V minulé kapitole utržili Lovci kryptidů těžkou ztrátu. Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli a Roger Neill zemřeli při krvavé bitvě s vojáky Shai'ri ve skladu zbraní nedaleko anglického New Miltonu. Zbývají tedy již pouze Pauline Jetkinsová, Dean Owen a Pierre Leroy, doprovázení Tatzem. Cryptid Swift, který týdny před svou smrtí Alessandro Velázquez ve své tvrzi napojil energií, byl oslaben dvěma letouny Shai'ri, řízenými vylepšenými lidskými zabijáky. Čas odtikává, a situace se zhoršuje. Lovců kryptidů ubývá, nemají úkryt, jejich letoun už nefunguje jako dříve, a navíc mají zastavit takřka nezničitelného Clauda Ngoye před rozšířením smrtelného viru po celé planetě. Deanův plán, podle něhož by mohli invazi Shai'ri předejít změnou minulosti, provést nemohou, neboť nemají Briddimský drahokam k dodání energie Brickellově stroji času, a tedy k otevření multiverzního portálu... Vědí, jaká budoucnost naši planetu čeká. Temný svět, ze kterého Dean přišel, se stává realitou. Možná, že běh dějin se nedá změnit. Možná, že ta strašná apokalypsa přece jen měla lidstvo potkat...
LOVCI KRYPTIDŮ 4: PAŘÁTY STÍNU, ČÁST PRVNÍ:
Kdysi zelená políčka se změnila v neúrodnou pustinu. Na kdysi hlučných silnicích zavládlo ticho. Tam, kde se dříve proháněly děti, hrály si venku, kopaly s míči a představovaly si, čím se jednoho dne stanou, ležely stovky a stovky mrtvol. Obloha, za klidných časů průzračně modrá, byla nyní pokryta černými mračny. Špinavý prach se zvedal ze země, znečišťoval atmosféru, a vytvářel hustá, nepěkná oblaka. Anglie se změnila. Nebylo to tak dávno, co si většina lidí v této části světa žila relativně poklidné životy, naplněné jen těmi obyčejnými starostmi, spjatými se zaměstnáním a s nedostatkem volného času. Teď se v ruinách malebných vesnických domků procházeli mimozemšťané s trubicovitými puškami, rozbíjeli dřevěné skrýše a vraždili každého, kdo před nimi utíkal. Malé děti odchytávali, přenášeli do svých vesmírných plavidel, a přemisťovali jejich mozky do těl dospělých, aby z nich učinili chladnokrevné zabijáky, zbavené emocí. Ruinami lidského světa se již neozýval ani nářek zraněných obětí. Nikdo se nechtěl nechat najít Shai'ri, kteří postupně dobývali Zemi. A s každým dnem jejich vliv rostl. Celý svět ztichl. Lidské armády byly poraženy, a jediná válka, ke které stále docházelo, byla ta mezi mimozemšťany a vyspělými roboty. Sotva to byla válka mezi mimozemšťany a lidským druhem. Cryptid Swift prolétal nad mílemi spálené půdy, zbavené trávy, keřů a stromů. Kde se pod letounem objevila řeka, byla zanesena špínou. Každé jezírko bylo zčernalé, jeho voda nebyla pitná, a plavalo v něm několik umrlců. Pauline na tu spoušť hleděla s velkým smutkem. Takový přeci svět nikdy neměl být. Tatz byl neklidný, přisápán k Pierrovi, celý se třásl, vnímaje a vstřebávaje neklid svých lidských přátel. Dean seděl za kniplem, a z předního okna letounu vyhlížel do dálky. Jeho oči strnuly na mračnech, jež jim připadala nehybná. Toto byl svět velmi podobný tomu, ze kterého Dean přicestoval. Lítost se ztráty Akihika, Rogera a Fahada byla nekonečná, a sužovala poslední členy týmu natolik, že byli zcela vyčerpáni. Letoun byl obalen kotoučem lítostných, zničujících myšlenek, plných pochybů a nejistoty. Minuty ubíhaly, a nikdo nic neříkal. Nakonec však ticho přerušil Deanův hlas. Musel svým přátelům sdělit něco velmi důležitého. "Byl jsem nucen zpomalit," pronesl pomalu, "letoun má už jen 29 % energie." Pierre poskočil na sedadle. "Cože?!" vykřikl překvapeně, jemně položil Tatze na podlahu, a přiběhl za Deanem. "Ta zařízení, která