Drop obojkový: Malý až středně velký druh dropa ze severní Afriky

K napsání tohoto článku mě navedla kniha Planeta zvířat (The Global Zoo) od Roberta Burtona, vydaná v ČR Nakladatelským domem OP v roce 1996. Jen tak jsem si jí dnes ráno listoval, a dorazil jsem na strany 172 a 173, které se věnují lovu dropů, zvláště pak tedy lovu jednoho konkrétního druhu dropa. A námět na článek byl na světě.

Do čeledi dropovitých (Otididae), jediné rodiny řádu Otidiformes, patří 11 rodů se 26 druhy. Vesměs jsou to všežraví, primárně však hmyzožraví ptáci, žijící na stepích ve Starém světě. Zřejmě nejznámějším zástupcem této čeledi je drop velký (Otis tarda), zranitelný druh se dvěma poddruhy, kdysi se vyskytující i na území Británie (vyhynul tam v roce 1832). U nás je zvláště chráněný jako kriticky ohrožený druh, a od začátku 20. století bývá pozorován při hnízdění na Znojemsku. Rodu Otis je nejblíže příbuzný rod Chlamydotis, který zahrnuje dva trochu menší druhy dropů; asijského Ch. macqueenii a severoafrického Ch. undulata. Druhý jmenovaný je znám řadou českých jmen - drop obojkový, drop hřívnatý, drop chocholatý, a ve starší literatuře (alespoň podle webu BioLib) poněkud kuriózně i drop asiatský nebo drop asijský, přestože asijský světadíl vůbec jeho domovem není. Někdy je jako drop obojkový označován i Ch. macqueenii. Za to může jeho stará klasifikace coby subspecie Ch. undulata; oba druhy od sebe byly rozlišeny až v roce 2003, a to hlavně na základě odlišné vokalizace, rozdílech v opeření a také v namlouvacím chování. Je nicméně nutné podotknout, že ne všichni odborníci se k tomuto rozdělení kloní, a už v roce 2004 byly výsledky studie Alana G. Knoxe a jeho kolegů zpochybňovány například některými britskými ornitology (např. P. J. Cowanem). Výzkum Youssefa Idaghdoura nicméně poukázal na to, že se od sebe tyto dva druhy dropů oddělily někdy před 430 000 lety, a že skutečně jsou odlišní, byť jsou třeba rozdíly mezi nimi nepříliš patrné. V minulosti dropové rodu Chlamydotis výjimečně zalétali i do Evropy, v roce 2003 byl zástupce tohoto rodu (byť je dnes těžké určit, ke kterému konkrétnímu druhu z oněch dvou patřil) pozorován dokonce až v Belgii. Můžeme však s jistotou tvrdit, že drop obojkový je severoafrickým druhem ptáka, jehož jedinou evropskou populací je ta na Kanárských ostrovech. Na Červeném seznamu IUCN je drop obojkový klasifikován jako zranitelný, kanárský poddruh Ch. undulata fuertaventurae má statut téměř ohroženého taxonu. Jen pro úplnost, drop velký má dva poddruhy, a tím druhým, severoafrickým, je Ch. undulata undulata.

Drop obojkový kanárský (Chlamydotis undulata fuertaventurae), fotografie z webu Observation.org

Tento druh dropa je mezi svými příbuznými spíše malý až středně velký. Dosahuje délky 55 až 65 centimetrů, přičemž samice jsou trošičku menší než samci. Ti jsou vysocí až 73 centimetrů, kdežto samice dosahují maximální výšky 66 centimetrů. Hmotnost samců se pohybuje mezi 1,15 až 2,4 kilogramy, hmotnost samic pak mezi 1 až 1,7 kilogramem. Rozpětí křídel činí 135 až 170 centimetrů. Jen pro srovnání, již zmíněný drop velký, jeden z nejtěžších žijících druhů ptáků, dosahuje průměrné hmotnosti 5,8 až 18 kilogramů (rekordní mandžuský exemplář vážil 21 kilogramů), délky 115 centimetrů, výšky 90 až 105 centimetrů (v případě samců, opět větších než samice) a jeho rozpětí křídel se rovná 210 až 270 centimetrům. Je to tedy úplně jiná velikostní kategorie. Kanárský poddruh dropa obojkového je velmi málo početný; v roce 1997 zbývalo asi 500 ptáků, podle recentnějších odhadů je na Kanárských ostrovech přítomno méně než 400 párů. Populace narůstá, ale pomalu, a je pořád ve velkém ohrožení. Největší problémy jí způsobuje extrakce písku, intensifikace zemědělství a v neposlední řadě také narůstající turismus. Samozřejmě ničemu nepomáhá sběr vajec během hnízdního období, rovněž jako nelegální lov dropů. Avšak v severní Africe jsou tito ptáci loveni mnohem více. Před rokem 2004 počty Ch. undulata undulata po dvě desetiletí klesaly, hlavně vlivem lovu sokolníky. Ti používali k zabíjení dropů rarohy velké (Falco cherrug) a sokoly stěhovavé (Falco peregrinus).

Sokol versus pákistánský Chlamydotis macqueenii, fotografie z webu BBC News

Jak Chlamydotis undulata, tak Chlamydotis macqueenii bývali po mnoho desetiletí hojně loveni v severní Africe a v jihozápadní Asii. Ch. macqueenii byl do poloviny 60. let vyloven na řadě lokalit na Arabském poloostrově, a tak arabští lovci začali vyjíždět do severní Afriky za Ch. undulata nebo za dalšimi populacemi Ch. macqueenii (opět připomeňme, že tehdy se o možných rozdílech mezi těmito dvěma druhy ani nevědělo) do Íránu, Iráku a Pákistánu, kde bohatí princové a šejkové dropy loví dodnes. V severní Africe jsou dropové obojkoví loveni nejen s pomocí sokolů a rarohů, ale dochází také k jejich střílení, často ve velkých počtech. Od roku 2004 naštěstí severoafrická populace (poddruh Ch. undulata undulata) vzrostla (podle informací zveřejněných IUCN v roce 2016). Ochraně těchto ptáků se věnuje hlavně International Fund of Houbara Conservation. V Maroku se nachází několik center pro rozmnožování těchto ptáků v zajetí, podobná centra pak pomáhají rozmnožovat Ch. macqueenii také ve Spojených arabských emirátech a v Kazachstánu. Zvířata jsou těmito zařízeními vypouštěna do volné přírody. Jen v roce 2019 vypustil International Fund of Houbara Conservation do divočiny přes 340 000 dropů obojkových. Doufejme, že neudržitelný lov těchto ptáků nakonec úplně skončí, a že jejich počty díky skvělé práci oddaných ochránců ještě vzrostou.

Severoafrický Chlamydotis undulata undulata, fotografie z webu Jonathana Hornbuckla

Informace pro tento článek jsem čerpal z webu Evropské komise, z anglické Wikipedie (ta mne odkázala na některé výše zmiňované studie) a v neposlední řadě také z knihy Planeta zvířat od Roberta Burtona. Doufám, že se Vám tento článek o dropu obojkovém líbil!