Rok se již takřka s rokem sešel, a na můj blog se konečně po dlouhé odmlce vrací Správce dinosauřího parku! Zápisků Dana Jamesona zde každým rokem přibývá méně. Loni jste se dočkali jen tří, a v roce 2024 jsem se mu rozhodl věnovat jen jediný pátek, a to právě tento - pátek předvánoční. Důvodem je, že Dan ̶j̶e̶ ̶p̶o̶d̶l̶e̶ ̶m̶ě̶ ̶t̶o̶t̶á̶l̶n̶í̶ ̶b̶l̶á̶z̶e̶n̶ je příliš drahý a i kvůli inflaci si vždy účtuje více, než před oněmi deseti lety, kdy pro mne psal dvaapadesát příspěvků za rok (či jinak, jeden za týden). Poněvadž však budou ty Vánoce, rozhodl jsem se obdarovat ho dárkem v podobě umožnění zveřejnění dalšího zápisku z Tedova ostrova na mém blogu. A nyní, byť jsem ateistou, budu se modlit ke všem bohům, aby se neukázalo, že to byl katastrofický nápad - a že Danova interpretace života v Dinosauřím parku nám všem nezkazí Vánoce. Příjemnou zábavu!
Zimní slunovrat, antarktická paleofauna a léčení v pArkhamu
Hádejte, kdo je zpátky? Ano! Váš oblíbený, bystrý, chytrý, zdravě uvažující zaměstnanec Dinosauřího parku na Tedově ostrově uprostřed tmavě modré nicoty Pacifického oceánu, kterému dominuje neuvěřitelná síla přírody, totiž já, ve vší své velikosti a evoluční nadřazenosti! Ehm, promiňte, trochu jsem to s úvodem přepískl. Jsem zkrátka a prostě a zdravě a slušně a čistě a tvrdě a nebojácně a nadšeně a podělaně rád, že mi byla dána tato vzácná oportunita zgeneralizovat události posledního roku - to ten čas teče, co, jako zkyslý hummus po plnovousu - v tomto superiorním textu napsaném jedním Homo superiorem, totiž mnou. Je to příležitost zredukovat neredukovatelné, zatomizovat neatomizovatelné, zdeterminovat nedeterminovatelné, zvrátit nezvratitelné, ziritovat neiritovatelné, pokroutit nepokroutitelné, zkrátka a dobře prezentovat vám čirou pravdu, jakou vám může prezentovat jen nejdokonalejší autorita z Dinosauřího parku, totiž já. Mým cílem je zinteligentnit nezinteligentnitelné, totiž vás, změkčit nezměkčitelné, totiž podsedák pode mnou, který se ani po hodinách sezení ne a ne zmenšit, splasknout, sesednout. Mám v plánu strávit hodiny psaním nejlepšího románu z nejlepšího místa na nejlepší planetě v nejlepším vesmíru v nejlepším mnohovesmíru v nejlepším nekonečnu, které kdy existovaly. Dan Jameson bude kralovat ve světě literatury, filmu, umění, akademie, stavebnictví, biologie, uklízení, dendrologie, polehávání, genetiky, flusání i dinosaurologie. Zkrátka dobře a prostě a slušně a čistě, atakdále, jsem neuvěřitelná síla přírody. Jen jedna mocná síla je schopna sjednotit nesjednotitelné, zkrotit nezkrotitelné, poučit nepoučitelné. Totiž já. Já, já, já. Jenom já! Dan Jameson je césar. Nejen parkový césar. Nejen parkovištní césar. Vesmírný césar. Vyšší moc ztělesněná v neztělesnitelném, zbystřená v nezbystřititelném, zveličená v nezveličitelném! Takže kdo je zpátky? Ano! Váš oblíbený atakdále zaměstnanec Dinosauřího parku na Tedově ostrově uprostřed tmavě modré nicoty Pacifického oceánu! Písk.
