Pracovní týden je u konce, skvělé! To na Blogorgonopsidovi znamená další část příběhu "Sloane, lovkyně monster"! Jak víte, naše hrdinka byla při pátrání po démonovi shedimovi v Libanonu unesena svým úhlavním nepřítelem Daiamem Khalilem, strávila několik dnů zavřená v kleci v podpalubí jeho jachty a pak byla přemístěna do luxusní vily, kde jí byly představeny některé z Khalilových trofejí. Jsou to tajemní, často vědou ještě nepopsaní živočichové. Nedlouho poté bylo Sloane řečeno, že se má stát prvním člověkem v této ceněné sbírce. Jinými slovy, měla být zabita. Britskoargentinské zooložce se na poslední chvíli podařilo uprchnout z pokoje, v němž byla držena, a uniknout z vily ven, do jakéhosi podivného průmyslového komplexu. Co následovalo dál? Podařilo se jí z ostrova utéct nebo byla nakonec Khalilovými lidmi chycena a zabita? Nyní se to dozvíte...
Útěk z průmyslového ostrova
16. 4. 2022 - 22. 4. 2022
16. dubna 2022, sobota: Přežít v divočině je mnohem lehčí než na špinavém, černým dýmem zahaleném ostrově, v jehož ulicích jsou desítky a stovky pohublých mužů bičovány tajemnými, surovými trýzniteli. Stýská se mi po čistých lesích, zasněžených vrcholcích hor, horkých pouštích ba i těch klaustofobních jeskyních, z nichž jedna, ta v Borneu, se takřka stala mým hrobem. Na tomto průmyslovém ostrově se dějí jen samé surovosti. A smrdí to tu. Bože, jak moc to tu smrdí! Nevím, co se tu pálí, ale člověku to úplně leptá nosní sliznici. Je to takový nasládlý puch, ale štípe, a chce se mi z něj neustále kašlat. Dřevem se tu rozhodně netopí. Před pár lety by se člověk divil, jak může takový ostrov někde v Atlantiku vůbec existovat... Proč sem někdo nepřijede, snad vlastník jeho půdy, a nenapráská Khalila za to, že vypouští do ovzduší příliš mnoho znečišťujících látek? To by si před pár roky pomyslel každý. Ale poté, co Shai'ri před dvěma lety náš svět téměř rozvrátili, dusí se lidstvo v jedech, které soukromníci jako Daiam Khalil bezostyšně vypouštějí do atmosféry, a nikoho ve vysokých pozicích to nezajímá. Přežití na tomto toxické místě není ale těžké jen proto, že je tu těžký vzduch. Sloane Walker je pořád hledána. Kolik lidí, co mi ukazovalo mou fotografii, jsem dnes jen potkala! Zatím mě pod kloboukem nikdo nepoznal, ale takové štěstí nemusím mít věčně. Teď je 23:39, já sedím na špinavé střeše nějaké továrny, a klepu se tu zimou. Možná někam zalezu, abych se vyspala v teple.
17. dubna 2022, neděle: Nakonec jsem přespala u nějaké pece v přízemí té továrny. Schovala jsem se tam po půlnoci, a probudila jsem se v šest ráno. Kolem pece bylo shromážděno několik pohublých otroků, kteří pokládali na plechy těla psů, koček, hadů a dalších zvířat. Nasadila jsem si klobouk, své tělo jsem zakryla hábitem, a vyšla jsem zpoza pece. Otroci položili, co drželi v rukou, a poklekli přede mnou. Znakovou řečí jsem jim ukázala, že se mě nemusí bát. Nerozuměli mi, a pořád se na mě dívali. V jejich očích byl strach. Někteří měli světlou pleť, jiní tmavou, někteří byli plešatí, jiní měli vlasů jako dvanáctiletý kluk. Všem jim skoro vylézala žebra z těl. Nevím, jak se na tento ostrov dostali, ale je mi jich strašně líto. Pokoušela jsem se jich zeptat, kde jsou další jako oni, stále mi však nerozuměli. Odpověď na svou otázku jsem však nemusela hledat dlouho. Jakmile jsem vstoupila do velké haly vedle místnosti s pecí, uviděla jsem otroků minimálně sto. Někteří z nich byli opět mláceni trýzniteli v kloboucích. Nemůžu s tím nic nedělat. Tihle lidi potřebují pomoc! A já jim tu pomoc dám. Třeba mi na oplátku pomůžou uniknout z téhle hrozné díry.
