan," představila se jim Afroameričanka oděná v leteckém obleku armády Spojených států, "znala jsem vaše předchůdce."

Marvin pokýval hlavou. "Pomohla jste zachránit svět, že jo?" Stacy se jedním koutkem rtů usmála. "Ty zvěsti o tom, že teď ve volném čase žijete skryta před světem v arktické Kanadě s Mikem Brownem, největším expertem na pižmoně, jsou pravdivé?"

"Přejdu rovnou k věci," řekla naštvaně Stacy, "vracela jsem se z mise v severním Atlantiku, prolétala jsem kolem St Pierre and Miquelon v Kanadě, když jsem byla informována o nehodě v Ittoqqoortoormiitu. Jediný přeživší zavolal vysílačkou do Kulusuku, to je trochu víc na jih odsud. Nevěděl, komu jinému volat. Odtamtud se zpráva dostala dánské armádě, a protože Amíci jsou spojenci Dánů, poslali sem vojáka, který byl té oblasti nejblíž. Chudák kluk. Musela jsem ho uklidňovat, než dorazila dánská armáda. Ví toho o té potvoře hodně, měli byste si ho poslechnout." Pak se obrátila ke Christensenovi. "Pokud vám to nevadí, poletím domů. Taky chci slavit Vánoce, a od svého šéfa už nemám žádné další příkazy." Christensen jen pokýval hlavou.

Tien se sehnula k desetiletému klučíkovi. 

"To jsou oni," řekla mu Freja Pedersen, "Lovci kryptidů. Nechám tě tu s nimi, ano?" Klučík jen popotáhl nosíkem.

"Jsem Tien," představila se mu vietnamská lovkyně kryptidů, "kdo jsi ty?"

"Yoskolo," odpověděl chlapec.

"Co se teda stalo? Jak velká ta šelma byla?" zeptal se ho Vilhelm.

Klučíkovi se rozšířily zorničky v očích, a přestože stále popotahoval, horlivě vypověděl svůj děsivý příběh: "Zničehonic, když celá osada obdivovala polární záři, uslyšeli jsme z pobřeží křik jedné staré paní. Můj otec a několik dalších mužů se báli, že ji napadl lední medvěd. Toulá se jich tu strašně moc, hlavně v tuhle část roku. Spousta lidí utíkala za nimi, protože čím víc lidí na medvěda je, tím větší je šance ho zahnat. Jenže to, co jsme viděli, nebyl lední medvěd. Byla to vysoká příšera, vypadala jako pes, ale chodila po dvou, jako člověk. Trhala té paní maso ze zad a polykala ho. Bylo to tak ohavné, že jsem musel zavřít oči. Když jsem je otevřel, byl jsem uprostřed osady, a všichni stříleli. Ta příšera nás nahnala zpátky. Začala lidi cupovat, my jsme se zavřeli v našich domcích, ale to ji nezastavilo. Byla strašně silná, měla obrovskou sílu v rukou. Vyrazila dveře našeho domku a rozpůlila mou sestřičku."

Yoskolo se rozplakal. "To je v pořádku," uklidňovala ho Freja, byť vedle něj již neseděla.

"Nemohl jsem s tím nic dělat! Musel jsem tomu jenom přihlížet!" naříkal Yoskolo.

"Jak se ti podařilo přežít?" zeptal se Marvin.

"Schoval jsem se pod postelí," odpověděl Yoskolo, "příšera už asi byla nažraná, a tak odešla. Pak jsem zjistil, že jsem přežil jako jediný."

"To měl teda sakra štěstí," zašeptal Marvin, "ale proč zabila dvě stě padesát dalších lidí?"

"Bojím se, že se pro mě vrátí!" vykřikl Yoskolo.

"Nevrátí se, neboj," řekla mu Tien, "aspoň ne pro tebe. Ale my bychom ji rádi našli, a možná..."

"Vím, že budete potřebovat něčí pomoc," řekl Yoskolo, "když půjdu s vámi, ochráníte mě? Nezabije mě, že ne?"

"Kamaráde, ani nevíš, jaké zbraně jsme si sem přinesli. Jsme totální profíci. Mě ještě nikdy žádná potvora neškrábla, natožpak kousla," řekl Marvin.

