Lovci kryptidů 3: Ráj neodinosaurů (2/4)

V minulé části se Pierre, Akihiko, Fahad, Kate, Ewet a Sabine vypravili na hranici Brazílie a Venezuely, kde se do výše 1047 metrů tyčí stolová hora Kurupira. V jejím okolí byly v nedávném době zaznamenáni zvláštní živočichové, a Pierre, který je nyní vůdcem týmu Lovců kryptidů v paralelní dimenzi, je přesvědčen, že jde o přeživší dinosaury. Akihiko již v noci spatřil jakéhosi ještěra. Dalšího dne se tým dal do lezení na horu. Jenže netuší, že je sleduje jeden jistý "přízrak", kterého Akihiko v noci též letmo zahlédl...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: RÁJ NEODINOSAURŮ, ČÁST DRUHÁ:

Nikdo z nich nebyl dobrým horolezcem. Zase došlo ke stěžování si na nedostatek výzbroje. Akihiko opět vzpomínal na Cryptid Swift, s jehož pomocí by se Lovci kryptidů jednoduše přemístili na vrchol hory. Nikdo na jeho slova nereagoval. Situace se zhoršovala. Kameny se jim drolily pod rukama. Vylézt na Kurupiru bylo takřka nemožné. Pierre byl nejvýše, Ewet byl kousek pod ním. Měl ho jaksi jistit, ale kdyby Pierre spadl, odnesli by to tam dole oba. Nezdolali ani čtvrtinu hory, a už bylo odpoledne. Kate si kolem třetí hodiny povšimla skalního výstupku, přemístit se na něj trvalo dalších patnáct minut. Ale stálo to za to. Šest dobrodruhů si konečně odpočinulo. Celí zpocení se natlačili k sobě, na výstupku totiž nebylo moc místa, a dali si pár sušenek s čajem. "Je to drsné," řekl Pierre, "a nechci naléhat, ale měli bychom pohnout. V tropech většinou padá tma ve chvíli. Slunce zapadá, a najednou, aniž bys to čekal, je pryč, a je tma. Lopotíme se nahoru celý den a zatím jsme se skoro nikam nedostali." "Zajímalo by mě, co vydávalo ty zvuky, které jsme ráno slyšeli. Byly tak silné a dunivé. Tam nahoře musí být něco velkého," zamyslela se Kate. "Právě to je důvod, proč musíme pohnout. Máme jen pár dnů. No tak, lidi, na nohy, protáhněte se, a lezem," odpověděl Pierre. Bez jediného slova se zase dali do práce. Byli tak zabráni do zdolávání hory, že si nevšimli mnohem lepšího lezce, který se na ně díval z výšky dvě stě metrů nad nimi. Jeho průzračné, chytré oči studovaly každý jejich pohyb, každé jejich slovo. Jemnýma ručkama se ten tvor držel drobných skalních výstupků. Když hrozilo, že by jej někdo z týmu zahlédl, ztratil se někde ve výšinách. Ke konci dne překvapivě nezbývalo mnoho, a Lovci kryptidů už byli takřka nahoře. Se zapadajícím sluncem se Pierre jako první dotkl vrcholku Kurupiry. Spolu s Ewetem pak po laně vytáhli nahoru ostatní.

Vrcholek hory, tedy alespoň tento její díl, byl porostlý hustým lesem. "No nazdar, co se tam asi skrývá?" pousmál se Fahad a jako první vstoupil do lesa. Ostatní členové týmu ze sebe zatím shazovali těžké vybavení. "Sakra, tohle je naposled, cos mě přiměl někam vylézt," řekla rozzlobená Sabine a práskla se svou přilbou o zem. "No tak, Sabine, je to v pohodě," uklidňoval ji Pierre. "Nic není v pohodě, brácho! Potřebuju sprchu," odpověděla mu. Akihiko se začal nahlas smát. "Nesmíte být taková slečinka," poznamenal. Sabine k němu přišla a chystala se mu dát ránu do ramene. Jenže Akihiko včas chytil její ruku. V očích Sabine se zaleskla ještě větší zloba. "Mám rychlé reflexy a jsem na tohle zvyklý," řekl drsným hlasem Akihiko a pak její ruku pustil. "Hej, lidi" ozvalo se z lesa, "něco jsem našel!!!" Ve chvíli byli u Fahada. Stál na jakési stezce. Ano, byla tu vyšlapaná cestička. A byla doslova zamořena všemožnými stopami. "To je neuvěřitelné, oni... Jak to bylo v jednom filmu s dinosaury, panebože, jsou tady," usmíval se Pierre. Všechno to vyčerpání, všechna ta únava, to vše bylo pryč. Zcela nadšeni ze svého objevu se vydali hlouběji do lesa. První objev na sebe nenechal dlouho čekat. Ewet omylem stoupl na křehký, prohnilý klacek, který se zlomil. Z křoví jen pět metrů od Sabine, která byla již zcela v klidu, náhle vyletěl dvounohý tvor. Byl šupinatý, měl skoro kulatou hlavičku, jež byla zakončena roztomilým zobákem, a také tuhý ocas. "Nějaký ornitopod!!!" nadchnul se Pierre. Shodil ze sebe batoh a utíkal za zvířetem, jež se ztratilo ve vegetaci. Fahad jej následoval. Oba se hnali za rychle utíkajícím dinosaurem, ale než jej stačili dohnat a vyfotografovat, ztratil se v úzké noře, umístěné před mohutným kmenem nějakého sekvoji podobného stromu. "Musím za ním. Prostě musím," řekl skoro až panicky Pierre a vrhl se do jámy. Ale hned nato z ní vyletěl s řevem. "Kousl mě! Do Prčic, kousl mě!!!" řval na celé kolo a mnul si zkrvavený ukazováček na levé ruce. "Vidíš, nemáš strkat nos, kam nepatří," smál se Fahad. Na místě nálezu ornitopoda pak Pierrovi ránu ošetřili... Brzy se však začalo stmívat. Pochod lesem se zdál být nekonečný, a kromě malého ornitopoda se už nesetkali s žádným dalším zvířetem. Navíc bylo třeba najít místo pro tábor. Až za pořádné tmy narazili na břeh jezera. Zde si postavili své stany. Nevěděli však, že v noci je bude čekat něco děsivého...

Kate si jaksi nemohla zvyknout na tu strašnou humiditu. Bylo tu tak vlhko. Měla pocit, že se její stan proměnil v saunu. Pět minut po půlnoci jej opustila. Všimla si, že oheň ve středu tábora již dohasíná. Popadla tedy pár větviček a přihodila je do ohně. A v tom, zrovna když plameny zašlehaly, mihl se mezi keři jakýsi ocas. Pořádně velký ocas! Kate neměla baterku, tak tedy vzala do ruky zapálený klacek. Ve světle plamenu se z keře pomalu vynořila hlava jako z hororu. Hleděl na ni veliký plaz s výstupkem na čenichu. Vypadal jako Ceratosaurus nasicornis, masožravý dinosaurus z Jury Severní Ameriky. Měl však nad očima ne dva, ale čtyři páry "rohů", a na hlavě měl výraznou, zelenočervenou pernatou chocholku. Zavrčel. Kate začala ustupovat. Dinosaur opět zavrčel. To už ze stanu vylezl Akihiko. "Tak to není dobrý," zašeptal si pro sebe. Kate ani nevnímala, že je Akihiko přímo za ní. Strašně se polekala, když na něj zády narazila. Zavřískala strachem. Právě na to predátor čekal. Na to, aby uhnula pohledem. Vrhl se vpřed. Akihiko pohotově popadl Kate, a hodil ji do pichlavého křoví, načež se sám jen taktak vyhnul masožravovcým otevřeným čelistem, proklouzl mezi jeho nohama, a dal se na útěk. Přitom popadl zapálenou louč. Šlehl jím zvíře po ocasu. Překvapený predátor se otočil. Šlápl přitom na lanko Sabinina stanu, a tak jej strhl. V těch chvílích už ze stanu vylézal Pierre. Nemohl uvěřit vlastním očím. Opravdový neodinosaurus, a byl přímo před ním! Pořídil hned čtyři fotografie. Blesk upoutal "neoceratosaurovu" pozornost. Už se nezajímal o zapáleným klackem mávajícího Akihika. Šel po Pierrovi. Ten pořídil ještě další dvě fotografie. Pak si uvědomil, že mu hrozí velké nebezpečí, a tak začal utíkat. Zakopl však, padl těžce na břicho, fotoaparát ztratil někde mezi keři, a pak náhle ucítil ohavný dech svého pronásledovatele. Chystal se zakousnout se do Pierrových zad. Avšak dvě rány z pistole dinosaura zastavily. Na Pierrovu hlavu dopadly dva kápance krve ze dvou ran na "neoceratosaurově" krku. Zvíře se otočilo na Fahada, stojícího opodál. Znovu vystřelil z pistole. Tentokrát to dinosaur schytal do levé přední končetiny. Celý překvapený tím, jak mu ti dvounozí tvorové dokázali ublížit, utekl. Někde při břehu jezera se rychlostí blesku vrátil zpátky do pralesa. "Tohle bylo hrozný," řekla Sabine. Byla první, kdo promluvil. "Nemáte tu někdo sáček na zvracení? Je mi špatně," ozvala se Kate, vylézající z křovin a vytahující si z ramene dlouhý trn. "Co mám teprv říkat já. Já cítil jeho dech. Každý ví, že nemám rád mršiny. Hlavně když se rozkládají v něčí zubech. Ble," řekl na to Pierre. Potom do zkumavky přemístil ty kapky "neoceratosaurovy" krve. "Sice jsou smíšené s mým potem, ale komu to vadí. Aspoň něco máme," smál se. Pak si vzpomněl na svůj fotoaparát. Všichni jej přemlouvali, aby se vrátil do stanu a dospal se, ale Pierre neposlouchal. Chtěl svůj fotoaparát. Avšak v okolí tábora jej nemohl najít!