Za poslední rok se toho v Dinosauřím parku stalo tolik. Tolik událostí, že se z toho jeden div nepomine. Mám štěstí, že je můj mozek tak rezilientní, že jsem z toho všeho ještě nezcvokl! Jestli to náhodou nebude tím, že můj mozek je superiorní, nezcvoknutitelný, zkrátka a dobře vyšší moc ztělesněná v neztělesnitelném atakdále. Ehm... Tolik radosti, tolik pláče, tolik křiku, tolik pištění, tolik trhání, tolik krvácení, tolik utíkání, tolik uskakování, tolik bití, tolik blití, zkrátka dobře a prostě a slušně a čistě atakdále se toho stalo v Dinosauřím parku za ten poslední rok moc. Strašně moc. Strašně nekonečně moc. A protože budou ty Vánoce, musím obdarovat neobdarovatelné, totiž vás, a sdělit vám ty nejbláznivější z nenejbláznivějštitelných událostí, které nastaly. A musím vám přiznat děsivou pravdu, kterou vám může poskytnout jen autorita, totiž já. Mám diagnózu. Ano! Pamatujete si, jak jsem psal, že mám štěstí, že je můj mozek tak rezilientní, že jsem z toho všeho ještě nezcvokl? Tak to byla lež. Huuu! Dan Jameson lže! Bů! Bůůůůůů! Fuuuuj! Něco takového teď určitě hučíte do obrazovky svého počítače, ale chí chí, já vás neslyším! Che-che-ché! Nah-ah-ahh! Hlasitěji! Hlasitěji!!! Nah-ah-ahh! Neslyším! Nes-slyš-ším! Chí chí. Ne, teď vážně. Nebudu si dál z ničeho dělat srandu. Hlavně ne ze sebe. Mám diagnózu. Jsem na tom špatně. Nedělám si srandu, OK? Víc než deset let práce v Dinosauřím parku ze mně udělalo divňouše. Jsem divnej, přiznávám to. Mám diagnózu. Je mi zle. Hrozně zle. Bliju každý den! Somebody make it stop! Bluergh! Blu-blu-blu-bluergh! Blueeeeergh!!! Uh, to je ulevení... ulevení neulevitelného, vyblití nevyblititelného... ehm, dobře, přestanu si dělat srandu. Jak jsem psal, mám štěstí, že je můj mozek tak rezilientní, a léta vydržel. Ale letos se sesypal. Zlomil se. Rozkřápl se! Dan Jameson už není, co býval! Hučíte zase před monitorem? Neslyším, chí chí!
Začnu od konce. Léčil jsem se v pArkhamu. Pokud neznáte pArkham, pokud vás do něj nikdy nezavřeli, tak nevíte, o čem píši. Možná bude lepší, že tento skvělý román přestanete číst a sami si do pArkhamu zajedete a necháte se v něm opečovávat za elektrickými mřížemi. Ehm... promiňte mi to. Ze všeho si pořád dělám srandu, a tomuto textu to škodí, dělá ho to nekoherentním! Těžko stravitelným! I když... pořád je stravitelný, což je ve světě, který je nestravitelný - protože zamyslete se nad tím, celý svět nikdy nestrávíte, to byste museli mít střeva jako čtrnáct diplodoků zvětšených v Blenderu na největší velikost... a když o tom přemýšlím, představte si velikost toho trusu, to by teprv zavánělo - docela hezké. Ehm... Teď už si nebudu dělat srandu! Napíšu sem pravdu, jakou může napsat jen autorita, totiž já! Výdech, Dane, nádech... a jeď... Mám diagnózu. Nádech, Dane, výdech... a jeď... Mám diagnózu a celý můj svět se sesypal... uh-huh-huh! Moje klávesnice je mokrá od slz... hmm, proč jsou tak slané? Mňam. Ehm... Výdech, Dane, nádech... a jeď... Mám diagnózu. Mám diagnózu!!! V březnu mě přepravili do psychiatrické nemocnice. A nenachází se u nás v parku. Ne, pArkham je na Fidži. Přenesl mě tam vrtulník. Bylo to divoké. Tolik krve, tolik smrti... tolik puchu smrti... Ehm, ale možná bych měl začít na začátku.