"Možná proto, že jsi na žádných misích zatím nebyl?" rýpla si do něj Tien.

"Ale byl! Jednou, v Montaně! A na Špicberkách jsem bojoval se stínem! A byl jsem uvězněný v letounu, a na něj skákali nějací mnohovesmírňani," bránil se Marvin, "a ani škrábnutí."

"Chci to zvíře vidět mrtvé. Chci, aby zaplatilo za to, že sežralo mou rodinu," řekl v pláči Yoskolo.

"Hlavně, ať je v pořádku," řekla trojici dobrodruhů Freja, usmála se na Yoskola, a pak odešla. 

"Má se to takhle," řekl Marvin, "dánská armáda bude velmi ráda, když strůjce toho masakru najdeme. Ale nejlíp živého. My si ho prozkoumáme, oni si ho... no, to ani nevím."

"Nebylo by dobré, aby ho někde uvěznili," odfrkl Vilhelm.

"Není to tak, že by neměli smysl pro etiku," zašeptal Marvin, "Pierre taky drží nějaké kryptidy v naší podzemní sluji, aby je tam mohl studovat. A vadí jim to? Nejspíš ne."

"Cože?" vyhrkl zmateně Vilhelm.

"Dlouhý příběh. Příběh o obsesi mladého muže, jenž přišel o všechno, a tak nyní vše shromažďuje v uzavřených prostorách. Kruci, znělo to tak blbě, když jsem to řek. Nejsem moc... 'lyrický'," odpověděl Marvin.

Pomalu se vzdalovali od zničené osady. Yoskolo si jako první všiml řady stop táhnoucí se po zasněžené pláni k vysokým skalám. 

"Seš dobrej, kluku," pochválil ho Marvin. Ve studeném větru si svou zimní bundu zapnul až ke krku.

"Od útoku nesněžilo," informoval je Yoskolo, "tohle musí být jeho stopy. Zanechal je tu, když z osady odcházel."

"Vypadají jako lidské stopy," konstatoval Vilhelm, "ale s drápy na každém prstu. Předpokládám, že podobné stopy po sobě zanechává Pierre."

"Bože, musíme o něm furt mluvit?" rozčilila se Tien.

"No jasně!" vyhrkl Marvin. "Pierre to byl! Pierre je všechny pozabíjel!"

Vilhelm a Tien kroutili hlavami. 

"Co, odposloucháváte mě, pane Wayne?!" zakřičel Marvin na letoun Cryptodactyl. "Nebo vás zase zmanipulovala Talia k tomu, abyste jí dneska večer vášnivě líbal?!"

Tien a Vilhelm mu teď nevěnovali pozornost. Yoskolo je vedl po stopách dál.

"Co si myslíš, že to je?" zeptal se Vilhelm.

"Říkal jsi, že by to mohla být psovitá šelma. Podle Yoskola určitě chodila po dvou. No, a mě napadlo... co kdyby to byl adlet?" reagovala na jeho slova Tien.

"Neboli erqigdlit," pokýval hlavou Vilhelm, "přesně tak."

"Má to být vlkodlaku podobná nestvůra, podle některých legend se dokonce pohybující po arktické tundře ve smečkách," pokračovala Tien.

"Co když osadu zplundrovala právě celá skupina adletů?" zamyslel se nahlas Vilhelm.

"Ne, byl sám. Bylo to jen jedno zvíře," odpověděl mu Yoskolo. 

"Jak to můžeš tak přesně vědět?" zeptal se ho Vilhelm.

"Protože mělo na prsou kousek holé kůže, nepokryté srstí," odpověděl Yoskolo, "bylo to nějaké znaménko."

"Co když mají holá prsa všichni adletové?" pokračoval v kladení otázek Vilhelm.

Na otázku mu však již nebylo zodpovězeno. Stáli teď u skal, daleko od osady. Marvin je rychle doháněl, a zadýchával se u toho. Zpoza skal se ozývalo vytí vlka.

"Canis lupus orion," řekla Tien.

"Docela rád bych ho viděl," poznamenal Vilhelm, "docela vzácný poddruh vlka. V minulosti dost pronásledovaný." 

Stopy adleta vedly dál po zasněženém kopci. Tady Marvin své koley konečně dohnal.

