Přírodovědné muzeum ve Vídni 2024: Zoologie

V průběhu září jsem vydal dva ze slíbených tří článků s fotografiemi z mého letošního výletu do Přírodovědného muzea ve Vídni, ke kterému došlo 8. září. První z oněch článků se věnoval výstavě Arktis, která byla ukončena 22. září, druhý pak geologické a paleontologické části muzea. Věřím, že oba příspěvky pro vás byly přínosné a inspirativní, a mohu přiznat, že jsem si z jejich tvorby mnohé odnesl i já, neboť takový malý pokojový revisiting jednoho z nejkrásnějších evropských přírodovědných muzeí pro mne rozhodně nebyl na škodu. Avšak slibovaný třetí příspěvek věnovaný zoologické části oné instituce a výstavě zaměřené na drobné organismy žijící v půdě až do dnešního dne nevyšel. 

Když jsou ty Vánoce, řekl jsem si, co takhle přidat třetí článek o mé letošní návštěvě Přírodovědného muzea ve Vídni právě nyní. Už dříve jsem si dal za cíl jej napsat do konce roku, a když mne nyní tlačí čas a s koncem Vánoc už Silvestr klepe za dveře, usoudil jsem, že 26. prosinec je perfektním datem ke splnění tohoto úkolu. Ze zoologické části muzea nemám tolik fotografií, jako z geologické a paleontologické sekce; čas mne tlačil i při její návštěvě, takže jsem v ní strávil jen možná nějakou půlhodinku. Část expozice byla navíc z renovačních důvodů uzavřena.

Značnou část tohoto článku vyplňují fotografie z výstavy Die dünne Haut der Erde - Unsere Böden (Tenký pokryv Země - Naše půdy). Podle oficiálního webu Naturhistorisches Museum Wien má tato výstava trvat do 3. března 2025, takže pokud vás mé fotky zaujmou a máte možnost si do té doby do Vídně zajet, zcela jistě budete mít možnost sami obdivovat různorodé modely bezobratlých a vůbec naučit se o životě v půdách. Cílem výstavy je poukázat na biodiverzitu pod našima nohama; jejich domovina je ohrožena nadměrným využitím půdy, a toto nadměrné využití ji pak činí méně úrodnou i pro nás. Je tedy dobré co nejširší návštěvnictvo vzdělávat o tom, jak křehké a zranitelné půdy a půdní ekosystémy jsou.

Vstup do expozice se nachází v prvním patře muzejní budovy; po výstupu po schodech uvidíte nalevo od prodejny s občerstvením ceduli s názvem expozice (viz obrázek výše), načež zamíříte doleva, a čekají vás sály napěchované zajímavým půdním životem. Informace, které si můžete v sálech přečíst na výstavních cedulích, jsou napsány v němčině i angličtině, takže pokud disponujete znalostí alespoň jednoho z těchto jazyků, máte šanci se opravdu něčemu přiučit. 

Velkým lákadlem výstavy Die dünne Haut der Erde - Unsere Böden jsou modely různorodých bezobratlých, nikoliv samozřejmě v životní velikosti, ale mnohonásobně zvětšené, aby si návštěvníci mohli prohlédnout každý detail těl těchto nesmírně zajímavých živočichů. Zde vidíte model evropského roztoče druhu Veigaga cerva požírajícího chvostoskoka druhu Orchesella cincta. Scéna byla zvětšena 500x.

O nic méně zajímavý je tento model svinule šestipásé (Glomeris hexasticha), zvětšený 30x oproti živočišné předloze. Představte si, že podobně velké mnohonožky, či snad ještě větší, se potulovaly po světě v karbonu, před více než 300 miliony let!

Dále jsem s vámi chtěl sdílet také tento velice podařený model měňavkovce rodu Thecamoeba, kteří ve skutečnosti dosahují velikosti pouhých 76 mikrometrů. Jaké to asi je, být měňavkovcem a žít ve světě mikrobů?

Velice se mi líbil model smíšené nory různých evropských savců, jež tráví část svých životů pod zemí. Tvoří jej vycpaniny pěti druhů: myšice lesní (Apodemus flavicollis), hryzce vodního (Arvicola amphibius, syn. A. terrestris), hraboše polního (Microtus arvalis), lasice kolčavy (Mustela nivalis) a krtka obecného (Talpa europaea). 

Na závěr výstavy ještě pár dřevěných modelů...

