Správce dinosauřího parku - Pronásledováni raptory

Máme pátek 11. září, a spolu se vzpomínkami na tragické události z doby před čtrnácti lety, přichází další Správce dinosauřího parku! Tentokrát s názvem, který snad plně vystihne děj této části...

Pronásledováni raptory

Rána se stávají chladnějšími, je neustále zataženo, nad parkem dominuje mlha... Jsme sice v tropech, ale i zde se počasí mění. Deště stále sílí, ačkoliv by mělo být období sucha. Něco mi říká, že se brzy něco změní. Dumám nad tím každém ráno, hned poté, co vstanu a pohlédnu ven. Není to však jen o neustálém dešti, jelikož to, co se událo v posledních dnech, úplně změnilo situaci, ve které jsme byli. Možná, že Dinosauří park vstupuje do úplně nové etapy své krátké historie, a možná právě tato etapa může být nejen nezvyklá, ale i konečná. Uvažuji nad tím, co se tak mohlo stát čtyřem ztraceným dobrodruhům, čtyřem vyslancům Dinosauřího parku na Isle of Die, kteří se nikdy nevrátili živí. Pátrali jsme po nich během uplynulých týdnů a nakonec jsme s hrůzou zjistili, že je postihla smrt na jednom z nejméně očekávatelných míst. Pátrání po ztracené výpravě nám zabralo mnoho času, většina záchranných výprav nebyla uspěšná a tak jsme ve středu odpoledne nasadili speciální tým-mimochodem já dělal zástupce jeho vůdce! Nechci se tím ale chlubit, neboť popravdě, má úloha se mi příliš nezdařila. Na úpatí vysokých hor na jihu ostrova jsme helikoptérou přiletěli krátce po čtvrté odpoledne. Několik vojáků a rangerů nejprve zkontrolovalo oblast, pak jsem helikoptéru opustili já, Oliver a také Roger, onen vůdce týmu. Tento zkušený vojenský veterán z britských SAS si z jednoho cvičení před třiceti lety odnesl nepěkný šrám na čele. Když byste se s takovým člověkem dali do řeči, mrazilo by Vás po zádech-způsob jeho nesmírně přesného vyjadřování, tón, se kterým mluvil i celkový zjev jej činily přísným a tvrdým. Někomu takovému byste se v životě neopovážili lhát. Tým začal prohledávat oblast a zamířil k nedaleké pláni, kde jsme před dvěma týdny nalezli nehybné tělo Johna, jednoho z členů pohřešované výpravy. Tehdy si Oliver všiml, že rány v jeho krku přesně odpovídají zářezům raptořích drápů. Ale až nyní, po dvou týdnech, se nám podařilo objevit stopy zbylých členů výpravy. Jejich šlápoty byly pohřbeny pod vrstvičkami bahna, ale vojenští stopaři je přesto odhalili. Malá a nesmírně těsná jeskyně poblíž se stala místem posledního odpočinku třech mužů. Sám jsem ono místo ani neviděl, ale z výpovědi jednoho rangera soudím, že to musel být dost tísnivý a děsivý pohled. Blízké bambusové houštiny byly hnízdem dinosaurů, kteří to vše způsobili. Toto území je totiž teritoriem neuvěřitelně agresivných Velociraptorů, jež jsou vždy připraveni jej chránit. Ve chvíli, kdy jsme já, Oliver a Roger prohledávali bambusový hájek, smečka na nás zaútočila. Jako blesk na tmavé obloze objevil se náhle mladý Velociraptor-sotva třicet stop, asi deset metrů od nás. Roger nepřemýšlel a prostě po něm vystřelil, za což schytal ránu pěstí od Olivera. Ten také následně vysvětlil, že takový výstřel vyporovokuje nejen zahnaného jedince, ale i jeho lovecké spolupracovníky. Začal snad nejdelší běh, jaký jsem kdy zažil...

To jen dokazuje, jak mylný krok může ve vteřině změnit průběh celého zbytku dne. Naštěstí se to událo ve středu, kdyby se něco takového stalo v pátek, rozhodně by mi to zkazilo víkend. Utíkali jsme k helikoptérám, Roger svolával vysílačkou vojáky a chystali jsme se k odletu. Jak se ale ukázalo, smečka nám již byla v patách. Stačilo podívat se mezi cykasy všude okolo-Velociraptoři běželi souběžně s námi. Vydávali skřeky, houkali na sebe, předbíhali se. Někteří zůstávali pozadu, jiní prudce zrychlovali a snažili se postavit se nám do cesty. Roger je občas odehnal výstřelem z pistole, ale jakmile si dravci na všechen ten hluk zvykli, neměli s výpady a útoky žádný problém. Semkli jsme se k sobě poblíž dvanáctimetrové palmy, na kterou nešlo vyšplhat. Byli jsme v pasti, raptoři byli všude kolem, skákali a Rogera nakonec jeden dostal. Smrtící dráp mu zabodl do břicha a trhl. Hned nato jsem popadl menší klacek a raptora udeřil do hlavy, ale nebylo mi to nic platné. Predátoři šli po zraněném Rogerovi, který se marně pokoušel střílet. Oliver se v poslední chvíli rozhodl dravce odlákat, což se mu téměř povedlo. Mezitím jsem si od Rogera vypůjčil pistoli a jednoho Velociraptora zastřelil, pak jsem zvedl krvácejícího vojáka a mířil k helikoptéře. Svůj pocit snad nemohu ani vyjádřit, bylo to příšerné. Roger při cestě zemřel. Nakonec jsem již nebyl schopen vést zesnulého a se zděšením jsem dorazil k vrtulníku. Tam mne čekalo velmi nepříjemné překvapení-vojáci krváceli, v rychlosti ošetřovali rány a říkali, že na ně zaútočilo něco "podivného". Nedokázali to popsat, zkrátka to podle nich bylo velké zvíře s ostrými zuby. Zanedlouho se objevil Oliver, měl v patách raptoří smečku a rána na koleni poukazovala na pořádně tvrdý pád. Velociraptoři byli nakonec odehnáni střelbou z kulometu, nasedli jsme do helikoptér a odletěli. Až při odletu jsem zjistil, že se podařilo najít zbylého člena expedice. Vše přežil se zlomenou rukou, vyhladovělý a žíznivý. Nyní je v nemocnici, ale brzy nám poví svůj příběh...

O tom všem v příští části! Jen bych chtěl upozornit, že informace v článku Omluva nemusí platit především pro Správce dinosauřího parku. Budu se jej totiž snažit psát opravdu co nejčastěji...