"Ty jo, mám úplně zmrzlé plíce! Tohle mi už nedělejte!" sípal.

"Jak dlouho už jdeme? Musíme být na nohou přes dvě hodiny," poznamenal Vilhelm.

"A adlet může být mnohem dál, než si myslíme," řekla Tien.

"Takže... se zahřejeme, a začneme k pátrání po něm konečně zase využívat moderní technologie, že jo?" zasmál se Marvin, strhl si rukavici z pravé ruky a odhalil náramek na zápěstí, na němž zmáčkl velké fialové tlačítko. Po chvíli se k nim z noční oblohy snesl Cryptodactyl.

Yoskolo byl uvnitř letounu celý nesvůj. Pořád se kroutil na měkkém sedadle, a zadumaně hleděl z okna. Nikdy předtím v životě neletěl. Vilhelm se k němu natočil, a začal si s ním povídat.

"Všechno je v pořádku, Yoskolo?" zeptal se.

"Ano, je."

"Myslíš, že adleta najdeme?"

"Ano. Chci ho vidět trpět."

"Naším cílem ale není ho zabít."

"Musí za to zaplatit! Zabil mi rodiče, zabil všechny, které jsem znal!" vykřikl Yoskolo.

"Někdy není nejlepší se mstít," řekl mu Vilhelm, "spíš je důležitější přijít na to, proč k věcem, co se ti staly, došlo. Kdysi dávno jsem musel přihlížet smrti svých rodičů v malé vesnici v Ghaně. Má matka skončila... skončila se sekyrou v hlavě. Ale já ani na chvíli nechtěl strůjce toho hrůzného činu zabít."

Tien k němu rychle přistoupila.

"Tohle mu neříkej. Tys ty vzpomínky represoval, a podívej, k čemu to vedlo," varovala ho.

"Lidi, stopu adleta jsme ztratili. Ale něco tam dole je... nedělá to stejné stopy, jako on, ale... je to taky velké a chodí to po dvou," vyhrkl Marvin.

Na zasněžené plošině kousek od skalnatého pobřeží se procházel velký bílý netvor. Počítačový systém jej okamžitě identifikoval: "Wendigo, dva a půl metru vysoký, potrava: lidské maso. Data pocházejí od: Jack Owen."

"Jó, starý šéfík ho kdysi hodil do klece," zašeptal Marvin, "ale vsadím se, že tenhle exemplář je větší. Yoskolo, pojď se sem podívat! Zabilo lidi v osadě tohle?"

"Ne, tohle má moc bílou srst. Ale prosím... přistaňme! Chci ho vidět zblízka!" vykřikl chlapec.

Ve chvíli, kdy Cryptodactyl začal přisávat, Wendigo vyskočil, a zarazil drápy do předního skla. 

Marvin se otočil na Yoskola: "Dík za krásný návrh. Neříkal jsi předtím něco ve smyslu, že chceš přežít?" Rychle zmáčkl tlačítko vedle kniplu, a Wendigo dostal elektrický šok. Spadl do sněhu, letoun se zastavil ve vzduchu krátce před pádem, a pak pomalinku přistál.

Když Tien, Vilhelm, Marvin a Yoskolo vyběhli z letounu ven, Wendigo se nehýbal. 

"Možná to na něj bylo moc," řekl Marvin.

"To ne... Tohle jsem nechtěl!" vykřikl Yoskolo. Přiběhl k nehybnému tělu bílého netvora, a začal u něj plakat. Vilhelm, Tien a Marvin se na sebe nechápavě podívali. 

"Yoskolo, vždyť jsi ho nikdy nepotkal! Já chápu, že bys možná naříkal i nad zabitým medvědem, ale..." snažil se Marvin o nějakou poznámku, byť chlapcovo chování vůbec nechápal.

"Kruci," řekla Tien.

"Co? Mám zmlknout? Holy alter ego, měl by si Robin zašít rty?" zeptal se Marvin.

"Koukněte na Yoskolovy oči," zašeptala Tien, a ukázala na jeho obličej.

"Ataata... ataata!" naříkal chlapec. Tien to došlo jako první, pak si to uvědomil i Vilhelm, a následně to napadlo i Marvina. Vždyť slovo "ataata" znamená v inuitštině "otec"!

