Správce dinosauřího parku pokračuje! Dan Jameson mi právě poslal svůj další páteční zápisek. Zřejmě to bylo za poslední týden na Tedově ostrově dost ostré... Pohodlně se usaďte, a pusťte se do čtení! Nebudete litovat!
Modřiny, souboj s Irritatorem a Clarkovo velké tajemství
Mám už po krk všech těch šíleností, které se mi dějí. V úterý odpoledne jsem měl trochu víc volného času, tak jsem Dinovi upoutal vodítko kolem krku, a vzal jsem ho na malou procházku. Už dlouho žije jen v mém domě a na zahradě za ním, a já si řekl, že mu dopřeji takový malý průzkum. Jenže to byla chyba, protože Dino se venku utrhl ze řetězu. Ne že by se vyprostil z vodítka, to ne, ale vodit dospělého Leptoceratopse, který se jako pes žene za každou květinou nikdy úplně nebylo v mém popisu práce, a brzy jsem zjistil, že se na to prostě nehodím. Když jsme dorazili k hlavní budově, a já byl už celý uřícený a utíral jsem si pot z čela, rozehnal se najednou Dino k salátu rostoucímu na kraji lesa. Zařval jsem tak, že všechno ztichlo, a každý v okolí dvou set metrů na mě začal vyjeveně hledět. Letěl jsem vzduchem, vydával jeden zvuk za druhým, pištěl jsem, vřískal jsem a panikařil jsem, a pak bum! Auč! Moje čelo dopadlo na sloup pouličního osvětlení. A že to byla rána! Musel jsem Dina pustit, těžce jsem dopadl na zadek, a naříkal jsem. Náraz zničil mé černé brýle, mé nádherné černé brýle, které z mého obličeje každý druhý den, kdy jsem si je nasadil, činily naprostý skvost! Byly jaksi zohnuté, a já brečel, a plácal jsem rukama kolem sebe. Pak jsem začal lézt po čtyřech za Dinem. Někteří pracovníci si mysleli, že mě ten náraz do hlavy jaksi přecvaknul do období, kdy jsem byl ještě batole, a spěchali za mnou se strašným, zoufalým křikem. Asi jsem vydával zvuky jako mimino. Byl jsem naštvaný na sebe, na Dina i na ně. Nejprve ke mě přiběhl veterinář Rory, a já se strašlivě naštval, a plácl jsem ho do nohy. Ne, abych řekl pravdu, takhle to nebylo. Vůbec jsem nebrečel, a nikdo na mě jako na mimino nehleděl, a nikdo si nemyslel, že jsem mentálně zaostalý. Ale abych vše uvedl na pravou míru, tekly mi slzy, a to bolestí. Nedělám si legraci. Byl to pořádný náraz, a já měl pocit, že levý lalok mého mozku už nikdy nebude fungovat. Brýle byly zničeny, a mě se na čele vyrazila obrovská boule. Skoro jako by mi Oliver dal do hlavy kladivem. I když to bych asi nepřežil... Na druhou stranu, se svou houževnatostí bych to možná přežil... Oliver a Tim si ze mě u večeře dělali legraci. Měl jsem sto chutí jim vynadat, a v jednu chvíli jsem ze sebe vydal vrčení značící mé znepokojení, když se mnou sdíleli asi stoosmadevadesátou teorii o tom, jak se mi ta boule na čele vyrazila, protože jsem jim nechtěl říct, jak to bylo doopravdy. A jakmile jsem zavrčel, Oliver mi začal říkat "Dan Vrčoň" a všichni v jídelně se začali řehtat. Snažil jsem se dívat se na ně jako zabiják, ze kterého by měli mít strach, ale nefungovalo to. Každopádně Dina jsem to odpoledne zase chytil, a odvedl domů. Musel být rád, že se najedl i něčeho jiného než obyčejného salátu, který mu dávám, a zpestřil si svůj jídelníček salátem tropickým. I když mám kvůli němu na hlavě modřiny, a vždycky strašně řvu, když se v noci přetočím k dřevě lemujícímu mou matraci, a ta boule se ho dotkne, ale jinak je všechno v pořádku. Horší problémy jsme měli včera ráno, kolem osmé, s naším Irritatorem. Je to ten jedinec, kterého Oliver chytil minulý rok. Ukousl tehdy jednomu veterináři ruku od zápěstí dolů. Je to pořádná potvora. Od té doby už sice žádné ruce neukousl, ale měl jsem pocit, že si chtěl pochutnat na té bouli na mé hlavě. Celé včerejší ráno totiž narážel do ohrady, jako by chtěl utéct. Po nějakých čtyřiceti minutách, kdy