Dnešek je již čtvrtým letošním březnovým dnem, a protože je též pátkem, patří mu samozřejmě další část týdeníku "Sloane, lovkyně monster" ze světa Lovců kryptidů! Jak již víte, naše hrdinka se po alkoholové novoroční párty vydala na Borneo, konkrétně do jeho indonéské části, aby vypátrala, co jsou zač tajemní okřídlení netvoři, kteří unášejí děti z vesničky poblíž Benoa Baroe. Ukázalo se, že jsou to orang batiové, létající opice s neskutečnou chutí na lidské maso. Sloane se musela překonávat, aby trošičku prozkoumala, jak vlastně žijí. Nebylo jí z jejích potravních návyků zrovna nejlépe, v pondělí 21. února je ostatně zastihla při hodování na lidském novorozenci. Ve úterý 22. února pak uvízla v rozsáhlém jeskynním systému nedaleko bornejského města Rapak, které tyto zrůdy nazývají svým domovem. Přišla o své termobrýle, postupně se jí vybily či ztratily baterky, a její poslední zápisek byl na notebooku s 1% baterie, neschopném připojit se k internetu, napsán ve chvíli, kdy jí měl na hlavu spadnout strop úzké chodbičky. Unikla nakonec orang batiům? Nebo si již žádný další zápisek od Sloane nepřečteme? Na tyto otázky nyní neodpovídejte, a pusťte se do čtení!
Trauma z bornejské noční můry
26. 2. 2022 - 4. 3. 2022
26. února 2022, sobota: Toto není zápisek od Sloane. Jde o zápisek od jejího adoptivního otce, Alessandra Velázqueze. Ano, zřejmě se stalo něco příšerného. Má dcera odletěla na Borneo, aby zjistila, jaké zvíře uneslo malé dítě z docela nicotné vesnice na východě ostrova. Většinou se mi ze svých misí ozývá, a naposledy se mi ozvala ve čtvrtek 17. února. Napsala mi e-mail, podle něhož se měla vydat z okolí Benoa Baroe do Rapaku, do tamních horských lesů, jež podle ní měly být domovem kryptida známého jako orang bati. V té zprávě mi také sdělila, že se mi ozve zhruba za týden. Jejím plánem bylo totiž tento poslední divoký kout indonéského Bornea opustit zhruba tak ve středu 23. února. Jenže se to zřejmě nestalo. Sloane mi vůbec nenapsala, a to znamená, že se buď v divočině ztratila, nemá přístup k internetu a někde teď strádá, anebo, co je ještě horší, zemřela. Abych řekl pravdu, cítím se velmi špatně. Nejsem už dva dny schopný nic dělat. Sloane je naprosto zodpovědná, nemohla na mne zapomenout. Jak říká právník Harold Carnes v závěru Amerického psycha, "it's simply not possible". Thiago se mne zprvu snažil uklidnit, a řekl mi, že se jí třeba mohlo něco stát při cestě domů, avšak to mne jen více znejistilo. Kde je má dcera? Co se jí mohlo stát? Nemůže být přece mrtvá! Odmítám tomu uvěřit!
27. února 2022, neděle: Toto není zápisek od Sloane. Jde o zápisek od Megan Leeson, agentky jisté americké vládní agentury. Můj boss Arik Thomson mě na žádost svého argentinského přítele Alessandra Velázqueze poslal do vesnice severně od Benoa Baroe, abych započala hledání postrádané Sloane Walker, Velázquezovy adoptivní dcery, známé některým ve světě pro svou výtečnou práci na poli zoologie jako "lovkyně monster". Vím, že ji dlouho obtěžovalo mnoho špatných lidí. Polský extremista s fašistickým pohledem na svět, pracující pro bejrútského businessmana, Argentinci s ním spolčení, a předtím dokonce i členové organizace Čtyři hlavy, usilující o rozvrácení posledních zbytků řádu v našem mimozemskou invazí stále roztříštěném světě. Snad ji mohli unést, tak jako minulý srpen na Antarktidě, když jsem se s ní poprvé setkala (poté, co jsem ji zachránila)? Nebo ji snad zabila nějaká příšerka? Setkala jsem se s paní, u které Sloane po několik dnů přespávala. O neslyšící zooložce mi toho vyložila opravdu mnoho. Také mi sdělila, že Sloane zamířila do Rapaku, v jehož okolí tato stařenka vyrostla, a kde žijí okřídlení netvoři unášející děti. Nyní je již večer, opustila jsem Rapak, a zamířila jsem do horského pralesa. Netuším však, jak ji najít. Co když tu ani není? Co když ani není na Borneu? Co když ji někdo unesl, a v současné době se nachází v Hong Kongu, na Havaji nebo v nějaké podzemní základě Čtyř hlav ve středu Austrálie?
