Máme pátek třináctého! Nebojte, Jason Voorhees by vás dnes navštívit neměl, nenachází-li se ve všem okolí někdo lehce zmatený, mající ve svém osobním vlastnictví Jasonovu masku, a toužící ukončit váš život. Nemysleme však na takové edgy hrůzy (a mimochodem, nikdy jsem filmovou sérii Pátek třináctého neměl v oblibě). Prosinec se brzy zalomí, Vánoce se blíží, a v roce 2024 se dočkáte už jen dvou Obrázků týdne. Je tedy mou povinností snažit se takto ke sklonku roku o co nejlepší výběr! A tentokrát v mých očích zvítězilo toto malebné, zimní magií prostoupené dílo paleoartisty Draconose Takejiho. Vaše nová pracovní plocha na počítači? 😉
Popisek k obrázku: Mladý exemplář velkého dromaeosaurida druhu Imperobator antarcticus zhltává svou pozdní savčí hostinu za dlouhé polární noci a pozoruje přitom padající hvězdy. Smršť drobných meteoritů prolétá po noční obloze, které kraluje aurora australis, jižní polární záře, vzniklá v důsledku narušení zemské magnetosféry slunečním větrem vyslaným od hvězdy, díky níž na Zemi existuje život. Imperobator není ani jedním, ani druhým jevem nikterak vykolejen. Snad je rád, že po dlouhém hledání něčeho k snědku v této mírně lesnaté, trvale zasněžené a dlouhodobě zatemnělé krajině narazil na malého chlupáče, skrývajícího se ve sněhu. Možná ho odhalil právě díky světelným jevům na obloze, byť to není příliš pravděpodobné. Jako lovec přizpůsobený na přežití v podmínkách polární zimy je Imperobator vybaven dobrým nočním viděním. Chlupatou potvůrku možná viděl skotačit po sněhové pláni už ze vzdálenosti několika desítek metrů, z kraje nedalekého jehličnatého lesa. Ačkoliv je tento Imperobator nedospělým jedincem, je i tak co do velikosti impozantní. Na výšku má půldruhého metru a dosáhl již takřka třímetrové délky. Dospělí imperobatoři dorůstají výšky až dvou metrů, a mohou být dlouzí dvakrát tolik. Tento velký opeřenec se řadí k největším dromaeosauridům, kteří kdy žili, a patří do velikostní kategorie Deinonychus-Neuqenraptor. Peří mohlo tohoto dinosaura krásně zahřívat. Imperobator antarcticus byl formálně popsán v roce 2019 na základě neúplné levé zadní končetiny o délce pětačtyřiceti centimetrů, jež byla nalezena o šestnáct let dříve na Ostrově Jamese Rosse severovýchodně od Antarktického poloostrova. Tato scéna se odehrává v pozdní křídě před 70 miliony let.
Vraťme se nyní krátce k úvodnímu odstavci. Napsal jsem, že nás čekají už jen dva Obrázky týdne v roce 2024... byť pátky nás přece v rámci tohoto roku čekají ještě tři! Co to má tedy znamenat? 🤨 Dlouhodobí návštěvníci Blogorgonopsida možná tuší... Ano, v pátek 20. prosince, krátce před Vánoci, se projednou vrátí Správce dinosauřího parku! A bude to divočina.
V tuto chvíli to vypadá, že jsem již ukončil přidávání úryvků z dokumentární trilogie Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh (The Island: 1.8 Billion Years in the Making) na svůj blog; po kliknutí sem se můžete podívat na poslední klip zabývající se přínosem paleobotaniky ke studiu změny klimatu. Pomalu začínám dávat dohromady Vánoční dokumentární novinky. Také bych se ještě v tomto týdnu rád vrátil k na čas odloženému projektu Pravěcí netopýři, který běží už od začátku roku 2020, ale do kterého přibyl poslední příspěvek v listopadu loňského roku.
Vypadá to, že takového počasí, jaké si užívá Imperobator na tomto obrázku, se v příštím týdnu nedočkáme, ale kdo ví, třeba nějaký napadne na Vánoce. O tom též možná více v blízké době na tomto blogu...
takové lidi jak milei na potkání nezdravit děti xdddd
OdpovědětVymazat