na něj náš pracovník Liev, propuštěný trestanec, němě hleděl, už to začalo být podezřelé. Zavolal mi, a já se k Irritatorově ohradě okamžitě dostavil jeepem. Chvíli jsem si ho prohlížel, a pak jsem si všiml šrámu, který měl na levém boku, na tom, jímž se pořád otíral o plot. Vyděsil jsem se. Ten Irritator nechtěl utéct, značil Lievovi, že potřebuje ošetření! Vyběhl jsem na lešení u výběhu, a seshora jsem si ho prohlížel, když se náhle Irritator zastavil. Podíval se nahoru na mě, a mě se zastavilo srdce. Uvědomil jsem si, že ten šrám si možná způsobil jen práskáním o plot, a že tak chtěl přilákat kořist. Bohužel, když mi tato skutečnost došla, vyskočil, chňapl mi po hlavě, a ta se rozprskla. Ne, dělám si legraci. Vyskočil, chňapl po mě, a zuby zachytil mou pracovní košili. Sotva se jí dotkl, trošičku ji roztrhl, a odhalil tak světu moje obrovské svaly... Ne, to zase přeháním. Prostě se jí dotkl, trošičku jí roztrhl, a já spadl do výběhu za ním. Tak nějak jsem se při pádu stačil zachytit plotu, a ujížděl jsem dolů relativně pomalu, takže jsem dopadl celkem měkce. Ale hned nato nastaly problémy. Sklonil ke mě hlavu, a byl připraven zarazit do ní zuby. Musel jsem jednat rychle. Vytáhl jsem z kapsy uspávací pistoli, a okamžitě jsem do něj střelil jednu šipku. Jenže víte, jak to u dinosaurů chodí s anestetiky. Chvíli trvá, než zaberou. S panickým řevem jsem začal pobíhat po výběhu ve snaze vyhnout se jeho klapajícím čelistem, a on pořád běhal za mnou. Skočil jsem do řeky, ze které občas vylovuje mrtvé ryby, jež mu tam házíme. Běžel do vody za mnou. Vylezl jsem na druhý břeh, a on se pořád hnal za mnou. Udělal jsem další skok, a rázem jsem se ocitl na stromě. Jenže byl příliš nízký, a navíc se větev pod mou váhou zlomila. Při pádu jsem si skoro zlomil ruku. Hbitě jsem vyskočil, ukázal suchou větev Irritatorovi, a začal jsem jí máchat ve vzduchu. Máchal jsem jí napravo, nalevo, nahoru, dolů, na severozápad, na severovýchod, na jih, k zemskému středu, pak jsem se jí omylem dotkl té boule na čele, kvůli čemuž jsem zase zařval, a to Irritatora znepokojilo, a pak jsem mu jí začal máchat kolem hlavy, jelikož se nebezpečně přibližoval. Neměl jsem nic jiného na svou obranu.
Jemně jsem ho praštil po hlavě, a to jsem neměl dělat. Irritatora to značně iritovalo, vydal z hrdla řev, který připomínal kombinaci vrčení buldoka, syčení krajty tmavé a zvukové efekty Spinosaura z Jurského parku, a pak po mě sekl svými gigantickými drápy. Včas jsem uskočil za strom, a skrýval jsem se za jeho kmenem. Pokaždé, co jsem juknul za něj, tam Irritator pořád byl. Asi ale nevěděl, co se mnou dělat. Pravidlo číslo jedna při napadení zvířetem: chovejte se co nejvíc excentricky. Zvíře na vás bude hledět s naprostým neporozuměním. Platí to mimochodem i na lidi. Když vás štve váš nejlepší kámoš, jako v mém případě Oliver, sáhněte po marmeládě, a vylijte mu jí na košili. Jen tak, i když vám nic neudělal. Funguje to... Každopádně, ten Irritator byl trochu zmatený. Kouknul jsem na Lieva. Doufal jsem, že mi pomůže, ale on pořád stál před ohradou, a s otevřenými ústy na nás hleděl. "Střel ho další šipkou, nemehlo!" zařval jsem. To poslední slovo jsem si mohl odpustit. Liev se urazil a odešel. Se slzami v očích jsem se Irritatorovi bránil, až nakonec usnul. Prostě sebou práskl o zem. Dal jsem Lievovi výpověď za to, že se mě nepokoušel chránit, a vrátil jsem se domů... Kdo by si byl pomyslel, že ten Irritator bude tak chytrý. V podstatě na nás, respektive na mě, nastražil malou past. Chtěl ulovit něco většího než jen mrtvou rybku. Dnes ráno jsem o tom všem mluvil s Oliverem. Už spolu zase mluvíme, a on už si ze mě nedělá legraci, alespoň ne teď, ve druhé