Páteční setkání se třemi mloky skvrnitými

Jak jsem Vás již v úvodu do zatím poslední části příběhu "Sloane, lovkyně monster" svým poněkud osobitým způsobem (snad nezním nějak domýšlivě) informoval, v pátek jsem byl poctěn setkáním se třemi mloky skvrnitými (Salamandra salamandra), největšími obojživelníky z řádu ocasatých na evropském kontinentu, a také mými nejoblíbenějšími amfibiány vůbec. Když jsem před lety začal aktivně ve svém volném čase běhat po lesích, loukách a březích řek a rybníků s cílem hledat herpetofaunu (anglicky se tomu říká herping), mlok skvrnitý byl mým vůbec prvním nálezem. S plazy a obojživelníky jsem se samozřejmě setkával od mala, jako každý z nás, ale to setkání s vůbec prvním cíleně hledaným "herpem" se prostě člověku zaryje do paměti. Pokud na tento blog chodíte minimálně od května 2015, kdy k mému prvnímu setkání s mlokem skvrnitým došlo, pak si možná vzpomenete na příspěvek, který jsem o tom tehdy napsal. Ano, byl jsem naprosto nadšený, a tehdy jsem dokonce malého mloka vzal do ruky. To je něco, co dnes už nedělám - přestože jsem stále fanouškem dokumentů poněkud dobrodružnějších moderátorů jako jsou Nigel Marven či Steve Backshall, sám jsem se během let přesvědčil o tom, že brát divoká zvířata do vlastních rukou není asi úplně nejlepší nápad. Just sayin'.

Letošní rok je prvním od roku 2015, kdy se mým prvním herpem stal znovu mlok skvrnitý - myslím to tak, že jde o prvního "studenokrevného" živočicha, se kterým jsem měl od začátku roku to štěstí se potkat. Prvního asi patnácticentimetrového jedince jsem nalezl u krásného lesního potůčku ve čtvrtek 7. dubna. Dovolím si říci, že jsem se k tomu potůčku z prudkého svahu svezl docela bláznivě, bylo to tak na vyvrtnutí kotníku, a neměl jsem u sebe zrcadlovku, takže jsem pořídil jen pár fotek mloka na mobil. Další tři podobně velké mloky jsem na blízké a zrovna tak tajemné lokalitě (neřeknu Vám, kde je navštěvuji, ale buďte si jisti, že je to někde ve střední Evropě) našel v pátek 15. dubna. Všichni tři byli ve vodě, a nebyli od sebe moc daleko - možná tak deset, dvacet metrů. Každý z nich měřil na délku asi patnáct centimetrů. Nyní Vám chci ukázat pár fotografií, které jsem v pátek pořídil na svou zrcadlovku (Canon EOS 40D uvedený na trh v roce 2007 a zakoupený před jedenácti lety v New Yorku). S mloky jsem nijak nemanipuloval, v mé přítomnosti se nehýbali, a já se k nim nepřibližoval na víc, než dvacet centimetrů. Věřte mi, že jsem je "neotravoval" moc dlouho. Nemám rád, když jsou zvířata nervózní, člověk má pak z toho špatný pocit.

Podívejte se ale na ten úsměv... Všechno se mi to teď vrací do hlavy, ty pocity... Je na tom něco opravdu super, když se na Vás směje mlok skvrnitý.

Prvního mloka jsem v pátek potkal dvakrát v rozmezí možná půl hodiny. Nejprve byl v podobné pozici, jako druhý mlok na výše uvedeném obrázku, a když jsem se k němu vrátil, měl "tlapu" na klacku. Pěkně tam pózoval.

Tady ještě jedna fotka z větší dálky...

Jak jsem již uvedl, nebyla to žádná drobátka. Jednalo se o plně vzrostlé jedince, a přestože jsem k nim ani nijak nestrkal ruce, abych si je přeměřil srovnáním se svými smíglovsky/glumovsky dlouhými prsty (I know, I know... you probably didn't want to know that, didja?), jsem si jistý, že měli kolem těch patnácti centimetrů. Dlouzí a díky svému zbarvení zcela nepřehlédnutelní!

Tak, a na závěr ještě poslední mlok, se kterým jsem se v pátek setkal. Tenhle pro mě byl docela milým překvapením, protože jsem místem, kde se objevil, prošel asi půl hodiny předtím, než jsem se s ním setkal. Jsem si docela jistý, že teprve během té doby vylezl, jinak bych ho zahlédl už dříve. Líně tekoucí potůček, ve kterém se tato zvířata nacházela, jsem obešel z obou stran po proudu i proti proudu.

Věděli jste mimochodem, že první domácí mazlíček Davida Attenborougha byl mlok skvrnitý? Ano, malý David ho dostal na své 8. narozeniny od tatínka, Fredericka. V Británii samozřejmě mloci skvrnití nežijí, ostrov má z ocasatých jen tři původní druhy čolků. V České republice žije osm druhů ocasatých, mezi nimi samozřejmě i mlok skvrnitý. V Německu jich žije pro změnu jen šest, a se stejným počtem se setkáte i na Slovensku. Celkově žije v kontinentální Evropě na 26 druhů ocasatých. Tihle krasavci jsou z nich ale nejvýraznější, a vždycky mi udělají největší radost, byť jsem určitě zastáncem jakéhokoliv čolka!