Konec se blíží... Předposlední příběh ze 4. série Lovců kryptidů je tu. Potká naši planetu osud, jenž jí byl předurčen, a stane se tedy nehostinnou pustinou, v níž bude lidstvo postupně vymírat, nebo se malé skupině odvážlivců podaří nastolit nový řád, a zabránit vší destrukci, mučení a vymírání? Vše záleží na Deanovi, Pauline, Pierrovi a Quartermaineovi. Všichni ostatní jsou mrtví, až na jejich nepřátele. Poslední přeživší z Lovců kryptidů mají konečně k dispozici Briddimský drahokam. Podaří se jim ho však užít k cestování v čase a změně minulosti i budoucnosti?
LOVCI KRYPTIDŮ 4: DEANOVA BUDOUCNOST, ČÁST PRVNÍ:
Na sluncem vybělený kámen dosedla překrásná červená vážka. Zatřepetala křídly, a pak je široce rozložila. V této pozici odpočívala několik desítek vteřin. Velkýma očima pozorovala okolí, a odpouštěla si jakýkoliv pohyb. Nehodlala přilákat potenciální predátory. Její život ve zcela novém světě, tolik odlišném od toho, do něhož se narodila, nebyl jednoduchý. Kam až svýma očima dohlédla, rozléhala se jen pustina s poničenými lidskými obydlími. Ještě štěstí, že kousek odsud se nacházelo malé stojaté jezírko, tvořené převážně špinavou, dešťovou vodou. Dala v něm vzniknout nové generaci, avšak její larvy neměly dostatek potravy, chřadly a hynuly. I ona sama již neměla být na světě dlouho. Ucítila prudký závan vzduchu, a užuž se chystala vzlétnout, odletět od nebezpečí co nejdál, když její tělíčko prokousl ostrý zub. Hlavička se jí nalepila na jazyk predátora, a hned nato byla rozkousnuta. Tatzelwurm si poprvé po několika týdnech pořádně zalovil. Ještě pořád neztratil své reflexy, ačkoliv většinu času byl donedávna nucen trávit hýčkán svými lidskými pečovateli. Tady venku se cítil jako doma, bylo mu tu nejlépe, a přestože zde byl vzduch syrový, nepříliš vonný, a plný prachu, vháněl ho do nozder s radostí. Byl volný, mohl běhat po pustině a plížit se za zuboženým hmyzem, který jako všichni ostatní živočichové platil nespravedlivou daň za svou existenci. "Tatzi, ty rošťáku! Co to tam děláš? Co to koušeš?!" vykřikl Pierre. Seskočil z vozidla s řetězovými koly, na kterém se svými přáteli ujížděl celý den. Nyní, pozdě odpoledne, jel Dean velmi pomalu. Proto Tatz z vozidla seskočil, a vydal se na lov. Dokonce běžel napřed, a na chvíli se Pierrovi, patrně svému nejlepšímu příteli, alespoň nyní, po Rogerově smrti, úplně ztratil. Pierre o něj projevoval velkou starost. Nadpřirozeně rychle k Tatzovi přispěchal, že to i zvířátko samotné vyděsilo. Pohlédl mu do pootevřené tlamy, a teprve když uviděl křidélko vážky, ztratil se mu z obličeje výraz zděšení. "Nemůžeš ho pořád takhle kontrolovat, jako by byl dítětem," ozvala se Pauline. "Hele, nerad bych, aby spolkl třeba nějaký plynový granát těchhle mimovesmírných murtriers," odpověděl Pierre. Otočil se na Tatze, a natáhl k němu ruce. "Pojď ke mně, kamaráde, pojď. Přitul se k Pierrovi," pronesl s úsměvem. Ale Tatz byl ve svém živlu, a nehodlal se s někým mazlit. Nedovolil si na Pierra zavrčet, přestože byl z jeho až příliš přátelského chování momentálně trochu rozdrážděný, pouze se otočil, a utíkal směrem ke stojatému jezírku. "Koukněte, lidi! Tady doplníme zásoby vody!" zvolal Pierre. "Nevím, jestli chci zrovna tohle pít. Mám radši colu. A minerálky. A