sobota 5. srpna 2017

Želvy skrytohlavé 3/4: Pelomedúzovití


3. část: Pelomedúzovití

Do primitivního podřádu skrytohlavých (Pleurodira), který spolu s podřádem skrytohrdlých (Cryptodira) tvoří řád želv (Testudines či Chelonia), patří přibližně 70 druhů želv a všechny se vyskytují ve sladkých vodách nebo v jejich okolí. Podřád skrytohlavých se dělí na tři čeledi: terekovití (Podocnemididae), matamatovití (Chelidae) a pelomedúzovití (Pelomedusidae). Tato část se zaměřuje na čeleď pelomedúzovitých. Někdy mezi ně bývají řazeni i terekovití jakožto pouhá podčeleď, tedy "Podocnemidinae". Ne všichni herpetologové však tuto systematiku uznávají...

Z fosilního záznamu není známo mnoho zkamenělin želv, které do této čeledi patří. Z tohoto důvodu je vývoj pelomedúzovitých želv stále ještě trochu utajen, i když v budoucnu bude určitě nalezeno více fosilních pozůstatků, díky nimž bude zjištěno více. Nicméně v roce 2014 byl popsán vyhynulý rod Posadachelys, jehož fosilní pozůstatky byly objeveny v mexickém státě Coahuila. Posadachelys žil před 72 milióny let, v období pozdní Křídy. Zkamenělý exemplář byl nalezen již roku 2003, avšak trvalo jedenáct let, než byl oficiálně popsán. Zdá se, že šlo o suchozemskou želvu, což je v kontrastu s přizpůsobením na částečně vodní, částečně suchozemský styl života dnešních pelomedúzovitých. Není to však nic neobvyklého, neboť i jiné prehistorické skrytohlavé želvy bývaly suchozemské, zatímco jejich dnešní příbuzní (řadící se do dalších dvou čeledí) žijí ve sladké vodě. Tento vyhynulý rod želvy byl navíc schopen dobře plavat. Posadachelys měřil až 27 centimetrů na délku, soudě podle krunýře dospělce. Krunýř mláděte dosahoval délky pouze 5 centimetrů, ale není jisté, jak bylo mládě staré.


Dnešní pelomedúzovití jsou zastoupeni jednadvaceti druhy...

Pelomedusa (monotypický rod; zahrnuje jediný druh, P. subrufa, česky tereka africká):
Běžná sladkovodní želva, která se vyskytuje v subsaharské Africe, na Madagaskaru a dokonce i v jižním Jemenu. Její krunýř je pěkně jednobarevný, někteří jedinci ho mají olivově zelený, jiní hnědý. Pod bradou má dva výrůstky, je vybavena plovacími blánami nacházejícími se mezi prsty a dále také širokou, silnou hlavou. Na rozdíl od svých příbuzných bažinatek (viz. text níže) nemá pohyblivou přední část plastronu, a nemůže tedy vpředu uzavřít krunýř. Je aktivní ve dne a požírá vše od vodních rostlin přes měkkýše a ryby až po žáby. Údajně se také může přiživovat na ptácích. Hrdličky loví obdobným způsobem, jako krokodýlové v řece Maře loví pakoně. S délkou 30 až 32 centimetrů se řadí k malým želvám. Nedávno (2015) byla zdokumentována při požírání parazitů nasátých na tělech nosorožců či prasat bradavičnatých. Tito velcí savci si lehnou do do vody, nejčastěji do nějaké bažiny či marše, a nechají želvy, aby odstranily a spořádaly všechny parazity, jež jejich silné čelisti mohou z těl savců ukousnout. Těžko říci, zda jde přímo o důkaz symbiózy, nicméně je jisté, že v těchto ojedinělých případech rozhodně mají z takového chování užitek jak velcí savci, tak tereky africké... Samičky terek afrických kladou vejce na konci jara či na počátku léta. V jedné snůšce je jich 10 až 40. Doba inkubace trvá 75 až 90 dnů. Poté se z vajíček vylíhnou miniaturní repliky dospělců. Nepříznivou část roku přečkávají zahrabány v bahně.


Pelusios (20 žijících druhů, známých jako bažinatky):
Stejně jako rod Pelomedusa, i rod Pelusios se vyskytuje pouze v Africe (nepočítáme výskyt tereky africké z rodu Pelomedusa v jihozápadní Asii). Tyto želvy jsou poměrně variabilní, terece africké se podobají, ale mají své vlastní osobité styly života i vzhledu. Počet vajec ve snůšce se liší druh od druhu. Některé druhy mají malé snůšky, jiné až středně velké. Okavanžská P. bechuanicus, vyskytující se v Kongu, Angole, Namibii, Botswaně, Zambii a Zimbabwe, může naklást až 50 vajec. Tento druh se často stává potravou proslulého afrického ptáka člunozobce. Naproti tomu východoafrická P. subniger klade 3 až 12 vajec, což je menší snůška. Tento druh je poměrně zajímavý tím, že byl lidmi vysazen na Mauriciu v Indickém oceánu nebo dokonce na Guadeloupe v Karibiku! Karapax této želvy je zahnutý. To je ostatně typické i pro některé další druhy rodu Pelusios, což mu vysloužilo jedno z obecných anglických jmen "hinged terrapins" (terrapin je název užívaný pro sladkovodní želvy). Bažinatky se živí různě. Obvykle však zhltávají měkkýše, ryby, případně malé obojživelníky... Bažinatky nebývají velké, karapax druhu P. nasus měří pouze 12 centimetů, karapax druhu P. sinuatus z východu Afriky zase 46 centimetrů.



Zdroje obrázků:


Do konce měsíce se na tomto blogu objeví poslední část projektu Želvy skrytohlavé...

1 komentář:

Martinoraptor řekl(a)...

Bezva článek, těším se na poslední část :)

Okomentovat

Nejčtenější