pátek 7. srpna 2020

Správce dinosauřího parku - Po pás v hnoji

Máme tu první srpnový pátek, a ten bude dnem jistě výjimečným! Začneme ho opět se zápiskem Dana Jamesona z Dinosauřího parku na Tedově ostrově. Abych řekl pravdu, trochu mne vystrašil ten název. Čeho se asi tentokrát dočkáme? U Správce dinosauřího parku člověk nikdy neví... Nezbývá mi, než opravit Danovy příšerné hrubky, a sdílet s Vámi jeho zprávu...

Po pás v hnoji


Tak dobře, s tím názvem jsem to trochu přehnal. Za tento týden jsem se ani jednou po pás v hnoji neocitl, ale víte, jak to myslím... Zase nastala ta doba osamocení mezi dinosaury, kdy většina pracovníků parku v létě odjede na prázdniny. Jenže tentokrát to vůbec není takové jako v posledních letech! Máme totiž spoustu lidí, a každý si naplánoval dovolenou na jindy, takže tenhle rok jsem tu sám v parku s dvaceti dalšími lidmi! Takže vlastně vůbec nejsem sám. Jenom když na to myslím, natahuju. Chce se mi brečet! Chci být sám!!! Kruci už! Ehm, promiňte... Svůj smutkovztek musím držet jen ve svém srdci, a vybíjet si ho na někom jiném, než na vás. Proč jsem tak zničený? Protože Oliver tentokrát neodjel! Ten dareba je pořád v parku, a den co den mě otravuje! Včera ráno jsem ho potkal v jídelně. Máme tam automat na tyčinky, a já si chtěl nějakou koupit na odpoledne, až budu mít hlad, a koho tam za tím automatem nevidím? Oliver se tam schovává, a myslí si, že jsem si ho nevšiml. Tak jsem na něj bafnul, a on na mě upřeně hleděl asi pět minut, aniž by řekl slovo. Ksichtil se mi od obličeje, a pomalu, a se zvukovými efekty, po mě chňapal rukou. Nakonec jsem začal řvát, že mám těch jeho vtípků dost, že mě prostě nikdy nenechá být, a začal jsem kopat do automatu, a kopnul jsem jednou a podruhé a potřetí, a najednou se z automatu vysypala kupa tyčinek, a Oliver na mě začal řvát, co si jako myslím, a že tady ničím parkový majetek, a já na něj řval, že mě k tomu dovedl on, a on mě nazval puckem prachu, a to jsem se tedy urazil! Vzal jsem plastový kelímek, a hodil jsem jím o zem takovou silou, že by se rozpadl, kdyby byl skleněný, a ještě jsem zařval na Olivera, že jsem naprosto v pořádku, a že si na všechno dávám pozor, a kdyby ne, tak už bych dávno vzal skleničku a hodil na zem ji! Oliver ztichl, a já odešel. Už mě vážně štve... Každopádně, oněch dvacet pracovníků se, až na Olivera, během uplynulého týdne hezky činilo. Výběhy jsou krásně čisté, až na pár z nich. Ve středu odpoledne a včera večer jsem byl nucen uklízet výběh našeho milovaného, agresivního Deinotheria. Tento mimořádně útočný samec nám už v minulosti nadělal starosti! Byl odveden do speciální části ohrady, kterou nemohl prorazit, já pak vstoupil do výběhu, a začal uklízet to, čím ho zanesl. Ve chvíli, kdy se mi do toho zanořila noha, a nešla vytáhnout, jako kdybych uvízl v tekutém písku, začaly mi téct slzy. Proč vlastně tuhle práci pořád dělám? Zatímco jsem tahal nohu z Deinotheriího trusu, nastaly problémy s našimi štíry druhu Tityus apozonalli. Oliver je přivezl minulý týden, a neuvědomil si, jak jimi naše pracovníky ohrozil. Tedy až doteď, a jsem si jist, že už nikdy nebude tak neomalený jako dřív. Včera večer totiž naší pracovnici Jennu, starající se především o insektárium a terária, jeden z těch štírů bodl. Chystala se ho vytáhnout z terária, tak jako předchozí dva. Čistila ho totiž. No, a když do terária po tom třetím sáhla, vyrazil z úkrytu a bodl jí do ruky. Jenna i přes tu strašnou bolest vůbec nekřičela (asi bych se od ní měl poučit), a okamžitě zamířila do hlavní budovy. Tam jí ránu okamžitě vyčistil a postiženou část ovázal její korejský kolega Lee. Uvědomil mě pomocí vysílačky, co se stalo. Asi si dokážete představit, jak jsem reagoval. Řval jsem do vysílačky, že nemůžu opustit výběh Deinotheria, protože mi v jeho trusu uvízla noha. Lee byl podrážděný. Otevřeně mi sdělil, že jsem neprofesionální, a že horšího bosse si nedokáže představit. Cože?! Okamžitě jsem nechal té tragické komedie, a pokusil jsem se zvážnět. Zeptal jsem se, jak na tom Jenna je. Lee se vyjádřil jasně; bylo nutné, aby byla převezena do nemocnice. Její stav se minutu po minutě horšil. Zvláštní, když jsem se uklidnil, podařilo se mi z hnoje se vyprostit, a utíkal jsem do hlavní budovy. Když jsem před ní přiběhl, stál u ní vrtulník, a Lee do něj Jennu odváděl. Okamžitě jsem vtrhl do vrtulníku, a ptal se Jenny na podrobnosti typu jak se to stalo, kolik jedu bylo vypuštěno a ostatní detaily, mnohé z nichž ani neznala. Pilot na mě křičel, ať palubu okamžitě opustím, nebo ať si zuju boty. Lee mi také zakřičel do obličeje, že je tam všechny otrávím. Naštvaně jsem z vrtulníku vyskočil, a on se rozletěl směrem k nejbližší nemocnici na Fidži. Dnes ráno mi o Jenně přišla zpráva - je v pořádku, ale mohlo to dopadnout hůř. Kdyby Lee nereagoval tak pohotově, zemřela by. Jed těchto škorpiónů je podle doktora Epeliho Masi dostatečně silný na to, aby zabil dospělého člověka. Skvělé, Oliver nám přivezl dalšího vysoce toxického živočicha. Ani by mi to tolik nevadilo, kdyby mě pořád nechtěl lekat. To myslím vážně. Náš vztah se jen horší. A to jsem si myslel, že začátkem týdne se spravil...


V pondělí mě totiž Oliver vzal na velký let nad Pacifikem. Za večerního klidu jsme malým bílým letadélkem prolétali nad průzračně modrými tichomořskými vodami, a obdivovali malé písečné ostrůvky s několika palmami, jež se pod námi čas od času vyskytly. Byl to nádherný večer. Z Isle of Die vyletěli pterosauři, zřejmě Rhamphorhynchové, zástupci druhu, který už sedm let chováme v parku. Blány, natažené mezi jejich předními a zadními končetinami, nádherně odrážely svit rudého slunka, postupně se ztrácejícího za oceánem. Oliver mi povídal o tom novém dinosauřím parku, který se spolu s Ochránci pravěké zvěře snaží vypátrat. V neděli prý Linda Johnsonová získala další vodítko. Ten park by se mohl nacházet na opuštěném ostrově daleko na sever od Isle of Die. Prý to byla skutečná pustina, neobývaná lidmi, jen tereji a kraby. Nikdo se tam nevydal už pěkně dlouho. V nedaleké vzdálenosti od toho ostrova proplouvala nedávno ona loď mířící na Tuvalu. Ale ten chlapík, co na ní plul, prý žádný ostrov neviděl! Je tedy možné, že měl Oliver pravdu? Opravdu je ostrov moderní stealth technologií skryt před zraky světa? Myslím si, že je to dost možné. Když mi to Oliver vysvětloval, nakláněl letadélko z jedné strany na druhou, a tančil tak s hejnem ptakoještěrů. Byl by to byl nádherný večer, kdyby mi ho něco nezkazilo. Po deváté večer totiž v parku nastala bitka. Servali se dva veterináři, Joe a Hamilton. Asi se napili přílišného množství alkoholu. Musel jsem je od sebe oddělit. Jenže oni mlátili jeden druhého na prašné cestě, a ostatní jednomu či druhému fandili. Shromáždili se tam všichni pracovníci, mj. i Jenna a Lee. Hamilton byl silnější, a neustále mířil na Joeův nos, Joe se naopak zaměřoval na Hamiltonovy uši, a pořád mu je vytahoval, až připomínaly sloní. Bizarní bylo, že se při té bitce oba řehtali, jako by slyšeli jeden z mých dobrých vtipů. Vrhl jsem se mezi ně, a tahal je od sebe, ale oni strašně kopali a škrábali. Nechali toho až tehdy, když jsem jim slíbil, že je vyhodím. Začali škemrat o milost, a já se zlověstně smál... Ne, to zase přeháním, takhle to nebylo. Ale ten konflikt jsem vyřešil... V úterý ráno jsem se šel pomazlit s našimi jeskynními lvy. Jsou už dva roky staří. Pěkně vyrostli! Vzpomínám si, když je Oliver přivezl jako malá lvíčata, která na Isle of Die zachránil před Allosaurem! Tihle dva dravci spolu vycházejí docela dobře. Jsou to takoví klasičtí lví bratři. Kdyby mohli, společně by určitě sesadili vůdce nějaké lví smečky (anebo si to možná vymýšlím, zdá se mi totiž, že jeskynní lvi jsou obvykle samotáři, každopádně tihle dva jsou rádi spolu). Jsou na mě zvyklí, a už mě tolik neškrábou. Když mezi nimi ležím, a hladím jejich zlatavou srst, cítím se taky jako lev. Dokonce jsem se s nimi pokoušel komunikovat hrdlem, ale ostatní pracovníci se mi za to smáli. Prý jsem nebyl dost přesvědčivý a znělo to, jako kdybych měl křeče v břiše. Docela mě to urazilo. Já se tak snažil! Dnes ráno jsem nakrmil Dina salátem, a po přečtení zprávy o zdravotním stavu Jenny jsem si vyšel na malou procházku parkem, dokud ostatní spali. Pohlížet na statné Palaeotise je vždycky nádherné. Taky jsem se potěšil pozorováním obyvatel aviaria, od Pteranodonů, Quetzalcoatla a Rhamphorhyncha až po naše nové přírůstky, Aiolornise. Šel jsem pozdravit Gallimima, a naše dva nezbedné Tsintaosaury. Jeden z nich na mě plivl rozžvýkané zelí... Tak to už to prostě chodí. Dinosauří park je kouzelným místem. 


Danova pošta: Doufám, že jsem Vás touto částí nevyděsil. Bláznivé věci se prostě v Dinosauřím parku stávají. S tím už člověk musí počítat, když se tu rozhodne pracovat. Někdy nedokážu uvěřit tomu, že jsem tu zaměstnaný už přes sedm let. Ale nevyměnil bych to za nic na světě. Snad mé zapisky stále do Vašich životů přinášejí úžas, nadšení a obdiv ke mě!
Další část Správce dinosauřího parku přijde zase příští pátek! Do té doby očekávejte další části kapitoly "Pařáty smrti" ze 4. série Lovců kryptidů, do konce tohoto týdne budou na blog přibývat videa v rámci Týdne s Austinem Stevensem, a také mám v plánu vrátit se k rubrice Mé obrázky!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nejčtenější