Ze zapomenutého pralesa-část 5.

Minulá část:

Expedice zjistila, že ji následují čtyři studenti, z čehož ani jeden z výzkumníků nebyl zrovna dvakrát nadšený. Nakonec však Mark přišel s nápadem, že ačkoliv budou studenti představovat přítěž, mohli by posloužit jako další svědkové existence neznámého živočicha, kterého výprava přijela objevit. Další den si naši hrdinové postavili vory, aby překročili řeku a dostali se do méně známé oblasti. Při průjezdu jeskyní na ně však zaútočili podivní tvorové, připomínající netopýry. Raymond však jakožto zkušený průvodce brzy poznal, že nejde o netopýry. Byli to nějací zvláštní, okřídlení plazi. Na skupinku zaútočili, vory nakonec narazily na peřej a když z jeskyně vypluly, ocitli se naši hrdinové u jezera, od něhož vedla cesta až k podivným skalním útvarům... Co se stane dále?

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST PÁTÁ:

Výhled na skalnatou krajinu byl nádherný, svěží vzduch nasycený tropickými dřevinami dodával každému sílu. Douglas tedy zavelel a všichni se vydali z kopce dolů, až do pralesa, jenž ta mohutná skaliska obklopoval. Mladým se to ale moc nezdálo. Šli trochu pozadu a bavili se spolu o předchozích událostech. "Jane, co myslíš, co to na nás zaútočilo v té jeskyni?" optal se Mike své kamarádky. "Vůbec nevím," odpověděla ještě stále trochu roztřeseným hlasem Jane, "ale netopýři to určitě nebyli." "Myslíte, že to byli dinosauři?" zeptal se vážně Dave a pohleděl na jasně modrou oblohu. "To snad ani ne. Nebo ty si snad myslíš...?" řekl mu na to Mike. Dave jen mávl rukou a podíval se na kousanec, který mu jeden z těch tvorů uštědřil do dlaně levé ruky. "Krvácí Ti to?" optala se jej Mary. "Ne, v pohodě. Vyčistil jsem si to, bude to v pořádku," odpověděl Dave. Douglas, Mark a Raymond spolu také vedli vážnou diskusi. "Díval jsem se se na ten záznam na kameře," začal nejprve Mark, "zaprvé chci říct, že se mi netřásla ruka tak moc, jak jsem myslel, takže záznam je celkem stabilní, aspoň na to, že jsem byl tak vyděšený. Zadruhé, zpomalil jsem záznam celkem šestkrát a zjistil tak, že netopýři to určitě nebyli, na sto procent. Ti tvorové měli malou hlavičku s ostrými zoubky, celkem dlouhý krček navázaný na malinké tělíčko a blanitá křídla. Zhruba v půlce těch křídel byste viděli tři malé drápky." "Ale to znamená, že jsme narazili na pterosaury," zamyslel se Douglas. "Raymonde? Je to možné?" zeptal se pak Douglas svého průvodce. "Ještě dnes ráno bych řekl, že ne, ale teď si myslím, že jste asi něco opravdu objevili," řekl chraptivě Raymond a odvrátil svůj pohled mezi kapradiny lemující cestu. Výprava pokračovala pralesem dál. Mezi stromy se občas objevil nějaký kuskus, tedy stromový vačnatec. Na Nové Guineji žije asi devět jednotlivých druhů těchto zvláštních, trochu prehistoricky vypadajících zvířat. "Hej!" vykřikl najednou Mike. Douglas se obrátil a podíval se, proč křičí. "Támhle se něco pohnulo!" vyhrkl Mike a ukázal mezi nevzrostlé, sotva pětimetrové stromky. "Já nic neviděl," řekl Dave. Mark ale přesto vytáhl kameru a začal vše nahrávat. "Támhle! Je to tam znovu!" vykřikl Mike. "Jo, něco jsem natočil! Pohnulo se to!" zařval radostně Mark. "Co to je? Můj bože, je to tam, je to tam!" začal řvát Dave poté, co se na místo pořádně podíval. Douglas si vzal dalekohled, ale stále nic neviděl. "Já taky nic nevidím," přidala se k němu Mary. Douglas pořádně otevřel oči a to místo si znovu důkladně prohlédl. Jezdil očima ze strany na stranu, až uviděl nějaký naoranžovělý objekt, který sebou po chvilce cukl. Douglas sklopil ruce, dalekohled mu z prstů skoro vypadl. "Proboha!" řekl. Najednou něco obrovského rozrazilo okolní vegetaci! Spadané listy se začaly vířit ve tvaru tornáda, když tlapy toho něčeho velkého dupaly po půdě. Začal se ozývat příšerný řev, při kterém by doslova praskaly kosti! Tvor se pohyboval tak rychle, že nebylo vidět ani jednoho