Během jara se má psychika horšila. Nedařilo se mi vyjednat to, co jsem vyjednat chtěl. Pořád nejsem správce Dinosauřího parku, pořád tu vládne Kory. Byla sice na mé místo dosazena v roce 2021, ale přijde mi, že ji Charles učinil naší vedoucí teprve včera. Vidíte, zajímavé. Ty tři roky útlaku pod ocelovou pěstí Kory byly pro mě jako den... to je úleva, přemýšlet o tom takhle! Ale pokud to byl jen jeden den, tak to byl jeden hodně špatný den! A každý čtenář DC Comics ví, že k vašemu oddělení od světa, k vašemu zbláznění, stačí jeden jediný den. One. Bad. Day. Zbláznil jsem se. Už v únoru jsem na Kory hulákal při poradě v Charlesově pracovně, a nadával jsem jí do borových šišek namáčených v medu zdomácnělých lesních včel. Nechtěla mi zvýšit plat, autoritářka jedna! Prý jsem byl moc líný a dobře jsem se při uklízení řídkého trusu othnielií nečinil! Smrděl jsem tam, řval jsem na ní, padal jsem na kolena a prosil jsem o zvýšení platu, a ona nic, bezcitná šéfová! Pak se mi spoje v mozku nějak porouchaly, já vzal židli a hodil jsem ji na ní. A nato jsem vzal další židli, a hodil jsem ji na Charlese. A v tu chvíli jsem měl zavařeno. Řev, který mi opětovali, byl stokrát horší, než ten můj. Byl tisíckrát horší, než řev rozzuřeného giganotosaura. Byl milionkrát horší, než řev krvežíznivého Irritatora. Miliardakrát horší, než řev slintajícího Siamotyranna, který vám už stačil ochutnat ušní boltec, a vy jeho řev doplňujete tím svým v nepopsatelné bolesti. Nepřeháním. Zhroutil jsem se tam. Ležel jsem na podlaze a zamokřoval jsem Charlesův červený kobereček svými slzami. Ale naštěstí ne ničím jiným, i když se mi popravdě chtělo na malou. Asi deset minut jsem při pláči přemítal o tom, jestli to mám pustit a zveličit tak svou spontánní pomstu, ale nakonec vyhrál můj rozum, a já po těch deseti minutách odběhl na toaletky na konci chodby. Po zbytek dne jsem se před Charlesem ani před Kory neukázal.
Mé hádky s šéfovou byly v průběhu jara horší. Na začátku března jsme se pohádali před asi padesáti lidmi v jídelně uprostřed ostrova. Měl jsem tehdy hodně špatný den. Ráno mě guánem pokryl Pteranodon, před obědem mi pak Abrictosaurus při krmení skoro ukousl prsty, a já z nich krvácel. Nebyla to legrace. Byl to těžký den a mě bylo úzko. Konfrontace s Kory kvůli mému nedostatečnému finančnímu ohodnocení byla očekávatelná, a Kory na ní byla připravena. Seřvala mě, že se prý chovám jako malý kluk. Ničemu moc nepomohlo, že ze mě během hádky steklo to pteranodoní guáno a já po něm pak uklouzl, jako po banánové slupce. Hrůza. Všichni se mi zase smáli, tedy kromě Ivana, toho bláznivého Čecha, který mi přišel pomoci zpět na nohy, a přitom sám po guánu také uklouzl. Při pádu mi dal ještě hlavičku a já si pak další týden léčil boulaté čelo. O ten týden později jsem se s Kory v jídelně nejenom znovu pohádal, ale i porval. Byl jsem totiž zoufalý, neměl jsem peníze na vanilkovou zmrzlinu s kousky jahod, o které jsem snil už asi milion let, a snažil jsem se vyžádat si zase navýšení platu. Její odpovědí byl kopanec do mého rozkroku. Nevím, kolik ledu jsem pak další týden potřeboval, ale myslím, že kvůli mé poptávce na internetových obchodech strhli celý jeden ledovec v Grónsku. Auč. Třetí týden v březnu to bylo nejhorší. Nepohádali jsme se, ani jsme se neporvali. Prostě jsem se před Kory jenom rozbrečel, a nemohl jsem přestat. Asi deset minut jsem přemýšlel, jestli si mám na tom místě skočit i na malou, protože se mi vážně chtělo... a tentokrát jsem to už neudržel. A to byla poslední kapka. Doslova. Doslova! Poslali mě za psychiatrem, který mi diagnostikoval antisociální narcisistní machiaveliánskou manipulativní poruchu osobnosti, a protože mi sám na veterinární stanici nemohl pomoci - je totiž psychiatrem zvířat, víte, a více se zabývá tím, proč támhleten Triceratops už dva dny nežere nebo proč támhleten Compsognathus neustále očůrává ten samý kůl v plotě - zavolali pro mě helikoptéru, a ta mě odnesla někam, kde se mnou měli zabývat hlouběji.
