Jen pár dní předtím, než budeme muset vyměnit kalendáře, přináším čtvrtou a zároveň poslední letošní část projektu Pravěcí netopýři, který začal již téměř před dvěma roky, v první den roku 2020. Pořád je tu několik více či méně dobře známých fosilních letounů, které jsem ještě nepopsal, a Rhinonicteris tedfordi je jedním z nich...
Druh: Rhinonicteris tedfordi,
Období: raný miocén,
Území: Austrálie.
Do netopýří čeledi Rhinonycteridae, zavedené v roce 1866 Johnem Edwardem Greyem a příbuzné čeledím Hipposideridae a Rhinolophidae, se kterými tvoří jednu ze dvou hlavních vývojových větví nadčeledi Rhinolophoidea, patří dva žijící a čtyři vyhynulé rody. Rod Rhinonicteris, podle kterého je celá čeleď pojmenována, zahrnuje v současné době jedinou žijící specii, a to pavrápence oranžovaného (Rhinonicteris aurantia), žijícího na severu australského kontinentu, konkrétně v Severním teritoriu, Západní Austrálii a dokonce i na severozápadě státu Queensland. Je to insektivor obývající aridní oblasti, a za dne se skrývá ve velkých jeskyních, často s jinými druhy netopýrů. Stal se dobře známým díky svému oranžovému až zlatavému zabarvení. V minulosti však existoval ještě jeden druh rodu Rhinonicteris (alespoň tedy jediný fosilní zástupce tohoto rodu, o němž dosud víme), a to R. tedfordi. V roce 1997 ho ve 41. čísle vědeckého časopisu Memoirs of the Queensland Museum popsala paleontoložka Suzanne Hand, autorka popisu mnoha dalších australských třetihorních letounů, mj. třeba druhů Brachipposideros nooraleebus nebo Australonycteris clarkae. Rodové jméno, které pro zvíře Hand vybrala, znamená v překladu "rohatý netopýr", čímž odkazuje na typický znak čeledi Rhinonycteridae, pochopitelně nesený i již zmíněným nejbližším žijícím příbuzným tohoto miocénního netopýra - velký nosovitý útvar, anglicky zkrátka nazývaný "nose-leaf", sloužící k nasální echolokaci; pomáhá v podstatě modifikovat a směřovat echolokační volání. Druhové jméno, tedfordi, ctí Richarda Tedforda (1929 - 2011), někdejšího kurátora departmentu vertebrátní paleontologie Amerického přírodovědného muzea v New Yorku, který jako první v roce 1967 identifikoval pozůstatky některých třetihorních savců nalezených v lokalitě Riversleigh. Z ní pochází také holotyp R. tedfordi, konkrétně byl tedy nalezen na Bitesantennary Site, jejíž horniny se datují do raného miocénu. Kromě pozůstatků deseti druhů netopýrů obsahovaly také fosilie plžů, ještěrů, hroznýšovitého hada, žab, čápa a dokonce i pravěkého rorýse. Jak holotyp, tak paratyp, které se Hand dostalo studovat, jsou nekompletními lebkami. Místo jejich nálezu je v současné době suchou a otevřenou jeskyní, jež však byla v minulosti zatopena, o čemž svědčí právě pozůstatky vodních plžů. Podlaha jeskyně je tvořena travertinem. Ostatky R. tedfordi a dalších raně miocénních netopýrů z jeskyně fosilizovaly nejspíš krátce poté, co se usadily. Lebka tohoto druhu, jež posloužila jako holotyp, byla o 10 až 20 % menší než lebka pavrápence oranžového, a proporčně se podobala lebce již výše zmíněného druhu Brachipposideros nooraleebus. Její rostrum bylo široké a dlouhé, ze dvou třetin tak velké jako mozkovna, a bylo umístěno znatelně níže než ona. Celkově byl tento druh menší než pavrápenec oranžový, a měl, nepříliš překvapivě, také menší mozkovnu. Zuby horní čelisti však dosahovaly zhruba stejné velikosti, jako u jeho současného příbuzného, jakož i u brachiposiderose. Lze tak tvrdit alespoň z porovnání velikosti řezáků a stoliček, špičáky horní čelisti bohužel nikdy nebyly nalezeny. Jedna lebka byla dlouhá centimetr, druhá pak centimetr a půl, délka mozkovny u první a neúplné lebky činila plných deset milimetrů, u té kompletnější a větší to bylo 9,9 milimetru. Hand ve svém článku neučinila závěry o přesných tělesných rozměrech zvířete, jak již však bylo zmíněno, byl podle ní R. tedfordi celkově menší, než pavrápenec oranžový. Zcela jistě šlo také o hmyzožravého netopýra, lovícího v noci hlavně okřídlený hmyz.
Maxilární fragment netopýra druhu Rhinonicteris tedfordi z několika pohledů
Pavrápenec oranžový, jediný žijící zástupce rodu Rhinonicteris
Informace o tomto netopýrovi jsem pro tento článek čerpal ze studie Suzanne Hand z roku 1997, který se vám zobrazí po kliknutí sem. Buďte si jisti, že projekt Pravěcí netopýři bude pokračovat i v roce 2022!
Žádné komentáře:
Okomentovat