Ve Forgotten Bloodlines: Agate se ukáže Bathornis!

Jste-li paleomediálně uvědomělí, pak se už v tuto chvíli nejspíše nemůžete dočkat vydání animovaného dokumentu Forgotten Bloodlines: Agate o miocénní Nebrasce, které se chystá na rok 2025. Bude jej vyprávět britský televizní přírodovědec Nigel Marven, který minulou středu oslavil své 64. narozeniny, a vrátí nás o 20 milionů let zpět do nesmírně zajímavého severoamerického ekosystému, v němž vládla krutá prasata a nosorožci bez rohů. Tvůrci trilogie patnáctiminutových vhledů do prehistorické Nebrasky čas od času odhalí, jakého zvířete se v jejich počinu dočkáme. V polovině října jsem vás upozornil na jimi oznámené obsazení hvězdy jménem Alligator mcgrewi, vymodelované Jonathanem Harrisem. A včera, 2. prosince, tým vedený Maxem Bellomiem odhalil podobu jistého opeřence, který bude mít ve Forgotten Bloodlines: Agate též svou roli, a jehož pro dokument vytvořil Jacob O'Neill. Jde o "vysokého ptáka", bratránka děsoptáků z čeledi Phorusrhacidae a dnešních seriem, známého jako Bathornis. Tento zástupce jihoamerického ptačího řádu Cariamiformes vydržel jako rod nějakých 17 milionů let; žil před 37 až 20 miliony roky. Popsána byla řada druhů, z nichž některé měly na výšku jen 60 centimetrů, jiné zase 2 metry. Z Nebrasky jsou známy tři druhy, B. veredus, B. geographicus a B. fricki; první jmenovaný žil v eocénu a oligocénu, druhý ve svrchním oligocénu, a konečně třetí v miocénu, a právě jeho v nadšeně očekávaném nezávislém dokumentu uvidíme.

Bratránek strašlivého phorusrhaca, Bathornis. I on zazáří ve Forgotten Bloodlines: Agate. Obrázek z oficiálního webu projektu

Jaká zvířata bude Bathornis terorizovat? Zaútočí snad na mládě syndyocerase, sudokopytníka s podivnými výrůstky na čenichu? Vrhne se do skupiny stenomylů, po nichž - jak víme z oficiální ukázky vydané v listopadu 2022 - půjde i hlavní dravá hvězda dokumentu, entelodont Daeodon? Můžeme se dohadovat, spekulovat, vytvářet si v hlavách scény, které nakonec neuvidíme... Jen Max Bellomio a spolutvůrci dokumentu vědí, do jaké role byl Bathornis obsazen. Řeknu vám však jedno, jsem z toho obsazení hrozně rád. Vždy je skvělé vidět nový talent. Není třeba obsazovat stále ty stejné herce. Což byl Didelphodon hvězdou před uvedení závěrečného dílu origiální série Putování s dinosaury? Což byl před uvedením Prehistorické planety Qianzhosaurus dobře prodávajícím jménem? Kolik lidí znalo ambuloceta před jeho televizním debutem v úvodní epizodě Putování s pravěkými zvířaty, a kolik dnes prohlašuje jeho jméno, naplněno fascinací z raných kytovců? Troufám si tvrdit, že nepřeháním, když uvedu, že Bathornis bude stejně jako oni brzy tím tzv. household name. A bude mít nemálo fanoušků.

Těšíte se na bathornise ve Forgotten Bloodlines: Agate? A pokud jste tak ještě neučinili, zvážíte poslat tvůrcům nějaký ten finanční dar na dokončení projektu?

Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh - Irští dinosauři

Irští dinosauři. Neptačí dinosauři jsou tématem, které nikoho alespoň trochu zvídavého nikdy neomrzí. Irsko má jejich fosilních pozůstatků po málu, není to ale tak, že by je zcela postrádalo. Většina irských fosilií živočichů a rostlin z mezozoika pochází ze severovýchodní části ostrova, z území Severního Irska, kde se zachovaly v horninách pokrytých bazaltovou lávou, jež je chránila před erozí. Liz Bonnin se na severoirské verzi Jurského pobřeží (známé lokality v jižní Anglii) setkává s doktorem Mikem Simmsem, hlavním kurátorem přírodních věd v National Museums NI. Fosilie si zamiloval ve svých šesti, kdy našel na zahradě "kameny se vzory", a jeho otec mu vysvětlil, co byly doopravdy zač. Tento pobřežní pás nese stopy po přechodu z triasu do jury; horniny se zde mění ze světle zelených a šedých na mnohem tmavěji zbarvené. Atlantský oceán se tehdy začínal rozevírat, superkontinent Pangaea zanikal, a 76 % oceánských i suchozemských druhů zaniklo při velkém vymírání, jež v důsledku těchto změn postihlo planetární ekosystémy. Jurské horniny na těchto březích reprezentují jakési písčité sedimenty s ulitami měkkýšů, na nichž se nahromadilo bahno, díky čemuž se tyto ulity dobře zachovaly. Dr. Simms nám ukáže fosilii amonita, oblíbence sběratelů zkamenělin. Říká o nich, že byli "přírodními ponorkami". Dále si na natáčení přinesl dvě dinosauří fosilie z muzejních sbírek. Nejprve nám představí fragment z kostry spodnojurského masožravého neotheropoda Sarcosaurus woodi, který byl nalezen v lokalitě Islandmagee. Nalezl jej učitel Roger Byrne, nebyl však nálezem tolik překvapen, neboť o několik let dříve našel na stejné pláži pozůstatek herbivorního thyreophora druhu Scelidosaurus harrisonii. Byrne mezi lety 1980 a 2000 nalezl celkem tři fosilie sarcosaura. Tyto vzácné nálezy poskytují tolik potřebný pohled do jurské historie Irska. Kdo ví, jaká další zvířata před nějakými 195 miliony let na území pozdějšího ostrova žila. Dr. Simms připomíná, že nemusíte být odborníkem na to, abyste hledali fosilie dávno vyhynulých druhů, a že některé z nejlepších fosilií ve sbírkách National Museums NI, třeba lebky ichtyosaurů, byly nalezeny náhodou. Důvod, proč je severovýchod Irska k hledání druhohorních zkamenělin vhodný, je ten, že tato část ostrova byla před více 100 miliony let zemskými pohyby poněkud nakloněna, a následná mořská eroze pobřeží vyhladila, takže je na něm přechod mezi triasem a jurou dobře patrný. 

Klip ze třetí epizody, Život (Life), z trilogie Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh (The Island: 1.8 Billion Years in the Making), který měl premiéru na podzim 2022 na britské BBC a irské RTÉ.

Random Bird #31: Štítonos světlezobý

Vědecký název: Chionis albus,

Rozšíření: Antarktida a okolní ostrovy (Jižní Orkneje, Jižní Georgie),

Velikost: délka 34 až 41 cm, rozpětí křídel 75 až 80 cm, hmotnost 460 ažv 780 g.

Štítonos světlezobý je ptákem dobře známým z přírodovědných dokumentárních filmů o Antarktidě a subantarktických ostrovech, byť mu v nich ne vždy bývá věnován dostatek prostoru. Tento sněhobílý teropod z řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes) je vlastně jedním ze dvou druhů rodu Chionis, přičemž jeho bratránek, štítonos černozobý (Ch. minor), který je doma na subantarktických ostrovech jižní části Indického oceánu, je od něj snadno rozlišitelný díky tmavě zbarvenému zobáku. Štítonos světlezobý má na obličeji obnaženou růžovou kůži, jež je pokryta bradavčitými výrůstky (mláďata jich mají obvykle méně, než dospělci). Často je k zastižení v koloniích ploutvonožců, kupříkladu rypoušů sloních, při pátrání po potravě. Podle výsledků výzkumu Marca Favera publikovaných roku 1996 v Journal of Field Ornithology tráví tento pták 86 % dne hledáním potravy, a pouhých 14 % dne odpočinkem a dalším chováním. Štítonosi jsou všežraví, často požírají mršiny, kradou ukořistěnou potravu jiným ptákům, vykrádají vejce či ptáčata z hnízd jiných druhů, a v přítomnosti lidí se neštítí konzumovat ani lidské exkrementy. Wayne Lynch v publikaci The Scoop on Poop z roku 2001 uvádí, že tito ptáci pojídají i šestiostné tasemnice obalené výkaly tučňáků. Jedná se o skutečné generalisty, kteří zkrátka zkonzumují vše, co se dá, a z čeho získají třeba jen malé množství živin. Štítonosi světlezobí žijící přes léto na Antarktickém poloostrově migrují na zimní období do Patagonie, na Ohňovou zemi (Tierra del Fuego) nebo alespoň na Malvíny, aby unikli krutým mrazům jihu. Umějí velice dobře létat; zdání, že jsou to takoví "antarktičtí baculatí holubi" opravdu klame, překonávají při svých sezónních taženích velké vzdálenosti (jedním letem mohou uletět stovky kilometrů). Samice jsou trochu menší, než samci. Jde o poměrně sociálního ptáka, během období rozmnožování však své druhy poněkud ignoruje. Při něm naklade samice dvě až tři vejce, ze kterých se za 28 až 32 dnů vylíhnou ptáčata, o ta se rodiče starají dalších 50 až 60 dnů, a ve věku devíti týdnů se pak potomci naučí létat. Štítonos světlezobý je pro některé jen "špinavým" ptákem Antarktidy a jejího jihoatlantského okolí, je však očividně úspěšný a podle dostupných dat není ani nějak výrazně ohrožen.

Zdroj obrázku:

"OCEAN MEMORIES" Memorial Library

Zdroje informací:

Wikipedia

Oiseaux-Birds