Pierre, Akihiko, Fahad, Kate, Sabine a Ewet vyšplhali na vrchol stolové hory Kurupira, která má být domovem dávno ztracených živočichů. Podobně jako hrdinové Doyleova Ztraceného světa zde skutečně našli prehistorické příšery: malého ornitopoda žijícího v podzemních norách a "neoceratosaura" se čtyřmi páry rohů na hlavě. Ovšem nejpodivnějším je Pierrův nález: jeho fotoaparát ukradla bledá blondýnka s chodidly otočenými o 180°, takže svými stopami dokáže každého zmást... Co tady tato "lesní dívka" dělá?
LOVCI KRYPTIDŮ 3: RÁJ NEODINOSAURŮ, ČÁST TŘETÍ:
Pierre chvíli zvažoval, zda se vrátit do tábora nebo následovat tu zlodějku. Chtěl svůj fotoaparát, vždyť na něm byly úžasné snímky. Co když jej ta člověku podobná bytost zničí? Třeba to není nějaká jemná dívka, kterou se zdá být, ale divoška, která by mohla Pierrovu práci zcela zničit! Ale když ji bude následovat, bude to dobrý krok? Co když jen předstírá, že je taková plachá? Třeba Pierra zavede někam, kde jej zabije... Pierre však neměl moc času na přemýšlení. Opět se dal do běhu. Chtěl zjistit, co je ten tvor zač. Pohlížel do korun stromů, sledoval každý pohyb větví, každý ohyb lístečku způsobený i tím nejjemnějším vánkem. Ztrácel se hlouběji v lese. Byl tak zaměřen na koruny stromů, že si ani nevšímal všech těch tříprstých stop, kterými byla lesní půda doslova poseta. Zničehonic se z křovin ozval pískavý zvuk. Pierre rychle otočil hlavu a spatřil malého zeleného ještírka, který vykukoval z houštiny. Vypadal strašně roztomile; měl protáhlou hlavičku, maličké zoubky v jakoby se usmívající tlamičce, středně dlouhý krček, a když z houštiny vyskočil, ukázalo se, že je dvounohý. Malý dinosaurus! "Strašně mi připomínáš Compsognatha, nebo něco takového," řekl nahlas Pierre. Sklonil se ke zvířátku, které právě objevil, a ono přiskočilo k jeho ruce a kouslo jej do prstu. "Sakra!!!" vykřikl zděšením i překvapením Pierre a dlaní levé ruky objal krvácející prst. V tom šoku malého zeleného ještírka skoro kopl. Zvířátko se sice ráně vyhnulo, ale s pískotem rovnajícím se naléhavostí požárnímu poplachu zmizelo ve vegetaci. A pak najednou přišla rána z nebes. Tedy téměř. Na Pierrova záda spadla těžká větev. Zcela paralyzován zůstal ležet na zemi. Před očima se mu začalo stmívat. Ta bolest! Z koruny nejbližšího stromu mu přímo před obličej dopadla ona obrácená, "lidská" chodidla. Pierre opět pohlížel na onu blondýnku. Ano, asi to byla nebezpečná divoška, když na něj z výšky pěti metrů shodila těžkou větev. "Promiň," zasýpal Pierre. Měl pocit, že blouzní, ale stále byl v přítomnosti. Rozevřel dlaně a natáhl ruce. Chtěl tím dokázat, že nepředstavuje nebezpečí. Lesní dívka popadla větev a odhodila ji stranou. Pierre se bolestivě posadil. Bez jediného slova mu na hruď hodila jeho fotoaparát. "To jsem chtěl. Díky," řekl Pierre. Lesní dívka se už chtěla vyhopnout na nějakou z blízkých lián a opět zmizet v listoví. Ale zcela náhle z houštiny opět vyskočil ten malý zelený ještěr. Krákal naprosto zděšeně. A měl k tomu důvod. Své ochránkyni právě sděloval, že jej pronásleduje něco mnohem horšího, než Pierre. Z krku krvácející neoceratosaurus, ten, který včera večer řádil v táboře Lovců kryptidů, zoufale hledal něco k snědku. Slábl, a tak hledal menší kořist. Když však zahlédl bledou blondýnku lehce oděnou v listí a nemotorně se pohybujícího Francouze, kterého už v noci chtěl zakousnout, dal se do rychlého běhu. Zelený ještěr skočil dívce do náruče. Pierre zapomněl na bolest v zádech. Oba se společně dali do běhu. Neoceratosaurus vrážel do jednoho mladého stromku za druhým. Praskot dřeva se po chvíli ozýval za oběma pronásledovanými...
