pátek 8. dubna 2022

Sloane, lovkyně monster: Dobrodružství v Libanonu

Máme pátek 8. dubna, a je tedy čas na další část týdeníku "Sloane, lovkyně monster"! Zatímco se svět vře, trhán na kusy Sabine Leroyovou (viz sobotní příběh The Cryptid Queen), potýká se britsko-argentinská zooložka Sloane Walker s trochu jinými problémy. Spolu se svým adoptivním otcem Alessandrem Velázquezem dlouho chránila anthropornise Portera, pravěkého tučňáka, který je nakonec dovedl do své kolonie na Tower Island, kousek od Antarktického poloostrova. Dále pak museli kolonii ochránit před Dhaiamem Khalilem a jeho najatými lovci. Byli úspěšní, a anthropornisové byli zachráněni, ale Dhaiam Khalil zmizel. Něco mi však říká, že se s tím bejrútským miliardářem Sloane v posledním týdnu opět setkala...

Dobrodružství v Libanonu
2. 4. 2022 - 8. 4. 2022

2. dubna 2022, sobota: Vrátili jsme se do tvrze. Anthropornisy můžeme stále na dálku sledovat, nastražili jsme totiž na útesech kolem tučňáčí kolonie řadu kamer, která ji zabírá. Kdyby se jim náhodou něco stalo, vystřelíme na Tower Island v našem vysokorychlostním letounu, a kohokoliv, kdo jim bude ubližovat, propleskneme nebo tak něco. Bohužel nebyl náš návrat úplně bezstarostný. Když jsem otevřela dveře hlavní místnosti, spadl na mě balonek se studenou vodou. Harold Mayson, který seděl na gauči u nové televize, zakoupené Alessandrem někdy po té šílené alkoholové noroční párty, se začal řehtat. Jeho smích jsem naštěstí neslyšela, ale Thiago mi pak sdělil, že se zakuckal, a zbytek dne strávil kašláním nad umyvadlem ve snaze očistit svůj hlas. Můj adoptivní otec zase stoupl do zelené plastelíny, a musel si vyčistit podrážku boty. K tomu jsme ještě dostali dopis od Pierra Leroye, který nám slíbil dvacet tisíc miliard amerických dolarů, když mu prý pošleme ping pongový míček s řeckým písmenem omega (ω), vybarveným oranžově. Jak se ukázalo, jednalo se pouze o vtípek Buchanana Johnsona, rychle zarůstaného střapatými pačesy (na to, že se nedávno ostříhal, má už na hlavě zase dost slámy). Nesnáším ty dva šílence. Tyhle jejich aprílové vtípky... Pořád to ale bylo lepší, než před rokem. Tehdy nám totiž Harold a Buchanan "nechtěně" způsobili potopu ve sklepě, a hádejte, kdo pak tu vodu vynášel. To byl opravdu nevyvedený žert.

3. dubna 2022, neděle: Ráno jsem se při snídani bavila e-maily, které mi byly poslány od lidí chovajících ke mně nenávist. Přišly mi naprosto směšné. Nějaký anonymní lovec mi sliboval, že mi uřeže hlavu, jestli se mu pokusím zabránit v zabití glyptodonta nebo jiného legální cestou nechráněného živočicha, jiný mi zase poslal photoshopovanou fotografii mě s lidskou rukou v ruce a nápisem "A lover of animals, a murderer of humans". Člověk by si řekl, že žít ve světě, kde ho spousta lidí nenávidí, bude složité, ale není to tak. Když víte, že jste na správné straně, nezastaví vás nikdo, ani když je jich desetkrát, dvacetkrát, tisíckrát víc. Mít absolutní pocit spravedlnosti a přitom být otevřená všem se v tomto stále zhoršujícím se světě opravdu hodí. Odpoledne se na internetu objevila zpráva o útoku jakéhosi démona v libanonském městečku Byblos, na pobřeží Středozemního moře. Řekla jsem si, že bych se tam podívala... Co jsem slyšela, tak Lovci kryptidů úplně zájem o pátrání po tajemných tvorech nemají, protože řeší důležitější věci, tak se zítra do Byblosu vydám, a uvidíme, co najdu. 

4. dubna 2022, pondělí: Vysokorychlostním letounem jsem odletěla na libanonské pobřeží, a navštívila jsem to nádherné antické městečko, jehož vývoj započal v podstatě již v neolitu. Byblos je velkým turistickým lákadlem, vlastně jedním z největších na území Libanonu, takže jsem po příletu rozhodně nebyla sama. Podařilo se mi kontaktovat oběť démonova útoku, která se zotavovala v hotelu na kraji městečka. Jmenuje se Bariqua, a je to devětadvacetiletá účetní z Bejrútu, hlavního města země. Neumí znakovou řeč, a upřímně, její angličtina taky není nic moc, ale aspoň mi na mobil napsala to nejdůležitější. Včera brzy ráno se šla projít po nízkých kopečcích v okolí Byblosu, když tu náhle uslyšela jakýsi písklavý zvuk. Prudce se otočila, a spatřila tmavou potvoru s průsvitným tělem, sadistickým úšklebkem v obličeji, kohoutími drápy na nohou, a divoce se máchajícími andělskými křídly. Křičela o pomoc, dala se na útěk, ale příšera ji pronásledovala. Letěla vzduchem v přímé linii, a dokonce proletěla i velkým kamenem, za kterým se brečící Batiqua schovala. Pak ji netvor uchopil za rameno, a pokusil se jí do něj zakousnout, ale Batiqua se jaksi zázračně vymanila z jeho sevření, a pak sletěla ze srázu, a vyvrtla si kotník. Všimli si jí dva postarší turisté, pomohli jí na nohy, a odvedli ji do hotelu. Netvor je přitom také napadl, staršímu pánovi dokonce sekl drápem do nohy. Bohužel mi Batiqua sdělila, že tento muž již z Babylosu odjel, byl to nicméně on, kdo na internetu zprávu o útoku netvora sdílel. Hmmm... Zajímavé. Velmi zajímavé.

5. dubna 2022, úterý: Musela jsem si udělat rešerši příšerek s "průsvitným" tělem, tedy jakýchsi duchů, abych se dopátrala, co to vlastně na Batiqu zaútočilo. Myslím si, že to byl shedim. Jedná se o ducha či démona z židovské mytologie. Co je ve skutečnosti zač? No, to je snad jasné - je to tvor z jiného vesmíru. Minulý rok na jaře jsme se s "duchy" dost potýkali, vždyť jsem taky Lovcům kryptidů pomáhala zjistit něco o dimenzích, ze kterých ty potvory přišly na území Argentiny. Obyvatelé Blízkého východu se s shedimy setkávali po tisíciletí, protože přicházeli do našeho světa ze své dimenze, a děsili je. Některé staré příběhy je ale vykreslují i jako pomocníky lidem, nikoliv jen škodlivé démony. Vypadá to, že potvory mají každá svou osobnost. Já se dnes nicméně vydala do míst, kde se s shedimem setkala Batiqa, a nic jsem tam nenašla. Uviděla jsem jen pár pěkných pěvců, bezdomovce spícího v malé, těsné jeskyňce, a dvě děti, které se vzájemně pronásledovaly s klacíky v rukou. Postavila jsem si tedy na vhodném místě stan, a hodlám tu přespat. Třeba za mnou ten démon v noci přijde, a já ho na vlastní oči uvidím - a třeba i vyfotím. Bude to zábava.


6. dubna 2022, středa: Na těchto kopcích opravdu straší. Asi hodinu potom, co jsem usnula, se mě něco dotklo. Drželo mě to za ruku, položenou na spacím pytli! Otevřela jsem oči, a uviděla jsem dvě velké svítící kuličky přímo nad mým obličejem. Prudce jsem sebou trhla, ty kuličky zmizely, ale pořád mě něco drželo za ruku. Rozsvítila jsem ve stanu baterku, a co jsem neviděla! Ta otřesná potvora seděla vedle mě, šklebila se na mě, ukazovala mi své shnilé zuby, a vytřeštěnýma očima si mě celou prohlížela. Pokusila jsem se uhodit ji do hlavy, ale má pěst projela její hlavou. Podařilo se mi vyběhnout ze stanu, a shedim levitoval za mnou. Pořád se na mě děsivě usmíval, a natahoval ke mě ruce. Z kapsy kalhot jsem vytáhla drobnou krabičku, kterou mi dal doma Alessandro, a hodila jsem ji na zem. Vyšla z ní taková intenzivní záře, že mě div nepřipravila o zrak (pěkně jsem si ale předtím oči zakryla). Když představení skončilo, démon byl pryč. Musím ale říct, že jsem z něj byla trochu poděšená, tak jsem se odebrala zpátky do městečka, a dospala jsem se před dveřmi hotelu. Stan jsem přišla strhnout až za bílého dne, když se po kopečcích potulovalo hodně lidí, a i tak jsem byla docela paranoidní. Ve stanu jsem našla toho bezdomovce, a trvalo mi dlouho přesvědčit ho, aby odtamtud vylezl ven.

7. dubna 2022, čtvrtek: Dnes se věci měly úplně jinak, než včera. Po půlnoci jsem se na kopečky vrátila, tentokrát s fotoaparátem kolem krku, odhodlaná shedima alespoň vyfotografovat. Bohužel jsem k tomu však nedostala příležitost. Na obloze se něco zablesklo, a já náhle usnula. Když jsem se probudila, dnes v osm, seděla jsem ve velké kleci uprostřed temnoty. Mám u sebe svůj batoh, foťák, notebook, na který tohle píšu... Ale kolem mě není skoro nic. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se nenacházím v jakési temné, pekelné dimenzi, ze které snad shedimové pocházejí, ale v podpalubí bez oken, nebo s okny dokonale zakrytými. Po hladovém dni za mnou přišli dva svalouši, hodili na podlahu do klece pečené kuře, zazubili se na mě, a zase odešli. Bála jsem se, že kuře bylo otrávené, ale ukázalo se, že tomu tak nebylo. Nejsem si úplně jistá tím, kdo mě unesl, a proč, ale... jistou představu mám.

8. dubna 2022, pátek: Ano, je to tak. Uprostřed noci mě přišel navštívit Dhaiam Khalil s arabskou tlumočnicí, perfektně ovládající znakovou řeč. Sdělil mi, že je rád, že se zase setkáváme, jen týden po našem posledním střetnutí, a slíbil mi, že mě vezme na "nejúžasnější cestu v mém životě". Zeptala jsem se ho, jak mě vlastně dostal, a on odpověděl, že mě nechal uspat právě těmi lovci, které tolik nenávidím. Pěkně jim zaplatil za to, že mi do krku střelili šipku s uspávadlem. Když jsem ho ptala, proč mě unesl, jen se pousmál. Asi to mám tušit. Pak mi ještě ukázal další "trofej", drženou na palubě lodi, která by měla být mimochodem jeho soukromou jachtou. Pár kroků od klece se ve skříňce, která na první pohled připomínala mrazničku, nachází odchycený shedim! Je zcela paralyzován, jeho končetiny jsou u stěn skříňky drženy zvláštními energetickými pouty, tvořenými neustále přetékající hmotou. Khalil mi neodhalil, k čemu ho chce, ale prý se brzy dozvím pravdu o něm i o jeho přátelích. Začíná mě bolet břicho. Nejsem tu ve výhodě. Mám se bát o svůj život?

Další várku Sloaniných zápisků si přečtete zase příští pátek! Zítra vyjde 8. část The Cryptid Queen, a v následujících dnech zřejmě na blog přibude další mnou vystříhnutý klip z Nespoutané Číny s Nigelem Marvenem!

3 komentáře:

Kuzuri řekl(a)...

Ještě bych vám chtěl něco doporučit. Minulý týden jsem v komentáři pod jedním článkem odkazoval na video s Alanem Moorem, a jak jsem tak ve svém volném čase prozkoumával vody YouTube poněkud více, podařilo se mi najít krásnou sérii videí In the Head of Alan Moore. Tenhle pořad se vysílal na ARTE, a musím říct, že jsem strašně rád, že jsem ho našel. Zde je odkaz na část, ve které Moore kritizuje současnou kulturu, hollywoodské filmy a pochopitelně také politiku s nimi spojenou:

https://www.youtube.com/watch?v=4bz8YhAPz3E&t

Uvádím to tu proto, že začínám mít anxietu z toho, co vídám na sociálních médiích. Zjišťuji, že někteří lidé třeba i se zájmy o pravěk, kteří nostalgicky básní o starých časech série Putování s..., se ukazují být agresivními pravičáky, od libertariánů dál doprava, nedejbože až k tomu nejohavnějšímu konci politického spektra. Stejný pocit mám z běhání po fandomech současných hollywoodských blockbusterů, jejichž fanoušci se čím dál víc ukazují být línými escapisty, z nichž polovina (přinejmenším z řad cynických amerických fanoušků) očividně už ani není schopna odsoudit bývalého amerického prezidenta (toho psychopata, velkého T). From moderate right-wing geeks to hateful far-right morons, these are the people I have to constantly argue with and honestly, I'm sick and tired of it. Neříkám, že všichni ti lidé musejí mít stejné názory na svět, jako V ve V jako Vendeta, ale propána... můžou se trošku víc snažit neskončit svázáni šílenou nostalgií, která z nich dělá zahořklíky ubližující nepečlivě vybíranými slovy na internetu ostatním, mnohem nadšenějším uživatelům.

Pokud se divíte, proč se tu z toho vypisuji, řeknu jen jedno - we all need to vent. :) Poté, co jsem se na Twitteru bavil s některými lidmi, kteří třeba opravdu milují staré dokumenty BBC o dinosaurech nebo Jurské parky, ale ukázali se být inept egoist misinformed rigtist fools unable of compassion with other human beings, o tom prostě nemůžu mlčet.

Kuzuri řekl(a)...

Same goes for the people in the fandoms of the superhero blockbusters. Úplně mě děsí, kolik zahořklých lidí teď utíká do power fantasies o lidech ve zvláštních kostýmech, a nebereje je jako inspiraci ke své proměně v social justice warrior, ale jako jakési unreachable übermenches či co... Něco v tom smyslu v onom videu (i v jiných rozhovorech) říká i Moore. Přijde mi to děsivé... I don't feel very good about this.

Kuzuri řekl(a)...

Když se ještě vrátím k tomu, co jsem tu odpoledne psal... Upřímně, abych řekl pravdu, někdy mě takoví ti agresivní a nesnášenliví lidi fakt vytáčejí, a je škoda, že vytvářejí konflikty mezi lidmi s tak dobrými zájmy... Pravěk, dinosauři, filmy, příběhy, to jsou všechno tak krásné věci, a mě jenom štve, že někteří lidi na sociálních sítích nebo i třeba na blogovacích platformách (včetně těch uhynulých) rozšiřují v komunitách a skupinách své nehumánní krajně pravicové názory... Ale taky je pravda, že je mi těch lidí strašně líto. Žít s takovou nenávistí nebo s takovými jednostrannými, zahořklými názory musí být strašně těžké, i když si to asi mnohdy nechtějí přiznat. V superhero fandomech věčně "potkávám" mladé Američany, kteří jsou vyloženě zhlouplí, a člověk se diví, kolik batmanovských fanoušků třeba nahlas vyjadřuje podporu Trumpovi a já nevím co... Je mi jich prostě líto. :( Kdyby se tahle toxicita nezanášela na Twitter, na různá fóra apod., všechno by bylo lepší, a já bych se kvůli tomu nemusel rozčilovat. It's just a huge shame. There are so many bitter and hopeless and entitled and toxic people out there that it sometimes drains my blood (and energy) like a vampire...

Okomentovat

Nejčtenější