Lovci kryptidů 4: Poslední z Lovců kryptidů (2/3)

V roce 2039 na Zemi, kdysi zelené planetě proměněné válkou mezi mimozemšťany Shai'ri a roboty X-77 v nehostinnou pustinu, přežívá už jen asi tisíc lidí. Pierre Leroy je jedním z nich. Je přesvědčen, že jeho plán, jak změnit běh dějin a zabránit strašlivé katastrofě s pomocí Deana Owena, vyslaného do roku 2019, nebyl úspěšný. A proto se poslední z Lovců kryptidů rozhodl vzít osud planety do vlastních rukou. Pokusí se naposledy zvrátit ovládnutí planety Shai'ri. Nemá sice žádné zbraně, žádné speciální schopnosti, a společníka mu dělá jen jeho přítel Tatzelwurm. Pierre je ale odhodlán dát všanc úplně vše... Nejprve se však bude muset vypořádat s dalším přeživším, nezničitelným inteligentním robotem Metallerem...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: POSLEDNÍ Z LOVCŮ KRYPTIDŮ, ČÁST DRUHÁ:

Čepel se pomalu blížila k Pierrově obličeji. Na čele mu vyrazily krůpěje potu. Naposledy se pokusil vzepřít se, bojovat, vytrhnout se z Metallerova sevření. Ale ruka kovového muže jen silněji a silněji tiskla jeho rameno, a ostří se dále vytahovalo z jeho zápěstí. Pierre však v koutku oka zahlédl, jak bojuje i Tatzelwurm, jehož Metaller stále držel ve druhé ruce. Brutální mysl inteligentního robota si tak vychutnávala Pierrovu blížící se smrt, jeho oči se tak upínaly na ostří natahující se k Pierrově poděšenému zjevu, že povolil prsty druhé ruky. Pierrův chytrý společník toho okamžitě využil. S hbitostí geparda vyskočil, uhýbaje rychlé reakci Metallerových prstů, dopadl do vířícího se prachu, a rozběhl se k přikrytému ohništi. Zamával ocáskem, a jako koštětem jím odkryl několik žhavých uhlíků, jež se během několika vteřin dokutálely k Metallerovým nohám. Ostří se v tu chvíli zastavilo přímo před Pierrovým obličejem. "Zpropadená kočka!" zaskřípalo mezi Metallerovými kovovými rty. Tatzelwurm byl více inteligentní, než by si kdo vůbec dokázal uvědomit. Po všech těch letech následování Pierra se z něj skutečně stal pravý bojovník, znalý slabin svých nepřátel stejně, jako jeho pán. Věděl, že roboti X-77 se automaticky zaměřují na jakékoliv teplé objekty, živé či neživé, přičemž většina z těch, které napadají, se nakonec ukáží být živými. Ale i v tomto případě zaměřili roboti své oči na žhnoucí uhlíky, a předpokládaje, že se jednalo o nějakého drobného nepřítele, jenž by Metallera napadl, začali po nich střílet. Z kanónů na jejich zápěstí vyšlo několik hlučných, svítivě žlutých střel. Jedna z nich zasáhla žhavé uhlíky i zeminu tak silně, že podemlela Metallerovi nohu. Kovový muž upadl, a povolil sevření na Pierrově rameni. Vousatý Francouz nemeškal. Zvedl ze země vrčícího Tatzelwurma a počal s útěkem. Skočil ze svahu. Oba se z něj skutáleli. Pierre nakonec dopadl těžce na břicho pár metrů pod bývalým táborem. Tatzelwurm se jen těsně vyhnul tvrdému pádu. To, že se natiskl k batohu na Pierrových zádech, ho zachránilo od těžké zlomeniny páteře.