na povrch Cryptid Swiftu letouny Shai'ri připnuly, vyčerpala víc energie, než by sis dokázal představit. Systém letounu úplně narušila. Nebude to trvat dlouho, a Cryptid Swift odejde úplně," informoval ho Dean. Pierre nervózně vydechl. "Tak to abychom Ngoye našli co nejdříve," řekl se značným zoufalstvím v hlase. Nato si prohlédl ovládací panel. "A telepatická korunka tu není," odfrkl, "to snad není pravda." "Roger si jí vzal," řekla potichu Pauline, a vstala, "ale já ji vytáhla z kapsy v jeho uniformě, než jsme ze skladu odešli." Podala korunku Pierrovi. "Možná doufal, že ji použijeme při cestě ke skladu, a pak na ní v boji úplně zapomněl," dodala. Pierre na telepatické zařízení chvíli hleděl, a nic neříkal. Dean se na něj otočil. "Udělám to já, Pierre. Tys už měl s Ngoyovou myslí až příliš špatné zkušenosti. A upřímně... nebylo by drobré, kdyby ses znovu stresoval," pronesl svému příteli. Jeho zrak se zaměřil na zelenající žíly v Pierrových rukou. Jen nervozita z dalšího vyčerpávajícího telepatického zážitku vyvolávala v Pierrovi vztek, který poháněl monstrum, jež dříve dokázal kontrolovat. Trhl sebou, a vrazil korunku Deanovi do nachystané dlaně. Pak si sedl na sedadlo v zadní části letounu, natáhl nohy, a začal zhluboka dýchat. Pauline popadla kabel, napojila ho na telepatický přístroj, a nasadila ho svému synu na hlavu. Ten poručil bezpečnostnímu systému, aby našel myšlenkový vzor Clauda Ngoye, a vypátral ho. Energie letounu počala klesat. Z 29 % se během třiceti vteřin snížila na 20 %. Pauline vykulila oči hrůzou. Mezitím se Dean soustředil. Netrvalo dlouho, a vkročil do Ngoyovy mysli. Poslední z Rapanai, chovající k lidstvu nepopsatelnou nenávist, se již nenacházel daleko. Na rozdíl od Pierra se Dean nenechal stáhnout do bažiny emočního nepořádku, který Ngoye ovládal, pouze ho lokalizoval, a pak si korunku sundal. "Je na východ od Londýna. Virus zřejmě hodlá rozšířit z okolí hlavního města," pronesl Dean. "Proč zrovna odtamtud?" zeptala se Pauline. Dean neodpověděl, jen si přečetl informaci o energii letounu. Podle systému zbývalo Cryptid Swiftu jen 7 % energie. Dean okamžitě zpomalil. "Proč by Ngoy zamířil zrovna sem? Mohl přece virus rozšířit z jiné části světa? Jaký důvod k tomu má?" ptala se sama sebe neustále Pauline. "Mami, obávám se, že budeme muset brzy přistát," řekl Dean. "To je mi jasné," odpověděla Pauline, "budeme se muset s Cryptid Swiftem rozloučit." Letoun pomalu přistál asi deset kilometrů od hranice západního Londýna. Pierre přejel očima po palubě, a promluvil k Pauline: "Pamatuješ, jak jsme s ním letěli poprvé? Byla to ta mise do Nepálu, ta, při které ses skamarádila s Yettim." "Byl to ten nejlepší letoun, který jsme kdy měli," pronesla Pauline s trochou nostalgie. "Jo, ze dvou," zasmál se Pierre. Zvedl ze země stroj času, a vynesl ho ven. Před letounem ukázal Dean svým přátelům telepatickou korunku, a zasunul ji do kapsy ve své uniformě. Hodil na záda batoh s veškerým potřebným vybavením, včetně zbraní a pyrotechniky, a pomalu se dal do pohybu. Pauline nesla jen velmi lehký batůžek, nemohla se příliš namáhat. Jakýkoliv pochod s ní musel být pomalý. Narození malého Deana se blížilo, a Pauline byla kvůli němu zranitelnější než její dva kolegové. Pierre nesl v batohu na zádech Tatze, a kráčel vedle Pauline. Ještě naposledy se na Cryptid Swift otočili. "Mrzí mě, že ho tu musíme takhle nechat," prohlásil Pierre, "bez něj už z Británie neodletíme. Tohle je naše poslední destinace, Pauline." "Já vím, Pierre," řekla hořce Pauline, "já vím." Po několika desítkách minut pochodu, při němž se jim z