taky whisky. Ale piju rád i rum. I tequillu bych vyměnil za tuhle... vodu z kýble," řekl Quartermaine. Od té doby, co Pierrovi, Deanovi a Pauline slíbil, že již nebude vtipkovat a že se bude chovat seriózně, působil jako proměněný. Sem tam se pokusil o vtipnou poznámku, a docela mu to i šlo. Všiml si, že ho ostatní brali jako normálního člověka, a jejich opodstatněná zášť vůči němu se ztratila jako klubko zapadlé za komodu v té nejtemnější místnosti. Pierre si jezírko pozorně prohlédl. "V té vodě žije hmyz. To znamená, že to není až zas tak špinavé," řekl svým přátelům. Pauline pohlédla na Quartermainea: "Neboj, převaříme ji nad ohněm. Zabije to spoustu bacilů, které by tě hlodaly v krku." "Nesnáším bacily. Jsou to nehygienické potvory," reagoval na to s úšklebkem Quartermaine. "Stejně udržují hygienu lépe než ty. Vsadím se, že na rozdíl od tebe mají deodorant," řekla mu se zvednutým obočím Pauline. Zatímco si Quartermaine čichal k podpaží, což doplňoval výraznými zvukovými efekty, vycházel Dean po mírném svahu k několika nevysokým skalám. Přejížděl po nich očima, až mu zrak ustrnul na jakési skalní puklině. Přiběhl k ní, a vstoupil dovnitř. Byla to malá jeskyně. Perfektní, pomyslel si. Lepší úkryt tým najít nemohl, byť jej nalezl pouze náhodou. "Za mnou! Tady se schováme!" zavolal na ostatní. Počkal na ně v jeskyni. Pierre do ní přinesl onu krabici nazývanou strojem času. Pauline si opatrně sedla na zem, a rozdělala oheň. Pierre nad něj následně umístil kastrol s vodou, kterou nabral v jezírku. "Co to v tom plave?!" zděsil se Quartermaine. "Asi larva vážky. Vynesu jí ven," odpověděl Pierre. "Fuj. To by se Jakeovi nelíbilo," řekl znechucený Quartermaine, a pak, když se na něj ostatní naštvaně podívali, dodal, "ale Jake tu není, nebojte. Takže... co je mi po tom, co by se mu líbilo a co zase ne?" Po larvě vážky mezi Pierrovými prsty rázem chňapl Tatzelwurm, a rozkousl ji. "Ach jo, ty musíš mít pořádný hlad, co?" reagoval na to Pierre. "Chtěl bych si dát kuře. S rýží. Nebo s brambory. Už mě nebaví jíst věci z vašich konzerv a energetické tyčinky, které mi energii jenom ubírají," stěžoval si Quartermaine. Dean si ve světle ohně prohlédl stroj času. "Tohle je skvělé místo k uskutečnění našeho plánu," začal, "tady dokončíme práci na stroji času. Jsme nedaleko od města. Zajdu tam, najdu nějaký pěkný poničený obchod s technickým vybavením, a dáme dohromady přístroj, který odčerpá z Briddimského drahokamu energii a dodá ji stroji času k vytvoření portálu." "Seš si jistý, že nebudeš potřebovat i nějaký spínač od Shai'ri? Jako v budoucnosti, hehe?" pousmál se Pierre. "Ne, na drahokam napojíme normální lidskou technologii, tak jak to udělal Alessandro Velázquez. Bude to něco menšího, ale už jsem si dal v hlavě dohromady dokonalý obrázek o tom, jak bude tahle mašinka vypadat. Potřebujeme jen trochu času," odpověděl Dean. "Dobrá tedy," řekla Pauline, "vydáš se na okraj Londýna hned teď?" "Ano. A půjdu pěšky. A sám. Věřte mi, ve světě plném mimozemšťanů se umím pohybovat tiše jako myška. Vy zůstaňte v jeskyni, vůbec odsud nevycházejte, pokud to nebude nutné," řekl Dean. "Co když se nevrátíš?" vyhrkl Pierre. "Vrátím se," usmál se Dean. Pierre poklepal Pauline na rameno. "Odkdy tady velí tvůj syn?"