Pierre ležel v nepříjemné pozici jen asi dvě vteřiny. S obtížemi se zvedl, ani si neutřel sliny, jež mu vytékaly z úst, a utíkal dál. Roboti X-77, z nichž ten největší nesl Metallera, již vzlétli. Opustili malé plató, ale Pierra a jeho přítele kryptida hodlali dále pronásledovat. Pierre se držel úpatí kopce. Nemělo smysl vyběhnout do otevřené krajiny. V té holé pustině by se zbraním X-77 vystavil jako model při procházce se psem. Přeskakoval balvany a pukliny v zemi, a Tatzelwurmovy drápy se mu při tom zarývaly čím dál hlouběji do masa. Bolelo to. Ale Pierre to chápal. Přítel pro něj udělal vše, co mohl. Teď Pierre musel snést bolest, jež byla nakonec ničím v porovnání bolestí vyvolanou ostřím pomaloučku pronikajícím lidskou hlavou. Jakmile první z robotů X-77 Pierra s Tatzelwurmem zaměřil, v podstatě jen vteřiny po začátku jejich spěšného útěku, pokusil se je zasáhnout nárazovou střelou. V tomto případě byl však Pierrův časový smysl naprosto přesný. Zaznamenal sluchem hluk z robotových trysek, a věděl, co přijde. S rychlostí olympického běžce vyběhl po úpatí, a jakmile přišla chvíle, jež podle něho měla předcházet momentu výstřelu, skočil s úpatí se všemi končetinami připnutými k sobě. To proto, aby byl jeho skok co nejrychlejší. Zatímco v podobě netvaré koule letěl vzduchem - a že to trvalo jen možná půl sekundy - zasáhla střela úpatí kopce, a snesla z něj hromadu štěrku, písku, prachu, zkrátka všeho. Všechno to dopadlo k Pierrovým nohám, když se znovu postavil na zemi. Opět se rozběhl, i když byl už pořádně zadýchaný, a celý tento krok zopakoval. Zase se střele vyhnul. Jen se tentokrát rozhodl riskovat. Skočil schválně tak, aby ho štěrk zasypal. Neměl na vybranou. Risk to byl však ohromný, jak si krátce poté uvědomil. Pod hromadou všelijakého materiálu se začal dusit. Tatzelwurmovi sice zakrýval čumáček, i on však bojoval s nadechnutím.

Silný otřes prozradil, že roboti společně dopadli na zem. Těžké řinčivé kroky pak patřily Metallerovi. Neřekl ani slovo, jen pohlížel na strženou vlnu štěrku a zeminy. Měl chvíli za to, že Pierre a jeho přítel nepřežili. Nechtěl ale odejít s pocitem, že mohou být stále naživu. Vytasil proto ze zápěstí obou rukou svá ostří, a několikrát jimi prašnou lavinu prosekal. Pierrovi se sevřelo srdce. Podobně jako pod sněhem oběti laviny slyší vše, co se děje na povrchu, poslouchal Pierre zvuky sekání a řezání, a zatínal zuby, bojuje s nedostatkem vzduchu, ve strachu, že jedna z čepelí brzy projede jeho tělem. Celý se skrčil, když čepel téměř zasáhla Tatzelwurmův ocas. Metaller pak pokračoval v obcházce. Pierre i jeho kamarád měli štěstí. Znovu unikli téměř jisté smrti. "Proklínám tě, Leroyi," řekl se zlostným úsměškem na povrchu Metaller, a rychle se vrátil k robotům X-77. Největší z nich prve vyletěl do vzduchu s ním, další ho pak následovali. Přestože kovový muž považoval Pierra skoro určitě za mrtvého, stále měl obavy, že sesuv půdy přežil. Nyní se však měl věnovat i jiným záležitostem, než pátrání po živém či neživém těle jednoho ze svých posledních lidských nepřátel...

Pierre a Tatzelwurm se ze svého dočasného hrobu vyhrabali poměrně rychle, ač je to velice unavilo. Pierre se pak po špinavé zemině rozvalil, protáhl si ruce, nahlas se nadechl a zase vydechl, a z očí mu začaly proudit slzy. Dnešní ráno bylo pro něj zážitkem až příliš silným, až příliš hrůzostrašným, aby v něm nezanechalo jistou míru emočního napětí...

Postavil se ovšem odhodlán dosáhnout svého cíle. Oprášil si oblečení, otřel Tatzelwurmovi zašpiněnou srst, položil ho na rameno, a dal se do kroku. Ať se mělo stát cokoliv, musel dojít do Vídně. Vypustil z hlavy to, co se stalo dnes ráno, a zaměřil se na blízkou budoucnost. Pokud Dean neuspěl, jsem pro náš svět jedinou nadějí, pomyslel si. Tato myšlenka v něm probudila ještě větší sílu než předtím. Neohlížel se zpět, kráčel pustinou, veden mapou, u které se čas od času posadil, aby se přesvědčil, zda jde správným směrem. Čekala ho však ještě dlouhá štreka, a slunce pálilo. A jak pálilo! Až Pierrova tvář pod jeho září rudla! Žízeň mu pomalinku svírala hrdlo. Položil Tatzelwurma na zem a řekl mu: "Zkus najít vodu, Tatzi! Vodu!" Divoký kočkočerv se po spáleném povrchu, pokrytém žlutooranžovým pískem, procházel několik minut. Až potom přiložil čumák k zemi. Nechal ho tam asi deset vteřin, a pak jednou hrábl do písku. Pierrovi tato značka stačila. Poklekl, vytáhl z batohu kus dřívka, a zarazil ho do země. Opakoval to tak dlouho, dokud nevytvořil malou prohlubeň, ve které se zaleskla kalná, ale zdravá voda. Pierre ji začal vylévat, zeminu a písek odstraňoval prsty, a po nějakém to snažení skončil se dvěma litrovými láhvemi skoro průzračně čisté vody. Tatzelwurm se napil rovnou z prohlubně v zemi. Když byli hotovi, Pierre nádrž pečlivě zakryl. "Kdyby tudy náhodou proletěli Shai'ri nebo X-77, a všimli si toho, co jsme tu zanechali, mohli bychom mít problém," usmál se na Tatzelwurma Pierre. Pak zvedl hlavu a podíval se proti slunku. "I když v téhle pustině nás beztak ze vzduchu uvidí každý... Riskujeme až příliš..." dodal. Řekl to hlasem nikoliv smutným, ale rozhodným. Byl si vědom, že tato cesta může být jeho poslední. Ale stálo za to ji dokončit.