18. dubna 2022, pondělí: Začíná být těžší pohybovat se po ostrově během dne. Toho chudáka, kterého jsem v pátek práskla do hlavy a svázala řetězy na skládce při pobřeží, nejspíš konečně našli. Když se teď trýznitelé potkávají, smekají před sebou klobouky - zvláště tehdy, když si vzájemně ukazují Sloaninu fotografii. Na vlastní oči to vidím skoro každou hodinu od osmi ráno. Jak se mi zatím dařilo vyhýbat se jim, abych si klobouk, přiražený k obličeji, nemusela z hlavy sundat před nimi? No, držím se od nich co nejvýš - doslova. Celý den polehávám a posedávám na střechách továren, sem tam přeskočím méně než metrovou mezeru mezi střechami, dýchám nasládlý štiplavý smrad a dívám se na zšedlé moře a znečištěnou oblohu. S příchodem noci jsem se rozhodla začít boj s Khalilovými lidmi. Vrhla jsem se do ulic, a z temnoty jsem vyskočila na několik nic netušících obětí. Musím říct, že když po asi pětačtyřiceti minutách běhání z uličky do uličky pod mými pěstmi pozbyl vědomí pátý zlotřilec, začala jsem si vážně připadat jako superhrdina. Jako Batman. Anebo jako Batgirl. Batwoman. To je jedno. Tohle by superhrdinové měli dělat - chránit lidi před opresivní hierarchií, ne chránit opresivní hierarchii před sympatickými zloduchy. Jestli si můj zápisek přečteš, Hollywoode, vezmi to v potaz.
19. dubna 2022, úterý: V jednu ráno jsem vkročila zpět do Khalilovy vily. V temných chodbách jsem se servala s jeho strážemi, a poté, co usnuly, jsem si od nich vypůjčila jejich pistole. Jsem teď lépe vybavena. Prošla jsem všechny místnosti, až jsem nakonec ve sklepě našla shedima. Proč všichni bohatí zloduši strkají své rukojmí do sklepa? Odkazuju tím na příběh Lovců kryptidů - copak Jack Owen a Pierre Leroy neosvobodili Akihika Yukimuru, Fahada Ghazalliho a Rogera Neilla z vily jistého čínského miliardáře? Shedim byl ve špatném stavu. Hleděl na mě opravdu poděšeně, a když jsem pistolí s tlumičem prostřelila energetická pouta, která ho v té divné "mrazničce" držela, vyhládlý démon div vysílením nepadl na podlahu. I přes jeho děsivý, bizarní zjev, a to, že se mě u Byblosu pokusil zabít (proč jinak by mě tam tolik strašil?), cítila jsem, že by mi za záchranu nejradši poděkoval. Jakmile jsem vyšla ze sklepa, následována svým prozatímním spojencem, objevil se před námi jeden z Khalilových bodyguardů, jehož obličej si moc dobře pamatuji. Shodil mi z hlavy klobouk, posvítil mi baterkou do obličeje, a pak asi něco vykřikl. Ale než se na mě stačil vrhnout, shedim se k němu přiblížil, a vysál z něj životní energii. Vypadal pak opravdu spokojeně. Konečně se po dlouhém hladovění nažral. A v tuhle noc to tak nebylo naposledy. Životní energii odsál ještě dalším šesti lidem, jak v Khalilově vile, tak mimo ní. Drží se teď u mě. A pořád po mě nejde, což je dobře. Dokud budeme spolu, nic se nám nestane, protože shedimovi nedokáže nikdo ublížit. Jeho tělo nedokáže nic prostřelit, je nezranitelný. Myslím si, že ho chtěli vyhladovět, protože to jediné by ho zabilo, a Khalil by ho pak mohl umístit do své sbírky trofejí. Co byla zač ta energetická pouta, kterými mu svázali končetiny, to fakt nevím.
