Dean Owen, Pierre Leroy, Pauline Jetkinsová a Archibald Quartermaine brzy rozhodnou o osudu naší planety. Pořád je tu naděje, že by mohli něco změnit. Otázkou zůstává, zda se jim to vůbec podaří... Claude Ngoy hodlá rozšířit smrtelný virus po celé planetě, a to již velmi brzy. Díky Quartermaineovi se možná poslední přeživší z Lovců kryptidů zbavili své pronásledovatelky Sloane Walkerové, kterou za nimi vyslali Shai'ri, ale to neznamená, že by byl všemu konec. Brzy se stane něco, co celou situaci jen zkomplikuje... Zastaví Lovci kryptidů Clauda Ngoye a změní minulost tak, aby k invazi Shai'ri nikdy nedošlo, nebo prohrají? A jaká je vůbec jejich šance na výhru? Co když žádná změna minulosti světu nepomůže? Co když je Deanova budoucnost tou jedinou platnou budoucností, a jakékoliv snahy o její změnění vyjdou nazmar?
LOVCI KRYPTIDŮ 4: DEANOVA BUDOUCNOST, ČÁST TŘETÍ:
Pierre podal Deanovi první kabel, který měl být na stroj času napojen. "Připomíná ti tohle něco? Nějaké nostalgické vzpomínky?" zeptal se s úsměvem Pierre. Dean, který si hleděl jen upravování přístroje, sotva slyšitelně odpověděl: "Tak trochu. Stroj času, jeskyně, trocha klaustrofobie... Tohle už jsme spolu dělali. Akorát ti bylo padesát a ne třicet." "Kolik kabelů chceš zfúzovat s Brickellovým zařízením?" zeptala se Pauline. "Viděl bych to minimálně na dva. Vybral jsem ty nejlepší, ale i tak jeden stačit nebude. Nepracujeme tu s žádnou obyčejnou hračkou. Tohle je nejdokonalejší přístroj, který kdy lidstvo vynalezlo. Brickell by měl dostat nobelovku post mortem," odpověděl Dean, a zarazil do přístroje šroub, "tahle věc je dokonalejší než stroj, který jsme s Pierrem začali dávat dohromady ve třicátých letech." "No, se mnou ve třicátých letech ho dáváš dohromady už podruhé, jestli chápeš, jak to myslím," zasmál se Pierre. "Fajn," zašeptal Dean, a silou ohnul jeden z kabelů, načež jej upevnil ke krabičce se spínači. Pak ke krabičce připevnil Briddimský drahokam užitím několika jehlicovitých úchopů, které nastavil tak, aby mezi ně démant dosedl, takřka jako vejce do sklenice. Otočil spínačem, a spustil tak fúzi. Zařízení, na první pohled podobné obyčejnému ovládacímu přístroji, sloužilo k odčerpávání energie z diamantu. Jen deset vteřin poté, co ho Dean uvedl do chodu, začal se mračit. Se zdviženým obočím a hlasitým vydechnutím se kousl do rtu, a nevěřícně zakýval hlavou. "Co se děje? Funguje to nebo ne?" zeptala se Pauline. "Ne tak docela," odpověděl Dean, "doufal jsem, že jeden kabel to zvládne." "Říkal jsi, že budeš potřebovat aspoň dva," řekla na to Pauline. "Jo, ale doufal jsem, že stačit bude klidně i jeden. Ty ostatní jsem bral do zásoby." Dean si utřel pot z čela, vypnul přístroj na odsávání energie, a začal jej napojovat na druhý kabel. Ten pak natáhl ke druhému vývodu ze stroje času. Brickellův vynález možná z dálky vypadal jen jako plechová krabice, ale při pohledu zblízka zabíjel svou složitostí. Tolik tlačítek, spínačů, páček, otvorů... A ze všech v jeskyni si jen Dean dokázal dost dobře představit, který k čemu sloužil. Ne každý otvor v přístroji mohl sloužit k napojení kabelu vedoucího energii. Po dvou hodinách