Ve středu nám začal prosinec, a přesně za tři týdny tu budou Vánoce! Určitě už se také strašně těšíte! Nejsem si však úplně jistý, zda se může Sloane Walker zabývat přípravami na nejkrásnější svátky v roce - má totiž na starosti úplně jiné záležitosti! Když opouštěla Madagaskar, zapřísahala se, že se pokusí udělat vše, co je v jejích silách, pro ochranu tamních trpasličích hrochů, obřích fos a podivných oslům podobných kopytníků, kteří už měli vyhynout. A v posledních dnech musela řešit ještě něco... Více se dozvíte v jejích zápiscích!
Netvor na ranči
27. 11. 2021 - 3. 12. 2021
27. listopadu 2021, sobota: Bylo fajn probudit se zase ve svém luxusním pokoji ve druhém patře Alessandrovy tvrzi. V přízemní kuchyňce jsem se nasnídala, a svým naštvaným pohledem jsem od sebe držela Harolda Maysona, schovaného v rohu a oblečeného v tom nejšpinavějším, nejzapocenějším tričku, jaké jsem kdy viděla a cítila. Dělalo se mi z něj špatně. Dvacet minut po hrabání lžící v mlékem zalitých cereáliích a zadržování dechu mě konečně přišel osvobodit Buchanan Johnson. Široce se na Harolda usmíval, podával mu nové tričko i nové trenýrky, a já si fakt přála slyšet, jaké měl k tomu poznámky. Mayson byl celý zamračený, a šel se převlíct. Strčil přitom do Buchanana, ten vylil čaj ze svého hrnku, a uklouzl na mokré podlaze. Praštil se přitom hlavou o sporák, a skončil s boulí na čele. Původně jsem ty dva neměla ráda, ale teď mi přijdou strašně komičtí. No jo, politici a jejich asistenti prostě zřídkakdy bývají stoprocentně schopní lidé. Po zbytek dne jsem dávala dohromady materiál získaný při expedici na Madagaskar. Alessandro se mě ptal, jestli hodlám pokračovat ve výzkumu sisimitovy nemoci. Popravdě, teď o ni nemám zájem. Přijde mi, že ochrana těch úžasných zvířat z pohoří Ankaratra je přednější. Zatím sice hlavně třídím data, ale už jsem začala přemýšlet o tom, jak bude článek o těch zvířatech vypadat. Napsala jsem si úvod, a začala shrnovat metodiku. Spát jdu až teď, deset minut před půlnocí. Mám ale tolik nápadů, že budu dnes v noci určitě trpět insomnií.
28. listopadu 2021, neděle: Ráno jsem byla fakt naštvaná. Na jednom pitomém, senzacechtivém zpravodajském webu, na který 364 dní v roce nechodím, jsem našla článek o tom, co se stalo v mém milovaném údolíčku na Madagaskaru. Oba lovci, které jsem předala policii, byli propuštěni, načež ten agresivnější - ten, co mi hodil nůž do nohy - kontaktoval tisk, a sdělil mu, že jsem to byla já, kdo ho s jeho kámošem napadl "při poklidném safari". Jmenuje se Franciszek Zielinski, pochází z Polska, a když jsem si o něm hledala víc informací, ukázal se být podporovatelem tamní vládnoucí politické strany, aneb nehumánních monster potírajících lidská práva a zajímajících se jen a pouze o sebe. Ani se nedivím, že na mě právě takový blbeček vytáhl nůž. Nevím, jak se stal spolupracovníkem Daiama Khalila, a upřímně je mi to teď docela jedno. Hlavní je, že mě identifikoval jako Sloane Walker, věděl tedy, kdo jsem. V rozhovoru s autorem článku, který v každé větě říkal slovo "cool", mě popsal jako "nebezpečnou ekoteroristku, která je schopná vniknout do vašeho tábora, hodit na vás plynové bomby a mučit vás přivázané u stromu". No, je pravda, že jsem se tam trochu nechala unést, ale když jsem viděla, jak se se svým madagaskarským kolegou choval k těm zvířatům... co jsem mohla dělat? Zatím na mě tenhle Zielinski působí jako sociopat. V deset, když jsem se na to snažila nemyslet a dál jsem pracovala na svém článku, mi přišel e-mail, ve kterém se mě argentinský reportér Carlito Leiva z Televisión Pública ptal, zda mám zájem veřejně reagovat na ten článek. Odbyla jsem ho. Dělám teď něco, co není o mě - je to o jiných zvířatech!
