Řekl jsem si, že před skončením roku 2024 přinesu alespoň ještě jednu část Šupinatých z Jihoafrické republiky, série článků obnovené po více než roční pauze s koncem letošního října. Předchozí část jsem věnoval jisté krásné zmiji druhu Causus defilippi. Po hadovi, jak je zvykem, musí zase přijít nějaký ten ještěr, a v tomto případě to bude heliobolus broukovitý!
Druh: Heliobolus lugubris,
Zařazení: nadřád Lepidosauria, řád Squamata, nadčeleď Lacertoidea, čeleď Lacertidae, podčeleď Lacertinae, tribus Eremiadini,
Habitat: horké nížinné savany.
Rozeznáváno je celkem šest druhů ještěrek z rodu Heliobolus, jehož název byl počeštěn, a všechny jsou doma na africkém kontinentu. H. bivari je endemitem jihozápadní Angoly; H. crawfordi žije zase ve středu angolského pobřeží; H. neumanni žije v Etiopii, Keni a Tanzanii; H. nitidus je doma v západní a střední Africe (od Nigérie přes Guineua a Zaire až po Ugandu); H. spekii je k nalezení ve východní Africe od Somálska po Tanzanii. Šestá specie tohoto rodu, heliobolus broukovitý (H. lugubris), je tou jedinou, která je k zastižení v Jihoafrické republice. Tento nevelký ještěr, průměrně dlouhý 15 až 25 centimetrů, žije vlastně v oblasti od jižní Angoly přes Namibii, Botswanu, jihozápad Zimbabwe a jižní Mozambik až po střední a severovýchodní část JAR. Žije v provinciích Limpopo, Mpumalanga a Severní Kapsko. Jedná se o hojně rozšířený druh obývající nížinné savany, ve kterých je obvykle vyšší teplota vzduchu, jeho výskyt byl jinak zaznamenán také v oblastech s kalaharskými písky. Vyskytuje se na řadě chráněných území, například v Krugerově národním parku. Dospělci se svým zbarvením výrazně liší od mláďat. Juvenilní heliobolusové broukovití totiž svými mimikry napodobují brouky z rodů Anthia a Thermophilium, a mají tedy černé zbarvení se světlými tečkami. Při chůzi jsou trochu nahrbení, čímž na první pohled připomínají zaoblený karapax imitovaných brouků. Jejich pozoruhodný a potenciální nepřátele zastrašující vzhled (jen pro úplnost, kvapníci rodu Anthia vystřikují v ohrožení kyselinu mravenčí, jež je schopna útočníka i doživotně oslepit) jim vysloužil český druhový název (v angličtině je pro ně kromě označení "bushveld lizard" používáno třeba i obecné jméno "black and yellow sand lizard", které je však jaksi nudnější). Adulti nejsou zbarveni tak, jako juvenilové; obvykle mají na zádech nepřerušovanou a mnohem tenčí žlutou linii, černá je jen část zad a boků, končetiny jsou však hnědé až rezavé barvy. Chybí jim také žluté vzory na svrchní straně hlavy, jež se vyskytují u mláďat (kontrastují dobře s černou hlavou; dospělci mají hlavu hnědou až rezavě zbarvenou, ostatně jako končetiny). Vskutku zajímavé je, že mezi současnými obratlovci není mnoho druhů, jež napodobují svým zbarvením bezobratlé; heliobolus broukovitý patří do takové elitní skupiny. Bohužel je známo málo informací o tom, čím se tento ještěr živí. Dá se očekávat, že stejně jako ostatní druhy z rodu Heliobolus, i on je insektivorem, tudíž loví hmyz a jiné bezobratlé. Heliobolus broukovitý je vejcorodým plazem - kladením vajec se rozmnožují i jeho příbuzní. Samice klade snůšku o jednom až šesti vejcích, zooolog Stephen R. Goldberg uvádí ve svém článku z roku 2006, že průměrný počet vajec u 25 samic byl 3,44 plus mínus 1,42. Samci tohoto druhu mají prodloužený testikulární cyklus, a ke spermatogenezi (vzniku jejich pohlavních buněk) u některých z nich dochází každý měsíc. S čerstvě vylíhnutými mláďaty se lze setkat v létě a na podzim jižní polokoule, konkrétně tedy v lednu, únoru a v dubnu (alespoň v těchto měsících byla pozorování čerstvě vylíhnutých mláďat zaznamenána). Jedná se o druh málo dotčený; dosud není známo, co jej může ve volné přírodě výrazně ohrozit.
Informace pro napsání tohoto článku mi poskytly publikace Atlas and Red List of the Reptiles of South Africa, Lesotho and Swaziland od kolektivu autorů, kterou vydal South African National Biodiversity Institute v roce 2014, anglická Wikipedie, web The Reptile Database, již zmíněný článek Stephena R. Goldberga o reprodukci heliobolusů broukovitých, a Červený seznam Mezinárodního svazu ochrany přírody. Přiložená fotografie, krásně ilustrující rozdíl ve zbarvení mláďat a dospělců, je dílem Paula Freeda, a byla stažena z webu iNaturalist. Tato série článků bude zajisté pokračovat!
Žádné komentáře:
Okomentovat