Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny (3/3)

Všechny minulé části najdete v rubrice Příběhy na vyprávění .

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny, část 3.:

Velcí predátoři se normálně v bitvách nesetkávají a snaží se jim vyhnout. Ovšem tady to bylo něco jiného. Oba se chtěli trefit do stejné kořisti a narazili na sebe, Proterogyrinus i Crassigyrinus. Neměli se jak rozhodovat a zatímco vyplašené rybky odplouvaly, pustili se do sebe. Srazili se nejrpve zavřenými čelistmi, ale pak nastala bitva, a to jakmile čelisti otevřeli. Podlouhlé tělo Crassigyrina se v tom všem zmatku míhalo sem a tam, stejně jako Proterogyrinus mával svým dlouhým ocasem. Crassigyrinus otevřel čelisti s unikátní sadou zubů, jejich dvěma řadami, a zakousl se do v té chvíli zrovna zavřených čelistí svého nepřítele a pak sebou začal trhat na všechny strany. Něco podobného dělají žraloci a dělali to také velcí masožraví dinosauři, když se zakousnou do masa oběti nebo potencionálního nepřítele, začnou sebou švihat, pomocí síly celého těla, zuby se mihotají mezi masem a způsobují řezné rány. Pokud se náhodou něco nestane, jako například že by nepřítel nebo oběť utekla, nejčastěji zemře. Právě v tom tkví taktika lovu predátorů. Ale Proterogyrinus nebyl nějaká hračka. Hned své čelisti otevřel a Crassigyrinus musel pustit. To už se mu ale z horní čelisti valila spousta krve, která pak protékala Crassigyrinovými zuby. Proterogyrinus zaútočil zrovna jako dnešní krokodýlové. Prostě se vrhl po sokově krku a zkoušel ho zatlačit hlouběji a hlouběji pod vodu. Když se tak oba dotkli rozvířeného dna jezera, učinil Crassigyrinus rychlý pohyb a najednou byl ze sevření venku. Byl velmi těžce poraněn, ale tuto bitvu nehodlal vzdát. Plaval se však nadechnou na hladinu. Rovněž tak jeho soupeř. Už byli pod vodou velmi dlouho. Ale přeci jen, Crassigyrinus byl pro život ve vodě lépe uzpůsoben, než jeho velmi vzdálený příbuzný a když se nadechl na hladině, nezůstala po něm ani stopa. Tedy kromě pěny na vodě. A té si Proterogyrinus rychle všiml, ponořil se a zachytl mezi zuby Crassigyrinův ocas. Zatímco ho držel, nepřítel otočil zbytek svého těla jemu naproti a zakousl se mu do levé přední končetiny. Pro oba dva to byla velká bolest, voda nad nimi i pod nimi už byla jen červená, občas připlavala nějaká ta rybka, aby sežrala malé kousky masa, které už z ran unikly. Vypadalo to, jako by tento souboj měl zůstat bez vítěze...

Bitva už probíhala více než hodinu a půl. Najednou se na hladině jezera objevil pohyb. Proterogyrinus z něj vylezl na písčitý břeh a pak ke spadlým větvičkám, které směřovaly do vody. Byl celý pokousaný a tekla z něj krev. Crassigyrinus zůstal uvězněn v hlubině jezera. Těžko říct, byl-li mrtev, ale nikde se neprojevovaly známky jehi přítomnosti. Bylo však vidět, že i když možná zemřel, nevzdal se svého života jen tak. Proterogyrinus už neměl naději. Nad karbonským pralesem se pomalu snášelo rudé slunce, jakoby symbolizovalo ten krutý zápas. Poslední třepot křídel vážek zmizel v korunách vysokých Lepidodendronů. Proterogyrinus se už neudržel na nohou a spadl na břicho. Právě umíral. Všude kolem se rozprostřelo bolestné ticho, jako kdyby už byla noc. Jen občas nějaký pravěký obojživelník zastřehotal, nebo spíše zařval, protože v této době všichni obojživelníci vypadají spíše jako plazi a se svou přizpůsobilostí pro život na souši jimi téměř i jsou, ale jinak tu byl Proterogyrinus sám, zcela sám, opuštěn od svých společníků, kteří už celé odpoledne leželi na jednom a tom samém místě, kde dnes začal jeho poslední den. Měl stále otevřené oči, ale náhle se konec jeho ocasu přestal kývat a to znamenalo jedinou věc: Je mrtvý. Pak se podrostem prohnala zase ta Arthropleura, kterou ráno viděl. Proterogyrinus byl pro ni silným nepřítelem, i když byla dlouhá jako auto a její pancíř byl velmi těžký a neprorazitelný. Nevěděla, že narazila na jeho mrtvolu, na mrtvolu Proterogyrina, který dnes svůj život prohrál...

Teď přemýšlím o tom, že bych napsal souboj mezi dvěma jedinci stejného druhu, ale ještě uvidíme...