patrného detailu jeho mohutného těla. Jeho řev se po chvíli začal mísit s lidským křikem. Nikdo nevěděl, kde jsou ostatní, jednoduše a instinktivně se snažil utéci kam to jen šlo. Po pár desítkách sekund zavládl v džungli klid. Obloha se začala zatahovat tmavě modrými mraky a k zemi se začaly vrhat kapky vody, vyslané prudkým tropickým lijákem. Voda zkapávala z půlmetrových listů vysokých, palmám podobných rostlin. Jediné zvuky, které se po okolí rozléhaly, byly ty, jež vydávala bouřka zlobící se nad pralesem, a hmyz, který neustále bzučel. Pomalu začala padat tma. A v té tmě se mezi dvoumetrovými kapradinami pohybovalo několik postav. Byli to Douglas, Mary a Jane, kteří stačili tomu strašlivému přízraku utéci a nyní se na místo vraceli. Nikdo neřekl ani slovo, Douglas se tvářil jakoby o přítomnosti dívek vůbec nevěděl, bylo jasné, že hledá Marka a Raymonda, a případně i svého synovce. Ozval se blesk a proťal oblohu, přičemž osvětlil lesní půdu, která byla zalita krví. Douglas se chytil za čelo a utíkal k tomu místu. "To není možné! To není možné..." říkal si pro sebe, a pak zakřičel: "Marku!!!" Nedostal žádnou odpověď, tak to zkusil znovu. "Proboha, Douglasi! Douglasi!" začalo se ozývat z blízkého okolí a ze stromu nakonec slezl onen zkušený kameraman. Hned se s Douglasem přátelsky objali. Douglas se pak podíval na Markovu nohu. "Ty krvácíš!" řekl mu. "To je dobré, odřel jsem se při lezení na tenhle strom. Kde jsou ostatní?!" řekl na to Mark. Douglas ukázal na Mary a Jane stojící opodál. "A Raymond? A ti dva kluci?" optal se Mark. Douglas nevěřícně pokrčil rameny a vytáhl z kapsy baterku. "Musíme je najít, to je teď náš hlavní úkol," řekl. Mark se chtěl zeptat, zda Douglas neví, co to na ně vlastně zaútočilo a co to vlastně viděli, ale raději to neudělal. Místo toho našel svou kameru, která ještě stále nahrávala. Pustil si záznam, který ho celkem šokoval. Když si jej zpomalil, spatřil v něm obrovského dvounohého zabijáka se silným, bez přestávky mávajícím ocasem, točícím se na všechny strany a chytajícím mezi zuby rychle se mihající objekty, což byli lidé. Záznam v tu chvíli raději vypnul, protože se mu zatočila hlava. Rychle se vrátil k Douglasovi. Ten volal do okolí Mikeovo jméno, ale odpovědi se mu stále nedostávalo. Liják nakonec ještě zesílil, takže se všichni museli skrýt v malé skalní prohlubni. Byla celkem prostorná, takže vedle sebe nemuseli sedět namačkáni. "Pane Fentone, víme, že to byla chyba," řekla Mary. Douglas jí ovšem nevěnoval žádnou pozornost a myslel jen na svého synovce, na průvodce a případně ještě na Davea, kterého však ani pořádně neznal. Nakonec rozhodl, že se k pátrání vrátí dalšího dne ráno a že teď to zkrátka nemá cenu. Když se pak otočil k Markovi, dostal dosti důležitou informaci: "Natočil jsem dinosaura." "Chápeš, co tady žije? Čeho jsme to byli svědky? My jsme, Marku, pronikli do pravých tajů přírody! Jenže se mi zdá, že příroda nechce, aby byla všechna její tajemství odhalena, dochází mi, že tu asi nemáme co dělat. Co když se odsud nevrátíme živí?" řekl Douglas. Mark jen mlčel, nebyl schopen vyslovit jediné slovo. Chtěl Douglase trochu uklidnit, nešlo to však. Jazyk jakoby se mu zabodl mezi zuby a nechtěl se pustit. Snad to byl strach, který na něm parazitoval. Druhého dne ráno všichni vyšli z jeskyně. Všude bylo mokro, mezi listy se rýsovaly snad ne louže, ale jezírka vody. Z okolí přícházel velmi zvláštní pach, jenž byl až nepříjemný. Douglasovi se zdálo, jakoby snad cítil hnijící maso. Vzpomněl si na zbylé členy
týmu a okamžitě prorazil keři a vydal se k místům, odkud zápach přicházel. To, co uviděl, mu vyrazilo dech z plic. Nemohl se snad ani nadechnout... Pokračování příště...

Na obrázku vidíte tvora, který stál za strašlivým útokem na výpravu. Co se asi stane dál? Co se Douglasovi podařilo najít? To se dozvíte v příští části, kterou snad napíši již příští týden!