Nejdřív jsem se bál, že mě rozpitvají zaživa, protože se na mě v pArkhamu - nebo abych to uvedl správně, v Psychiatrické nemocnici Lautoka - dívali se zvláštními zubatými úsměvy. Prosil jsem je, aby mě vydali všanc nějakému dravému dinosaurovi, uváděl jsem celá jejich druhová jména s tím, že vím, který mě nejdříve rozkouše, takže pro mě to umírání bude rychlé a etické. A také estetické. Neposlouchali mě. Zavřeli mě do žaláře pro psychicky choré, a já za ním strávil skoro půl roku. Nedělám si legraci. Byl jsem v pArkhamu od března do září. Šest měsíců tvrdé mentální rehabilitace, která mě vrátila do původního stavu. Uzdravili mě. Péééé! Ááááá! Jůůůůů! Chéééé! Tudududuuu... tudududuuuduuu! Tadá-tudů-jé-jů! Psychicky nemocnej nejsem už! Jsem mega zdravej! Jé, hele, tam venku je imaginární kamarád z dětství! Počkejte, pane Browne, obyvateli 6. konvenční stoky u čističky odpadních vod, já vás nechtěl nechat o samotě! To jen maminka řekla mi, že vás mám spláchnout! Ehm... ano, uznávám, tohle byl krutý vtip. A možná nevtipný. Žádného imaginárního kamaráda jsem v dětství neměl. Omlouvám se všem, co imaginární kamarády měli. Pan Brown byl vlastně náš soused, byl reálný, a moc se nemyl, proto jsem ho jako malý přirovnával k... ále, to není důležité! Celý proces mentální rehabilitace byl vlastně docela příjemný. Občas mě sice bodli elektrickými vidlemi, tu a tam mi umyli obličej tak, že mi ho dlouho drželi pod hladinou vody takového hlubokého umyvadla, sem tam mě třeba i pohladili dlouhým koženým pruhem, takovým, jaký používal Indiana Jones... ale to vše bylo z lásky, to vím. Zčernalá kůže, ze které se kouřilo, plíce naplněné vodou, červené pruhy na zádech... vždyť to je všechno láska. Vidíte? Psychiatrické nemocnice jsou ztělesněná láska. Čekám, kdy se od pArkhamu dozvím, že s ním čekám dítě. Ale také přiznávám, že už nikdy znovu nebudu tak submisivní, jako když mne tam všemi těmi nástroji hladili.
Dobrá, teď pravda. Hodně jsem to zkreslil. Ano, pohádal jsem se s Kory, měl jsem mentální breakdown, ale nepomočil jsem se, vrtulník mi přivolali proto, že jsem na tom byl psychicky hodně špatně a zažádal jsem o to sám, a Psychiatrická nemocnice Lautoka není přirovnatelná ke gothamskému Arkhamu z DC Comics, ale je to celkem příjemné místo, kde jsem si konečně našel kamarády, třeba chlapíka, který si den co den zabodává kaktusové trny do očí, protože mu to připadá jako dobrý nápad, nebo jiného chlapíka, který musí každý den třistakrát políbit svou imaginární přítelkyni. Šťastné časy... hrozně se mi tam ulevilo. Všechen ten stres na půl roku zmizel. Po návratu do parku mi zase bylo hůř. Oliver totiž stačil z Isle of Die přivézt celou plejádu roztodivných pravěkých zvířat, a to schválně, aby mě mohla přivítat svým otřesným troubením, vrčením, řevem a pískáním. Skoro jsem Dinosauří park nepoznal, když jsem se na Tedův ostrov s koncem září vrátil! Od března v něm přibyl pár primitivních chobotnatců rodu Barytherium, smečka pravlků Canis dirus, raný teropod Herrerasaurus a tři ornitholestové. Sotva jsem si zvykl na jejich krmení - ano, Kory se smilovala a konečně mě po půl roce přestávky od práce přemístila od výběhu othnielií k výběhům novým - přivezl Oliver ještě něco. Antarktickou paleofaunu! A zase se, hošánek, neudržel, a musel přivézt rovnou několik druhů zároveň, protože přesně tohle on prostě dělá. V parku se ocitl Australovenator, který chce sežrat všechno, co se hýbe, čtyři laeallynasaury, tři muttaburrasauři a mládě cryolophosaura! Uh. Tohle opravdu přepískl.
