Stopy dinosaurů: Odpověď na otázku rychlosti

Po několika měsících čekání je zde další část seriálu Stopy dinosaurů! Seznámíme se s dalšími fakty, jež paleontologové zjistili díky studiu dinosauřích šlápot...

Po dinosaurech nám toho nezbylo mnoho. Přesto nalézáme zkamenělé kosti, skořápky vajec, pozůstatky hnízd a další stopy jejich života... Včetně stop samotných. Takové důkazy života dávno vymřelých tvorů nazýváme ichnofosíliemi, tedy zkamenělinami, jež prozrazují mnohé o jejich pohybu. Známe desítky metrů dlouhé dráhy, kterými pochodovali živočichové, které nikdy žádný člověk neviděl... Co vše nám mohou stopy prozradit o životě dinosaurů?

Stopy patří mezi ichnofosílie, tedy zkameněliny, jež nejsou tvořeny kdysi živým obsahem. Ichnofosílie jsou totiž doslova stopy po životě, ať už jde o dráhu pohybu mořského červa z období Kambria, nebo stopy našich dávných předchůdců, jež si před 3 miliony let vyšli ve východní Africe na malou procházku. Stejně tak stopy dinosaurů jsou jakýmsi porušením materiálu, po němž kdysi zvířata přešla. Dinosaurus utíkal přes vysychající jezero, jež bylo zaplněno bahnem. Ve ztuhlém blátě se jeho stopy zakonzervovaly, bahnitá plocha se později proměnila v horninu a uchovala tak cennou stopní dráhu do dnešních dnů... Takových stopních drah není mnoho. Ale právě díky nim můžeme vypočítat, jak ten či onen dinosaurus kdysi, před mnoha a mnoha miliony let, rychle utíkal. Můžeme si dovolit provést alespoň hrubou kalkulaci rychlosti pohybu daného živočicha. Podniknout něco takového není snadné a jistě to chce jak kousek matematiky, tak nesmírné trpělivosti a možná i malého odstupu...

Zjistit, jak rychle utíkal například Carnotaurus, velký šestimetrový predátor žijící v období Křídy na území dnešní Jižní Ameriky, není lehkým úkolem. Nejprve je třeba si uvědomit, že se pouštíme do výzkumu schopností zvířete, jež dávno vyhynulo. Pokud bychom chtěli zjistit, jakou rychlostí utíká dnešní pštros dvouprstý, nebyl by to problém. Stačí pracovat s běžícím ptákem, důkladně prozkoumat jeho končetiny a vůbec, jeho tělesnou stavbu. Lze tak zjistit příčiny rychlosti. S výpočtem si poté poradí počítače. Navíc jsou dnešní techniky, fyzikální vzorce a vše jiné na výpočet rychlosti tak geniální, že nemůžeme udělat chybu. U dinosaurů je tomu jinak. Když se před 65 miliony let s naší planetou srazila desetikilometrová planetka, vymazala tyto majestátní živočichy, dominující mezi živými tvory po 160 milonů let, z povrchu zemského. Jedinými následovníky dinosaurů jsou dnes ptáci, opeření, okřídlení potomci těchto tajuplných zvířat. Jak tedy zjistíme, jak rychle utíkal Tyrannosaurus Rex, když vše, co nám po něm zbylo, jsou zkameněliny? Odpověď na takovou otázku se skrývá v důkazech pohybu dinosaurů, ve stopách...

Avšak využití jediné stopy rozhodně k výpočtu nepomůže. Nabídne nám sice krásný pohled na to, jak byly při chůzi rozloženy prsty zvířete a jak vůbec vypadalo chodidlo, jistě však s pomocí jediné šlápoty nezjistíme rychlost. Abyste rychlost vypočetli, musíte mít přece dráhu. Také čas by se hodil, ale ten byl již zavát pískem minulosti. Musíte si tedy poradit se samotnou dráhou, doslova. Nejlépe se stopní dráhou. Taková cestička tvořeá desítkami stop může nejednomu paleontologovi při výzkumu pomoci.

Hrubým odhadem lze zjistit, jak rychle dané zvíře cestovalo ve chvíli, kdy zachovalo na místě stopy. Je tu jeden problém, a to ten, že někdy není možné přesně určit, kterému tvorovi vůbec stopy patřily. Při prvním pohledu paleontolog zjistí, zda stopy patří theropodovi či ornithopodovi, někdy rozezná i samotný řád či čeleď, ale přisoudit stopy jednomu rodu či druhu s maximální jistotou je v podstatě nemožné, není-li poblíž nějaká kost nebo nejlépe celá zkamenělá kostra. Díky zachovaným stopním drahám však víme, že s největší pravděpodobností utíkající ornithomimidi běhali rychlostí přes 60 km/h. Víme to také díky porovnání zadních končetin ornithomimidů (pštrosích dinosaurů) s pštrosy, ptáky, kteří se svým pravěkým bratrancům nesmírně podobají (jednoduchým porovnáním šlah a svalů s moderním zvířetem lze vypočíst rychlost dinosaura, podobal-li se současnému tvoru). Větší problém může nastat u zvířat, jako byli sauropodi, velcí, dlouhokrcí dinosauři s velkou chutí k jídlu, jež se řadili mezi největší zvířata všech dob a z nichž mnozí vážili desítky a desítky tun. Byli však pomalí, to je jisté. Taková zvířata toho více nachodila, než naběhala. Středně velcí theropodi, jejichž stopní dráhy známe kupříkladu z amerického Utahu, běhali nebo svižně chodili průměrnou rychlostí až 27 km/h. Vždy je otázkou, zda nalezené stopy náležely utíkajícímu či poklidně jdoucímu živočichovi, na otázku, jak to bylo doopravdy, však nikdy neodpovíme (pokud někdo nevynalezne stroj času)...

Na Univerzitě v Indianě působí vědec, který měří kroky dinosaurů. Stačí vzít měřící náčiní přesně změřit délku kroku, od jedné stopy ke druhé (směr pohybu zvířete není těžké určit, poněvadž se stačí dívat, kam stopy směřují). Stopní dráhy nám ale neposkytují tak jednoznačné důkazy co se týká rychlosti, jako je tomu například s důkazy života dinosaurů ve stádech. Spoléháme se tedy jak na měření kroku a následné vypočítání rychlosti pohybu zvířete, tak na jednodušší odhad například z rekonstrukce svalstva končetin daného tvora...

V příštích částech se dočtete o dalších poznatcích, jež jsou světu paleontologie známy díky výzkumu dinosauřích šlápot...