Lovci kryptidů 4: Zabijácký červ (1/3)

Čtvrtá série Lovců kryptidů pokračuje... Jak již víte, Jack Owen zemřel při kosmické misi, avšak krátce po jeho odchodu se k Lovcům kryptidů přidal záhadný cestovatel časem, který tvrdí, že je Jackovým a Paulininým synem. Jmenuje se Dean Owen, a přicestoval z roku 2039 s cílem zabránit invazi Shai'ri, mimozemského druhu, který hodlá kolonizovat Zemi poté, co byla jeho domovská planeta zničena... Co když má však Dean až příliš velké ambice? Co když tragickým událostem, jež nastanou, zkrátka nejde zabránit? Naši přátelé to brzy zjistí. Další tvrdá rána totiž na sebe nenechá dlouho čekat...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: ZABIJÁCKÝ ČERV, ČÁST PRVNÍ:

Nad sutinami, zbytky malebných domečků a chatek, vyšlo šedavé slunce. Jeho svitu neustále bránila mohutná mračna, ještě tmavší, než slunce samotné. Dívalo se na svět s velkým smutkem. Jak nádherné kdysi byly rakouské Alpy! Krajina, kterou navštěvovali obyvatelé celé Evropy, aby se v ní pokochali takřka nepopsatelnou přírodní krásou... Všechno je to pryč. Zelené jehličnaté lesy? Dnes z jejich stromů zbývají jen zčernalé pahýly. Hotely, lyžařská centra, chatky pro turisty? Dnes by nikdo nepoznal, že sem ještě před dvaceti lety lidé jezdili na dovolenou. Turisti? Bývalí původní obyvatelé této části světa? Všichni jsou pryč. Je to svět, který by byl jako by vyvrhnut z představivosti autora apokalyptického románu. Tichý, pustý, smutný, temný svět - bez zpěvu ptáků, bez bzučení hmyzu, a bez zvuku lidského hlasu. A když obloha není šedavá a rozesmutnělá, celá zrudne, jako kdyby se v ní odrážela, tak jako na vodní hladině, krev všech padlých. Ale i ta byla již smyta. Tady nikdo nezemřel už spoustu let... Na první pohled by se mohlo zdát, že rakouské Alpy v roce 2039 neobývá ani jedna lidská bytost. Avšak zdání může klamat. Protože člověka, který se skrývá před gigantickými, zdivočelými roboty a vesmírnými loděmi přepravujícími desítky vražených mimozemských vojáků, najdeš pod povrchem! Tam, kde se kdysi rozléhala síť podzemních doupat Tatzelwurmů*, v kdysi malebném vysokohorském lese, nyní proměněném v holou pustinu, tam se možná před svými neporazitelnými nepřáteli skryli dva lidé. Jeden z nich tento úkryt vybral z dobrého důvodu. Když se zde po celá tisíciletí skrývali Tatzelwurmové, a lidé je nedokázali najít, je snad možné, přinejmenším teoreticky, že zde se skrývající lidi nenaleznou bojové jednotky Shai'ri. Přesně tak uvažoval Pierre Leroy. Do velké podzemní komory, kterou před stovkami let vyhrabali Tatzelwurmové, se před několika měsíci ukryl se svým kolegou Deanem Owenem. Oba muži byli odhodláni změnit běh dějin tak, aby svět nikdy nepotkala tato apokalyptická realita. Před pár lety nalezli v troskách Londýna spoustu plánů již dávno zesnulého geniálního vědce Larryho Brickella. Pokusil se sestrojit něco neuvěřitelného - stroj času. Chtěl vytvořit portál, kterým by lidské bytosti mohly projít do minulosti, a zase se pak vrátit zpátky. Larryho geniální mysl však náš svět již dávno opustila. Málokdo by se odvážil na jeho myšlenky navázat, ale Pierre Leroy a Dean Owen neměli na vybranou... Teď ve světle jednadvaceti lampiček stáli ve speciálně uzpůsobené podzemní komoře, a hleděli na velkou kovovou věc, která připomínala spíše hromadu harampádí, než nejúžasnější vynález historie lidstva. Pierre, vrásčitý vousáč oblečený ve špinavé, hnědé kožené bundě, položil Deanovi na ruku malý ovladač. "Přístroj je napojen na geotermální energii," řekl poněkud chvějícím se hlasem, "měl by fungovat. Zkus ho zapnout. Chci, abys to udělal ty. Všechno je na tobě." Zpoza jeho nohou vyšel ještě jeden obyvatel této komory. Asi metr a půl dlouhý, ale sotva pár desítek centimetrů vysoký černý živočich s kočičí hlavou a roztomilými, drobnými packami v přední části těla. Za nimi se mu však táhl podlouhlý, červovitý zbytek těla. Zavrněl na Deana. "Haha, bude mi chybět," řekl Dean a usmál se na oba. "No, bude to můj jediný společník," řekl smutně Pierre, "až do konce." Pak Tatzelwurma zvedl ze země, a ten se mu předníma nožkama s drápky přitiskl k levému ramenu. Položil hlavu na tu Pierrovu, a pořád roztomile mrkal na Deana. "Je to už skoro jednadvacet let, co ho tady Jack našel. Vidíš, a teď je malý Tatzelwurm spolu se mnou posledním přeživším členem týmu," řekl s jakousi nostalgií. Možná to ani neříkal tolik Deanovi, jako sám sobě. Pak se otočil na Deana: "Víš, co máš udělat. Najdi svého otce. Všechno mu vysvětli. Řekni mu všechno o invazi Shai'ri. A vrať se sem. Vrať se přesně do chvíle, kdy z tohoto světa zmizíš. Snaž se, aby to bylo co nejrychlejší... Možná se tu už neuvidíme. Možná se stane něco, co nám překazí, abychom se spolu vůbec setkali. Možná se stane něco, co zapříčiní i tvé nenarození, třeba kdyby Pauline nečekaně zemřela... Hlavně se, kamaráde, snaž o to, abys příliš neovlivnil život ostatních Lovců kryptidů. Prostě jen promluv s Jackem, řekni mu, proč se Lovci nikdy nesmějí vypravit na misi s Černým motýlem... však víš... Pořád o tom dokola blábolím..." "Nezklamu," pousmál se Dean, až se mu v obličeji objevil takový stejný úsměv, jaký míval Jack. Nato zapnul portál stisknutím velkého zeleného tlačítka na ovladači. Prošel tím velkým, zářivě bílým úkazem, a jakmile tak učinil, nastala v komoře tma.