úporné práce si Dean musel odpočinout. Sedl si do rohu jeskyně, a popíjel převařenou vodu z jezírka. "To bude v pořádku, Deane," řekla mu Pauline, "určitě se ti to podaří. Kdybys chtěl s něčím pomoct, tak..." "Ne, zvládnu to sám," usmál se Dean. "Tenhle kluk je nějak moc chytrej. Lepšího člověka jsem do minulosti poslat nemohl," řekl Pierre. Dean na to nijak nereagoval. Necítil se však být nikterak užitečným. Všechny ty prohry jej činily stále více bezútěšně zoufalým. Ostatní seděli kolem ohníčku uprostřed jeskyně. Tatz si zdříml na Pierrově klíně. "Nezabíjejte mě za to, že se zeptám," prohlásil Quartermaine, "ale... co se jako v budoucnosti stane? Všichni umřeme nebo co? I já?!" "Přesně tak," odpověděl Dean, "každý, koho jsme znali, zemře. Přežije jen Pierre, to už jsem vám říkal." "A co já?" zeptala se Pauline. "Ty jsi v mém světě zemřela ještě v době, kdy jsem byl malé dítě," odpověděl upřímně Dean, "už jsem to říkal Velázquezovi, když se se mnou kdysi bavil. Pamatuji si tě jen trošičku. Jsou to takové útržky z paměti malého dítěte, které ještě sotva chápalo, že kolem něj byly masakrovány tisíce a tisíce lidí." "Takže já a Pierre jsme jedinými členy týmu, kteří... kteří tě viděli aspoň jako malé dítě?" zeptala se Pauline. "Jo," odpověděl smutně Dean, "a víte, co mě nejvíc děsí? Že vy dva jste teď, nedlouho před mým narozením, jako poslední z týmu naživu. Všichni ostatní Lovci kryptidů zemřeli buď před nebo během invaze. Akihiko, Roger, Fahad - tihle chlapi umřeli předtím, než jsem spatřil světlo světa. I když jsem se vrátil v čase, má přítomnost zde moc nezměnila. Člověku by se chtělo věřit na nějaký motýlí efekt, že když z budoucnosti přijde jeden člověk, všechno se rázem změní. Kvůli mě jste jeli na jiné mise, už jen to, že jsme přiměli Brickella, aby sestavil stroj času v roce 2020, to je velká změna... Jenže všechno, co jsem tady udělal, všechny změny, prostě vše, co se v mém světě v roce 2020 nestalo a teď se to kvůli mě stalo, nemělo na výsledek vliv. Lidi zemřeli zhruba tehdy, kdy měli zemřít. Invaze nastala tehdy, kdy měla nastat. Claude Ngoy rozšíří virus zhruba v té době, kdy ho rozšířil i v mém světě. Minulost, současnost, budoucnost... až na detaily je to všechno stejné. Žádná změna." "Slyšel jsem takovou teorii, že čas je jako řeka," prohlásil Quartermaine, "její proud nezměníš. I kdybys plaval proti proudu a máchal rukama, a snažil se proud zvrátit... nic neuděláš. A možnost změny minulosti je prý jenom fikce." "Ty seš nějakej chytrej," řekl Pierre. "Jasně, že jsem," usmál se ďábelsky Quartermaine, a na Pierra mrkl, "jak jinak bych se naučil ovládat nejmocnější předmět ve vesmíru, o jehož existenci většina lidí ani netuší? Jak jinak bych se dostal do těch kryptidských honiček miliony let předtím, než jste vy chytráci vůbec zformovali svůj mimořádně inteligentní tým?" "Přestaň," sykla na něj Pauline. "Quartermaine má pravdu. Ta hypotéza byla vyslovena už dávno. Cestování v čase je možné, jak už díky mě víme. Ale změna budoucnosti tím, že změníme minulost, je jen hypotetická. Nikdo to nikdy neudělal. Možná, že se snažíme pro nic. Možná, že už svět zachránit nejde." "Neříkej