dálky naskýtal pohled na poničený západní Londýn, ztichlý jako pustina za ním, zastavil nakonec Dean u malého skalního výstupku, a sedl si na hlínu. Pauline si také trochu odpočala, zatímco Pierre prohlížel okolí, a dával pozor na potenciální útočníky. Dean působil zasmušile. Občas vypadal rozhodně, jindy zase, že to už vzdával. "Deane, jsi v pořádku? Působíš... strhaně," řekla mu Pauline. Dean zvedl obočí, a pohnul rty. "Necítím se nejlépe," odpověděl. "Vyčítáš si toho příliš mnoho. Podívej, teď máme šanci zabránit Ngoyovi v rozšíření té nemoci. Nemůžeme se dál zaměřovat na minulost. Asi už ji prostě nemůžeme změnit... Ale pořád je tu šance udělat něco pro lidstvo, a zabránit tomu, aby tolik trpělo," řekla mu Pauline. Dean se na chvíli odmlčel, a pohlížel na temnou oblohu. "Vydal jsem se zpět v čase, abych zabránil temné budoucnosti, ve které jsem vyrostl. Doufal jsem, že uspěji... ale nyní... nyní o tom pochybuji. Bojím se, že lidstvo už nemá naději." Nevěřícně zakýval hlavou. "Když vidím, proti čemu stojíme... někteří se nás snaží zničit, protože náš svět potřebují ke svému přežití... jiní nás chtějí vyhubit, protože nás nenávidí... a ti, kteří nás chrání, mají jen zájem o moc nad celým světem. A Lovci kryptidů jsou bezbranní." S viditelným smutkem v tváři vstal, a odvrátil se od Pauline, pohlížeje na poničený Londýn. Zdemolované a spálené budovy mu tolik připomínaly hrůzný svět, který mu byl po prvních devatenáct let života domovem. Začínalo to právě teď. Dean vůbec ničemu nezabránil, a to jej znepokojovalo. "Temná budoucnost přichází... obávám se, že ani já ji nedokáži zvrátit."
"Neztrácej naději, Deane. Když zastavíme Ngoye..." řekla Pauline, načež se Dean rozohnil. "Jak ho zastavíme?!" vykřikl, a otočil se zpět na svou matku. "Ty tomu nevěříš? Nevěříš, že ho porazíme? Že lidstvu pomůžeme?" "Porazili jste ho snad někdy v minulosti?" Pauline se podívala do země. Přemýšlela, co odpovědět. "Jít po Ngoyovi je to jediné, co nám zbývá. Společně nás napadlo najít ho, zapálit ho a vzít mu do proklaté zařízení. Jenže tři naši přátelé kvůli tomuhle plánu zaplatili životy, a to jsme se s Ngoyem ještě ani nesetkali. Všechno jde z kopce!" mluvil rozvášněně Dean. Takto neklidného a naštvaného ho ještě Pauline neviděla. "Věřil jsem v to všechno do té doby, než začali všichni umírat, jeden za druhým. Lidi ve Velázquezově tvrzi, pak členové tohoto týmu... Minulost změnit nejde, a zastavit Ngoye, to je přímo nadlidský úkol," dodal Dean, a zakryl si rukama obličej. Cítil se více bezmocný, než kdykoliv předtím. "No, já jsem tak trošku nadslidský," prohodil Pierre, "takže bych pořád doufal, že něco uděláme. Jakkoliv malý přínos můžeme mít pro lidstvo... Musíme se dál snažit, kámo. Dotáhli jsme to takhle daleko. Spousta z nás zemřela, a to je strašný. Žere mi to srdce. Ale boj pořád neskončil." "Snězme si pár tyčinek, a půjdeme dál," rozhodla Pauline. Vytáhla z Deanova batohu tři tyčinky, jednu z nich podala svému synovi, druhou Pierrovi. Pro Tatze otevřela konzervu s masem, všechno mu ale nedala, protože potravin pro něj měli nejméně. "Kdybychom teoreticky Ngoye porazili," řekl po jídle Pierre, když se ostatní zvedali, "co bude potom?" Dean neodpovídal. "To vymyslíme," odpověděla mu Pauline, "a o Deana se neboj, dostane se z toho." "Popravdě, Pauline, tím si nejsem jistý. Mám takový pocit, že i já jenom blábolím nesmysly, když říkám, že boj pořád neskončil. Živ se nadějí, jak chceš, ten kluk to chápe správně. Řek jsem to jen proto, abych ho trošku podpořil. Konec přišel, Pauline. Co mě se týká, tak jsme asi prohráli," řekl Pierre, a dal