"Muselo to vyhodit veškerou elektřinu. Škoda, že v téhle síti podzemních nor nemáme pojistky," zasmál se Pierre, položil ve tmě Tatzelwurma na zem a zapnul baterku. Lampičky v komoře začaly náhle blikat. "A kruci, to nebude tím strojem času," řekl se zatnutými zuby Pierre. Celá komora se otřásla. Něco těžkého dopadlo na zem, nad řetězcem nor. "Něco je tu, příteli," zašeptal Pierre Tatzelwurmovi, jenž se zachvěl úlekem, až se mu na zádech zježily chlupy. Pierre se jen podíval na stroj času a sám pro sebe si řekl: "Deane, prosím tě, pospěš si."

Dean a Pierre se však zmýlili ve výpočtech. Dean, následující zaznamenanou energetickou stopu ostatních Lovců kryptidů, se přenesl zpět v čase do doby, kdy byl již Jack Owen několik dnů po smrti. Nalezl Lovce kryptidů, vedené svou matkou, Pauline Jetkinsovou, ve městě Point Pleasant na podzim 2019. Svůj úkol zabránit výpravě týmu do kosmu, a tedy i Jackově smrti, již nemohl splnit. A protože se nemohl vrátit do budoucnosti, a znovu se přenést zpátky do minulosti, tak, aby Jacka varoval, byl nucen s Lovci kryptidů zůstat do té doby, než nějak výrazně změní běh dějin. V tuto chvíli si sice nebyl jistý, jak toho docílit, ale nemohl narazit na přátelštější skupinu lidí, jež by v něj tolik věřila... Poté, co se Lovci kryptidů vrátili z Point Pleasantu do své základny v Londýně, strávil Dean spoustu dní docela sám ve svém pokoji. Přemýšlel, co dál podniknout. Prohrabával svou paměť, vzpomínal na vše, co mu Pierre o této době sdělil. Bude trvat ještě pár měsíců, než se Dean narodí Pauline. Tuto dobu ani nezažil, neví, co přesně se stane každý den... Z toho, že byl ubytován v Jackově bývalém pokoji, měl také mnoho pocitů. Na stolku před zrcadlem se na něj pořád usmívali jeho rodiče na fotografii, kterou nikdy předtím neviděl. Byli na ní Jack
a Pauline z pokročilých univerzitních let. Někdy se na ně Dean dlouze díval. Jackovu smrt si pamatovat nemohl, ani jí nemohl zabránit, avšak o smrti své matky něco z budoucnosti věděl. Rozhodl se však Lovcům kryptidů nesdělovat nic z toho, co se v příštích letech mělo přihodit.

Nejblíže měl Dean právě k Pauline, a dále také k Pierrovi, a tím pádem i k jeho přítelkyni Kate. Trávili spolu večery u televize a povídali si nejen o vážných, ale i zcela běžných věcech. Dean se také setkával s malým Tatzelwurmem, ovšem toho měl na starosti zvláště Roger, který se s ním v průběhu posledního roku skutečně velmi blízce spřátelil. Pierre se zdál být tím, kdo o malého Tatzelwurma zavadil opravdu jen velmi výjimečně. V budoucnu se to mělo změnit, a měl se o něj starat zvláště on... Jednoho večera se Dean bavil s Pauline, Pierrem a Kate znovu o invazi Shai'ri. Pauline měla právě telefonní hovor s Barbarou Kentovou, jež jí sdělila, že další vesmírná loď se blíží k Zemi. "Zajímalo by mě, kde přistane," řekla Pauline. "Mohli by se jít vycpat, pitomí mimozemšťani. Všechny bych je pozavíral do popelnic, a bylo