"Co jste mu to udělali?!" vykřikl Yoskolo.

"My nic. To letoun!" reagoval na to Marvin.

"Teď přijdou potíže," řekla řiše Tien.

Yoskolovy oči rudly. Ve tmě jasně zářily - zářily touhou po pomstě i strašnou krvelačností.

"Nechápu, co se tu děje," vyhrkl zděšeně Marvin, "ten kluk nazývá Wendiga svým otcem. Nepřijde mi to normální." 

"Opravdu to normální není," řekl hrčivým hlasem chlapec, "to jsem si už stačil uvědomit. Matka mi nedávno řekla pravdu, když jsem slavil své desáté narozeniny. Myslel jsem, že to bude velká událost, kterou si užiju, ale celé jsem je probrečel. Řekla mi, že ji kdysi napadl Wendigo, a protože měl v sobě kus člověka - protože z člověka pochází... měl s ní dítě. To dítě jsem já."

"Ewww," poznamenal Marvin.

"Když to nebyl Wendigo, kdo osadu zničil, a roztrhal její obyvatele... a když nepřišla žádná smečka adletů... pak jsi adlet a zároveň strůjce toho ničení ty," řekl Yoskolovi Vilhelm.

"Omlouvám se. Lhal jsem vám. Celou dobu jsem vám lhal. Nepřežil jsem to proto, že jsem se schoval pod postelí. Vůbec jsem tam nebyl... Byl jsem tam, když se to dělo. Dělal jsem to já," odpověděl Yoskola. Všechny tři děsilo, jak postupně hloubl jeho hlas. Začínal hrčet jako zvíře, jako zuřivý vlk. "Nevím, proč se to stalo, zvlášť na Vánoce! Prostě jsem se proměnil, a aniž bych to dokázal vysvětlit, zaútočil jsem na tu paní na pobřeží. Její maso mi chutnalo, ale bylo moc staré. Potřeboval jsem čerstvější maso, a můj nepravý otec, který byl celý život přesvědčený, že já byl jeho vlastní syn... ten mi to maso obstaral. Miloval jsem jeho chuť, bylo šťavnaté. Pak jsem okusil někoho trochu mladšího, třicet let starého muže. Chutnal ještě líp. A pak... se svět začal točit. Když jsem trhal vlastní matku, vřískala a nazývala mne netvorem. A má sestra... nedokázal jsem unést, jak jsem jí ublížil. Rozpůlil jsem ji! Naporcoval jsem ji zaživa..." Yoskolo brečel. "Nechtěl jsem to udělat! Nevím, proč se to stalo! Běhal jsem lidem do domů, rozbíjel jsem jim dveře, zdi, střechy... A hltal jsem jejich maso! Byl jsem najednou někdo jiný! Někdo jiný!"

"Vím, jaké to je," řekl Vilhelm, "taky se mi občas stane, že se stanu někým jiným. Mám dva altery." Tien a Marvina ta informace trochu překvapila, znali totiž jen jednoho Vilhelmova altera.

"Buď v klidu. Nic se neděje," pokračoval Vilhelm, "hlavně se teď udrž. Mysli na něco pěkného. Podívej se na sníh! Sníh je bílý! Co ti bílá připomíná? Mraky? Mraky na obloze v létě? Je hebký, co ti to připomíná? Hebký polštář? Plyšáka, kterého máš nejradši?"

"Chtěl bych se zabít," zasyčel Yoskolo, "ale nemůžu. Adlet, jak tomu, v co se měním, říkáte... nepůjde pryč. Má zase hlad. Rozškubal celou osadu, a přesto hladoví." 

"A proto jsme tu," řekla Tien, "šel jsi s námi, abys nás nakonec zabil."

"Po tom masakru jsem našel Wendiga. Stál u osady a díval se na mě, pozoroval mou transformaci zpátky v člověka. Promlouval ke mně nějakou řečí, které jsem jako člověk nerozuměl, ale když jsem byl ještě částečně adlet, chápal jsem, co mi říkal. Chtěl taky maso. Měli jsme se nažrat společně. A vy jste mě o něj připravili! Připravili jste mě o pravého otce, necelý den poté, co jsem ho poznal!" řval Yoskolo.