se do kroku. Pochod pustinou se stával nebezpečnějším. Při překračování cesty spatřili Lovci kryptidů formaci dvaceti letounů Shai'ri, doprovázejících menší vesmírnou loď. Z té náhle vypadly čtyři osoby. Byli to lidé. S křikem mířili k zemi, a ztratili se mezi poničenými budovami na kraji města. "Zbavují se nepodařených experimentů," řekl hořce Dean, "příšerné, že? Prostě ty chudáky, rozřezané a traumatizované, dotlačené na dno, vykopnou ven." Před leteckými hlídkami se tři odvážlivci se svým zvířecím kamarádem skryli v příkopu u silnice. Seděli v něm asi deset minut, než se hlídky s vědeckou lodí dostatečně vzdálily. "Jdeme dál," poručila Pauline, Pierre a Dean jí pomohli vylézt z příkopu, a zase kráčeli prašnou pustinou. A v té chvíli se měly jejich životy opět změnit. Do hry mělo přijít něco, a někdo, koho by v této zemi slz a rozpaků nečekali. Na vrcholku malého kopečku se náhle objevil jakýsi muž. Byl štíhlý, oblečený v šedém tričku a kožených kalhotách, na zádech měl batoh. Na nic netušící bojovníky se z dálky usmíval, a neustále se otáčel za sebe. A blížil se k nim. "Jakeu! Jakeu! To jsou oni! Ou jé! Jé a jé a jé! Čum na ně, Jakeu! Pochodují tudy, Jakeu! Wooo! Woooo! Wooooooo! Že jsou to oni? Černočervené uniformy, laserové pistole, určitě nesou kremrole! Lítat na rozdíl od nás neumí, a určitě je trápí svědomí! Blujch!!!" vykřikoval, a běžel k Lovcům kryptidů. Sjel z kopce, a stanul před nimi s širokým úsměvem. Dean sebou trhl. Pierre a Pauline na něj hleděli s vykulenýma očima, a Tatzelwurm se na něj nestyděl vrčet. Byl to Archibald Quartermaine, a zcela náhodně se přišvařil ke třem zbývajícím Lovcům kryptidů. Okamžitě se otočil na svůj stín. "Jsou to oni, Jakeu! Vidí mě rádi? Co? Ne? Proč? Musí mě vidět rádi! Cože? Co říkáš? Víc nahlas, blbče jeden. Proč jsou jenom tři? Co já vím? Asi jsme propásli nějaký pohřeb, Jakeu," vykřikoval groteskně. Pak pleskl Pierra po ramenou. "Ty jeden ťutíku můj malý," zakřičel mu do obličeje, a otočil se na Pauline, "a co vy tady, paní lídrová? Na kampani, co? Utekla vám tu nějaká slípka?!" Poté objal vyjeveného Deana. "A tebe jsem neviděl od té doby, co jsi utíkal před dinosaury! Tys vyrostl, Johne! Nebo jak se jmenuješ. John je to, že, Jakeu? Ne? Jak se teda jmenuje? Jak to, že to nevíš, ty pitomo jeden?! Už za mnou nikdy nelez! Jenom mě ztrapňuješ!" V křiku neustával. Archibald Quartermaine byl naživu. A zraky Lovců kryptidů se okamžitě zaměřily na předmět, který prosvítal kapsou v jeho kalhotách. Měl u sebe Briddimský drahokam.
"Co tady děláš? Co tady, krucinál, děláš?! Jak jsi nás našel?!" zmohla se jako první ke slovům Pauline. "To máš tak, chodím tady po pustině, hledám něco zajímavýho, ale nic tu není, že Jakeu? Nic zajímavýho se tu neděje! No, tak jdu prostě dál, jdu dnem i nocí, těším se svou velkou mocí, a najednou vidím vás, vy býci a krávy! No, a jsme tu spolu. Jste rádi, že mě vidíte?" provolával Quartermaine. "Hledali jsme tě... mysleli jsme, že jsi mrtvý!" řekl Dean. "Jo, každý si vždycky myslí, že jsem mrtvý. Ale jak vždycky říkám, dokud žije můj stín, žiju i já! Wooo! Nemáte tu někdo šampaňské na přípitek?" poskakoval kolem Deana Quartermaine, a tleskal u toho. "Jak dlouho už jsi tady? V Británii?" zeptal se Pierre. "Nevím, dlouho. Dny plynou nějak divně v těchhle časech... Od té doby, co přiletěli tihle Shai... jak se to jmenujou, Jakeu? Shai... ze... nebo... haha... nebo co... hahaha... hahahahahaha! Áhahahaha! Shai'ze, to se povedlo! To se povedlo! Wooo! Wooohooo! Wooooo!" řehtal se trapně Quartermaine, považuje svou přisprostlou poznámku za vtip. Ostatní