Útěk před časem-část 5.

Po porážce Allosaura, který v Džungli času pronikl samovolně vytvořenou časovou smyčkou a odtud se dostal až do Kostariky, se tým složený z vojáků, jejich poručíka Dwayne Jacksona, ostrých chlápků Joa a Stanleyho a konečně zmatkujícího paleontologa Lawrence Lynna, stejně jako George McCanna, setkal s něčím neuvěřitelným. I po zničení stroje času se objevila časová smyčka, dokonce zde, na farmě v Kostarice, daleko od Džungle času. Proč? Jak je možné, že se časová smyčka sama vytvořila? A co jsou zač ty zvuky, jež z ní vycházejí?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 5.:

Lawrencovi se rozklepala kolena. "To je příšerný zvuk. Co to je?" zeptal se Dwayne. "Nevím," odpověděl George a zasněně hleděl do strašlivé časové smyčky. "Kam zmizela ta farma? Proč tu není?" ptal se dále Dwayne. "Myslím, že ji časová smyčka pohltila. Ale... Vůbec tomu nerozumím. Prostě jen víme, že si čas dělá, co chce." Dwayne poručil vojákům, aby časovou smyčku prozkoumali. Byla skutečně obrovská. George ještě takový úkaz nikdy neviděl. Všechny průchody časem byly vždy malé, takže jimi dokázal projít člověk nebo středně velký dinosaurus. Tento průchod byl však obrovitým, kruhovitým a světélkujícím netvorem. Bílé světlo ozařovalo obličeje vojáků, kteří se neochotně ke smyčce přibližovali. Uši rvoucí skřeky z průchodu sílily. "Nic tu není, pane!" zvolal na Dwayna jeden z vojáků. Nato se ke smyčce otočil. Z toho nehmotného úkazu jako střela vyletělo slizké chapadlo, obmotalo mu krk a stáhlo ho do svého světa. Ostatní vojáci stříleli, ale bylo pozdě. Jejich kolega i s chapadlem zmizeli v jiném světě. Dwayne, George a Lawrence, jež se dosud drželi opodál, přiběhli za nimi. Dwayne jim poručil, ať smyčkou proskočí. Všichni tak tedy učinili. Jen Lawrence se toho příšerně bál. Nechal všechny odejít do zcela jiného světa a potom se dal zbaběle na útěk. Nevěděl, že ho přitom pozorují hladové oči... George, Dwayne a vojáci se ocitli v nějaké smrduté bažině. Bahnitá voda všude mlaskala a sahala jim po kolena. Čas od času se při břehu močálu rýsoval ostrůvek země. Nedalo se na něj však vystoupit. Byl porostlý suchými, pět metrů vysokými stromy, jejichž větve měly tvar ostře nabroušených nožů. Slunce sotva prosvítalo skrze matné, našedlé mraky, a slunečnímu svitu bránila proniknout do bažiny všudypřítomná pára. "Co... co je tohle za období?" zeptal se trochu ustrašeně Dwayne. Bylo to poprvé, kdy byla v jeho hlase slyšet nejistota. "Vůbec nevím. Tyhle rostliny jsem nikdy nikde neviděl. Je dost možné, že jsme..." mluvil George, avšak větu nedopověděl. Z bahnité vody za nimi se náhle vynořil černý, slizký balón. Z jeho měkké, takřka plastelínové kůže vystouply na povrch dvě žluté oči s velkou, kulatou, černou zorničkou. Když se oči objevily na povrchu těla, ozval se lupavý zvuk. Pak se z bahna jako velký slimák vyplazilo chapadlo. Pomalu se blížilo k vojákům. "Střílejte na toho netvora! Tohle zabilo našeho vojáka!" poroučel Dwayne. Započla střelba. Netvor se však rychle ztratil v bahně. Střelba pokračovala, ovšem nikdo neměl jistotu, že střílí do míst, kde se ještě monstrum nachází. Najednou George uslyšel, jak se něco vynořuje sotva metr za ním. Dal se na útěk. "Pozor! Je tu další! Nebo možná ten stejný!" křičel jen a jeho nohy pomalu prorážely bahnitou vodu. Hnal se k nejbližšímu stromu. Zachytil se větve, ale se sykotem se jí pustil. Ty větve měly nejen tvar nože, dokonce byly stejně ostré. "Kruci!!!" řval George a levou rukou objímal poraněnou dlaň, v níž se nacházela široká rána, ze které vytékala spousta krve. Vojáci stříleli jako šílení. Ta podivná chobotnice se za Georgem hnala překvapivou rychlostí. Zvedla se nad vodu, používajíce svá chapadla jako končetiny. Její tělo zasáhly desítky olověných kulí, a přesto se nezastavila. Dva vojáci běželi přímo za ní, byli od jejího těla pár desítek centimetrů a stále stříleli, ovšem netvor se ani neotočil. Z jeho těla ani netekla krev. Rány se zacelovaly jakousi mízou, jež se leskla ve slunečním svitu jako stříbro. Osm mohutných chapadel se už přiblížilo k Georgovi. Ten se rozhodl dát se na odpor. Pěstí zlomil kus suché, ostré větve. Samozřejmě si přitom pořezal prsty, ale pak padlou větev, sotva čtyřicet centimetrů dlouhou popadl jemně do ruky a když k němu chobotnice natahovala své chapadlo, s řevem jí do něho sekl. Slizká nestvůra se poprvé zastavila. Její chapadlo, napůl odtržené, se šílenou rychlostí zmítalo ve vzduchu a nakonec část odpadla. George si všiml, jak se v očích nepřítele objevila zloba. Něco takového by u bezobratlého živočicha nečekal. Chobotnice po něm natáhla další dvě přední chapadla. I tentokrát George sekl. Ale jedno chapadlo sotva odřel. Překvapilo ho, jak rychle se netvor naučil jeho ranám uhnout. Roztřásla se mu ruka, věděl však, že nesmí polevit. Zrovna ve chvíli, kdy chtěl chobotnici uštědřit další, předem neúspěšný zásah, skočil na její balónovitou hlavu, čnící dva metry nad zemí, Joe, vybavený dlouhým nožem. Sekal do její hlavy tak dlouho, než se voda bahnitého jezírka zčeřila a netvor padl. Teprve teď vytekla na hladinu jeho krev. Byla modrá. Joe k Georgovi přistoupil a podal mu ruku. George mu poděkoval, ale jeho ruky se raději nedotkl. Všiml si, že byla celá zalepená slizem, kterého se Joe ani s pomocí nože nedokázal zbavit. Sliz rychle tuhnul, což Joa znepokojovalo. Teprve při kontaktu s vodou pevná, lepivá látka povolila své sevření...

"Co to bylo?" ptal se zděšeně Dwayne. George oddychoval. Pak ze sebe konečně vydal pár slov: "Musela to být obří chobotnice. A my... My musíme být v budoucnosti. Už zase. Vypadalo to jako nějaký potomek chobotnic z jednadvacátého století. Jenže kráčí s pomocí chapadel, rychle se uzdravuje... Uch... A... A taky je inteligentní. V těch očích byla vidět zlost a pomsta. To jak jsem ji sekl. Věděl jsem, co si myslí. Chtěla mě zabít, doslova si to předsevzela." Chvíli bylo ticho. Všichni si uvědomili, že neznámým způsobem vzniklá časová smyčka je zavedla do světa budoucnosti. Těžko říci, zda to byla stejná budoucnost, jako ta, z níž byl George před několika dny zachráněn. Zde rozhodně nebyly zbořené domy, ani mosty, ani silnice. Byla to bažina působící jako výjev z fantasy příběhu. Konečně se ozval lidský hlas. Jeden voják na ně volal z dálky. Utíkali za ním. Neustále však byli ve střehu. Mířili samopaly na vodní hladinu, neboť očekávali útok další vývojově pokročilé chobotnice či jiného nebezpečného tvora. Nic se však již neobjevilo... Konečně dohnali vojáka. Stál na kamenitém břehu, jenž pro změnu nebyl porostlý seschlou vegetací s mimořádně ostrými větvemi. Všichni na kamenitý ostrůvek vystoupali. Před nimi se v bažině nacházely různé dřevěné trámy, kusy skla, pak dokonce spatřili kus střechy čnící z vody. "Tohle je zmizelá farma. Časová smyčka ji nejspíše nějak pohltila. Ale nedokážu si vysvětlit, jak," řekl George. Dwayne, Stanley a Joe se vydali na průzkum. Stanley s výraznou jizvou na čele z vody brzy vytáhl něco, kvůli čemu se celý otřepal a rychle to pustil. "Lidi, našel jsem lidskou ruku. Utrženou lidskou ruku," informoval. Dwayne ji s pomocí teleskopické tyčky z vody zase vytáhl. "Je to ruka farmáře. Musel být do tohoto světa vtažen časovou smyčkou a pak něčím zabit. Koukněte, jak je ruka odtržena od těla. Skoro jako by ji něco přetlo v úhlu pětačtyřiceti stupňů," vysvětloval Dwayne. George, dosud sedící s ostatními vojáky na kamenitém ostrůvku, se ohlédl. Z blízkosti stále otevřené časové smyčky se ozýval ten strašný skřek, který už předtím slyšeli. Tolik se zděsil, že sáhl po pistoli a namířil ji tím směrem. Avšak nic neviděl. Ostatní se začali klepat strachy. Dwayne poručil, ať se vydají zpět do současného světa. Dali se tedy na cestu bažinou. Za pár desítek minut byli zpět u časové smyčky. "Mimochodem, neviděli jste někdo Lawrence Lynna? Od chvíle, co jsme sem přišli, se neukázal," řekl Dwayne. "Asi utekl, zbabělec. Že, pane McCanne? Asi se bál, že byste mu zase namlátil," smál se hlučně Stanley a George poplácal po zádech. George se jen usmál. Hned nato se znovu ozval ten skřek. Byl takový táhlý, sípavý, ale přitom člověkem úplně pronikal. Zněl jako houkání šakala, ale přitom se v něm ozývalo syčení, a do toho všeho měl takovou melodii, při jejímž poslechu se člověku nutně vybavovaly scény z hororových filmů. A tu si George všiml, že pouhých dvacet metrů od obrovské časové smyčky se nachází další průchod časem. Přiběhl k němu, následován vojáky. Zvuky vycházely z něj. "Jen se tam podívám," řekl nebojácně George. Na skřeky si už zvykl a nyní byl zvědav, čemu patří. Jakmile prošel do jiného časové období, zmocnil se ho pocit úžasu. Stanul v krásném lese, v němž to vonělo pryskyřicí. Podle rostlinstva, složeného z kapraďorostů a jinanů, okamžitě usoudil, že se nachází v druhohorách. Žádné kvetoucí rostliny, to naznačovalo, že vstoupil do období Triasu či Jury. Pak jeho ucho zaznamenalo známý skřek. Náhle mu nepřipadal tak děsivý. Jeho původce byl kryt kapradinami a postával jen tak deset metrů od George. George jako by zapomněl, že se nachází ve světě plném nebezpečí, a že časová smyčka by se mohla zavřít stejně rychle, jako se sama otevřela. Po břiše se plazil po měkké půdě, až dorazil ke zvučnému zvířecímu zpěvákovi. Teprve teď se mu opět stáhlo hrdlo. Oči mu div nevypadly z důlků. Stál tak blízko, a to nebezpečné zvíře se dívalo na něj...

