Máme tu poslední část Správce dinosauřího parku letošního léta! Musím přiznat, že po vášnivé diskusi s Danem Jamesonem jsem se zdráhal ji sem dnes přidat. Jak minule vyplynulo z Danovy pošty, náš přítel z Tedova ostrova je nespokojený, že mu údajně za tyto zápisky dostatečně neplatím. To vůbec není pravda, dávám mu, co si zaslouží, a nejsem žádný miliardář! Máte-li Dana alespoň trochu rádi, přesvědčte mě, proč bych mu měl prodlužovat kontrakt... Každopádně dost už formalit! Vrhněme se zpět do Dinosauřího parku!
Rvačka Ceratosaurů, přesun dinosauřích otroků a soudní řízení
Dnes ráno jsem se probudil v letadle. Neměl jsem ani ponětí, co jsem tam dělal, a začal jsem hysterčit. Letadlo se tak zvláštně naklonilo, a já se začal strašně bát. Nějací chlápci na mě pořád ukazovali pistolemi a samopaly, ale nic mi neříkali. Pak se najednou objevil takový obrovský chlápek s masivními svaly a maskou na obličeji. Začal jsem brečet strachy, když jsem ho uviděl. Byl tak děsivý, a tak silný. Dokázal jsem si představit, že mi jediným pohybem rukou utrhne hlavu. Řekl mi, že se jmenuje Bane, a že... Promiňte, to mám z Temný rytíř povstal. Nedávno jsem se na to totiž znovu díval... Poslední týden v Dinosauřím parku byl divoký. Stalo se toho strašně moc. V sobotu jsem zase vyklízel výběh Othnielií, a přesvědčil jsem se o neskutečné řídkosti jejich trusu, v neděli jsem musel krmit Coelophysise, který se začal dávit, protože to maso bylo nahnilé, v pondělí jsem uklízel výběh Macrauchenií, které ho taky hezky zanesly, v úterý jsem po dlouhé době znovu spadl do akvária, tentokrát s žralokem Hybodem, a jen těsně předtím, než zklapl čelisti, jsem se vysápal ven (a sám, protože mě nikdo při krmení nehodlá doprovázet, že prý jsem otravný), ve středu mě do hrudníku pokrytého neprůstřelnou vestou klovl Pteranodon, ve čtvrtek jsem byl mimo ostrov, ale k tomu se ještě dostanu, a dnes ráno jsem zjistil, že jsem si omylem nenastavil budík, a probudil jsem se v jedenáct ráno! Vlastně už skoro dopoledne. Po obědě, který byl mou snídaní, jsem zašel k mému dobrému kamarádovi Rayovi, jenž je naším holičem. Nějakou hučící mašinou mi jezdil po hlavě, a řízl mě s ní do krku. Řval jsem na něj, co si to jako dovoluje, že jsem mu nedovolil, aby mi odebíral krev, a on se hrozně omlouval, že prý se zamyslel, a já na něj řval, na co jako myslel, a on odpověděl, že myslel na to, co bylo na obědě, a že prý mě tam viděl, a já se rozčiloval, že nedělá dobře svou práci, a vůbec! Proč se o tom rozepisuju?! S přesunem zvířat z Clarkova neboli Puškovova nelegálního dinosauřího parku byla spousta problémů. Do toho musel náš přítel Oliver řešit potíže s Ceratosaury, kteří byli minulý týden z parku převezeni na Isle of Die. Ten nemocný jedinec, o kterém jsem minulý týden psal, byl skoro sežrán. Ceratosauři vážně jsou kanibalové. Oliver a Linda přiletěli na ostrov s novými fláky masa právě včas. Skupinka masožravců už byla pořádně vyhladovělá, a zcela náhle, bez varování, se vrhla na toho slabého, nemocného jedince. Začali do něj vrážet hlavami, a jeden z Ceratosaurů mu čelistmi stiskl přední končetinu, a prudce trhl. Chudák onemocnělý Ceratosaurus bolestně řval, dokud Oliver a Linda střelbou z raketových pistolí ty krvežíznivé nezbedy nevychované neodlákali. Linda musela zraněného Ceratosaura znovu uspat. Oliver se postaral o to, aby byl hladovým Ceratosaurům okamžitě předán flák masa. Jenže oni se rvali dál. Přetahovali se o něj, a vzájemně na sebe doráželi, asi jako když Oliver občas doráží na mě. Taky mám pocit, že jeho vtípky jednou dojdou tam, že mi chramstne