28. února 2022, pondělí: Toto není zápisek od Sloane. Jde o zápisek od Alessandra Velázqueze. Nedokázal jsem to dál vydržet. Tohle čekání, tahle hrůza... Mám svou adoptivní dceru moc rád. Nechci si ani představit, jaké by to bylo vidět její mrtvolu... Odletěl jsem za agentkou Leesonovou, a toulám se bornejskými lesy spolu s ní. Krátce před rozedněním jsme nad mýtinou v lese uviděli jakýsi okřídlený přízrak. Zcela jistě to musel být orang bati. Agentka Leesonová se s ničím nešpinila. I za šera se jí podařilo zvíře zastřelit, a čekalo nás velké překvapení. V jeho srsti byl totiž nalepený Sloanin lokátor! Ta technologie je mi známá, protože jsem ji vynalezl. Uprostřed džungle jsem za nepříjemného vlhka lokátor přeprogramoval, zasunul do speciálního, mnou vytvořeného vstupu, umožňujícího transferovat data z lokátoru do počítače, a rázem nám bylo známo, kam tento orang bati létal. Den co den se vracel do jediného, mohutného jeskynního systému, a v noci jej opouštel, přičemž létal až do okolí Benoa Baroe, a výjimečněji na sever od Rapaku. Agentka Leesonová nalezla dnes v podvečer Sloanin notebook! Je zničený, dlouho byl totiž ve vodě. Myslíme si, že byl vyplaven právě z toho jeskynního systému - teče odtamtud totiž řeka, jež je, řekněme, podzemního původu. V této řece byl ostatně notebook také nalezen, jen nějakých pět set metrů dál po proudu. Brzy se setmí, a my jsme si právě postavili stany nedaleko jedné z těch jeskyní. Je to tu strašidelné. Všechny ty zvuky, to pískání, vřeštění... Dokáži si představit, že v takovémto prostředí se mé dceři mohlo něco přihodit.
1. března 2022, úterý: Sloane Walker zemřela. Už je to tak. Alessandro se s tím sice nedokáže srovnat, ale pro mě, Megan Leeson, je to prostě fakt. Je možné, že se v této příšerné, chladné změti podzemních chodeb ztratila, a zemřela zde vysílením, podchlazením, nebo ji sežrali orang batiové. Našli jsme tu lidské kosti, včetně ohlodané lebky. Nebyla to dětská lebka, patřila někomu trochu staršímu. Celý den jeskynní systém prozkoumáváme, a sem tam střílíme po orang batiích, kteří se ukazují být nesmírně agresivními. Alessandro nevěří, že ohlodaná lebka patří Sloane, a tak chce v pátrání pokračovat, a nedbá mých rad. Já si však myslím, že jsme již pozůstatky jeho adoptivní dcery nalezli, a není tedy důvod dále se pakovat tímhle peklem! Teď za mnou Alessandro přibíhá, drží v něco ruce... Je to vybitá baterka. Prý na ni šlápl v nějaké tůňce, u velkého balvanu. Na něm se také nacházela zaschlá krev. Snad tam Sloane něco kouslo, ona pak vykrvácela, a orang batiové jí ohlodali hlavu? Je pozdě, musíme odsud zmizet. Cestu zpět si dobře pamatujeme, Alessandro má totiž takový tabletu podobný přístroj, který vytváří mapu místa, kterým procházíte. Najdeme tedy cestu zpět. Sloane ji však zřejmě nenašla, a opravdu mám za to, že je mrtvá. Je mi jí líto. Alessandro je traumatizovaný. Tohle je jeho nejhorší noční můra, a stala se realitou.
