Nepřátelé prvních lidí-Pravěká Afrika

Protože se již blíží šesté narozeniny mého blogu, rozhodl jsem se začít s novým projektem, který by Vám mohl opět přiblížit něco nového. Nese jméno "Nepřátelé prvních lidí" a budu v něm popisovat predátory, kteří kdysi v minulosti aktivně lovili naše dávné předchůdce. V současném světě člověku jako rodu nehrozí nebezpečí od žádného dravce, jelikož jsou lidé na vrcholu potravního řetězce. Vy ale uvidíte, že v pravěku tomu tak vůbec nebylo...

Počátek evoluce lidského rodu se datuje zhruba do doby před 3 miliony let, kdy se ve východní Africe, v oblasti zvané Velká příkopová propadlina, objevili jedni z prvních hominidů-Australopitékové. Konkrétně šlo o druhy Australopithecus africanus a Australopithecus afarensis. Tito tvorové byli v něčem výjimeční, chodili totiž po dvou nohách. Většina primátů je schopna se postavit pouze na zadní a mít tak volné ruce, Australopitékové však chodili vzpřímeně a co víc, na zadních trávili nejvíce času. Co vedlo naše dávné předchůdce k tomuto odvážnému kroku? Proč slezli ze stromů a začali chodit vzpřímeně? Odpovědí na otázku by mohl být právě samotný vznik Velké příkopové propadliny, vulkanická činnost s ním spojená a také veliká změna klimatu, která způsobila, že džungle východní Afriky začaly pomalu mizet a nahrazovala je bezlesá, suchá, travnatá krajina, kterou dnes nazýváme savana. Předci Australopitéků si museli začít hledat potravu na zemi, a ne v korunách stromů, kterých už bylo v krajině po málu. O něco později se tito hominidé dostatečně přizpůsobili životu na zemi natolik, že se jim zcela uvolnily ruce, jež mohli začít používat ke sbírání potravy nebo jednoduchých zbraní. Ačkoliv se Australopitékové živili hlavně ovocem, kořínky a hlízami, je pravděpodobné, že občas používali i kameny a klacky k zabití běžící antilopy, případně pojídali mršiny. Je však nutné zdůraznit jedno: Australopitékové nebyli lovci. Lovci byli jiní tvorové... Počátek evoluce lidského rodu ohrožovala řada zvířat, které dnes souhrnně označujeme jako velké kočkovité šelmy...

Takže před 3 miliony let vlastně jedna z vývojových větví hominidů, z níž se později oddělil i lidský rod (ačkoliv Australopitékové nebyli přímými předky rodu Homo), bojovala doslova o holé přežití v naprosto nepředvídatelném terénu. Chůze po dvou měla jednu výhodu: asi 130-150 centimetrů vysoký Australopiték byl schopen vidět, co se skrývá ve vysoké trávě. I když měl však výhodu rychlého zpozorování blížícího se dravce, musel ranému hominidovi činit potíže běh. Nohy Australopitéků nebyly zrovna nohy sprinterů, naopak, vykazovaly známky přizpůsobení životu na stromech více, než životu na zemi. Rychlá kočkovitá šelma mohla udělat pár skoků a neskutečně pomalu utíkajícího hominida ve vteřině zabít.

Dokazují to i paleontologické, případně paleoantropologické nálezy. Před 3 až 2 miliony let vypadala africká krajina v podstatě stejně, jako dnes, savanami se potulovali lvi a levharti. Výzkum starých levhartích doupat v Keni poukázal na stopy po dvounohé oběti, kterou si sem před dávnými časy tito dravci nosili a případně s ní krmili i vlastní mláďata. Nejznámější příklad útoku levharta na hominida je však asi 2 miliony let stará zkamenělina horní části lebky dítěte druhu Australopithecus robustus, případně Paranthropus crassidens. Byla nalezena roku 1949 ve Swartkrans, v Republice Jižní Afrika Robertem Broomem a J. T. Robinsonem. V lebce jsou naprosto patrné dvě jamky, do kterých se po vložení horní čelisti levharta perfektně vešly dravcovy zuby. To dokazuje, že africký levhart skvrnitý byl schopen napadnout a zabít naše nejbližší prehistorické příbuzné, stejně, jako to dnes dělá se svou moderní kořistí, mezi níž se řadí gazely nebo antilopy. Je otřesné představit si během temné noci v pozdním Pliocénu dravou šelmu s otevřenými čelistmi kradoucí se ke spícímu dítěti...

Levhart si poté mohl svou oběť odnést na strom a tam ji v klidu pozřít. Stejně mohl učinit i další známý zabiják, který by se nedal nazvat nijak jinak, než "lovec lidí". Jmenoval se Dinofelis. Šlo o šavlozubého tygra, svými špičáky se sice nemohl rovnat bájnému Smilodontovi ze Severní a Jižní Ameriky, i celkovou velikostí byl oproti svému batranci Dinofelis trpaslík. Přesto dosahoval velikosti levharta a zřejmě podobně skvěle šplhal po stromech. Byl ale až moc pomalý na to, aby se vrhal za kopytnatci, a proto se živil pomalými hominidy, které mohl jediným kousnutím do krku jednoduše a spolehlivě zabít. Tato dravá šelma si svou roli lovce lidí zahrála i ve čtvrté epizodě seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty. Přesto-že byl Dinofelis úspěšný, nakonec vyhynul, narozdíl od jiných predátorů, kteří lovili Australopitéky. Mezi ně by se mohl zařadit například i dnešní lev, je velmi pravděpodobné, že král savany hominidy nepohrdl...

Nebezpečí však pro homindy pravěké Afriky nepředstavovali jen kočkovité šelmy, což dokazuje i tzv. Taungské dítě. Lebka 2,3 milionu let starého jedince druhu Australopithecus africanus dokazuje, že hlavu jen pár let žijícího dítěte svými drápy popadl veliký orel či jiný dravý pták. Mikroskopická analýza jizev tuto domněnku podpořila. Ačkoliv v době Divokého západu vznikaly snad nesmyslné povídačky o dětech unesených dravými kondory, v prehistorické Africe naši předci takové situace skutečně zažili...

Zdroje obrázků: BBC Science of Nature, Widderkatzenwerke.tumbrl.com, abc.net.au/beasts, Walking with Wikia. Zvláštní poděkování patří také webu Australian Museum, díky němuž jsem do článku mohl zapojit informaci podanou v posledním odstavci.

Do komentářů můžete napsat své názory na toto téma. Další články z projektu Nepřátelé prvních lidí sem přibydou jistě brzy...