A nyní s radostí do entomologických sbírek! Potěšilo mě spatření slíďáka tarentolského (Lycosa tarantula), pavouka z italského regionu Apulia, vyskytujícího se hojně okolo města Taranto. Každý, kdo četl knihu Giants od Nigela Marvena nebo kdo alespoň viděl díl o pavoucích z prvního moderovaného seriálu oblíbeného televizního přírodovědce, jistě dobře ví, jaký příběh se s tímto pavoukem pojí. Hovořím o jeho údajné jedovatosti a tanci tarantella, který měl vpravený jed z těla oběti uvolnit. Ve skutečnosti však každá oběť tohoto pavoukovce trpěla jedem mnohem menší snovačky jedovaté (Latrodectus tredecimguttatus), a slíďáci byli za nebezpečné pavouky po staletí označováni nesprávně. Od názvu tance tarantella se pak pojí i obecné označení pro sklípkany.

Novoguinejští a australští motýli! Radost pohledět. Je škoda, že v motýlech se takřka vůbec nevyznám, a tak jen jako čistý laik mohu obdivovat tento pestrý výběr z druhové rozmanitosti lepidopteránů z Nové Guineje, Novém Británie, Šalomounových ostrovů a Yorského poloostrova v Queenslandu. Evoluce je skutečně ta nejpozoruhodnější show ze všech.

Sdílet jsem s vámi musel také pohled na "výklenek" pavouka roku 2024. Pokud nestihněte do vídeňského přírodovědného muzea do úterka zajet, je dosti možné, že se pak již s tímto exemplářem nesetkáte. Závistihodným titulem se letos v Rakousku mohl pyšnit temnomil sklepní (Nesticus cellulanus).

Kdo nemá rád stonožky? Kde jsou ty časy, kdy jsem je nadšeně chytal do rukou a doufal jsem, že mne kousnou? Samozřejmě nyní píši o obyčejných stonožkách škvorových, které hrály důležitou roli v mém dětství. Vždycky jsem byl trochu masochista a doufal jsem, že mě něco pokouše, ale ony ne a ne hryznout! Tyto stonožky jsou trochu jiný level. Ta největší z nich je samozřejmě stonoha obrovská (Scolopendra gigas), největší stonožka světa, měřící více než 30 centimetrů na délku. Loví nejen tarantule a velký hmyz, ale i hady, ještěrky, žáby, ptáky a vačice. Žije v severní části Jižní Ameriky. Pro více informací doporučuji zhlédnout venezuelský díl 2. série Deadly 60.

Chvíli jsem pobyl i v ichtyologické sbírce. Žraloky, doufám, oželíte; v sále s nimi není moc světla, takže ony fotografie ponechám spíše v soukromém archivu, neboť mají jen vzpomínkovou hodnotu. Sdílet s vámi však mohu tuto fotku ploskozubce, zástupce početné rodiny Scaridae, zahrnující 95 druhů.

Zájemci o chov ryb již poznávají murénu zebrovanou (Gymnomuraena zebra, syn. Echidna zebra), indopacifickou murénu průměrně dorůstající padesáticentimetrové délky (ve výjimečných případech může být ale až 1,5 metru dlouhá). Pěkná bentická ryba, že?

Jak jsem již zmiňoval, část zoologické sbírky je uzavřena z důvodu rekonstrukcí. Minimálně v době, kdy jsem Přírodovědné muzeum ve Vídni navštívil naposledy, nebyl přístup povolen do expozic s obojživelníky, plazy a ptáky. Musel jsem se tedy spokojit se savci.

Balú! Smutný medvěd pyskatý, kterému se smály děti, jež kolem něj procházely. Ukazovaly na něj a říkaly něco ve smyslu: "Schau mal! Was für ein Trottel! Sein Kopf sieht ganz komisch aus! Er muss ein evolutionärer Fehler sein!" Ale, žádná evoluční chyba, vy malí ničemové! Je to velmi zajímavý medvědovitý, a je zranitelný!

Savčí fylogenetický strom. Na takové obrázky se můžu dívat celé hodiny...

Charismatický slon africký... Co k tomu dodat...

Tímto tedy končí můj výběr fotografií z výstavy půdních organismů a ze zoologické sekce Vídeňského přírodovědného muzea. Doufám, že vás navnadily k návštěvě této krásné instituce, stejně jako oba články předchozí (jakož i ty z let 2017 a 2018). Pokud vás zajímá zoologie, vývoj zvířat, entomologie, ochrana půd a jejich znečištění, nebo máte-li o tyto záležitosti alespoň povrchní zájem, naprosto doporučuji do těchto sbírek nahlédnout! Lákají nemálo lidí - a z dobrého důvodu. Učit se o diverzitě živočišné říše vždy stojí za to.

Toto byl tedy třetí příspěvek z mé letošní návštěvy Přírodovědného muzea ve Vídni. Doufám, že se do něj časem zase vrátím. Mám nyní v plánu výlet do hlavního města Rakouska, nikoliv však znovu do Přírodovědného muzea, ale za barokním malířem Rembrandtem do Kunsthistorisches Museum Wien; výstava jeho děl tam byla otevřena letos na podzim. Nemohu se dočkat!