I v tomto zničeném světě byl večer ve stínu Vídeňských Alp naprosto překrásný. Rudé slunce se zuřivě opíralo do jejich výběžků. Pierre se svým přítelem kráčel podlouhlými stíny. Necítil se však po denním pochodu příliš nejlépe. Zásoby vody už téměř vyčerpal. Nakonec se musel znovu posadit. Vytáhl z batohu zrcátko, a jím si pořádně prohlédl rány po Tatzelwurmových drápech. Nevypadaly vůbec pěkně. Zrovna tak včerejší rána, kterou utrpěl při souboji s Shai'ri, nehezky zahnisala. Pierra doháněla únava. "Oddechuju jako devadesátiletý stařík," řekl jen tak do vzduchu, sklonil hlavu a třesoucí se rukou si utřel čelo. Zbytek vody si z láhve si vylil na hlavu. Opět ožil v momentu, kdy rudou oblohou proletěl letoun Shai'ri. Nasadil si batoh na jedno rameno, popadl Tatzelwurma, a skočil za zbytky jakési chajdy, nejspíše turistické chatky, rozpadající se v této krajině po celá léta. Letoun se pronesl vzduchem pouze čtyřicet metrů nad ní. "Teď to bude ostré, kamaráde," řekl Pierre Tatzelwurmovi. Rozběhl se k pozůstatkům další chatky. A oblohou proletěl další letoun. "Jsou tady. Jsou jich tady spousty!" zašeptal. Pak se chvíli nic nedělo. Pierre s Tatzelwurmem doběhl k okraji popraskané asfaltové silnice. Shořelé, polorozpadlé budovy, k nimž vedla, a jež se tyčily na obzoru, patřily Vídni. Kdysi jednomu z nejkrásnějších, nejmalebnějších evropských měst. Nyní bylo ztělesněním chaosu. Pierre je však viděl velmi rád.

Nevěděl, kolik bylo hodin, když slunce ustoupilo měsíci. Ve tmě si však mezi zbytky vídeňských budov připadal neviditelný. Byla to ideální doba proniknout do města. Stále přemýšlel nad tím, proč se sem Shai'ri vydali. Že by měl Vládce zájem uchýlit se právě ve Vídni, to Pierra s Deanem nikdy nenapadlo! Musel pro to mít dobrý důvod. Zatímco probíhal mezi budovami, začal Tatzelwurm vrnět. Pierre se zastavil. Nebylo to ale výstražné vrnění. Pierre svého kamaráda vycvičil k tomu, aby mu hlasovými projevy, případně řečí těla, sdělil vše, co se Pierre pomocí svých smyslů dozvědět nedokázal. Takové vrnění vydával malý kočkočerv v případě, že byl na blízku člověk! "Kde? Kde je?!" zašeptal Pierre. Tatzelwurm samozřejmě jeho otázkám nerozumněl. Poslední Lovec kryptidů se dal do pohybu. Začal se strachovat, že Shai'ri unesli několik zástupců jeho druhu. Co když je chtějí mučit? Či využít k nějakým pokusům? Zloba a nenávist k mimozemskému druhu úplně ovládla Pierrovu mysl. Byl by ty lidi zachránil, a Shai'ri by sám nejradši oběsil a rozsekal zároveň. Proběhl uličkou, jež připomínala spíše skládku, když tu náhle ho někdo chytil za ruku a přikryl mu ústa vlastní dlaní. Pierre se docela klidně otočil. Věděl, že nebyl napaden, a že se onen člověk snažil spíše o to, aby nebyl vyplašen. Gestem mu naznačil, aby jej následoval. Pierre v té tmě poznal, že se jednalo o muže. Zavedl ho k jednomu rozpadajícímu se domku. Uvnitř bylo prázdno. Chodba i místnosti přízemí budovy tvořily jeden velký prostor, zdi byly už dávno zbourány. V rohu plápolal oheň. Tento muž byl zřejmě jedním z posledních přeživších ve Vídni.