Byl teď vyšší. Byl teď i rychlejší. Desetiletý kluk zmizel, a na jeho místě stál vysoký, huňatý, vlkodlaku podobný humanoid. Roztrhal svou bundu, a odhalil znaménko v podobě holé kůže na jinak hustě porostlé hrudi. Šílenou rychlostí se rozběhl proti těm třem, a jako na prvního skočil na Vilhelma. Ostrými drápy předních končetin jej sekl do ramena, na sníh vystříkla krev, a Vilhelm zařval bolestí. Adlet nemluvil lidskou řečí. Jen syčel, hrčel a řval. Byl vzrušený, lidská krev mu voněla. Voněla mu, jako nic na světě. Olízl zakrvácený sníh, a zavřel oči. Trocha železa na studeném podkladu. Lahodné.

Vilhelma pohled na vlastní krev vyděsil. Srdce mu bilo jako na poplach. Rudnul v obličeji. Měl nutkání také zavřít oči, a předat se někomu jinému. Ne malému Vilhelmovi, který by byl v situaci, jako byla tato, bezbranný, ale někomu silnějšímu. 

Marvin vystřelil po adletovi z elektrické pistole. Zasáhl jeho levou ruku, zvíře zařvalo bolestí a šokem, otočilo se proti němu, a skočilo po něm. Ve vzduchu ale dostalo další ránu, přetočil se, a čumákem dopadlo do sněhu. Tien přiběhla k Vilhelmovi. "Rychle do letounu!"

Adlet zahrčel, podíval se na Marvina skrze obočí, vycenil zuby, až se mu za čumákem zvrásnila kůže, a učinil další skok. Tentokrát byl rychlejší, než Marvin. Jamajský technik nestačil zmáčknout spoušť, dostal ránu tlapou do ruky, pár drápů přeřízlo kůži, a už ležel na zemi, prudce krvácející. Adlet se pokusil zakousnout se mu do hlavy, ale Marvin vytáhl z rukavice nůž, a vrhl jej netvorovi mezi oči. Jeho řev byl nesmírně bolestný. 

"Meteokolosium, kámo," uchechtl se Marvin, a postavil se na nohy. Adlet se snažil si nůž z nejtvrdšího a nejsilnějšího kovu na světě vytáhnout z lebky, nedařilo se mu to však. Přicházel o krev, a to rychle. Marvin dál na nic nečekal, přidal se k Tien a Vilhelmovi, a vnikl s nimi zpět do letounu. Tam jej však s jeho vietnamskou kolegyní čekalo nepříjemné překvapení. Vilhelm otevřel oči.

"Bastardi! Bastardi!" křičel hlubokým hlasem, jakým jej nikdy neslyšeli mluvit. "Bastardi!" 

Uhodil Tien do obličeje, z nosu jí vystříkla krev. Pak zaryl prsty do Marvinových vlasů a prudce jeho obličej směřoval ke svému kolenu. Ozvalo se prasknutí. Marvin řval, držel si už tak dost silně krvácející rukou zlomený nos, a bránil se Vilhelmovým kopancům.

"Nedostanete mě! Nikdo z vás! Budete ležet v hromadě mrtvol!" křičel Vilhelm. 

Lidská krev. To byl jeden ze spouštěčů Vilhelmovy proměny. Kdysi v ní ležel. Zahrabaný pod mrtvolami svého otce, strýců, bratranců a spolužáků. Krev crčela z rozseknutého obličeje jeho matky, a dopadala na jeho tvář, když ji teroristé odváděli pryč. 

"Kdo jsi?!" vyhrkla Tien. Věděla, že teď nemůže promlouvat k Vilhelmovi. Musela se naučit co nejvíc o jeho novém alteru.

"Mawufeasi," odpověděl klidně hlubokým hlasem vysoký Ghanec, "to je moje jméno. Vím, že mi chceš ublížit, a nenechám se."

Dveře letounu se rozletěly. Adlet se vracel. 

"Gabrielle, to nemůžeš letoun chránit i teď? Co takhle další elektrické pole?!" naštval se na počítačový systém Marvin.