po ruce, a utrhne mi ji, a bude se chichotat, zatímco budu plakat a vzpomínat na svou milovanou ručku. Ehm... Ve skupině nedocházelo k nějakému kanibalismu, když byl nemocný Ceratosaurus odvlečen. Možná, že se ho prostě chtěli zbavit. To ale nedává smysl, takové hrozné věci přece dělají jen lidé, totiž zbavovat se ostatních lidí jen proto, že existují. Ne, musel to být kanibalismus, museli mít hlad, a rozhodli se jít po jedinci, který se ve svém stavu nedokázal proti přesile ubránit. Nemocný Ceratosaurus byl zachráněn, ale byl přenesen na Tedův ostrov. Od úterka žije v parku. Jeho stav se lepší, a zdá se, že je radši sám než se skupinou. Samotářský život zřejmě bude muset žít do konce života. Když mě Oliver navštívil při dokončování mé práce v Macraucheniím výběhu, a vysvětlil mi, že přivezl nového masožravého dinosaura, a že prý je tak šest metrů dlouhý, začal jsem vykřikovat, že to zase někdo odnese, a máchal jsem vidlemi s hnojem ve vzduchu, až kousek dopadl Oliverovi do obličeje, a nakonec jsme se tomu zasmáli, ale říkám vám, děsí mě, že tu máme dalšího masožrouta. Jestli tu do někoho kousne, ať si mě Oliver nepřeje! Oliver naštěstí ještě kanibal není, takže kousanců od něj se bát nemusím. Přesun dinosaurů z Puškovova parku na Isle of Die pokračoval v úterý. Během toho dne několik helikoptér přeneslo celé stádo Parasaurolophů do jejich původní domoviny. Co se cejchů týče, neměli by podle Lindy zvířatům působit nějaké potíže. Cejchování přežili, kůže se zhojila, žádný z Parasaurolophů nekulhá, takže je vše v pořádku. Přesunu těchto působivých kachnozobých dinosaurů se účastnil i Tim, a jakmile byla práce hotova, a hadrosauři vypuštěni na planiny na severu Isle of Die, porozhlédl se spolu s Oliverem po nějakém novém přírůstku do našeho parku. Nevěřili byste, co spolu našli. Tim prý na kraji lesa uviděl v hlíně cosi zdánlivě podobného obří žížale. Skočil po tom, bezhlavě, nepřemýšleje, že by ho to třeba mohlo zabít, a po hmatu poznal, že se jednalo o šupinatého plaza. Chytil ho dříve, než ten tvor stačil sklouznout zpátky do hlíny. Oliver ho hned identifikoval, prý se jmenuje Hyporhina, a je to dvouplaz z eocénu, z doby před 40 až 30 miliony let, prehistorický příbuzný mexické dvojnožky dvoupóré. Najednou se Tim a Oliver vrátili do svých dětských let, a aniž by to řekli ostatním, potulovali se po okolí, a sbírali víc těch plazů, až nakonec skončili se čtyřmi dospělými jedinci. Nedokázali určit jejich pohlaví, ale doufali, že se třeba spřátelí a časem dají vzniknout nové generaci. Byl jsem tam, když je vypouštěli do terária v parku, v úterý večer. Konečně nějaká roztomilá, neškodná zvířátka, která ani po většinu dne nejsou vidět, protože se hrabou v půdě, a čas od času jen sežerou švába. Když je řeč o švábech, Clarkův a Puškovův park jich prý byl plný. Linda vkročila do kuchyně, kde připravovali krmení jak pro dinosaury, tak pro lidské zaměstnance v parku, a našla tam prý minimálně pět set švábů mezi sklenicemi piva a v zásobách zeleniny. A víte, co udělal Oliver, když mu to řekla? Nic! Nic neudělal! Kdybych mu to řekl já, hned mi do té kuchyně utíkal, chytal šváby a pak mi je dával na ramena nebo za límec! Ale z Lindy si prostě srandu nedělá! Kdybyste věděli, jak nahlas teď funím. Proč se jako malý kluk chová jen ke mně?! Ve středu ještě Oliver přivezl ty dva Dromiceiomimy z Puškovova parku. Chce, abychom se tu o ně s láskou starali... Jako bychom už teď neměli na starost dost dinosaurů! Nepřivezl náhodou za poslední týden hned tři druhy? Asi budu muset zase najmout víc pracovníků, jinak na ně nestačíme...
Včera, ve čtvrtek sedmadvacátého srpna roku devatenáct set dvacet... Ehm, promiňte, žiju o sto let zpátky... Tak tedy včera jsem byl v USA, ve Washingtonu D. C., kde probíhal soud s L. C. Clarkem, velkým zrádcem, a plážovým povalečem. Prý ho z jeho chatky na pobřeží Chile vytáhla americká armáda ve spolupráci s peruánským letectvem a bývalým teroristou z Afghánistánu, který jakožto špión hrál amerického bankéře, jenž Clarkovi nabídl cestu do Států za dalším výdělkem, což byl samozřejmě pouze trik, jak ho z Chile vylákat. Clark si u soudu nasadil černé brýle, a já také. Zatímco soudce četl dokument, napsaný Oliverem a Lindou, popisující strašné podmínky, v nichž byli dinosauři v parku nedaleko Tuvalu chováni, a jak otřesně byli na Isle of Die odchytáváni našimi starými nepřáteli Scrappery, hleděl jsem v černých brýlích na Clarka, pohyboval hlavou dopředu a dozadu, a pleskal jsem se po tvářích, čímž jsem ho neustále provokoval. Taky jsem si drbal uši a nos, uhlazoval obočí, a dělal na něj všelijaké grimasy do té doby, než mi soudce řekl, ať toho nechám, že prý jednám neprofesionálně, a já se urazil. Až v tu chvíli jsem si všiml, že Clark se na mě vlastně vůbec nedíval. Nekoukl na mě ani jednou. Kdybych poznal, kam ty jeho ďábelské oči za černými brýlemi směřovaly, a hlavně, že nebyly upnuté na mě, ale na něco jiného, nikdy bych ty opičky nedělal! Celé soudní řízení bylo nudné, dokonce jsem na něm usnul, a zdálo se mi o čokoládové zmrzlině s pistáciovým vrškem a oříšky, doplněné o lahodný oplatek a červené bobule na spodku kornoutku, po jejichž snězení se člověk cítil úžasně, a viděl všelijaké barevné úkazy, portály do jiných světů, slyšel hlasy, které mu říkaly, co měl dělat a tak dále... Vzbudil mě až Puškovův křik. Se svým silným ruským přízvukem se bránil všem nařčením, a řval na soudce, že prý vůbec nechybil, že dinosauři nebyli v jeho parku chováni nelegálně, a nakonec vypustil do ovzduší fakt, že o žádných Ochráncích pravěké zvěře vůbec nevěděl, a netušil nic o tom, že zvířata na Isle of Die jsou všechna klasifikována jako kriticky ohrožená, a že jedinými lidmi, kteří je mohou přesouvat z místa na místo, jsou buď Ochránci nebo lidé z našeho parku. Charles, jenž byl u soudu též přítomen, mu dokonce ukázal oficiální povolení, které náš park má. Byla to prostě komedie, a já se při některých výstupech obžalovaných tak řehtal, že jsem si skoro umlátil koleno (to jak jsem do něj v hysterickém smíchu pořád práskal, víte). Clark vystoupil jen na chvíli, chránil své zájmy, řekl, že nás nechtěl naštvat, a že jsme s tím neměli mít co do činění, a to bylo tak vše. Soud samozřejmě prohrál. Po skončení toho divadelního představení si ho Oliver a Charles odchytli před budovou, a