29. listopadu 2021, pondělí: Poslala jsem své záběry cryptoprocty největší světové odbornici na fosy, Mioře Andrianasole z Univerzity v Toliaře. Byla jimi úplně nadšená. Napsala mi, že za šestnáct let studia těchto zvířat si ani na chvíli nepředstavovala, že by se jednou mohla setkat nebo alespoň zahlédnout obří pravěkou sestřenici největšího dosud známého madagaskarského savčího karnivora. Prý mi to strašně závidí. Měla bych zájem s ní případně v budoucnu spolupracovat, a tajemné údolíčko jí ukázat. Vím, že se jí dá věřit. Miora se dost zasazuje o ochranu lesů na Madagaskaru, a už několikrát kvůli tomu šla hovořit do parlamentu. Před dvěma měsíci vystupovala na konferenci o ochraně východoafrické flóry a fauny, stejně jako přírody na ostrovech v Indickém oceánu. Fotila se tam dokonce s Pierrem Leroyem. A když ten někomu věří dost na to, aby se s ním nechal asociovat, třeba pózováním před kamerou, dost to znamená - zvláště v dnešním světě, který je tolik rozdělený. Miora se stane jedním z autorů mého článku, a poskytne mi nějaké informace, jež potřebuji. Nemyslím si, že by byla čtyřhlavá, jako Lisa Newton, která mě zradila při výzkumu patagonských děsoptáků. Taky mi slíbila, že kontaktuje svého starého profesora, kterého z Toliary vyhodili kvůli jeho politické afiliaci, a který teď před důchodem pracuje pro jednu radikální ochranářskou organizaci. S jeho pomocí prý habitat těch vzácných megafos, trpasličích hrochů a oslíků ochráníme.
30. listopadu 2021, úterý: Byla bych v práci na svém článku pokračovala, kdyby mi do toho něco nepřišlo. Alessandro mi dnes ráno sdělil, že jeho starý přítel Eleuterio Caceres, vlastnící ranč devětatřicet kilometrů jihozápadně od naší tvrzi, má nějaké problémy s tajemným živočichem, jenž útočí na jeho dobytek. Na něco takového prostě lidi jako já čekají! Můj adoptivní otec má také zájem tu záhadu vyřešit. Domníváme se, že by se kolem Caceresova ranče mohl potulovat nějaký nepříliš dobře známý masožravý obratlovec... A takových, jak už dobře víme, v argentinské Patagonii pár žije! Poslal nám fotky svých krav, zabitých hlubokým kousnutím do krku. V břiše měly jen několik malých otvorů, kterými útočník vytahal ven maso a to pak zhltal. Nemyslím si, že na ně zaútočil některý ze zdejších phorusrhacidů. Ti žijí mnohem dál v pampách, a navíc jsou tam dosti izolovaní. Jsem si celkem dost jiná tím, že útočníkem je nějaký savec. Puma? Vůbec. Tady ve východní části země nežijí, a navíc zabitou kořist nekonzumují tímto způsobem. Takže tu máme něco nového, a já chci vážně zjistit, co! Nechali jsme ve tvrzi Thiaga o samotě s Haroldem a Buchananem, na jejichž dětinské hrátky teď musí dohlížet bez naší podpory, a odjeli jsme na ranč. Je tu pěkně, a dost horko, koneckonců nám za chvíli začne léto.
1. prosince 2021, středa: Hned včera jsme nastražili u ohrady s dobytkem několik fotopastí. Útočník sem podle Cacerese chodí v noci. Dnes ráno mi Alessandro sděloval, když se ládoval tortillou a mezitím ke mě promlouval znakovou řečí, že v noci slyšel zvenku nějaké kvílení. Žádná z krav však nebyla zabita. Šestapadesátiletý rančer nám odhalil, že zatím došlo ke dvěma útokům v posledních dvou týdnech. Ať už krávy loví cokoliv, chodí to sem jen jednou za nějakých sedm dní. Nevím, jak dlouho si na tu potvoru počkáme, ale chci tu záhadu vyřešit co nejdřív, abych mohla pokračovat v mnohem důležitější práci. I teď pořád pracuju na článku o madagaskarských zvířatech. Každopádně jsem si odpoledne vyšla na malou procházku po okolí, hledala jsem stopy divokých zvířat a nastražovala jsem na pastvinách a poblíž malého lesíka další fotopasti. Taky jsem strávila asi dvě hodiny pozorováním karančů jižních, kteří začali hnízdit padesát metrů od hlavní budovy Caceresova ranče. Tihle ptáci hnízdí od prosince do března, v létě, a staví si hnízdo na stromech, keřích či na zemi. A právě tenhle pár, zřejmě dost začátečnický, se rozhodl naklást vajíčka do nepříliš dobře tvarovaného hnízda v trávě. Třikrát od něj za tu dobu, co jsem ho pozorovala, musel odhánět psa argentinského! Nádherná šelma, ale dobytek tu na ranči určitě nezabíjí, když ani nedokáže vydržet podrápání karančovými pařáty.
2. prosince 2021, čtvrtek: Tak jo, jedna fotopast něco zachytila. V lesíku se dvě hodiny po půlnoci procházel nějaký větší savec. Na záběrech mu byl vidět jenom hřbet, je nižšího vzrůstu, než jsem čekala, a tak skoro v pohodě prošel pod kamerou. Pohyboval se jako kočka, ale ne jako nějaká domácí micka, spíš jako malý lev. Koukala jsem na jeho kohoutek, na jeho ramena, a přišel mi strašně vyhublý. V okolí fotopasti po něm nic nezbylo. Žádné chlupy, žádný zápach po moči na stromě, zkrátka nic. Stopy taky žádné. Objevil se jako duch, a jako duch zase zmizel. Umístila jsem fotopast trochu níže, a pak jsem prošla záznam na všech ostatních, ale k ohradě očividně to zvíře vůbec nepřišlo. Alessandro si mezitím užívá náš pobyt na ranči. Pozoruje místní ptáky mnohem častěji, než já, a taky se už stačil zamilovat do hnízdních začátečníků karančů jižních, neustále bombardovaných útoky nezbedných psů argentinských - v současné době už dvou! S Eleuteriem taky hodně jezdí na koni a nahání dobytek, který se přes den potuluje po pastvinách. Večer mi sdělil, že se měl stát kovbojem, ne businessmanem. Možná má pravdu. Můj život by byl mnohem jednodušší, a neměla bych tolik nepřátel. Večer jsem četla na jedné nechvalně známé sociální síti nějaké Zelienskiho poznámky o mé osobě, a udělalo se mi z nich fakt zle. Ten člověk je jed.
3. prosince 2021, pátek: Alessandro mě vzbudil ve tři ráno. Nemám ráda, když mi někdo cloumá ramenem, a tak jsem ho pleskla do obličeje. Přece jenom je to můj adoptivní táta, můžu si to vůči němu dovolit. Sakra, můžu si dovolit vůči komukoliv! Ale důvod, proč vtrhl do mého pokoje a probudil mě, mi byl po nějaké minutce víc než jasný. Podivný netvor zaútočil na další krávu, a těžce ji zranil. Alessandra na to prý opět upozornilo podivné kvílení. Vstal, vyběhl ven s Eleuteriovou brokovnicí v ruce, a uviděl vyhublou čtyřnohou "příšeru", která svými čelistmi pevně svírala krk staré dojnice. Po útočníkovi vystřelil, čímž vzbudil všechny na ranči - až na mě - a zvíře uteklo. Kráva byla příliš těžce poraněná na to, aby ji šlo zachránit, a tak ve chvíli, kdy jsem s Alessandrem a pár dalšími lidmi byla venku, už skonávala. V pyžamech jsme pak běhali kolem ohrady s baterkami, a snažili se útočníka najít, ale zase po něm nezbyla ani stopa. Prostě se vytratil v temnotě. Je dost možné, že je plašší, než jsme mysleli. Stačila hlasitá rána z pušky, a utekl. Spoustu práce pro nás ale udělaly fotopasti v ohradě! Už jsem viděla ledacos, takže mě pohled na to zvíře nevyděsil, ale kdyby mi bylo sedm... brečela bych hrůzou. Myslíme si, že to byl succarath. To je patagonský kryptid, často připodobňovaný k pozemním lenochodům, podle některých svědků však jde o predátora se lvím nebo dokonce lidským obličejem. Vypadá spíš jako kočka, ale hlavu má hodně úzkou, čenich vystouplý, a tělo opravdu dost hubené. Tomuhle tedy čelíme.
Pokračování Sloanina dobrodružství nejen na Caceresově ranči bude pokračovat příští pátek, 10. prosince! Zítra bude zakončen jiný příběh ze světa Lovců kryptidů, desetidílné Prokletí rodiny Owenových. Jaké důsledky bude mít ta hrůza, kterou si Jack a jeho nejbližší procházejí?
Žádné komentáře:
Okomentovat