to jenom proto, že ti to tolik nejde se strojem času," snažila se ho uklidnit Pauline. "Mami, posloucháš, co říkám? Mě nejde o nějaký stroj času. Mluvím o tom, že všechno, co se mělo stát, se už stalo. Ve světě, ze kterého jsem přišel, nebyl v letech 2019 a 2020 nějaký Dean Owen, který by přišel z budoucnosti. Takže má přítomnost v této době je změnou. Ale to je vše. Všichni, kteří měli v danou dobu zemřít, zemřeli. Všechny události, které měly nastat, nastaly. Při misi v Kolumbii jsem si myslel, že jsem přechytračil Clauda Ngoye. A pak jsme po návratu do Londýna zjistili, že on zkumavky s virusem ukradl už předtím, než mise začala. Jako by samotný čas chtěl, aby se veškeré události, jež svět formovaly, skutečně staly." "Vím, co tím myslíš," řekla Pauline, "jenom nechci, abys přestal doufat." "A doufáš ještě ty, mami? Nebo to jako vůdkyně týmu jenom říkáš, a nevěříš tomu?" odsekl Dean. Na to Pauline nemohla odpovědět. Dean ji tím zahnal do slepé uličky. "Nevěří v to nikdo," zašeptal jí Pierre, "nechci žít v tom světě, o kterém Dean mluví, ale nevím, jestli ho opravdu jde změnit." "Co?! Já v to teda věřím! Jste hloupí," ozval se Quartermaine, "Briddimský drahokam dokáže všechno. Koukněte se na sebe, Lovci kryptidů. Ani jeden z vás už nevěří, že to dobře dopadne. Pche! Jak říkala moje bába, všechno jde, když se chce." "No jo, idealisto," pronesl Pierre, a kousl do tyčinky. "Owene, styď se," řekl Quartermaine Deanovi, "takhle to vzdávat..." "Já to nevzdávám, kruci." "Ale vzdáváš. Pomůžu ti. Tenhle kabel hodíme na druhou stranu." "Co to děláš?!" vykřikl Dean, a přiběhl ke stroji času. "Používám svůj intelekt, který očividně potřebujete," řekl arogantně Quartermaine, a přemístil jeden z kabelů do jiného otvoru. "Vždyť stroj času ani neznáš," řekl Dean. "Že ne? Obhlíd jsem si ho v té argentinské tvrzi. Nejsem tak tupý, jak působím," bránil se Quartermaine. Jeho pomoc byla překvapivě přínosná. Pierre a Pauline na sebe pokývali hlavami. Když se Quartermaine choval klidně a nehrál si na šaška mluvícího ke svému stínu, byl to profesionál. Inteligentní, přemýšlivý člověk. Jediné, co jej svazovalo, bylo jeho nekonečné ego, zájem o sebe a radost z matení ostatních lidí. "Víš co, Pierre? Nevím, jak na tom jsi ty, ale já pořád tak nějak věřím, že to zvládneme. Říkala jsem ti, že Quartermaine nebude chtít v tom apokalyptickém světě žít. Zkusí se zachránit, a tím možná zachrání i nás," řekla Pauline. Pierre se zasmál. "Třeba to nakonec vyjde. Holt jsem jako tady kluk trošku negativista," řekl s tím nejfrancouzštějším přízvukem, jaký mohl vydat. "Drahokam nastav tak, aby to žralo energii z jeho středu," poradil Quartermaine Deanovi, a jehlicovité páčky trochu silou natočil ke povrchu krabičky. "Jinak žasnu. Tohle půjde, tudy energie proteče skvěle, ten první kabel jsi dal do správné zástrčky. Chce to pár vylepšení, celý zbytek dne práce, a tak nějak to spolu dokončíme. Bude to fungovat, hošíku. Uvidíš," dodal Quartermaine, zatímco si stroj času zvědavě prohlížel. Dean se pousmál. "Zvláštní, že zrovna ty jsi zmínil teorii o neměnnosti času, a pak jsi najednou takhle zapálený," řekl pomalinku.
"Hele, amatére," řekl Quartermaine schválně ostře, aby Deana trochu naštval, "máš ty vůbec povědomí o tom, co ten tvůj diamant dokáže? Já nejsem jenom blbeček, co s ním po světě běhal a šlehal z něj energii po mráčkách a po sluníčku. Studoval jsem ho, dlouho, celá léta předtím, než jsem ho z Briddimu vůbec vzal. Četl jsem o něm v sanskrtu. Tisíce let staré zápisy. Zápisy lidí, králů, mnichů, šílenců, kteří ho popisovali pro své nástupce. Hrabal jsem se ve špíně, a vytahoval z ní každé slovo. Učil jsem se ty texty nazpaměť. Tahle věc, kamaráde, má větší moc než nějaká řeka času. Ona z té řeky času udělá gejzír. Nebo ne, změní tu vodu ne jenom v led, ale i v kameny, v písek, ve tvůj obličej. Co si budeš přát, jestli na to máš, jestli to dokážeš ovládnout, tak to půjde." Pak sám zapnul spínač na krabičce k odsávání energie. "Drž to v hlavě," řekl vážně Deanovi, a prst si vrazil do čela. Na chvíli nastalo v jeskyni ticho. Jediné, co se ozývalo, bylo cinkání kovu, hluk energie tažené kabely do stroje času, a tikavé zvuky způsobené pohybem spínači. "Můžu se tě zeptat na pár dalších věcí ohledně budoucnosti, Deane?" ozval se Pierre. "Klidně," odpověděl Dean, opět takřka stoicky, zabrán do své práce. Quartermaineova slova, ač se to mohlo zdát být nemožné, mu opět dodala odhodlání. "Ti lidští zabijáci, co Shai'ri tvoří. Budou existovat v budoucnosti? Budou nás pronásledovat?" zeptal se Pierre. "Obávám se, že ne. Jsou to přece jen lidé, a nemoc vyslaná do světa Ngoyem je vymýtí. Žádný člověk před ní nebude v bezpečí," odpověděl Dean. "Pokud Sloane nějakým zázrakem přežila ten kilometrový pád, pak ji nejspíše zabije onen virus," dodal, "jak už jsem vám říkal, tři čtvrtiny lidstva vyhynou v příštích pár letech." "Nevypadal jsi úplně nadšeně z toho, když Quartermaine Sloane, ehm, odhodil," poznamenal Pierre. "Sloane byla fajn," řekl Dean, "je mi moc líto, co s ní udělali. Je pro mě ale těžké se na ni dívat jako na stejného člověka, kterého mi Velázquez popsal. Existuje v těle Lexi Mansonové. To byla ta žena, kterou Shai'ri unesli ve městě Rayville v Louisianě. S bojovou trojkou jsem ji pohřbil, neboť zemřela. Shai'ri na ní dělali pokusy, a určili čas její smrti. Zesnula v Rogerově přítomnosti v Cryptid Swiftu. Zahrabali jsme do jí do země, jenže mimozemšťané si jí zřejmě i tak našli, a do jejího těla pak přemístili Sloanin mozek. Proto mi byla nová Sloane pořád taková povědomá svým vzhledem." Utáhl šroub ve stroji času. "Její mrtvé tělo museli do Argentiny přemístit velice rychle. Lexi zemřela krátce předtím, než byla Sloane přeměněna. Shai'ri mají úžasné vysokorychlostní letouny. Nedivím se, že to všechno proběhlo tak rychle," dodal Dean. "Když jsem tě vychovával, přesouvali jsme se z místa na místo?" zeptal se Pierre. "Jo, neustále. Nebylo místa, které by bylo bezpečné," odpověděl Dean, "nejdřív jsme se stěhovali z jednoho města do druhého, ve Velké Británii i na kontinentu. Pak jsme začali preferovat divočinu. Občas nás tam Shai'ri, Coldové a Mothmeni honili, ale jinak to bylo v pořádku. Problémy začaly nastávat, když ses ocitl v hledáčku Metallera a robotů X-77." "Tak on na mě Nieto zachránce vypsal odměnu?" zasmál se Pierre. "Chtěl tě zničit. Byl jsi posledním z jeho starých nepřátel. Postupně jsi začal ztrácet svoje schopnosti. Čím víc proměn v tu zelenou příšeru jsi prodělal, tím víc jsi slábl. Nakonec to odešlo. Předtím, než jsem odcestoval, už jsi byl jako normální člověk. Nietovi vyslanci o tom věděli. Už jsi nebyl neporazitelný," odpověděl Dean. "Spolupracovali jsme s některými lidmi, kteří bojovali proti Shai'ri. Našla se spousta