dokonce ho pozvali na skleničku. Clark jim sdělil, že hodlal vybudovat nový park, který by se otevřel veřejnosti, a ze kterého by měl neustálý profit. Mrzelo ho prý, že náš park byl uzavřen, a že je z něj pouhá rezervace. Nevím, jestli si na to vzpomínáte, ale před několika lety se Dinosauří park opravdu otevřel návštěvníkům, jenže ne na moc dlouho, a navíc tam došlo k pár úmrtím z řad turistů. Nevím, co si Clark myslel. Chtěl další park, ve kterém by všechno dopadlo ještě hůř? Sám úplně nevěděl o metodách odchytu, jež Scrappeři používali, nebo o těsných klecích a špatně postavených výbězích, jež byla dílem Puškova a jeho "odborného" týmu. Se mnou se Clark po soudním řízení nechtěl bavit. Něco jsem na něj vykřikoval, než mě Charles a Oliver odvedli, a nadávali mi, že v ulicích Washingtonu nemůžu vykřikovat jako nějaký propuštěnec z psychiatrické léčebny. Byl jsem uražený od ucha k uchu, od paty po nosní dírky. Říct mi něco takového je tedy vrchol! Když tento zápisek nyní píši ve svém skromném příbytku, a Dino mi leží u nohou, přemýšlím, že na Tedově ostrově asi zůstanu na zbytek života. Civilizace už mi nesvědčí. Stal se ze mě nezvladatelný, pořád vykřikující domorodec oblečený ve špinavém khaki úboru. Vrtat se lopatou a vidlemi v hnoji vyprodukovaném našimi chovanci nebo mít ruce od syrového masa, smradlavých ryb nebo páchnoucího salátu mi přirostlo k srdci víc, než svět civilizovaných lidí, kteří jen sní o penězích, hezkých vilách na písečných plážích a příjemné voňavce. Zdivočel jsem ve světě plném dinosaurů.
Danova pošta: Bylo mi potěšením Vás během
posledních šesti týdnů informovat o dění na Tedově ostrově i v jeho okolí.
Uznávám, že jsem občas trochu blouznil, a vyprávěl vám samé nesmysly, ale co
byste chtěli, když vás každý den ráno budí řev masožravců a napadených,
krvácejících zaměstnanců? To člověka úplně změní, a navždy. Ten konec nebyl
vtip - opravdu se ze mě stal divoký člověk. Možná, že až se moje zápisky zase
vrátí, a já věřím, že ano, povím vám, že jsem přestal mluvit a místo toho budu
s ostatními lidmi komunikovat dinosauřím bučením. Má budoucnost v parku je
velice světlá. Charles mi umožní být správcem ještě hodně dlouho, pokud tedy
neprovedu nějakou šílenost... Slibuji vám, že se pokusím vyjednat nový kontrakt
s autorem tohoto webu, abych se zase mohl na krátkou dobu vrátit, a svým
hysterickým, dětinským humorem povznést vaše srdce. Do té doby se s vámi
loučím. A sláva Dinosauřímu parku!
Nebude-li po mě Dan chtít více peněz, které mu zkrátka nemohu dát, pak věřte, že Správce dinosauřího parku se určitě vrátí... První pátek v září se však na Blogorgonopsid vrátí Obrázky týdne! A zítra skončí 4. série Lovců kryptidů!
Žádné komentáře:
Okomentovat