Dean nemeškal, a vyrazil do města. Procházel mezi zdemolovanými budovami, a pečlivě studoval každý rozmazaný či zašpiněný nápis nad vstupem do obchodu. Zamířil do malého obchodu s potravinami, překročil mrtvé tělo prodavače, pokryté mrakem much, a strčil si do kapsy v kalhotách čtyři ovocné tyčinky. Do ulic Londýna se vydal v expediční košili a hnědých kalhotách, uniformu Lovců kryptidů zanechal v jeskyni. Měl pocit, že červenočerný oblek by se hodil spíše na výpravu ve tmě, naopak kombinace khaki, žlutohnědé a hnědé mu umožňovala lépe se v zaprášených ulicích skrýt během dne. Šel podél zdí budov, neustále kontroloval oblohu, a když se na ní náhodou objevil nějaký malý letoun Shai'ri, proskočil rozbitým oknem do stavení plného mrtvých těl, nebo zkrátka zalehl k zemi, a ani se nehýbal. Svět, ve kterém vyrostl, se příliš nelišil od tohoto, byl jen mnohem hrozivější a temnější. V ulicích nebylo k vidění ani živáčka, a to bylo dobře. K Deanovi, vybavenému laserovou pistolí, již svíral v pravé ruce, alespoň nikdo nespěchal s žádostmi o pomoc. Po hodině pobíhání po městě konečně narazil na obchod s technikou. Prolezl dovnitř roztříštěnou skleněnou výlohou. Mířil pistolí k mezi regály, a rychle mozkem identifikoval veškerou techniku, kterou míjel. V obchodě nebylo jediného živého tvora. Jakmile se přesvědčil, že tu byl sám, vrhl se ke kabelům. Spěšně si je prohlížel, a aniž by četl informace o produktech, vytvářel úsudky o jejich funkčnosti, vlastnostech a síle. Jedno balení zasunul do batohu. Po chvíli přišel šok. Ozvalo se zamňoukání. "Tatzi?!" vyhrkl Dean. Zpříma se postavil, aby viděl za regál, a spatřil sněhobílou kočičku. Zamňoukala na něj ještě jednou. "Ty nejsi Tatz," oddechl si Dean, "ještě, že mě nesledoval. Nebo kdokoliv jiný z nich." Utřel si pot z čela. Kočka se zde zřejmě čas od času schovávala, Dean však nedokázal pochopit, jak mohla s tak výrazným zbarvením přežít celé týdny, během nichž se Shai'ri pokoušeli eliminovat veškerý zemský život v Londýně. Vůbec nebyla vychrtlá. Musela mít dostatek potravy. Pak si Dean něco uvědomil. Při odchodu se náhle zastavil, a sáhl rychle do pravé kapsy v kalhotách. Briddimský drahokam tam stále byl. Sáhl do druhé kapsy, do té pod ním. Do obou kapes na pravé nohavici si z uniformy přemístil drahokam a telepatické zařízení, a to jej nyní zajímalo více, než nejmocnější předmět ve vesmíru. Vytáhl korunku, a nasadil si ji na hlavu. Stisknutím tlačítka ji zapnul, a na vzdálenost několika metrů pronikl do hlavy té kočce. Měl podezření, že ve skutečnosti o kočku vůbec nešlo. A nemýlil se. Její mysl patřila poslednímu přeživšímu ze zvláštního druhu slizkých bytostí, jež po miliony let žily v Konžském deštném pralese, než byl jejich druh zcela vyhuben tím lidským. Jakmile Claude Ngoy ucítil Deanovu přítomnost ve své mysli, proměnil se z bílé kočky zpět do své původní podoby. Rychle se pohyby sliznatých chapadel k Deanovi přiblížil, a přiložil svou zubatou tlamu k jeho obličeji. Dean na něj mířil laserovou pistolí, ač mu to nebylo nic platné. "Takhle jste se mi dostali do hlavy. Ta stará telepatická korunka," řekl Ngoy s ďábelským úsměvem. Dean mu vůbec neodpovídal. "Víš, co tě čeká, lidský červe?" optal se ho Ngoy. Dean reagoval velmi pohotově. Proskočil rozbitou výlohou, a dal se na útěk. Laserovou pistoli odhodil, přestože toho velmi litoval. Při běhu zastrčil prsty do pravé kapsy na prsou, a vytáhl z ní zapalovač. Zrovna včas, neboť Ngoy také proskočil výlohou, a natáhl k Deanovi svou prodlouženou ruku. Chňapnul po ní, a strhl jej k zemi.