"Co tady děláte?" zeptal se Pierra. Měl starostlivý výraz ve tváři, byl to starší chlapík, asi čtyřicetiletý, tedy mladší než Pierre. "A co to taháte s sebou? To zvíře vypadá jako..." "Kryptid? Jo, je to Tatzelwurm," odpověděl Pierre, "přišel jsem pro Vládce." "Vy jste se zbláznil, ne?" řekl mu ten chlapík. Jeho tón značil, že Pierrovi nevěřil. I jakýsi výsměšek se v něm objevil. "Odkud jste přišel? Z Francie? Ten přízvuk Vás prozradil... Proč? Zabijou Vás! Zabili tady všechny!" vyhrkl muž. "Tady snad žili lidé?" zeptal se Pierre. Chlapík se rozesmál a rozbrečel zároveň: "Bylo nás tu devatenáct. Patnáct Rakušanů, včetně mé dcery a syna, dvou osmiletých dvojčat, mého osmdesátiletého táty, a pak čtyřčlenná rodina ze Skotska... Všechny je pozabíjeli Shai'ri, před pár dny. Zabili mi je před očima!" Pak si sedl k ohni a zakryl si obličej. Vzlykal však nahlas. Pierrovi to rvalo srdce. "Co konkrétně se stalo? Potřebuju to vědět," zeptal se ho opatrně Pierre. "Prostě přiletěli. Proč? Někdy před jednadvaceti lety se začalo mluvit o tom, že Vídeň má velký geotermální potenciál... Neudělal se moc velký výzkum, protože pak přiletěla tahle monstra... Teď si myslím, že chtějí dělat něco s tou geotermální energií... My tady žili ve skupině, mysleli jsem si, že v pozůstatcích Vídně jsme byli v bezpečí, a najednou se stane tohle... A jako všude jinde na světě, Shai'ri pozabíjeli všechny lidi. Všechny! A já? Já nevím, co se svým životem," pokračoval muž. Představil se Pierrovi jako Jonas Hutter, bývalý zámečník, který se svého řemesla vzdal jen krátce po svém vyučení - a krátce předtím, než se z něj stal člověk bojující o přežití. Věřil, že se svou rodinou měl naději. Ale teď ji ztratil...

"Proto jsou X-77 tady. A Metaller taky," řekl si tiše Pierre, "kvůli Shai'ri. Asi vědí lépe než já, a lépe než chudák Jonas, co Shai'ri zamýšlejí. Ironií je, že kdyby mě Metaller poprosil o pomoc, místo toho, aby se mne pokusil kvůli naší minulosti zabít, měli bychom mnohem větší šanci zmařit plán Shai'ri, a možná i zabít Vládce." Tatzelwurm zazíval. Připadal si u ohně docela bezpečně a uložil se k němu. Jonas mu začal hladit srst. Tatzelwurm si to nechal líbit. "Máte moc hezkého mazlíčka... Věděl jsem, že tajemná zvířata existují, ale že se dají ochočit, to jsem vážně netušil," řekl trochu veseleji Jonas. "Proč ještě zůstáváte ve Vídni? Mohl jste utéci, tady je spousta Shai'ri, co když Vás dříve či později zabijí?" zeptal se Pierre. Jonas se zasmál: "Protože už mi nic jiného nezbývá. Říkal jsem si, že se jim postavím. Ale nevím, jak. Dříve či později bych chtěl aspoň jednoho zabít, bojím se ale ve dne vyjít ven..." Vydechl. "Chtěl bych pomstít svou rodinu, a vůbec všechny, co byli zabiti..." dodal. "Taky mi Shai'ri zabili spoustu přátel. A ty, kteří nebyli zabiti jimi, odrovnali jiní. Lidé, kryptidi, příšery... Já jsem Pierre Leroy," představil se konečně vousatý Francouz. Jonas ožil. "Pierre Leroy? Ten slavný Lovec kryptidů?!" vyhrkl nadšeně. Pierre se podíval do země. "Nejsem úplně to, co byste si myslel, že jsem," řekl. "Vy máte určitě nějaký dobrý plán. Člověče, vy něco dáte dohromady... Kdo by zapomněl na Lovce kryptidů? Udělejte to v jejich jménu... Byl jsem pitomec, že jsem ve Vás nevěřil. Zavedu Vás tam, kde se nachází Vládce..." prohlásil Jonas.

V tu chvíli se ozvala hlasitá rána, jako kdyby uhodil hrom. Jedna ze zdí budovy, jež sloužila Jonasovi jako úkryt, byla stržena. Pierre, Jonas i Tatzelwurm se natiskli ke druhé stěně, kousek od ohně. Zvenčí na ně zasvítilo několik světel. Dovnitř pak vstoupili tři vojáci Shai'ri. Hulákali na sebe ve svém jazyce, a ukazovali na přeživší lidi. Dívali se na ně jen jako na další oběti, jež bylo třeba odstranit, aby říše Shai'ri mohla růst.

Pokračování příště...