Všechno to bylo mimochodem výsledkem jediné velké expedice. Původně chtěl jen toho cryolophosaura, a prý s Timem dlouho stalkovali jednu samici. Sledovali ji, jak loví massospondyly, jak nosí potravu svému mláděti... A pak prý přišel cryolophosauří samec, zabil ji, a chtěl zabít i mládě, jenže Oliver s Timem ho odlákali na sebe, on je skoro zabil, jednomu bývalému pracovníkovi parku, který před ně v poslední chvíli skočil, prý ukousl hlavu (ale ne celou, takže ten pracovník nezemřel... jenom mu Kory dala padáka, protože přesně tohle ona dělá, když vám něco ukousne kus hlavy a vy potřebujete peníze od zaměstnavatele, který je dává do těchhle poťouchlých expedic poťouchlého Olivera, a ne do kvality života svých zaměstnanců!), a pak toho samce cryolophosaura zastřelili, protože to už od něj bylo moc. No, a mládě zachránili a rozhodli se ho odvézt na Tedův ostrov, jenže pak se prý Oliver rozplakal, že prý potřebuje i něco dospělého, a ne pouze mládě, ale protože už další cryolophosaury najít nemohl, odchytil všelijakou další paleoantarktickou faunu, převážně tedy z jižní Austrálie, která byla ale v křídě spojená s Antarktidou, ale to je na lekci z paleogeografie, a pak ji přivezl v jednom kuse do parku. Tedy, ne v jednom kuse, nesešil jejich těla dohromady, ale víte, jak to myslím! S mládětem cryolophosaura byly nejdřív problémy, protože odmítalo přijímat potravu, tak jsem na jedné poradě v Charlesově pracovně navrhl, aby bylo posláno k tomu veterinárnímu psychiatrovi, který krátce na jaře vyšetřoval mě, ale Kory a Charles to zamítli a začali na mě řvát, že psychologicky projektuji, a že to mládě žádnou psychickou péči nepotřebuje, na rozdíl ode mně, protože má prý silný mozek a já nevím, co... prostě, říkali blbosti, a já jim tehdy zašeptal do oušek: "Jen počkejte, až budu znova správce!" Kdo myslíte, že červený koberec v Charlesově pracovně po takovém varování zamokřil? No, já to nebyl! Já to nebyl, vážení přátelé!
Malý antarktický dravec se nakonec vydravil na zmražených myších. Oliver si ho vzal k sobě domů, čímž okopíroval to, co jsem já udělal s leptoceratopsem Dinem, a to mě fakt urazilo! Byl to můj nápad, starat se v mém skromném příbytku o pravěké zvíře! Dinovi je mimochodem dobře, pořád žere salát. Oliver je prostě kopírák. Beztak kopíruje po celou svou kariéru Nigela Marvena. Nosí stejnou vestičku od Rohanu! Neoriginálník jeden. Před měsícem jsem ho dokonce slyšel, jak v jídelně u večeře Timovi řekl, že jediný důvod, proč práci přírodovědce v našem parku dělá, je ten, že si chce vydělat peníze na plastiku obličeje, aby mohl vypadat jako Nigel Marven. A pak dokonce Timovi zašeptal do ouška, že se chce přejmenovat. Slyšel jsem, že jeho příjmení má končit na "in" nebo "en". Vidíte? Jak neoriginální! Oliver Marsh chce jenom kopírovat a kopírovat! Je ale také možné, že to všechno byly jenom nějaké sluchové halucinace, a že se mi zase vrací mé psychické potíže, takže slyším věci, které vlastně nikdo neřekl. Den potom, co jsem Olivera takhle slyšel, mě probudil něčí řev: "Giganotosaurus je mimo ohradu!" Vyběhl jsem ven ze svého příbytku s uspávací puškou, pobíhal jsem po celém parku - a to jsem, prosím, neměl ani baterku a v očích jsem měl pořád ospalky, takže si dokážete představit, že jsem nemálokrát zaškobrtl - a nakonec se ukázalo, že to byla jenom nějaká halucinace, sen, představa, fantazie nebo něco takového. Giganotosaurus si ve skutečnosti pochrupoval ve svém výběhu a jako dudlík cumlal lidskou ruku ukousnutou už o tři dny dříve.