Utáhl sevření tak, že Dean nahlas vykřikl. A to byla chyba. Jakýkoliv lidský výkřik se ve ztichlém Londýně nesl skoro na míle daleko. A nezůstal nevyslyšen. Ngoy táhl Deana po písku a štěrku k sobě. Devatenáctiletý mladík nahodil v zapalovači plamínek, a přitiskl ho ke Ngoyově ruce. Ten ji ihned upustil. Zapálená část mu sice odpadla, ale hned se zase z jeho těla, tvořeného nestálými molekulami, vynořila v novotě. "Je hodně lidí, kteří se mě pokoušeli zapálit. Někteří mi udělali horší věci než ty. Tímhle si nepomůžeš, červe," usmál se Ngoy, a vystřelil z těla ostrý hrot, podobný kopí. Dean se překulil na bok jen vteřinu před tím, než hrot zasáhl zem. Když se jeho špička zabodla do štěrku, rozpustil se hrot na slizový pramének, a ten jako živý symbiont skočil Deanovi do obličeje. Celý mu pokryl. Dean nemohl dýchat. Ngoy se začal usmívat. Kroutil rukou, ovládal slizový pramének, odpojený od těla, a tlačil sliz Deanovi do nosu. Mladík sebou kroutil, zmítal se, a rychle ho opouštěl život. "Škoda, že nezemřeš na tu nemoc. Dusil by ses ale podobně. Akorát bych tě při tom neviděl," řekl Ngoy, a přistoupil k němu blíže, "moc dobře si na tebe vzpomínám. Mladý člověk se spoustou tajností. Nikdy jsi mi nevěřil. A to je dobře. Nevěř, že tě nechám přežít, Deane Owene." Dean při Ngoyově útoku upustil zapalovač. Ten se nacházel u jeho nohou, a jakkoliv moc Dean šmátral po zemi kolem sebe, nemohl jej nahmatat. Telepatická korunka mu z hlavy také sletěla, nemohl se tedy pokusit ovládnout Ngoyovu mysl. Měla se Deanova budoucnost naplnit zde? V roce 2020, devatenáct let předtím, než opustil apokalyptický svět otřásaný válkou mezi mimozemšťany a roboty, dokonce krátce předtím, než se měl své matce Pauline narodit? Slábl. Prsty, zaražené v chuchvalci slizu na obličeji, se již pohybovaly pomaleji a pomaleji. Naposledy se pokusil o záchranu, a strčil ruku do pravé kapsy na stehně. Vytáhl Briddimský drahokam, a představil si obrovskou energetickou vlnu, jež by mu Ngoyův sliz z tváře smetla. Vydávaje dusivé, bolestné hrčení, soustředil se na drahokam, jak jen nejlépe mohl. Vlnu se mu vytvořit povedlo, ani náhodou však nebyla velká. Stačila nicméně k prudkému odrhnutí slizu z jeho obličeje. "Ale! Co to?! Přece jenom jsi našel způsob, jak svůj mizerný život zachránit?" vyhrkl Ngoy s trochou posměchu v hlase. Dean se vydýchával, utíral si obličej, který byl však naprosto suchý, a mířil na Ngoye mocným démantem. Zařval ve snaze vyvolat další energetickou vlnu, avšak drahokam na jeho vůli nereagoval. Zvedl tedy ze země zapalovač, a opět se dal na útěk. "Nerozesmívej mě tolik, Deane Owene," rozchechtal se Claude Ngoy, "mě stejně neutečeš. Zabiju tě, tady a teď, tak jako brzy vymýtím většinu tvého zkaženého, chamtivého druhu."
Jasné je, že Ngoy se nezastaví před ničím. Je to tedy naposledy, co se setkáváme s Deanem? Možné je vše. Čas ubíhá, Ngoy svůj plán k vyhubení lidstva jistě brzy uvede do chodu. Jak to bude s postavením zařízení na odčerpávání energie z Briddimského drahokamu? Pokračování příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat