Nepřátelé prvních lidí-Obři doby ledové

Pomalu se blíží zima a já se rozhodl zaměřit další část série článků s názvem "Nepřátelé prvních lidí" na doby, kdy o sníh a led nebyla nouze. Po řadě měsíců si tedy představíme další tvory, jimž museli naši dávní předkové čelit...

Člověk se během desetitisíců let postupně dostával na vrchol potravního řetězce. Zaujal v něm místo predátora, který je schopen bez výbavy zubů a drápů zabíjet nejen jedince, ale rovnou vybíjet celé druhy. I tak nám dnes hrozí nebezpečí ze strany některých tvorů, v mnohých oblastech světa se vyskytují jedovatá a nebezpečná zvířata, jimž každoročně mnoho lidí podlehne. Tady, v Evropě, se s mnoha nebezpečenstvími nepotýkáme, stačí jen dávat pozor, zda se za Vámi v lese něco neplíží. Jak tomu ale bylo v minulosti? Jaká mohutná a velmi nebezpečná zvířata potkávali naši předci před několika tisíci lety na územích, kde se dnes rozkládají největší evropské metropole? Není příliš těžké si na takové otázky odpovědět. Kdo by neslyšel o jeskynních medvědech, lvech, hyenách, mamutech... A ještě před 10 až 30 000 lety, za würmské doby ledové, byly sněhem pokryté pláně a lesy Evropy dějištěm mnohdy smutných příběhů. Máme řadu důkazů o tom, že pravěcí lidé byli napadáni či zabíjeni zvířaty, která stejně nakonec podlehla změně klimatu a globálnímu oteplování na konci ledové doby. Jak ale k takovým případům docházelo? A opravdu byly tak časté?

V poslední době ledové se po Evropě potulovaly dva druhy lidí, Homo sapiens neadrthalensis a Homo sapiens sapiens. Ten první zde byl po nějakých 200 tisíc let, ten druhý přišel před 40 000 lety odněkud z Afriky. Možná mezi sebou tyto dva druhy lidí bojovaly, ačkoliv samozřejmě netušily nic o své druhové odlišnosti a zkrátka se braly jen tak za nepřátele. Lidé tehdy byli lovci a zřejmě neměli problém se skolením nejen jelena, ale třeba i gigantického mamuta. Avšak co například srstnatí nosorožci? Jaké nebezpečí představovali pro pravěké lidi? V šestém dílu seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty jste měli možnost vidět scénu, v níž neandrtálec utíká před rozzuřeným srstnatým nosorožcem druhu Coelodonta antiquitatis. Ubohý sběrač klacků byl nosorožcem nabodnut a smrtelně zraněn. Je pravdou, že existuje řada důkazů pro takové napadení neandrtálců nosorožci. Kosti tohoto podivného typu lidí nesla zranění, jež se podobala šrámům amerických kovbojů z 19. století. Velký srstnatý nosorožec mohl, podobně jako jeho dnešní příbuzní, bez problémů zaútočit. Říká se, že nosorožci nemají příliš dobrý zrak, zato mají výtečný čich. Nepozorný lovec či svěrač mohl svou přítomností nechtěně vyprovokovat obra k útoku a bohužel, zaplatil za to...

Coelodonta nebyl jediný rod nosorožce, který mohl případně prehistorické lidi ohrozit. Například takové Elasmotherium, jednorohý nosorožec, se potulovalo po evropské tundře ještě před 117 tisíci lety. Rozhodně se setkalo s neandrtálci. Gigantický roh na čenichu tohoto nosorožce měřil skoro 2 metry. Představa, že by taková zbraň projela Vaším tělem skrz na skrz, je skličující. A také velmi děsivá. Jestliže se tlupa neandrtálců pohybovala po pláních a stopovala například zubry, mohla narazit na agresivního, podrážděného samce Elasmotheria a ten mohl zaútočit. Takové setkání pak jistě končilo smrtí minimálně jednoho člena tlupy. Je jasné, že pravěcí lovci a sběrači to neměli vůbec jednoduché...

Huňatí nosorožci však nebyli zvířaty, jež by po lidech vyloženě šla. Opravdovými nepřátely pravěkých lovců byli spíše predátoři, například jeskynní hyeny. Tato zvířata vypadala v podstatě jako dnešní africké hyeny s jedním rozdílem, byla dvakrát větší. Představíme-li si, že dnešní hyeny mají skus čelistí dost velký na to, aby trhaly kosti, pak by bylo setkání s pravěkou hyenou, jež byla větší a silnější, o to děsivější. Fosilní pozůstatky dokazují, že jeskynní hyeny kradly neandrtálcům kořist. Důkazem je fakt, že kosti zabitého zvířete nebyly nijak zvláště poškozeny, takže byl tvor nejspíše zabit nějakým nástrojem, možná oštěpem nebo zkrátka ostrým klackem. Až později, poté, co zvíře zemřelo, byly kosti ohlodány hyeními zuby. Tyto zuřivé psovité šelmy musely neandrtálcům nahánět strach a rozhodně své konkurenty připravovaly o potravu. Neandrtálci s hyenami soupeřili o jeskyně k obývání. Pravěcí lidé již znali oheň, kterého se mnohá divoká zvířata bojí, a tak možná občas vyhrávali. Nicméně z doby středního Pleistocénu nepocházejí žádné důkazy o tom, že by lidé lovili hyeny-tato zvířata musela být skutečně velmi silná, velmi zuřivá. Není divu, že čas od času se nějaký z lidí stal jejich kořistí...

Také jeskynní lvi mohli představovat jistou konkurenci, nicméně z jeskynních maleb vyplývá, že lidé je často lovili. To se koneckonců stává i dnes, proto jsou dnešní lvi ohroženi, a také proto možná jejich jeskynní předci vyhynuli. Co ale šavlozubí tygři? V dubnu minulého roku přišla zpráva o tom, že vědci z Universitaet Tübingen v Německu zkoumají důkazy koexistence lidí s šavlozubými kočkami na území Schöningenského dolu. 300 tisíc let stará šavlozubá kočka se zde musela potkat s našimi předky, ale byla jejich nepřítelem? Nálezy kopí nesporně odkazují na to, že lidé zde jak lovili, tak se bránili. Šavlozubák vážil přes 200 kilogramů a s více než 10 centimetrů dlouhými špičáky byl nebezpečným protivníkem. Občas se mohl prehistorický člověk stát jeho kořistí...

Avšak také vlci, jeskynní medvědi či další zvířata, včetně mamutů, mohla naše předchůdce ohrozit. Před 10 000 lety však doba ledová prozatím skončila a většina zástupců Pleistocénní megafauny vymizela. S nimi vyhynuli i praví nepřátelé prvních lidí, živočichové, kterým dnes nemusíme čelit. A živočichové, kteří byli beze sporu velcí, draví a úžasní...

Zdroje obrázků: BBC, WikiMedia a DinoRauL.

Doufám, že se Vám článek líbil. Do komentářů můžete napsat své názory na toto, podle mne, zajímavé téma...