Spal jen pár hodin. V šest ráno se opět dal do jeho hledání. Ani v denním světle jej však nedokázal objevit. A pak, kolem půl sedmé, zrovna když se vzduch začal oteplovat a mohutný oblak mlhy nad jezerem začal stoupat a ztrácet se, uviděl Pierre sadu podivných stop. Položil ruku na svá ústa, tak moc byl překvapen. Viděl lidské stopy. Soudě podle jejich velikosti snad muselo jít... Právě to lámalo Pierrovi hlavu. Muselo jít o nějakou drobnou dívku. Kate ani Sabine tak malé nožky neměly, natožpak mužská část týmu. A kdo z nich by zde chodil bosý? Ale proč vedly do tábora? To nedávalo smysl. Pierre se vydal po stopách toho obdivuhodného tvora, ať měl být čímkoliv. Začínal mít pocit, že právě ta lidská bytost mohla ukrást jeho fotoaparát. Jenže stopy, po kterých šel, jej brzy zavedly opět do tábora. A to po půlhodinové štrece vlhkým pralesem. "Kdyby tu tak byl Jack," pomyslel si Pierre. Zatímco zbytek týmu vařil nad ohněm polévku, a všichni si povídali o minulé noci s "neoceratosaurem", Pierre mlčky chodil v kruzích. Hleděl na ty stopy a snažil se odhalit jejich tajemství. Teprve v půl osmé zahlédl v koruně stromu nějaký pohyb. Nevěřil vlastním očím. Mezi korunami stromu se pohyboval... Člověk?! S naprosto bledou kůží! Brzy zmizel v listoví. Pierre se hnal za ním. "Co jsi zač?" zašeptal si pro sebe Pierre. Opět na toho tvora narazil o pět minut později. Seděl na větvi stromu, ničeho si nevšímal, a hrál si s Pierrovým fotoaparátem. Vlastně to nebyl on, ale ona. Bledá blondýnka lehce oděná v listí s těma nejpodivnějšíma nohama, jaké kdy někdo mohl vidět. Byly totiž úplně obrácené; její chodidla byla obrácena o 180°, takže nesměřovala dopředu ani dozadu. Pierre chvíli nevěděl, co má dělat. Byl schovaný v křoví, měl v ruce pistoli, mohl by ji zastřelit. Ale nechtěl. Pomalu tedy z křovin vystoupil. "Hej, to je moje kamera," řekl klidným hlasem. Lesní dívka se ho příšerně polekala, vyhoupla se na liánu asi o dva metry výš a pak se ztratila v listoví s elegancí gibona. A byla pryč... Tak to byl ten tvor, kterého Akihiko poprvé uviděl v předcházející noc. To byl ten tvor, který je sledoval při výstupu na Kurupiru. Ale byl to vlastně člověk? A co v tomto světě plném podivných šupinatých monster dělá?

Co vše se Lovcům kryptidů na stolové hoře přihodí? S jakými dalšími nebezpečnými tvory se setkají? Vyváznout odsud všichni živí? A co je zač ta lesní dívka s chodidly otočenými tak, že svými stopami dokáže každého zmást? To se dozvíte v příští části, která vyjde nejspíše v sobotu příštího týdne...