Příšera vstoupila na palubu, a chňapla čelistmi po Vilhelmovi. Ten se tolik naštval, že mu dal úspěšnou ránu pěstí do tváře, čímž jej pouze víc rozrušil. Netvor se zakousl do jeho ramena, a utrhl z něj maso. Vilhelm - Mawufeasi - se začal manicky řehtat. Učinil takřka nadlidský skok, dopadl na adletovu hruď a následně oba vypadli z letounu. Spadli opět do sněhu, Vilhelm zmáčkl adletův krk, a mačkal, dokud necítil, že netvor přestával dýchat. Adlet se bránil, co mohl. Škubal sebou, sekal drápy Vilhelma do rukou, do obličeje... neúspěšně. Vilhelmův nový alter neznal bolest. Jeho definující vlastností byla neuvěřitelná, berzerkovská zlost. Nedokázal ji kontrolovat. 

Když už mu ruce na tisknutí adletova krku nestačily, vytáhl mu z hlavy Marvinův nůž a zabodl mu ho do hrudníku. Adlet úpěl. Dal Vilhelmovi takovou ránu tlapou do hlavy, že se Ghanec převalil a zůstal nehnutě ležet. Na sněhu pod jeho tváří byla spousta krve. Adlet se otřepal, a malátně se vrátil k letounu. Popadal dech, sotva se držel na nohou, kolébal se, jako by byl opilý. Viděl dvě nebo tři Tien, dva nebo tři Marviny. Nedokázal je zaměřit. Marvin vytáhl z kapsy tmavě modrou krabičku, zmáčkl na ní tlačítko, z krabičky následně vylezla úzká hlaveň, a z ní vyletěla laserová střela. Zasáhla adleta do krku. Rozkašlal se.

"Zabijete ho! Ty i Vilhelm! Je to přece malý kluk, tohle nemůžete!" napomenula ho Tien.

"Kvůli tomuhle malému klukovi ti teď teče krev z nosu! A já budu muset na operaci. Nemluvě o Vilhelmovi... Chlape, žiješ nebo ne?! Krucinál, ozvi se!" křičel Marvin. Vilhelm nereagoval.

Adlet se trochu zklidnil, padl na kolena a přiblížil čumák k zemi. Celý se třásl. 

"Přichází zase k sobě! To je výtečné!" vykřikla Tien, vyběhla ven z letounu a postavila se za něj. Adlet se měnil v Yoskolu. 

"Yoskolo, slyšíš mě? Jsi to ty, ne? Teď už mě slyšíš," mluvila k němu. Z jeho tváře se pomalu ztrácela srst, čumák se měnil v nosík malého inuitského kluka. Byla to nesmírně bolestná transformace, Yoskolo se celý kroutil, natahoval ruce, jako by prosil o pomoc, natáčel k Tien hlavu a řval při tom. Nakonec, již v lidské podobě, naposledy vyskočil, a zakousl se jí do zápěstí. Nepouštěl. Zarazil do masa své špičáky, a táhl. Tien ho práskla rukou do čela. Jednou, podruhé, potřetí. Ale on nepouštěl.

"Pusť mě! Tohle nejsi ty!" zakřičela.

"J-e-m o j-á," řekl s úsměškem, a zabořil jazyk do rány v jejím zápěstí. Škubala sebou, kopla ho do břicha, avšak Yoskolo svou kořist nehodlal pustit. Zatlačil jí prsty do očí, až vykřikla bolestí. Znovu ho uhodila do hlavy, nabrala rukou trochu sněhu a chrstla mu ho do očí. Teprve to jej donutilo pustit. Naříkal, křičel, snažil se sníh z očí dostat, a ona ho mezitím složila k zemi. Zalehla ho. 

"Chci lidské maso! Prosím, já mám hlad!" křičel Yoskolo.

"Co s ním?!" zařvala Tien.

"Co asi?! Mám tenhle přístroj, použiju ho!" vykřikl Marvin. Zamířil na Yoskolovu hlavu, a vystřelil. Chlapec to neměl šanci přežít. Tien se teď ve tváři objevila i jeho krev. 

Došlo tu k dalšímu masakru. Minimálně dva - Wendigo a jeho syn, kříženec člověka a lidožravé nestvůry - byli mrtví.

"Vilhelme?"

Záhadolog z Ghany se probudil. Ležel na lůžku v zadní části Cryptodactylu, mířícího z Grónska zpět na Špicberky.