polovině týdne. Říkal mi, že podle fosilních záznamů možná Irritator lovil i ptakoještěry! No páni, nebyl to jen obyčejný rybožrout... Ve středu přišla velká zpráva. Ochránci pravěké zvěře lokalizovali nový park s dinosaury. Ano, nachází se nedaleko Tuvalu, jak už Oliver a Linda před časem spekulovali. Je kryt stealth technologií, tou samou, kterou používali Scrappeři, a mají v něm spoustu dinosaurů. Právě ve středu naši dva odvážlivci na ten neviditelný ostrov pronikli. Jak to udělali? Navlékli si skafandry, a ponořili se pod hladinu. Pak pluli tam, kde si mysleli, že ostrov najdou. Propluli iluzí, a vynořili se na krásné písečné pláži. A co tam neviděli! Jen kousek od pláže se nacházela klec s malým Triceratopsem. Chudák malý vyděšeně bučel, když je uviděl. Na stehně pravé zadní končetiny měl vycejchované znamení. Linda se prý pořádně rozčilila, když to uviděla. Oba dobrodruzi se museli brzy skrýt mezi křovisky, poněvadž ke kleci přišel ošetřovatel, a vnutil Triceratopsovi sníst vitamínovou tobolku. Copak ten dareba nevěděl, že ceratopsové nemají rádi vitamínové kapsle? Zeptej se Dina, ty dronte jeden! Jakmile se ztratil, vyběhla Linda z křoví a ke kleci umístila kameru odesílající záběry po příštích pět dnů do satelitu, a od něj do jejího laptopu. Na ostrově bylo rozhodně víc dinosaurů, Oliver zaslechl volání Parasaurolophů, které si člověk nemůže splést s žádným jiným, a také řev nějakého masožravce. Času na průzkum však mnoho nebylo, a tak se s Lindou brzy zase ztratili v nádherné modři Pacifického oceánu... Linda mládě Triceratopse doteď sleduje. V přímém přenosu viděla, jak se ho ti darebáci na ostrově snaží zlomit. Na rohy mu navlékají nějaké šňůry, a tahají mu hlavu, až se jeho rohy zaklesnou v mříži klece. Pak mu do nich ryjí nožíkem, jen malinko, ale mláděti se to vůbec nelíbí. To je týrání zvířat! Oliver získal nový kontakt na L. C. Clarka. Zavolal mu na číslo, registrované pod jménem Jack Cena. Když jsem to zjistil, chechtal jsem dvanáct hodin v kuse. Někteří lidi to prostě s fake jmény neumí... Clark byl velice překvapen, když v telefonu uslyšel Oliverův hlas. Ten mu všechno řekl na rovinu. Řekl mu, že jeho nový dinosauří park našel, a že spolu s Ochránci pravěké zvěře ohlásí jeho existenci. O kameře a týrání malého Triceratopse mu pochopitelně nic neřekl. Clark byl prý celý rozohněný, dokonce prý Oliverovi řekl i pár sprostých slov. Ale nijak si tím nepomohl. Oliver o skrytém ostrově pomocí médií informoval celý svět. Už dnes ráno prý iluzí proniklo několik vojenských helikoptér. Vláda Spojených států amerických zjevně není ráda za to, že Clarkova soukromá společnost v Pacifiku ukryla celý ostrov, na němž nelegálně chová dinosaury... Tohle bude ještě zajímavé.
Danova pošta: Tak jsem slyšel, že už můj pátečník nebude moci vycházet na této adrese. Aspoň tedy ne s touto doménou. Každopádně autor těchto stránek mě informoval, že celý jeho blog je přesunutý na nějaký blogspot... nebo jak se to jmenuje. Promiňte, tahle technika jednadvacátého století. Já ani nevím, že internet vlastně existuje. Myslel jsem, že tyhle zápisky vycházejí na intranetu... Ehm, raději přejdu k věci. Prostě moje zápisky najdete tam na tom druhém webu se stejným názvem, ale na jiné doméně. A jsou tam prý všechny, do jednoho. A do konce srpna bude můj pátečník přibývat tam.
Jak už Dan Jameson zmínil, Správce dinosauřího parku bude i po skočení Blog.cz do konce srpna přibývat na www.blogorgonopsid.blogspot.com, kam byl veškerý obsah tohoto blogu přesunut. Moc mě mrzí, že to tu končí... Každopádně doufám, že mě čas od času navštívíte na blogspotu, a že taky občas podpoříte našeho přítele z Tedova ostrova...
Žádné komentáře:
Okomentovat