Zadní končetiny ptakoještěrů

Ptakoještěři byli králi vzdušného prostoru, ale na zemi se pohybovali spíše neohrabaně, opíraje se o svá křídla. Zadní končetiny ptakoještěrů však musely být dostatečně silné, aby jejich mnohdy velká těla na zemi unesly. Ačkoliv většina pterosaurů trávila mnoho času ve vzduchu při hledání potravy, hledání hnízdišť a dalších činnostech, stále se museli vracet na zemi jako ptáci. Byli to aktivní letci, ale někdy se museli trochu rozběhnout, aby vzlétli. Zároveň při doletu na zem museli zadníma nohama zabrzdit. Nešlo, že by jen tak hladce přistáli na jednom místě a už se z něj nehnuli. Různí ptakoještěři se svými zadními končetinami lišili. Drápkaté nožky Pterodactylů, Rhamphorhynchů, Peteinosaurů či jiných malých létajících plazů ukazují, že tato zvířata se klidně mohla přichytit i na kůře stromů. Tito pterosauři byli navíc malí a sedali si i na větve. Přistát na nich nebylo složité, a tak se při příletu prostě zachytili, drápky se zasekly, a ptakoještěř byl na místě. Zato velcí pterosauři přistávali na skalách nebo kdekoliv jinde na zemi. Například Ornithocheirus měl celkem velká chodidla, takže když přistával, zadržely po několika krocích jeho tělo. Pak složil křídla a pochodoval. Tito velcí ptakoještěři opravdu rychle nechodili, pomalu se sunuli dopředu a jejich kroky byly jen několik desítek centimetrů dlouhé. Stylem chůze mohli trochu připomínat dnešní tučňáky, jen to na nich díky jejich dlouhým blanám sepjatým mezi křídly a nohama nebylo vidět... Toto se týkalo chodidel, jenže co další kosti zadních končetin? Paleontologové zjistili, že dopředu namířené stehenní kosti jsou typické pro rané pterosaury. Kost vycházela z kloubu zvaného acetabulum laterálně. To dokazuje, že byli schopní se zaháknout na kůře stromu, jak jste se již dočetli nahoře. Pozoruhodné je, že například Eudimorphodoní kost stehenní měla kulatou hlavičku oproti ose ve tvaru písmena Z. Jinak řečeno, zadní končetiny vybíhaly z těla maličko do stran. Nebylo to tak poznatelné, ale je to přinejmenším neobyčejné. Na rozdíl od těchto "na stromy sedajících pterosaurů" byli ti větší a pokročilí lépe přizpůsobeni chůzi po rovném povrchu díky speciálně vyvinutým chodidlům se značně velkými prsty. Při chůzi měli tito ptakoještěři všechny prsty položené na zemi, až na jeden, který až nepohodlně směřoval dozadu a země se opíral jen krátkým článkem, přičemž špička vybíhala zase nahoru (viz. obrázek)... Ptakoještěři jako Pteranodoni měli silné stehenní kosti, kdežto Ornithocheirové, Anhanguery a příbuzní je měli užší a štíhlejší. Samozřejmě docela dlouhé zadní končetiny měli Quetzalcoatlus, Haztegopteryx a další megapterosauři, kteří nemalou část svého života trávili na zemi a pojídali i dinosaury (byly nalezeny stopní dráhy dokazující, že tito obrovští létající plazi mnoho času strávili chůzí)... Všichni pterosauři měli pravděpodobně mezi prsty na zadních končetinách tenkou blánu. A nedokázali s pomocí svých málo citlivých drápů zvednout těžké předměty, jako třeba lidi ve filmech-představa je to skvělá, ale tito tvorové nebyli uzpůsobeni ke sbírání kamenů nebo těžkých klád...

Tento článek neoplývá mnoha informacemi, přesto však doufám, že se Vám trochu líbil...