Nový Zéland v době ledové

Jakožto obyvatelé severní polokoule si dobu ledovou spojujeme s mrazy v našich končinách. Po celé Eurasii a Severní Americe putovala ještě před několika desítkami tisíc let velká stáda mamutů, kolem nich se potulovali huňatí nosorožci a slabé kusy sledovali bílí, sněžní lvi. Já se však rozhodl napsat článek o době ledové na zcela opačné části planety. Vítejte na antipodách, na Novém Zélandu, před několika tisíci lety...

Doba ledová odehrávající se v geologické periodě Pleistocén měla dramatický vliv na vývoj života na naší planetě a také na vzhled zemských mas. Na severní polokouli se z Arktidy až do Evropy, Asie a Severní Ameriky rozšiřovala trvalá ledová pokrývka. Průběh doby ledové mohl v některých časech připomínat jízdu na horské dráze. Měnící se klima zapříčinilo vznik nových druhů savců, schopných odolat nepříznivému chladu. S klesající teplotou se led rozšiřoval stále na jih. Mezi Severní Amerikou a Asií vznikla velká ledová plocha, pevninský most nazývaný Beringie. Právě přes něj přešli asijští lovci a osídlili tak severoamerický světadíl. Avšak na jihu byla situace odlišná a poněkud komplikovanější. Ledy Antarktidy se také rozšiřovaly, v tomto případě na sever. Okolo antarktického kontinentu se však nachází podstatně větší vodní plocha, než kolem severního polárního kruhu. Ledovce tak s těží zasáhly Austrálii. Velká souvislá masa ledu postupně vznikala v Patagonii a také na Novém Zélandu. Nebyly to však oba z ostrovů Nového Zélandu, jež byly postiženy ledovým sevřením. Severní ostrov si zachoval teplejší podnebí, což je také důvod, proč po skončení ledové doby obývá toto území větší složka herpetofauny. Mnozí gekoni přežívali právě na Severním ostrově, avšak s koncem Pleistocénu a s táním ledu se rozšířili i na Jižní ostrov, kde jsou dnes též poměrně hojní. Avšak Jižní ostrov čelil v době ledové náporu ze strany ledovců. Obrovské ledovce, jež se vytvořily v údolích, měnily vzhled krajiny. Na samém jihu Jižního ostrova dosáhly ledovce moře. Vodami plula spousta gigantických ledových ker. Při pohledu na samý jih Nového Zélandu v Pleistocénu by si dnešní člověk připadal jako u břehů Antarktidy. Teplota byla v těchto oblastech velmi nízká. Místní zvířata však byla přizpůsobivá, například albatrosi pravděpodobně v pozdním Pleistocénu hnízdili na jihu Nového Zélandu. Tak činí i dnes, ačkoliv teploty jsou tam oproti jejich antarktické domovině vyšší a klima příjemnější. Ovšem i tehdy nedosahovaly teploty tak nízkých extrémů, jako na Antarktidě, kterou v době ledové bičovaly hrubější mrazy než dnes. Pro nakladení vejce a vychování mláděte byl tedy jih Nového Zélandu stále dobrý. Dnes je v oblastech ještě o něco tepleji, takže se ještě více hodí k výchově albatrosích mláďat.

Kontinentální krusta Nového Zélandu byla v době ledové mnohem rozšířenější. Jak je známo, po většinu Pleistocénního období byla hladina moře nižší. Toto platilo po celém světě. Například kolem Austrálie bylo mnohem více souše, to byl také důvod, proč Tasmánie byla ještě před několika desítkami tisíc let s kontinentem spojena. Nový Zéland zabíral mnohem větší plochu, než v dnešních časech. Na severozápad od břehů Severního ostrova se formoval veliký prostor přezdívaný Norfolk Ridge. Je to neuvěřitelné, ale tato pevnina zasahovala až k Nové Kaledonii vzdálené 2388 kilometrů. Tato oblast je na mapách vykreslována i dnes, nachází se však pochopitelně pod mořskou hladinou. Některé teorie tvrdí, že hladina moří nebyla tak snížena, aby se Norfolk Ridge odkryl celý. V takovém případě by byla odkryta jen část pevniny, dnes ležící pod hladinou moře. Tato teorie je v současné době pravděpodobnější. Pokud však něco jisté je, pak je to fakt, že západ jezera Otago na Jižním ostrově byl trvale zaledněn. Každé z trojice jezer Ohau, Tekapo a Pukaki bylo ohraničeno morénami, masou skal a sedimentu tlačenou ledovci. Oblast Mackenzie, nacházející se poblíž středu Jižního ostrova Nového Zélandu, před několika stovkami let známá chovem ovcí, byla pokryta velkým ledovcem o rozměrech desítek kilometrů. Pokud je dnes Mackenzie Basin oblastí 100 kilometrů dlouhou, pak ledovec svírající toto území z velké části musel být skutečně obrovský. Ústup ledovců po skončení doby ledové znamenal další velkou změnu. Do dříve zaledněných oblastí Jižního ostrova se rozšířily teplomilné rostliny z nezaledněných lokací. Prvními rostlinami, které se vzpamatovaly natolik, že místa, jimž vládl led, samy ovládly, byly trávy a ostřice. Následovaly je buky. Dnes na Novém Zélandu žije pět druhů jižních buků. Nakonec se z nich staly lesy mírného pásma. V současné době však původní lesní vegetace zabírá pouhých 10 až 15 % plochy Nového Zélandu. Nejedná se pouze o buky, ale o řadu pozoruhodných rostlin, jako je například rimu. Dnes už Nový Zéland není ledovou soutěskou. Pokud však přijde další doba ledová, mohl by se tento stav změnit...

Mapa zobrazuje nejpravděpodobnější vzhled pobřeží Nového Zélandu v ledových dobách...

Toto téma mne velmi zajímá, doufám, že Vás zaujalo též...