"Co se stalo?" zeptal se vyděšeně, pokusil se posadit a vykřikl bolestí. Všiml si, že měl ovázané rameno.

"Je dobře, že žiješ. A že ses probral tak brzo," řekla mu Tien.

"Kde je Yoskolo?!" zeptal se Vilhelm.

"Jingle bells, my hand smells, from the blood of his... On Christmas eve, only beef, can make me cool again!" zpíval si zklamaně Marvin.

"Takže z osady Ittoqqortoormiit nakonec nikdo nepřežil," vydechl Vilhelm.

"Kdybych to neudělal, Vilhelme... asi by rozkouskoval Tien. A domů bych se rád sám nevracel, to mi věř! To mi sakra věř, kámo!" řekl s vyceněnými zuby Marvin.

"V pohodě, z ničeho tě neviním," řekl Vilhelm. Zněl smutně. Tien se na něj usmála, a ukázala jako důkaz Marvinových slov ovázané zápěstí.

"Pěkný Štědrý večer," řekla. Chvíli mlčela, nevěděla, jak na to navázat. "Ukázal jsi nám svého dalšího altera, Mawufeasiho."

"Jo, toho chlapa," zasmál se Vilhelm, "zapomeňte na něj, prosím. Nebudete mě kvůli němu nenávidět, že ne?"

"Nenávidět? Proč? Bereme tě takového, jaký jsi, Vilhelme. A jsi fajn člověk," řekla mu Tien, "navíc nás Mawufeasi možná zachránil. Byl z nás ten nejodvážnější." Vilhelm se usmál.

"Dánská armáda má Yoskolovo tělo, i Wendiga. Tak jsme pro ně získali, co chtěli, byť teda... nejsou živí. Finanční odměnu stejně dostaneme. Christensen slíbil, že nám na kreditky transferují prachy zítra," rozpovídal se huhňavým hlasem Marvin. Při gestikulaci omylem zavadil prstem o zafáčovaný nos, a nepříjemně zasyčel bolestí.

"To byla teda jízda," řekla Tien.

Marvin si povzdechl: "Můžu za to já. Doufal jsem, že si to užijeme... místo toho..." 

"Bylo to suprový! Jen tam mohlo být méně smrti," řekl Vilhelm.

"Počkej, až bude další Halloween. To bude ještě větší sranda," řekl na to Marvin.

"Co teď? Za pár minut jsme na Svalbardu. Do konce čtyřiadvacátého zbývá ještě nějaká hodina," poznamenala Tien.

"Co takhle zkusit udělat nějakou večeři? Dostat Pierra ven z jeho paranoidního pelechu, donutit ho omluvit se tobě, Tien, a taky Fahadovi a Harveymu, a udělat holkám a Alexovi pěkný večer?" navrhl Marvin.

"Ani náhodou, kamaráde. Jdu rovnou do postele. Budu rád, když se do ní doplazím," zasmál se Vilhelm.

"Proč jsi sem přiletěl? Protože jsem Pierra zmanipuloval k tomu, aby tě pozval na Vánoce. No, podívej, co jsi díky tomu zažil," smál se Marvin.

"Co jsme všichni tři dneska zažili kvůli Pierrově cholerismu," dodala Tien.

"Dáme to nějak do kupy. Nechci, aby poslední, co si z letošních Vánoc budu pamatovat, byla lidská krev," řekl Marvin.

Po návratu do komplexu je čekalo velké Vánoční překvapení. Pierre, kvůli kterému na několik hodin odletěli do Grónska, je uvítal se srdečnou omluvou, že se choval jako "vrai crétin", a odhalil jim, že po fiasku v kuchyni sám něco napekl, byť se u toho pořádně zapotil. Fahad, Harvey, Nicholle, Marilyn a fantomavis Alex byli už připraveni u svátečního stolu. Vinaya nakonec Pierrovi to šílené chování odpustila, a ze severu Špicberků přeletěla vysokorychlostním letounem zpět, aby se k nim na hostině přidala. Čemu se však Pierre i jeho přátelé podivovali nyní, byl stav, v jakém se Vilhelm, Tien a Marvin nacházeli. Nikdo nedokázal pochopit, proč na sobě měli na Štědrý večer tolik krve.

KONEC.