2. března 2022, středa: Díkybohu, konečně je to za námi. Mám ti na mysli pohřeb. Pohřeb je opravdu slovem, kterým se dá pád stropu nízké chodbičky v příšerném horkém pekle nazvat. Já a to dítě... Zažili jsme strašné chvíle. Skončila jsem se zlomenou rukou a nohou, ten malý chudáček s vypíchnutým okem (kvůli ostrému kameni, který zamířil do jeho slzného kanálku), a oba jsme si odtamtud odnesli příšerné trauma. Tento zápisek píši již já, Sloane. Jsem živá, a nedokážu tomu uvěřit. Od té chvíle, co se na nás strop jeskynní chodby zhroutil, jsem bojovala o přežití, a to dítě, se kterým jsem před orang batii unikala, také. Vylezli jsme ven z jeskyně, promočení, polámaní, ztratila jsem v podzemní řece svůj notebook, vybila se i ta blikající baterka... Plazila jsem se se zlomenou nohou pralesem, a jedla jsem cvrčky. Ošetřovala jsem svému drobnému společníkovi jeho zraněnou tvář, zastavovala jsem mu krvácení z oka... Proboha, nedokážu o tom ani psát. Je mi z toho tak špatně, tak neskutečně hnusně, a vrací se mi to do hlavy s takovou intenzitou, že bych teď radši svůj notebook zavřela a vyhodila ven z okna! Ležím v posteli, ve svém pokoji v Alessandrově tvrzi, a snažím se nějak se s tím vším srovnat. Všechna ta klaustrofobie, strach o život, starost o vystrašené děťátko, to vše a mnohem víc na mě mělo dost negativní vliv. Nohu i ruku mám v sádře, na obličeji mám asi milion náplastí, jsem vyhublá, nedokážu se zbavit průjmů (to ta voda v pralese, jejím pitím jsem se určitě něčím nakazila), a to dítě je tu s námi, a pořád brečí. Nikdo neví, komu patří, neumí ani anglicky... Děs.
3. března 2022, čtvrtek: Navštívil mě Alessandrův známý, terapeut Isidore Maradona z Buenos Aires. Je to příjemný pětapadesátiletý pán s pleší a prošedivělou bradkou, a kromě psychologie se věnuje i ochraně přírody (ostatně proto je Alessandrovým přítelem; oba dávají ročně spoustu peněz do jedné přírodní rezervace v Patagonii, kterou si oblíbili). Také ovládá znakovou řeč, tudíž je dokonale vybavený k tomu, aby mi pomohl trochu se z té bornejské hrůzy vypovídat. Nevím, jestli si tu mám vypisovat vše, co mi sdělil... Prostě mě začal učit techniky, jak se se svými traumaty vypořádat. Ode dneška bude po minimálně další měsíc žít v naší tvrzi. Alessandro mu dal ubytování, každý den mu platí za až čtyři hodiny rozhovorů se mnou a další čtyři hodiny rozhovorů se zachráněným dítětem (dosud však Isidore nezjistil, jak s ním komunikovat, a Alessandro a agentka Leesonová pořád pátrají po jeho rodičích). Zasloužíme si to na úkor všech těch obyvatel Buenos Aires, kterým byly termíny terapie odloženy až na duben, a to jen kvůli nám? No, já nevím. Ale můj adoptivní otec je boháč, a mohl si to dovolit.
4. března 2022, pátek: Přišla mi zpráva z Madagaskaru. Reviewer můj paper opět neuznal. Tohle je fakt na zabití. Hledala jsem si o něm trochu víc informací, a z jeho profilu na jisté sociální síti vyplynulo, že má zřejmě afiliaci s lidmi ze zkorumpované madagaskarské vlády. Vůbec mě to nepřekvapuje. Zajímalo by mě však, kdy mi ten paper konečně uznají! Mám pocit, že když se teď nebudu moci věnovat běhání za kryptidy, ani zkoumání "ulovené" ulny z jeskyně u Rapaku, asi zase začnu řešit celou tu věc s údolíčkem obývaným trpasličími hrochy na severu Madagaskaru. Je opravdu nejvyšší čas tam vytvořit chráněné území, jinak všechna ta úžasná a vzácná zvířata zmizí - kvůli lidem, kteří do jejich domoviny zcela legálně vstoupí, a v lovecké vášni je pozabíjejí...
Odpověď na otázku, zda si ještě někdy další zápisek od Sloane přečteme, je tedy jasná... Co víc dodat? Snad jen to, že zítra vyjde třetí část příběhu The Cryptid Queen! Také bych se brzy rád vrátil k sérii Komiksy s dinosaury a dalšími pravěkými zvířaty!
Žádné komentáře:
Okomentovat