by," zasmál se Pierre. "Oni by tě zase zavřeli do nějaké výzkumné tuby," pousmála se na něj Kate. "Tak jako Curupiru a Lila? Páni, to bych nechtěl. Ještě štěstí, že jí odtamtud dostal Ngoy. Ale nejsem si jistý, jestli se těm pralesním dvounožcům líbí u nás, v Londýně," prohodil jen tak Pierre. "Curupira byla unesena Shai'ri, že?" zeptal se tajemně Dean. "Ano, proto je od srpna s námi. Jinak by běhala po Amazonském pralese... Počkej! Znamená to snad něco?" odpověděl Pierre. "Ani tak nejde o Curupiru... Jako spíš o toho, kdo ji zachránil," řekl opět tajemně Dean. "Claude? Claude Ngoy? Ten prašivec? Haha, o toho nikomu nejde! Schovává se ve sklepě a nejspíš si tam před zrcadlem vybírá barvu očí... Metamorf jeden pošahanej," řekl Pierre, rádoby vtipně, i když to vyznělo spíš opravdu trapně. Hned nato mu něco vlhkého a zeleného zaťukalo na rameno. Pierre sebou švihl úlekem, až spadl z gauče. Bylo to chapadlo z levé přední končetiny Clauda Ngoye, který se zrovna zhmotnil ve vchodu do místnosti. "Nemám rád, když si ze mě dělá srandu nějaký, ehm, obyčejný člověk," řekl svým vražedným hlasem. "To je vtipný. Já myslela, že Pierre není tak obyčejný. Kdyby chtěl, mohl by se proměnit v Hulka, a spravit ti ksicht," sykla Kate. "Neříkej o mě, že se můžu změnit v Hulka. Sakra! To není originální. A když jsem se v cosi proměnil, tak to spíš připomínalo hubenou vysokou verzi... mě," pronesl při divoké gestikulaci, svědčící o rozčilení, Pierre. "Jak se ta celá věc s Shai'ri týká mě? Já z jejich modulu jen odnesl Curupiru a Lila, a to je všechno," řekl Claude směrem k Deanovi. "A jsi si jistý, že jsi tam po sobě nic nezanechal?" zeptal se ho Dean. "Myslíš snad část mého těla? Nezanechávám po sobě slizovou stopu, jako šnek," odpověděl Ngoy. "Spíš jako špion, ne?" zeptal se ho ostře Dean. "Co přesně si v té své budoucnosti zjistil, Owene?" zeptal se ještě ostřeji Ngoy a přemístil se rychle k Deanovi. "Víš, doufám," řekl pak před Deanovým obličejem, "že by ses tam po konfliktu se mnou nemusel vrátit." "Claude, dost! Zbláznil ses?!" zařval Pierre a prudce vstal ze země. "Proti nikomu z vás nic nemám," řekl chladně Ngoy a otočil se. "Očividně," reagoval na to Dean. Claude se na něj zase podíval, a zaleskly se mu jeho žlutavé, hadí oči s vertikálními zorničkami. "Přežiju v budoucnosti?" zeptal se vyzvídavě a s úsměškem. "Ne," řekl naštvaně, ale i upřímně Dean. "Je fajn to vědět," řekl na to Ngoy a odešel z místnosti. Pauline chytla Deana za ruku. "Je snad něco, co bychom o něm měli vědět?" zeptala se ho. "Zatím ne," odpověděl Dean a vydechl, "obávám se, že ho budeme k něčemu potřebovat. Dřív nebo později na to přijde. Budeme se muset na tu příšeru z Gabonu spolehnout, ať to chceme nebo ne." "Já s tím nemám problém, mě ten mangovník kokosový na nervy tolik neleze. Koneckonců jsem se s ním zkámošil nakonec hlavně já, ne?" zachechtal se Pierre, načež v místnosti opět zavládlo trapné ticho.