skvělých lidí, a všichni padli. Než jsme v Rakousku dokončili Brickellův stroj času, vedli jsme na území Francie odboj s jedním Američanem. Taky nedopadl dobře. Byl to neustálý boj. Když jsem byl dítě, skrýval jsi mě a snažil ses o to, abych vyrůstal v relativním bezpečí. Ale jako teenager už jsem s tebou běhal po pustině a střílel z pistole. Mé vyrůstání nebylo nic moc. Když se dítě naučí usnout při padajících bombách, značí to, že se světem je něco v nepořádku," vyprávěl dál Dean, zatímco si hleděl přístroje na odsávání energie. Pierre spěšně pohlédl na Pauline. Utírala si slzy. "Neboj se. On bude v pohodě," uklidnil jí Pierre, a objal jí. "Víte, co by mě zajímalo? Jedna věc, kterou nevím, a nedokážu si jí představit," řekl s arogantním přídechem Quartermaine, "co kdyby tady slečna Jetkinsová zemřela předtím, než se tento šampión narodí? Ztratil by se úplně? Vypařil by se nám před očima?" "Archibalde, věnuj se dál pomoci Deanovi. Na takové věci ani nemysli," řekl Pierre. "A co když na to budeme muset myslet? Schováváme se tu v jeskyni, skvělý. Ale ty potvory přijdou. Budeme odsud muset odejít, a oni nás uvidí. Co když zemře, a mladý Owen se nenarodí? Jenom mě to zajímá. Ehm..." "S tím ještě nikdo neexperimentoval. Jak jsem říkal, změna běhu dějin je něco... hypotetického," odpověděl Dean. "Promiňte, jenom se ptám. Pouhý zájem. Nic proti," máchal rukama Quartermaine, a pak natlačil obličej k Briddimskému drahokamu. "Quartermaine?!" zděsil se Dean. Hubený muž z Lancashire jen zatřepal hlavou, a zase se napřímil. "Nic se neděje. Pokračujeme. Naženu do stroje víc energie," odpověděl Quartermaine. "Stroj času budeme muset spustit venku. Tam postavíme do země tyče. K vytvoření portálu bude třeba volný prostor. S Pierrem jsme v budoucnosti portál otevřeli v Tatzelwurmových doupatech, ale tehdy se samozřejmě nejednalo o portál vytvořený Briddimským drahokamem. Byl mnohem menší. Vzhledem k tomu, jak byl průchod do minulosti velký ve Velázquezově tvrzi, budeme muset stroj uvést do chodu tam venku," řekl Dean. "Vidíte? A tam nejsme v bezpečí," řekl Quartermaine, "takže bychom měli zvážit všechny hrozné možnosti."
Země se náhle opět začala třást. "Něco se děje," řekla Pauline, a utřela si slzy. "Moment, vyjdu ven z jeskyně," řekl Pierre, a se zaťatými pěstmi opustil bezpečí skalní pukliny. "Nic," řekl překvapeně. Ze stropu jeskyně náhle spadl velký kámen, a uhasil oheň. Pauline vyběhla z dýmu ven s kašlem, Dean a Quartermaine ji následovali, a přenášeli stroj času napojený na nové odsávací zařízení s Briddimským drahokamem. "Schodili na nás bombu nebo co?!" zařval Quartermaine. Tatz vyběhl jako poslední, a strašlivě kuckal. Pierre ho sebral, a položil si ho na rameno. "Možná to bylo jenom zemětřesení," řekla Pauline, "chápu, že to zní nepravděpodobně, ale v téhle době člověk nikdy neví." Ze špinavého stojatého jezírka u jeskyně náhle vyrazil obrovský rudý tvor. Všechna voda vyprskla ven, osud všech larv vážek byl zpečetěn. A ten obrovitý živočich, gigantický červ s masivními dýkovitými kusadly, natočil svou ohyzdnou hlavou, pokrytou několika malými černými očky, na čtveřici lidí s malým kočkočervem. "Fuj, tak teď už tu vodu z jezírka fakt nebudu pít! Jestli v něm žijou takovýhle potvory," stěžoval si Quartermaine. "To je Olgoj chorchoj! Propána, držte se od něj dál!" zařvala šokovaná Pauline. "Nemá náhodou žít v poušti Gobi? Tohle jsem s nikým ještě nesdílel, ale víte, kdysi jsem tam byl, a..." rozpovídal se Quartermaine, načež se červ stáhl zase pod zem. "Ať už se tu ocitl jakkoliv, nenávidím ho. Tohle zvíře mi zabilo přítelkyni," zasyčel naštvaně Pierre. Gigantický červ najednou prorazil půdu pod jejich nohama. Quartermaine a Dean uskočili, a jen těsně zachránili stroj času napojený na odčerpávací zařízení před pádem. Olgoj chorchoj se natočil k Pauline. "Ajaj. Teď by to mohlo přijít. Asi se vypaříš. Teoreticky," pronesl Quartermaine. "Tohle je pěkně neslušný," řekl mu naštvaně Dean. "Hele, je to jenom hypotéza!" vykřikl Quartermaine. Červ se rozevřeným ústním otvorem přiblížil k Paulinině hlavě, pak mu ale tělem projela Pierrova pěst. Přední část těla mu jedinou ranou odsekl. Tři metry měkkého, tlustého červa se kroutily po zemi, zatímco se tým vzdaloval od jeskyně. "Měl něco implantované v hlavě," vyhrkla Pauline, "obávám se, že Shai'ri nevyužívají jen lidí jako biologických zbraní. Museli chorchoje chytit poté, co jsme se s nimi utkali v Gobi ještě před invazí*." Jakmile seběhli svah, a stanuli u prohlubně, jež byla donedávna jediným zdrojem pitné vody na kilometry daleko, vyhrnuli se ze země další dva Olgojové chorchojové. "Nejspíš jich mají celou armádu," řekl zděšeně Pierre. "Tak by mě zajímalo, jaký je teď váš plán, kolegové," ozval se Quartermaine, "nemáme před sebou jenom dva hladové červíky, ale taky celou armádu Shai'ri." Na Londýnem se nacházelo minimálně deset obrovských vesmírných lodí, doprovázených nespočtem menších vojenských letounů a tisíci a tisíci Mothmenů. V popředí celé armády byla Vládcova vesmírná loď. Shy'rk dorazil na východ Londýna, a chystal se tvrdě udeřit. Důvodem, proč sem přiletěl, byli Lovci kryptidů. Zatím se s nimi však telepaticky nespojil. Pierre poprosil Deana, aby mu půjčil telepatickou korunku. Nasadil si ji na hlavu, a vytvořil kolem svých přátel jakýsi myšlenkový štít, kterým Shy'rkovy myšlenky nemohly proniknout. To bylo vše, co mohl momentálně pro své přátele udělat. "Co kdybychom nasedli na tu naši zvláštní čtyřkolku, a odjeli odsud co nejdál?" navrhl vystrašeně Quartermaine. "Nic jiného nám nezbývá," odpověděla Pauline. "Dávejte pozor na stroj času," dodala. "Máš ty tyče?" zeptal se Quartermaine. "Jak vidíš," odpověděl Dean. "Tohle nedopadne dobře. Před takovou armádou už neutečeme," řekl Pierre, a pohlédl na ostatní. Byli stejně vyděšení jako on. I Pauline to na sobě nechávala zdát...
Nieto pohlédl na monitor v hlavní místnosti své podvodní základny na dně jezera Nikaragua. Popadl vysílačku, a zařval do ní. "Metallere, nad východním Londýnem se seskupilo obrovské množství mimozemských jednotek. Jsou sice vedeny ze západu, ale míří tam i z ostatních světových stran. Synu, toto je naše šance tak trochu mírně osvobodit Británii. Přál by sis být nástupcem Alžběty II.?" křičel, až jeho hlas klesl, a začal se zlověstně usmívat. "Mám to brát tak, že bitva u New Miltonu byla teprve rozehřívačka?" odpověděl řečnickou otázkou Metaller. "Dostaň je. Pozabíjej je. Čím míň Shai'ri, tím větší chovají lidé k tobě, k nám, lidé chovají obdiv."
Když oblohu zatemněla mračna vesmírných lodí, vytáhl Claude Ngoy z těla trubicovité zařízení s podstavcem, a několik zkumavek smrtelného viru. Na chvíli, jakou byla tato, čekal. Rozhodl, že právě nyní čas lidského druhu nadešel...
* - ve 4. kapitole 4. série se Shai'ri setkali s kolonií Olgojů chorchojů, tu následně začaly ovládat, a patrně obří červy rozeslali za účelem ničení do různých koutů světa, včetně Spojeného království
Je budoucnost předurčena nebo jí lze změnit? Jaká cena bude muset být zaplacena za snahu? Konec přijde brzy...
Poslední kapitolu 4. série naleznete na webu www.blogorgonopsid.blogspot.com. Tam dlouhá cesta Lovců kryptidů skončí...
Žádné komentáře:
Okomentovat