20. dubna 2022, středa: Pokud byl Khalilův ostrov peklem už před osvobozením shedima, pak vážně nevím, čím je teď. Démon z Libanonu z něj udělal hromadu mrtvol - ale po otrocích nešel. Nažral se energie všech těch chlápků a holek s bičem. Nedlouho poté, co naše řádění začalo, vtrhla jsem do Khalilovy ložnice, ale businessman z Bejrútu v ní nebyl. Obrátila jsem vzhůru nohama jeho kuchyň, jeho koupelnu, poničila jsem všechny jeho skříně, rozsekala a rozstřílela jsem mu půdu, ale ani tam se neschovával. Myslím si, že už na ostrově není. Mohl snad na své jachtě odjet právě někdy minulý týden ve čtvrtek nebo v pátek, a právě proto jsem ji v přístavišti neviděla? Nevím, co mě to popadlo, ale vilu jsem zapálila, a teprve potom jsem si uvědomila, že se uvnitř nacházela spousta ostatků kryptidů, které nechal zastřelit! Bylo mi jich hrozně líto, a podařilo se mi zachránit aspoň vycpaninu cryptoprocty, než vila lehla popelem. Já hloupá... Proč jsem si musela hrát se zápalkami? Ztratila jsem snad hlavu kvůli všemu tomu stresu, kterým jsem si v posledních týdnech prošla? Nejradši bych si teď za to omlátila hlavu o zeď, a pak si do mozku zaryla jehlu... Ty trofeje totiž mohly jít, já nevím, třeba k nějakému výzkumníkovi, nebo aspoň k soukromému sběrateli, který by mi za ně dal majlant. Shedim mi pomohl osvobodit otroky v továrnách, šlo to docela hladce. Teď je otázkou, co bude dál.
21. dubna 2022, čtvrtek: Shedim se vyřádil na nákladní lodi v přístavišti, a já do ní otroky odvedla. Velmi rychle se zorganizovali, a našli si na lodi jídlo - a když někdo neměl dost, ostatní mu přinesli jídlo z továren. Pořád nevím, odkud ti lidi vlastně jsou, ale něco mi říká, že to časem zjistím. A taky zjistím, proč je tu Khalil držel, k čemu je potřeboval - a hlavně, co na tomhle ostrově nechává vyrábět! Vždyť já ani neviděla produkty jeho výroby, a to se tu potuluju celý týden. Teď to ale není to hlavní. Tento zápisek píšu ve chvíli, kdy loď vyplula z přístavu. Míříme z tajemného ostrova směrem na severovýchod, k portugalskému pobřeží. Opravdu se moc těším na to, až se ocitnu někde v čistším vzduchu.
22. dubna 2022, pátek: Khalilův ostrov je už kdesi v dálce, a vzpomínky na něj nám z hlav vytrhla čistá modrá obloha. Nad oceánem je momentálně krásně. Fouká tu sice studený vítr, a je slaný, ale je to mnohem lepší, než to, co jsem musela vdechovat celý týden na tom temném průmyslovém hrůzoostrově. Shedim se volně potuluje po lodi, a občas některého z osvobozených otroků vystraší, ale zatím tu nikoho nepřipravil o život. Je dost najezený. Zkoušela jsem s ním trochu komunikovat, ale moc dobře to nejde. Stali jsme se spojenci jaksi díky intuici, nemuseli jsme se mezi sebou moc dorozumívat. Oběma nám bylo jasné, co jsme chtěli - vypadnout odtamtud. Taky jsem dnes ráno na palubě potkala jednoho bývalého otroka, Jonathana. Umí znakovou řeč, a tak jsme se trochu zakecali. Pověděl mi, že pochází z Irska, je mi jednačtyřicet - i když vypadá tak na pětadvacet - a čtrnáct let pracoval pro humanitární organitaci v Ugandě. Staral se tam o děti chudých a uprchlíků. Je to bezva člověk, altruista. Po čtrnácti letech byl ale z práce v Ugandě trochu unavený, a chtěl změnit místo. Byla mu nabídnuta péče o uprchlíky ve speciálním zařízení na ostrově v Atlantiku, a on se do toho rozhodl jít, nevědom si toho, že byl nalákán do pasti. Žádná péče o uprchlíky. Khalil podle něj potřeboval rozšířit svůj kapitál, a když už neměl dost utečenců z arabských a afrických zemí, z nichž učinil otroky, začal nabízet práci lidem z charit a neziskovek. Tak se na ostrov dostal i Jonathan a další, jako je on. A co na ostrově Khalil nechává vyrábět? Z toho mi upřímně stojí chlupy na krku, jestli tam teda nějaké mám. Nevím, co si o tom mám myslet, ale jsem tím vyděšená...
Co to tedy je? K čemu Khalil potřeboval tolik pracovní síly? Příští týden se to dozvíte! Následující část "Sloane, lovkyně monster" bude také na nějakou dobu poslední, neboť ji se začátkem května vystřídají Obrázky týdne.
Zítra Vás čeká závěr příběhu The Cryptid Queen! Šestý velký desetidílný příběh ze světa Lovců kryptidů se definitivně blíží ke konci, a s ním i celá sága o Lovcích kryptidů! Co se asi přihodí? Jak konflikt s Královnou kryptidů Sabine Leroyovou skončí? A kterého z našich hrdinů již nikdy znovu nepotkáme?
Žádné komentáře:
Okomentovat