Nejhorší jsem nechal na konec. Hádejte, co ještě se vrací kromě vašeho oblíbeného, bystrého, chytrého atakdále zaměstnance Dinosauřího parku na Tedově ostrově uprostřed tmavě modré nicoty Pacifického oceánu? Jingle bells, our park smells, Palaeotis laid an egg... V centru parku se objevila dobře známá socha dobře známého Santy Clause s dobře známkou čepicí pokrytou dobře známými pterosauřími bobky z posledních dobře známých let. Trvalo asi dvacet milionů let, než byl náš Santa vztyčen, což si vyžádalo úsilí nemála lidí. To víte, stáří. Ne každý je po těch letech tak čilý. Mě někdy trvá celé dny, než se vztyčím. Zvedám se pomalu, jako ještěrka po ránu. Věřte mi, nepřáli byste si to vidět! Proces erektování Santovy sochy sice nezabral tak dlouho, ale byla to pořád docela tíha, vyloomovat ho nad naše hlavy. Stálo to samozřejmě za to. Vymýšlím tady všelijaké nesmysly, bah humbug. Vánoce mi vůbec nevadí. To chichotání ostatních zaměstnanců parku se dá přežít. Radostné žužlání vánočního masa našimi karnivorními svěřenci je potěšující. Býložravci se pasou o sto šest, a většinou mají do salátů přidány pestře zbarvené vitamínové kapsle. Vypadá to pak, jako by žrali malé vánoční stromečky. Zimní slunovrat se blíží a s ním i jeho oslava. Někteří zaměstnanci parku odjeli do svých domovů v různých částech světa slavit se svými kamarády nebo rodinami. To platí i o Oliverovi, Timovi a Charlesovi. Dokonce i Kory se rozhodla na krátký čas park opustit, a vrátit se domů do Austrálie. A tak jsem tu od středy tohoto týdne konečně králem já. Jsem opravdu césar. Po hrozně dlouhé době si připadám mezi všemi těmi pravěkými zvířaty jako... jako Santa. Jako praSanta. Jo, jsem praSanta!
PraSanta léčený v pArkhamu! Nejsem jen obdivuhodný césar vesmíru, toho nejlepšího v nejlepším nekonečnu, a nejsem jenom dokonalý Homo superior! Jsem král celého severního pólu, totiž tohoto ostrova, totiž tohoto tichomořského ostrova! Připadám si tu jako vedoucí výroby hraček v zamrzlém, věčně prosperujícím komunismu plnovousatého pána s červenou čepicí na hlavě! Hračky jsou naši dinosauři a jiná havěť, kterou sem Oliver za ta léta navozil, a praSanta, to jsem já! Jsem teď zase takový minisprávce. Pravda, Kory pověřila spravováním parku na dobu příštích tří týdnů, které stráví doma v Novém Jižním Walesu, někoho jiného, než mně... totiž veterinářku Catherine... což mimochodem vůbec nechápu, protože Catherine není tak dobrá, jako já... Dan Jameson je nejlepší. Ale to nevadí. V mé praSantovské hlavě vyléčené v pArkhamu jsem nejlepší já, já, já, jen já! Já král dinosauřího ostrova! Já vůdce! Huil Dun Jumesun! Huil hum fureva, fur he is da king of da park in da pasifik! Ehm... promiňte, trochu jsem ulétl... Nejspíše si půjdu dát prášky na hlavu. Vidím, že Dino támhle v kuchyni něco žvýká... není to krabička s mými antipsychotiky, že ne? U všech ukousnutých končetin za celou historii našeho zařízení, tohle budou kruté Vánoce! Jestli nebudu mít, jak ty divné stavy zahnat, možná se to tu čtyřiadvacátého všechno zbarví doruda! A nemyslím to tak, že by to byl ten věčně prosperující komunismus na severním pólu!
Danův vzkaz: Užijte si Vánoce, fanoušci moji! Jsem přesvědčený, že tento text, tento skvělý román, který jste právě dočetli, a který si zaslouží nominaci na Nobelovu cenu za literaturu, byl pro vás tím nejlepším vánočním dárkem ever! Mám 1500% důvěru, že to tak je. A nejen důvěru. Jsem si na 150 000% jistý, že to tak je! Mám 15 000 000% jistotu! Zato vy, pokud jste zlobili, nemáte ani 0,00001% jistotu, že dostanete pod stromeček něco jiného, než kus uhlí. To já, já dostanu něco víc. Vlezl jsem Oliverovi do domku potom, co odletěl do Británie, a našel jsem tam balíček pro mě, který si mám otevřít ráno pětadvacátého. Jsou v něm ponožky! Sice moc nevoní a je na nich bláto, ale pořád něco... Cože to říkáte? Že bych neměl předčasně otevírat dárky? Neslyším vás! Neslyším! Chí chí! Neslyším!
Co myslíte? Je dobře, že jsem Danovi poslal desítky tisíc českých korun za tento příspěvek? Uhh. Můžete mne o tom informovat skrze komentáře. Jinak nyní čekejte další dlouhou pauzu od Danových zápisků. Neříkám však, že se při nějaké zvláštní příležitosti - budu-li mít tedy peníze na jeho zaplacení - nevrátí v roce 2025. Vskutku to může nastat.
Žádné komentáře:
Okomentovat