Jedovatí obojživelníci

Další z mých článků o jedovatých zvířatech, tentokrát zaměřený na jed u obojživelníků. I mezi nimi se skrývají smrtící variety...

Lidé obvykle žáby, mloky a čolky nepovažují za nebezpečná zvířata. Také, že jimi nejsou. Žijí většinou skrytě, především obyvatelé měst je vidí jen málokdy a pokud náhodou nějakého obojživelníka zahlédnou, nejspíše je to malá žabka, jež rychle odhopsá k nejbližšímu potůčku. Někteří herpetologové, vědci studující plazy a obojživelníky, Vám však řeknou, že v podstatě nikdy neslyšeli o obojživelníkovi, který by nebyl jedovatý. Neznamená to, že by byl nebezpečný lidem, jde pouze o látky na jeho kůži. Všichni obojživelníci mají totiž na kůži různé látky, proto jsou někteří trochu slizcí, jiní kluzcí... Tyto látky třeba ani nemají odpuzovat predátory. Je jisté, že skokani vlastně jed nemají, proto je užovky obojkové bez problémů loví. Oficiálně však jejich kůže obsahuje látky, které by pro lidský jazyk byly nechutné. Proto nikdy neolizujte žáby! Ačkoliv člověk tak jen málokdy učiní, pro některá zvířata může takové ochutnání jedovaté žáby představovat i smrt. Existují totiž obojživelníci, kteří mají na kůži či v kůži dost jedu k tomu, aby zabili svého predátora. Tímto způsobem se brání a většinou jde o pestrobarevné obojživelníky-ostatně, když v divočině narazíte na výrazně zbarvené zvíře, existuje velká pravděpodobnost, že ten tvor je jedovatý. Tímto způsobem i obojživelníci říkají okolí: "Nejez mě, jsem jedovatý, a když to náhodou zkusíš, riskuješ smrt." Pralesničky nebo-li šípové žáby jsou zřejmě nejslavnějšími prudce jedovatými obojživelníky. Tyto malé žabky z tropů střední a Jižní Ameriky zdobí překrásné barvy: fialová, modrá, žlutá, červená a jejich odstíny... Milovník žab by si pomyslel, že nic krásnějšího už ani neexistuje. A také snad nic nebezpečnějšího. Phylobattes terribilis, příhodně pojmenovaná pralesnička strašná, je endemickým druhem žijícím pouze na tichomořském pobřeží Kolumbie, a její jed je upřímně řečeno příšerný. Občas se uvádí, že malé množství by stačilo k zabití deseti lidí, pak si tedy představte, kolik hadů-lovců žab by zemřelo po zakousnutí se do její jedovaté kůže. Ta totiž obsahuje silný batrachotoxin, což je kardiotoxický a neurotoxický alkaloid (zastavuje srdce, dýchání a nervovou činnost). Vrátíme-li se k číslům, jed pralesničky strašné je dost silný na to, aby zabil 10 000 myší. Přepočtěte si jejich hmotnost na hmotnost největšího suchozemského savce planety, slona afrického, a vyjde Vám, že dva velcí samci tohoto chobotnatce by byli obětí jedu pralesničky strašné!!! Ve střední a Jižní Americe žije velké mnoství druhů pralesniček. Již zmíněný název "šípové žáby" jim byl dán proto, že byly a dodnes zřejmě jsou používány tamními domorodými obyvateli k natírání šípů jedem a následnému použití těchto šípů k zabití kořisti. Stačí, aby šíp natřený jedem pronikl do krve savce či ptáka, kterého chce lovec zabít, a smrt nastane za několik okamžiků. Jiný, prudký jed, jenž u obojživelníků nalezneme, je bufotoxin. Je typický pro ropuchy (jejich vědecký název je Bufo) a může být též velice silný. Dříve se věřilo tomu, že když se člověk dotkne ropuchy, narostnou mu bradavice. To samozřejmě není pravda, nicméně pokud by se jed ropuchy dostal do pusy, mohl by mít člověk problémy s dýcháním nebo by mu bylo velmi zle. Bufotoxiny se totiž nacházejí i u některých jedovatých hub. Jedové žlázy, které u ropuch bufotoxin vylučují, se jmenují parotoidové či příušní žlázy. Například u původně jihoamerické ropuchy obrovské, jež je nyní invazivním druhem v Austrálii, jsou značně velké...

Jedovatí jsou i někteří ocasatí obojživelníci. Jeden z nich žije i zde, v Evropě, i když je v současnosti ohrožen ničením přirozeného prostředí a vypouštěním jedovatých plynů například při jízdě auty, ostatně jako většina obojživelníků na naší planetě. Je to mlok skvrnitý, u něhož jsou příušní žlázy více než patrné. Pro člověka pochopitelně nepředstavuje žádné nebezpečí, nicméně černo-žluté zabarvení je varováním pro možné dravce, že je jedovatý. Jed může na nepřítele vystříknout a zdravotní problémy jsou pak na místě. Proto také mlok skvrnitý postrádá přirozené predátory. Je to však krásné, plaché zvířátko a my mu nyní musíme pomoci, aby nevyhynulo... Zatím jsme mluvili o těch obojživelnících, kteří mají buďto jedovatou kůži (pralesničky jed získávají požíráním mravenců a následným ukládáním těchto látek do kůže) nebo příušní žlázy. Vždy se jedná o jed sloužící pouze k obraně. Obojživelníci nemají jedové zuby jako hadi nebo pavouci, aby jedem zabíjeli kořist. Existuje však několik málo obojživelníků, kteří jsou schopni do krevního oběhu nepřítele vypustit jed, a to při obraně. Nejde tedy jen čistě o poison, ale o venom (čeština nemá pro tyto dva odlišné názvy slova, vždy se uvádí jen jed, ale je mezi nimi podstatný rozdíl, neboť ne každý poison je venom). Žebrovník Waltlův ze Španělska skutečně dostává svého jména, neboť v ohrožení, hlavně při chycení predátorem, vystrčí svá žebra skrze kůži a bodne útočníka, zatímco do něj vypustí jed. Existuje také jeden himálajský čolek, který dokáže to samé. Je to skutečně bizarní způsob obrany. Jedovatá žebra sice prorazí jeho vlastní kůži, ale jemu samotnému nijak neublíží, a to platí i pro žebrovníka. Zato predátor už si příště dvakrát rozmyslí, zda není lepší nenechat tento druh na pokoji...

Zdroje obrázků: ARKive a BBC Earth.

Mám v plánu i nadále psát o jedovatých zvířatech!