Od konce června do konce srpna jsem napsal čtyři články o životech různých druhů zvířat, a to mamby černé, medvěda černého, delfínovce laplatského a chameleona Jacksonova. Konečně přicházím s pátým článkem z této série, i když tentokrát asi bude mnohem kratší. Poprvé však bude pojednávat o životě nějakého toho obojživelníka. Vylučte tedy sliz ze své kůže a přidejte se k němu na jeho cestě životem...
ŽIVOT OCASATKY AMERICKÉ
Jihovýchod Britské Kolumbie. Vlhkým lesem, tvořeným převážně jehličnany, se ozývá krákavý zvuk. Nedaleko rychle tekoucí říčky se samci ocasatek amerických (Ascaphus truei) předvádějí samičkám. Ty tak trochu nečinně přihlížejí. Je květen, ale období páření bude trvat až do září, a během té doby budou všichni samci vybaveni tmavými, drsnými mozoly na předních končetinách, které jim umožní lépe se držet samiček. Jeden 4 centimetry dlouhý sameček k sobě právě nalákal 5 centimetrů dlouhou samičku. Ta nedlouho poté klade do vody šňůru vajec. Umisťuje ji na spodní straně kamene v prudce tekoucí řece. Své potomstvo zde zanechává...
Po nějaké době se z vajíček líhnou malí pulci. Mezi nimi je i Oliver, sameček ocasatky americké. Zde, v rychle tekoucím proudu, začíná jeho život. Tak jako jeho sourozenci je i Oliver vybaven velkou ústní přísavkou, která mu umožňuje přichytit se například kamene v proudu. Hned poté, co opouští vaječný obal, si s ním voda začíná pohrávat. Oliver začíná svůj první boj v životě: pokud se teď někde nezachytí, voda ho spláchne kdo ví kam. Možná nepřežije. Droboučká žabí larvička urputně pohybuje svým ocáskem a zmítá se v té nejhorší porodnici světa. Nakonec se zachytává velkého balvanu, jehož mechem pokrytý vršek ční z vody. Oliver je ale pulec, musí zůstat ve vodě, a to ne pouze několik měsíců. Pulcům ocasatek amerických trvá 1 až 4 roky, v průměru však 2 roky, než se vyvinou v dospělce. Částečně za to může i fakt, že žijí v tak chladné vodě.
Uběhly tedy dva roky. Oliver se konečně začíná měnit. Jeho tělo je již poměrně ploché, vyvinula se mu drsná kůže a takřka mu zezelenala (ocasatky americké jsou olivově zelené až nahnědlé). Přes oko se mladému Oliverovi táhne černý proužek. Má také pro svůj druh typickou trojúhelníkovitou skvrnu na vršku hlavy. Oliver má již 3 centimetry na délku. Je to tedy malá žabička. Vylézá však již z vody, přežil nejzranitelnější stádium svého života. Má však něco poněkud zvláštního. Že by snad byl mutantem? Proč má, přestože je již plně vzrostlý, rudiment ocásku?
Ocasatka americká, anglicky tailed frog, získala svůj název díky kloakálnímu výběžku, jenž je dobře patrný i při pohledu z dálky. U žab je takový znak skutečnou raritou, ze severoamerických žab možná jen blízce příbuzný druh A. montanus je též vybaben kloakálním výběžkem. Není to ocas v pravém slova smyslu. A jsou jím vybaveni jen samci. Ve skutečnosti je totiž skutečně součástí kloaky. Slouží k páření. Na rozdíl od většiny žab se totiž ocasatky skutečně páří...
Oliver rychle roste. Je léto, nejteplejší část roku. Padla noc, a Oliver, stejně jako ostatní dospělé ocasatky americké, hledá na souši potravu. Živí se suchozemským hmyzem, pavouky a plži. Jaká je to příjemná změna oproti řasám, které musel Oliver pojídat každý večer jako pulec v té chladné vodě! Občas si sice jídelníček spestřil o pyl z jehličnanů, jenž se ocitl ve vodě, ale ten nebyl vždy k mání. Některé ocasatky se tu přes noc namlouvají. O to ale Oliver nemá moc zájem, je dost hladový, a právě chytil šťavnatého pavouka. Narazil na jeho síť, skoro se do ní zapletl, ale včas vystřelil svůj růžový jazýček a už se pavouk nachází v jeho tlamě. Jedno spolknutí, a pavouka už ničí Oliverovy žaludeční šťávy. Veliký hlemýžď, na kterého ale Oliver vzápětí narazil v kapradí, asi ideální potravou nebude. Oliver se k němu přiblížil, a hlemýžď vyloučil množství slizu. Oliver raději odhopkává pryč...
Blízkou prehistorickou příbuznou dnešních ocasatek byla Vieraella, žába, která žila na začátku Jurského období na území dnešní Argentiny, která byla tehdy součástí Velkého jižního kontinentu, tedy Gondwany. Byl to mimořádně úspěšný rod, který vydržel 20 milionů let a během té doby se prakticky nezměnil. Též šlo o malou žábu; dospělci měřili pouze 3 centimetry, o 2 centimetry méně, než největší ocasatky americké. Vieraella je nejstarší známou žábou.
Ocastka americká je jedním z pouhých 28 druhů žab, které patří do nejprimitivnějšího (ač parafyletického) podřádu žab, nazvaného Archaeobatrachia. Čeleď Ascaphiidae, do které Oliverův druh patří, je zastoupen jen dvěma druhy. A Oliverův druh obývá pouze jihovýchod Britské Kolumbie a severozápad USA (Montana, Idaho, Washington, Oregon a sever Kalifornie). Jméno "Ascaphus" znamená "bez rýče". Metatarsální prstové kůstky žab nám mohou připomínat jakýsi rýč či lopatku, a právě ocasatka americká a její montanská příbuzná jimi nejsou vybaveny.
Uběhl další rok. Oliver již dorostl plné velikosti. Končí červen. Je nádherné slunné počasí. Oliver sedí na balvanu poblíž hlučného vodopádu. Všechen ten hluk jeho vysoce vyvinutému žabímu sluchu vůbec nevadí. Pak ale přichází šok. Nic netušící, ztuhlý Oliver cítí, jak jeho kůží pronikají zuby! Dostala ho užovka rodu Thamnophis. Takovou bolest ještě Oliver nezažil, a znovu již nezažije. Než si něco uvědomuje, je soukán do hadí tlamy. Užovka jej požírá ještě zaživa...
Doufám, že se Vám tento článek líbil... Pokud ano, budu rád za Váš komentář.
Žádné komentáře:
Okomentovat