na něj stále nevěřícně hleděli. Quartermaine náhle zatřepal hlavou, a výraz v jeho obličeji strhnul. "Prošel jsem ohněm. A vodou. Jsem Gandalf bílý! Přišel jsem s plánem! Můj plán je, že..." Na chvíli nastalo ticho. "Dramatický moment," vyhrkl Quartermaine, a divoce zagestikuloval rukama. Strčil pravou ruku do kapsy, a vytáhl z ní Briddimský drahokam. "Je to můj miláček. Milášku, zapomněli jsme jak šumí stromy, jak hladí vítr!" křičel zase, a jako kyvadlo hodin se hýbal ze strany na stranu, než začal neuměle pohybovat hlavou dopředu a dozadu jako při nějakém bizarním tanci. "Skonči už s tou komedií," řekl Pierre, "unesli tě Shai'ri? Co se stalo? Vynoříš se tady jako duch... a máš Briddimský drahokam?!" "Jo, Shai'ri, tak se jmenujou ti protopilci," zasmál se trapně Quartermaine, a pak zvážněl, "a drahokam? Ten mám. Nejmocnější předmět ve vesmíru. Je můj." "Ukradl jsi ho," řekla Pauline. "Jo. Nemohl jsem odolat," odpověděl zcela vážně Quartermaine, a drahokam pohladil, "je tak krásný, zářivý, a můžu s ním dělat, co se mi zachce!" Pierre nervózně přelétl očima po krajině. Quartermaineův křik stále nepřilákal žádné mimozemšťany. "Proto jsi ho ukradl? Protože jsi ho prostě chtěl?!" vykřikl Dean. "Jo. Líbí se mi, a jsem díky němu mocný. Ne! My jsme díky němu mocní. Že, Jakeu? Díky tomu drahokamu v mé kapse ti narostlo pravé stehno!" odpověděl vrtící se Quartermaine. "Ukradl jsi ho poté, co jsme s Alessandrem vyšli z portálu, že? Předtím, než jsme odletěli do Británie. Agentky Kentová a Lyonsová tě vzaly s sebou, a ty jsi ho už měl u sebe, je to tak?" ptal se dál Dean. "Brilantní dedukce, Johne, Jacku, Galaxy nebo jak se jmenuješ! Seš prostě geniální! Odletěli jste, a já neodolal pokušení, a vzal si ho. Zrovna ve chvíli, kdy se nikdo nedíval, protože každý prostě hleděl na ten portál. Vytvořil jsem iluzi, kterou jsem od té doby udržoval. Hele, udržuju ji pořád. Zavolejte tomu chlapovi z té tvrzi, a zeptejte se ho, jestli tam ta iluze pořád je! Je tam, to vám garantuju! Furt na ní myslím, furt ji vytvářím, hehé!" smál se Quartermaine, a drbal se na čele. "Ukradl jsi předmět, díky kterému jsme mohli zabránit tomuhle všemu," zasyčel Dean, a mávl rukou po zničeném Londýně. "Jo," zašeptal Quartermaine, jako by cítil vinu, a pak zase ožil, "ale co o to? Já si lítám po světě, a nějací mimozemšťani mě nezajímají. A nějaká změna minulosti... Představte si, přátelé, že byste minulost změnili? Co by bylo? Nevím, jak to jako chcete udělat, ale co kdybych náhodou o svůj drahokam přišel? Nějakou změnou času? Jakeu, to se nám nelíbí, že ne? A ne a ne a ne. A fuj!" "Ty jsi přežil pád Barbařina letounu," řekla Pauline, "jak je to možné? Kde jsou agentky Kentová a Lyonsová?" Nastalo ticho. Quartermaine přejel očima po ostatních. Pauline k němu přistoupila a zeptala se ho zvýšeným hlasem. "Kde jsou agentky Kentová a Lyonsová?!" Quartermaine zvedl obočí, ukázal Pauline drahokam, a vykřikl: "Bang!" Pauline se zatvářila nechápavě. "Prostě bang! Šleha! Energie z drahokamu! Bum! A bum!" Paulinin výraz v obličeji ztuhl. "Zabil jsem je," řekl upřímně Quartermaine.
Ale proč? Proč zabil Quartermaine agentku Kentovou a Lyonsovou?! To od začátku invaze Shai'ri běhal po světě, a užíval si čas s Briddimským drahokamem, zatímco všude kolem něj hynuly desítky a stovky tisíc lidí?! A proč se Lovci kryptidů museli s Quartermainem náhodně potkat zrovna v okolí Londýna, po všech těch pokusech o jeho nalezení? Co se stane teď, když mají Lovci kryptidů Briddimský drahokam doslova na dosah ruky? Pokračování příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat