Niaftasuchus

Niaftasuchus byl therapsid žijící na území Ruska ve středním permu epochy guadalup, před 272 až 259 miliony roky. Dosud je znám jediný druh, a to N. zekkeli, popsaný v roce 1990 ruským paleontologem M. F. Ivakhnenkem, a pojmenovaný na počest geologa I. D. Zekkela. Rodový název zvířete se dá přeložit jako "krokodýl z Nyafty", čímž odkazuje na místo nálezu holotypu - neúplná lebka tohoto savcotvárného plaza byla nalezena poblíž obce Nyafta na břehu řeky Pjozy v Archangelské oblasti na severu evropské části Ruska. Co se taxonomického zařazení niaftasucha týče, nejsou si paleontologové zcela jisti, do které konkrétní skupiny therapsidů vlastně patřil. Ivakhnenko jej původně považoval za zástupce infrařádu Tapinocephalia v rámci nadřádu Dinocephalia, přičemž pro něj vytvořil jeho vlastní řád Niaftasuchida. Pak v roce 2000 Bernard Battail a Mikhail Surkov napsali vědeckou práci, v níž niaftasucha označili za zástupce kladu Biarmosuchia, tedy nejbazálnější skupiny savcovitých plazů, představujících přechod mezi pelykosaury jako byl Dimetrodon a vyspělejšími therapsidy, jako byli třeba therocephaliáni. Rok nato přeřadil Ivakhnenko niaftasucha do podřádu Anomodontia, a v roce 2003 na základě nově nalezeného fosilního materiálu znovu došel k závěru, že se jednalo o dinocephaliána, jak už tvrdil v popisu zvířete z roku 1990. Podle webu Mindat.org je Niaftasuchus jediným zástupcem čeledi Niaftasuchidae právě v rámci řádu Gorgodontia a nadřádu Dinomorpha. Zařazení niaftasucha je zkrátka tvrdým oříškem. Ani o jeho biologii toho moc nevíme. Nalezená lebka měří pouhých 9 centimetrů na délku, ač se mohlo jednat o mládě. Přesná velikost niaftasucha není známa. Některé zdroje uvádějí, že to byl však masožravec, a lovil zřejmě bezobratlé nebo menší obratlovce (alespoň tedy v juvenilních měsících či letech), jiné jej zase považují za býložravce (včetně Ivakhnenkovy studie z roku 2003), živícího se měkkými rostlinami. Jeho zuby byly tvarovány jako listy, a byly docela ostré. V tlamě se celkově nacházely tři páry řezáků. Špičáky nebyly o moc delší, než řezáky, takže nevylézaly z horní čelisti jako u gorgonopsidů. Nápadné očnice mohou vést k hypotéze, že se snad jednalo o nočního tvora, ale nic není jisté. Patřila-li lebka skutečně mláděti, pak mohlo mít zkrátka větší oči v poměru k velikosti lebky, než dospělci, ale nemělo to vliv na jeho potenciálně noční aktivitu, jinými slovy, nemuselo to z něj nutně činit nokturnální zvíře. Zajímavé je, že mezi čelistmi typového exempláře byly nalezeny koprolity, což Ivakhnenka vedlo k domněnce, podle níž mladý Niaftasuchus zřejmě požíral trus ostatních zástupců svého druhu, čímž si udržoval střevní mikroflóru.

Popisky niaftasucha, ze kterých bylo čerpáno pro napsání tohoto článku, najdete na anglické Wikipedii nebo na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Patranomodon!