Dívka poklepala Pierrovi na rameno a ukázala na liánu visící ze snad dvacet metrů vysokého stromu. Pak se jí chytila, zatímco zelený ještěr se doslova zapletl do jejích vlasů, aby náhodou nespadl. Pierre vydal z hrdla zvuk plný zděšení. To měl jako vyšplhat nahoru po té rozhoupané liáně?! Na první pokus ji ani nedokázal zachytit! Řvoucí neoceratosaurus se za ním řítil s otevřenou tlamou, a už byl hodně, hodně blízko! Pierre se konečně zachytil liány. Pokusil se ručkovat nahoru, jenže měl tak zpocené ruce, že se prostě nedokázal udržet. "Pomoc!!! Pomoc!!!" řval hystericky. Lesní dívka se podívala dolů, pod sebe. Byla o několik metrů výš. Liánu rychle rozhoupala, obráceným chodidlem se zachytila nejnižší větve lesního velikána, sedla si na ni a liánu začala hbitě vytahovat nahoru. Na tak lehkou bytost měla pořádnou sílu. Pierra vytáhla nad úroveň neoceratosaurovy hlavy zrovna ve chvíli, když už se chystal Pierrovi ublížit. Natáhl krk a pak uždibl kus liány. Pierre už neřval. Myslel, že omdlí. Pot mu stékal po čele v mohutných proudech. Pevně se však liány držel, nechtěl se pustit. Po chvíli už seděl vedle lesní dívky na větvi. Bez rozmýšlení z té výšky řvoucího neoceratosaura vyfotografoval. Další tři minuty na to dravec odešel...
Kdo ví, za jak dlouho slezli ze stromu. Dosud spolu nepromluvili. Pierre však viděl, že si jej lesní dívka neustále prohlíží, jako by ještě člověka nikdy předtím neviděla. Docházelo mu však, že to byla ona, koho Akihiko před pár dny letmo zahlédl v lese na úpatí Kurupiry. "Kdo jsi?" zeptal se ukázal na ni. Nepředpokládal, že by uměla umluvit. Nepochopila. Ukázal prstem na sebe a řekl: "Pierre." Pak ukázal na ni. "Kdo jsi ty?" řekl. Chvíli na něj hleděla. "Umíš mluvit?" zeptal se a položil prst na ústa. "Mluvit? Chápeš?" řekl a rozložil ruce. "Mluvit," odpověděla. "Páni, ty mluvíš," zaradoval se Pierre, "a dokonce anglicky!" "A dokonce anglicky!" zopakovala to lesní dívka, aniž by tušila význam těch slov. "Aha, tak ne. Už chápu. Ty jsi takový papoušek, že?" "Papoušek, že? Pierre," řekla. "Já nejsem papoušek, ty jsi papoušek!" rozohnil se Pierre. "Ty jsi papoušek," odpověděla a začala se smát. "Naučil tě někdy někdo mluvit? Co jsi zač? Jsi člověk? A co ty nohy?" řekl a ukázal na svá chodidla a pak na ta její, obrácená. Nějak pochopila, na co se jí zprvu ptal. "Curupira," řekla a ukázala na sebe prstem. Pierrovi svitlo. Alespoň ve své originální dimenzi několikrát slyšel příběhy o tajemné bytosti s obrácenýma nohama, jejíž stopy každého matou. Kdo po nich jde, nikdy jejich majitele nenajde, jelikož jsou prostě obrácené. A tohle byla ta slavná Curupira, bytost z brazilských mýtů! Na něco se zeptal portugalsky, a ona překvapivě rychle reagovala. "Propána... Řekni mi o sobě víc, prosím," řekl svou lámanou, ale přesto srozumitelnou portugalštinou.
Od té doby, co Pierre odešel z tábora, už uběhla více než hodina. Ostatní Lovci kryptidů se dali do hledání svého přítele. Sabine a Kate byly z jeho neočekávaného zmizení nejvíce vyděšeny. Kate bylo trochu do breku: co když jejího přítele zabil nějaký šupináč? Sabine měla také o svého bratra starost. Nedokázala si představit, že by jej ztratila. Pořád přemýšlela o tom, že její smrt v originální dimenzi nedokázal unést a vedlo jej to k nestabilitě a léčení smutku alkoholem. Akihiko brzy, jakožto výborný stopař, natrefil na několik drobných lidských stop. Spolu s nimi zde byly i stopy dospělého muže v terénních botech. Ano, byly Pierrovy. Následně našli tolik zpřeházené a polámané vegetace, že je to až zarazilo. "K něčemu tu došlo," řekl Fahad, když si tento kus lesa pořádně prohlédl. Ewet a Kate se dali do běhu. Nedočkavě začali pročesávat polámanou vegetaci v naději, že naleznou další stopy. Ale zatím nic. Po Pierrovi se prostě slehla zem...
Pierre nebyl tak daleko. V mnohem hlubší, temnější části lesa promlouval s Curupirou. Dozvěděl se od ní, že je posledním přeživším svého druhu, že Curupir bylo kdysi více. Možná prý ještě nějaké žijí, ale ona o nich neví. Vždy mluvila o Curupirách jako o dívkách, nikdy nezmínila, že by existovali i nějací Curupirové jako muži. Když se jí Pierre zeptal na malého dinosaurka, který se stále držel v jejích vlasech, jako by byla jeho matkou a ochránkyní, řekla, že je to její nejlepší přítel. Pak se zeptala Pierra, jak něco může říct anglicky. Odpověděl. "Já ti věřím," řekla mu, "věřím, že ty nikomu nic neuděláš. Že ty chtěl jen Lila kopnout, protože on otravný." "Jmenuje se Lil?" zasmál se Pierre a ukázal na roztomilého "kompsognátka", či čím byl. "Jmenuje se Lil," odpověděla Curupira. Pak zapískala a z houštin v této části lesa vylezlo několik dalších zelených dvounohých ještírků, a také maličký čtyřnohý ceratopsid s jediným rohem mezi očima. "To je přímo dinosauří jednorožec," zasmál se Pierre a pohladil ho po čelním štítu. Malý ceratopsid zavrněl, přivřel očka a přitulil se k Pierrovým nohám. "Chránit zvířata," řekla Curupira a ukázala prstem na sebe. "Aha, takže všichni tihle jsou tví svěřenci," pokýval hlavou Pierre a ukázal na všechna ta zvířata. "Mí svěřenci," opakovala Curupira. Netušila, že anglicky jí učí Francouz... Curupira tedy mladou ochránkyní všech zvířat žijících na Kurupiře i v jejím okolí. Portugalsky pak Pierrovi prozradila, že ho a jeho lidi sledovala, protože si myslela, že pro její zvířata představují nebezpečí, že sem přišli zabíjet. Prý už v lese, ale daleko od hory Kurupira, viděla několik "takových jako on". Prý byli zlí, káceli les a stříleli ptactvo, jak řekla, "bratry mých svěřenců". Nesnášela je. Ale když spatřila v Pierrových očích, že není nebezpečný, začala mu věřit. "Musím se vrátit do tábora, mí přátelé už na mě čekají," řekl Pierre, "jestli chceš, pojď se mnou. Nikdo z nás ti neublíží, ba naopak, uvidíš, jak budeme všichni nadšení, když uvidíme, o jaká zvířata se staráš." Curupira nesměle pokývala hlavou na znamení souhlasu.
Hledání Pierra se zkomplikovalo. Během pětačtyřiceti minut se místo do hlubokého lesa Lovci kryptidů dostali do otevřené buše. "Pro... proboha..." zakoktal Fahad a poklepal Akihikovi, skloněnému u země, hledajícímu stopy, na rameno. "Drsný," řekl svým syčivým hlasem Akihiko. V buši stálo několik dlouhokrkých neodinosaurů, alespoň deset metrů dlouhých sauropodů. Všichni měli na hlavách pernaté chocholky a tuhá pera jim vyrůstala i z ocasu. Produkovali hluboké, dunivé zvuky. Takové, které včera ráno slyšeli Lovci kryptidů z tábora pod horou. Dopolední slunce prosvítalo mlhou, která se kupila nad buší. Byl to zkrátka prehistorický pohled... Ovšem z malé vzdálenosti sledovala Lovce kryptidů lovecká smečka. Další neoceratosauři, tentokrát čtyři mladí jedinci, ani ne z poloviny tak velcí jako ten exemplář, který v noci řádil v táboře. Byli zdraví, rychlí, připravení zabíjet. Jen čekali na správný okamžik, kdy vyrazit...
Co se stane, až smečka neoceratosaurů zaútočí na Lovce kryptidů? Jaká tajemství ještě skrývá Curupira, lesní dívka chránící všechna ta podivná stvoření, jež na hoře Kurupira a v jejím okolí žijí? Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat