Po užovce trávozelené je na řadě bičovka měděná, doufám, že se Vám tento popisek bude líbit...
Latinský název: Oxybelis aeneus,
Rozšíření: od jihozápadu USA přes střední Ameriku na jih severní části Jižní Ameriky,
Velikost: Délka 1,3 až 1,7 metru.
Na světě žijí čtyři popsané druhy rodu Oxybelis, tedy amerických bičovek. Vzhledem jsou velmi podobné asijským bičovkám. Oba rody patří do čeledi užovkovitých, ale dělí je od sebe tisíce kilometrů. Vypadají však podobně; jsou to štíhlí hadi žijící na stromech, obvykle jsou dobře maskováni, a mají zadní jedové zuby. Na rozdíl od jedových zubů korálovcovitých (kobry, korálovci, mořští hadi) nebo zmijovitých (zmije, chřestýši a jim podobní) nejsou duté, ale pouze rýhované. Had se musí pořádně zakousnout, aby s jejich pomocí mohl do těla oběti vstříknout jed, a dále musí žvýkat, aby uvolnil alespoň nějaké množství jedu. Ten je slabý; jed bičovky měděné rozhodně není člověku nebezpečný. Tito hadi mohou kousnout jen v sebeobraně, když na ně někdo sáhne, ale i tak jsou to v podstatě neškodná zvířata. Cítí-li se opravdu ohrožena, raději vypouštějí z kloaky nepříjemně páchnoucí sekret, než aby kousala. Důvodem, proč se asijské a americké bičovky tolik podobají, je konvergentní evoluce. Utvářelo je stejné prostředí, ačkoliv žijí v odlišných částech světa. Stejně jako její asijské protějšky, preferuje bičovka měděná, občas též nazývaná americká, lesy, lesíky a křoviny. Had je vybaven dlouhou, úzkou hlavou. Tělo bičovky měděné je velmi dlouhé, obvykle hnědé nebo šedé. Spodní strana hlavy a těla je buď bílá, nebo světle zelená. Přes oči procházejí černé proužky a rozbíjejí tak linii hlavy, což ještě umocňuje už tak perfektní kamufláž. Tento had skutečně napodobuje ovinutý stonek popínavé rostliny. V lesní či pralesní vegetaci se dokonale ztrácí. Navíc výborně šplhá. Ocas bičovky měděné je extrémně dlouhý a ovíjivý. Had se s jeho pomocí jistí, když překonává větve. Mezi jedinci ze severu a jihu panuje rozdíl. Řitní šupina je u populace žijící na jihozápadě USA, konkrétně v Arizoně, rozdělená, kdežto jihoamerické bičovky měděné ji mají zachovanou celou. Jsou to denní lovci s výborným zrakem. Bičovky spolu s africkými liánovci patří mezi málo hadů, jež vidí i nepohybující se předměty, jsou tedy vybaveny binokulárním viděním. To jim pochopitelně usnadňuje odhadnout vzdálenost mezi větvemi při šplhání po stromech, ale také to znamená, že snáze nacházejí kořist. Tou se mohou stát ještěři nebo obojživelníci, především tedy stromové žáby, ovšem ptáci a hmyz také tvoří významnou část jídelníčku tohoto druhu. Je známo, že bičovka měděná je vejcorodá. Snáší 3 až 5 vajec, která posléze s největší pravděpodobností opouští. V neotropech samice kladou vejce během letního období dešťů. Nejjižnějším místem, kde se s bičovkou měděnou můžeme setkat, je střed Bolívie. Kromě americké pevniny se vyskytuje také na Trinidadu a Tobagu v Karibském moři. Je to běžný druh, který v současnosti není nijak ohrožen. Bičovku měděnou popsal už v roce 1824 Johann Georg Wagler, slavný německý herpetolog, po němž je pojmenován asijský chřestýšovec Waglerův...
Příště užovka býčí!
Žádné komentáře:
Okomentovat