O hodinu později vstoupila Pauline do podzemní, nádherně tmavě modré části budovy. U počítače tu stál Akihiko a přejížděl rukama po digitálních projekcích, hledaje nové informace o Shai'ri a o kryptidech. "Nějaké novinky, Akihiko?" zeptala se Pauline a stoupla si vedle něj. "Podle informací, které mi každých deset minut posílá Kentová z Ameriky, se zdá, že ta loď přistane někde v Asii. Střed až východ. Není tu ale riziko, že by to spadlo na mý domovský město," odpověděl Akihiko. "Shai'ri většinou přistávali v odlehlých lokacích... Aljašské hory, Amazonie, Konžský deštný prales, Coloradská poušť... Že by si někde na nejzalidněnějším kontinentu světa vybrali právě takové opuštěné místo?" zamyslela se Pauline. "Mám tu ještě jednu věc," řekl Akihiko a zvětšil před Pauline videozáznam, jenž měl být na internet údajně přidán teprve před dvěma hodinami, "řekni mi, co si myslíš, že je to za kryptida." Pauline s hrůzou sledovala video, na kterém čtrnáctiletý Mongol uprostřed pouště uvízl v písku. Nebyl to však tekutý písek, nebyla to past. Něco ho drželo za nohu, a táhlo ho to dolů! Řval o pomoc jako zděšený, mával rukama ze strany na stranu, ostatní lidé k němu přibíhali, jeho matka panikařila. Pak se z písku vynořila jakási struktura podobná čelistem. Odhalila se tak i část chlapcovy nohy, pokrytá krví. Řval v agonii, a druhou nohou se pokusil do té struktury kopnout. Z té vyšel výrazný klapavý zvuk, a chlapec byl stáhnut hlouběji do písku. Z toho se pak pomalu začal vynořovat celý živočich. Zcela nepochybně to byl obří červ. Ve chvíli, kdy se vynořil celý, videozáznam skončil. "Olgoj chorchoj," vydechla těžce Pauline. "Ten kluk to nepřežil. A stejně tak pár lidí, co se mu snažilo pomoct. To naštěstí už nikdo nenatočil..." dodal Akihiko. "Po všech těch letech pátrání po kryptidech se najednou objeví tohle," řekla Pauline, "tohle, a teď, když nám jde i o jiné věci, než o kryptidy." "Chceš se tam vydat? Já bych ti to doporučil, kámo," usmál se drsně Akihiko, "budu s tebou ve spojení." "Dobrý nápad. Část týmu zůstane tady v Londýně. Ty zůstaň tady, Akihiko, a ber další info od Kentové. Já vezmu pár nedočkavců seshora a odletím s nimi do Mongolska," řekla nadšeně Pauline.