Udělal velkou chybu. Zde si totiž svým voláním teritorium označoval velký samec krokodýlu podobného plaza s obrovitými, dýkovitými zuby, vyčnívajícími z jeho pootevřených čelistí. Jeho temná šupinatá kůže v kontrastu z šedivýma očima působila děsivě. George se pomalu stáhl. "Razanandrongobe," pomyslel si. Odplazil se jen o dva metry dál, když uslyšel dusot tvorových tlap. Nepochybně po něm šel. George se zvedl a utíkal jak jen nejrychleji mohl. Listy kapradin ho mocně šlehaly do obličeje, ani se neodvažoval otočit, aby se ho nezmocnil strach a neztratil pozornost, a nezakopl. Zvíře ze sebe vydalo ještě hlasitější skřek. Náhle vyskočilo a prorazilo kapradí po Georgově levém boku. Zrovna tam chtěl George utíkat, aby se dostal k časovému průchodu. Zvíře ho teď hnalo napravo. George ho poprvé zahlédl při běhu. Razanandrongobe běžel nemotorně, jako by George schválně někam naháněl. Nebylo pochyb, že je schopen zrychlit, ale zřejmě měl s Georgem jistý záměr. Lovil totiž ve smečkách. George zanedlouho uviděl dalšího Razanandrongobe, jak ohlodává mršinu nějakého mladého, dlouhokrkého dinosaura. Prudce se rozehnal proti Georgovi. Ten konečně vytáhl svou pistoli a přesně trefil predátora do oka. Pak si povšiml liány, na kterou mohl dosáhnout. Musel jen běžet dál, vstříc tomu ozubenému nepříteli. Pak by se mohl liány chytit a vyšplhat po ní do korun stromů! Tak také učinil. Těsně se vyhnul dravcovu stisknutí. Oba Razanandrongobové se takřka srazili, zatímco George obratně šplhal výš a výš. Liána se však začala trhat přímo nad Georgem. Ten si toho všiml, rozhoupal ji a nohou se zachytil větve vysokého jehličnanu. Některé pichlavé jehlice sice projely jeho kůží, bylo to však mnohem lepší, než být roztrhán na cucky dvěma rozzuřenými sebekosuchiány. Liána praskla zrovna ve chvíli, kdy ji George pustil a pevně se zachytil větve stromu. Vyhoupl se na ni, usedl na ni a rukou si setřel krůpěje potu z čela. Chvíli ani nevnímal řev Razanandrongobů, kteří stáli pod stromem a doufali, že jejich oběť z větve spadne do jejich chřtánů. Pár minut trvalo, než se George uklidnil. Teď bylo na čase vypořádat se s dalším problémem: jak se dostat z této pravěké divočiny? Podle výskytu Razanandrongobů usoudil, že se nachází na Madagaskaru v období střední Jury. Musí se dostat k časovému průchodu, který ho dovede k jeho přátelům, jež na něj stále čekají v neznámé budoucnosti, odkud se všichni mohou dostat zpět do bezpečí jednadvacátého století... Ale dva mohutní hladovci, číhající pod jehličnanem, mu jeho plány uniknout hodlali za každou cenu překazit...

Georgovi opět hrozí smrt. A to stále ještě neví vše o nebezpečích podivných časových smyček. Ani o tom, jakým zvratům bude muset čelit...