Pauline, Pierre, Kate a Dean zamířili v Cryptid Swiftu na jih pouště Gobi. Video dokazující existenci Olgoje chorchoje bylo natočeno na území, jež obvykle není cílovou destinací lidí. Místní obyvatelé se sem však vydali z nepříliš vzdálené vesničky proto, že zde údajně zahlédli něco nadmíru podivného. Měla to být jakási světla nad pouští. Místo toho však nalezli obřího červa! Ať už je do pouště přilákalo cokoliv, potkala je tragédie úplně jiného ražení. Člověk by si pomyslel, že z něčeho takového opravdu mohou mít užitek jen Lovci kryptidů... Když letoun přistál na písku, poušť byla zrovna ohřívána ranními slunečními paprsky. "Vítejte v Gobi, lidi. Tady jsme ještě nebyli!" zasmál se Pierre a vyskočil z letounu, držíce Kate za ruku. "No vidíš, jak daleko skáčeš, hubeňoure," řekla mu Kate. "Nedělej si ze mě zas srandu, jo?!" odsekl naštvaně Pierre. Dean si celou krajinu prohlédl
a nahlas vydechl. "Nesnáším tyhle pustiny. Strašně mi připomínají vzhled naší planety v budoucnosti," poznamenal. "Hej, Deane," řekla mu Pauline a poplácala ho po rameni, "teď na to na chvíli zapomeň. Teď jsi s Lovci kryptidů. A jsi s námi na výpravě za kryptidem! Tak si to užij." "Máš pravdu, mami. Tohle jsem si vždycky přál. Vydat se s pověstnými Lovci kryptidů na misi za jedním z těch podivných, tajemných tvorů..." usmál se Dean a začal se procházet po poušti. Vyšplhal na nedalekou písečnou dunu a nechal se bičovat příjemným pouštním větrem. "Takže jsme na souřadnicích, kde došlo k tomu incidentu," řekl Pierre, "ale já tu žádný červy nevidím!" "Hmm... Chtělo by to nějakou návnadu," poznamenala Kate. "Pravda. Vypadá to, že je to masožravec," dodala Pauline. Pierre sebou najednou cukl. "Zase ses něčeho lekl?!" rozchechtala se Kate. "Nepřijde Vám, že se pod námi něco vlní?" zeptal se Pierre. Najednou ucítil drobný náraz do paty levé nohy. Uhnul nohou. Ale na písku nic nebylo! Jenže Pierre začal najednou strašně řvát. "Do Prčic!!! Do Prčic!!!" řval hystericky, a velmi bolestně. Okamžitě zahodil botu i ponožku. Teprve, když se bota ocitla na zemi, uviděly v ní Pauline i Kate velkou dírku. Z té kapala nějaká zelená tekutina. Pierre si sedl na rozpálený písek, nevadilo mu to, protože se soustředil hlavně na bolest na patě. Vyrýsovala se mu tam ošklivá rána, způsobená poleptáním. Naštěstí se mu začala rychle hojit díky jeho nadpřirozeně rychlým regeneračním schopnostem. Něco tu však bylo. Něco přítomnost Lovců kryptidů zaregistrovalo. A nehodlalo to skončit jen u poleptání něčí nohy!

* - Stejná doupata Tatzelwurmů, která se objevila v kapitole Černá stopa z 1. série, a v nichž Jack nalezl malého Tatzelwurma v kapitole Vězni války z 2. série.

Setkají se Lovci kryptidů s Olgojem chorchojem? A pokud ano, jak mu budou čelit, když je jasně zainteresován v napadání lidských bytostí? Pokračování příště...