Lovci kryptidů 4: Poslední z Lovců kryptidů (1/3)

Pierre Leroy již prošel ledačím. Několikrát jen těsně unikl smrti. Přežil otřesné experimenty, a jejich výsledky se nenechal zlomit. Přišel však o své nejbližší, které měl ze všech na světě nejradši. Pierre byl jedním ze zakládajících členů Lovců kryptidů, společně s Jackem Owenem a svou sestrou Sabine Leroyovou. Ale ti, a mnozí další, kteří se k nim během let plných akce a dobrodružství přidali, jsou dávno pryč... Tento příběh navazuje na první dva odstavce kapitoly Zabijácký červ, zároveň je to však příběh samostatný, nepříliš ovlivněný kontinuitou předchozích sérií. Pokud jste Lovce kryptidů nikdy předtím nečetli, stále pochopíte, o co v tomto příběhu jde... Přidejme se tedy k Pierru Leroyovi, poslednímu z Lovců kryptidů, na té nejnebezpečnější a nejprapodivnější výpravě, jakou kdy podnikne...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: POSLEDNÍ Z LOVCŮ KRYPTIDŮ, ČÁST PRVNÍ:

Ze stropu podzemní komory se v pomalých pramíncích začal sypat písek. Země se stále otřásala. Ať už na povrch dopadlo cokoliv, bylo to obrovské. Někdo sem přiletěl, a měl pro to důvod. Pierre v horlivosti přemýšlel, proč by se současní vládci světa, ti, proti kterým mnoho let bojoval, vydali právě k doupatům Tatzelwurmů v rakouských Alpách. Museli vědět, že sem Pierre a Dean zamířili. Možná, že zaznamenali ono gigantické množství energie, jež vytvořil stroj času. Pierre se poškrábal ve vousech a nahmatal v tmavé komoře svůj batoh. Vytáhl z něj baterku, rozsvítil ji, a jejím světlem přejel po dalším vybavení, naskládaném podél stěn komory. Neměl času nazbyt. Vzal několik důležitých věcí, lano, zapalovač a mapu, a natlačil je do svého batohu, tmavě modrého, avšak se špinavými šmouhami, svědčícími, stejně jako zašpiněná hnědá kožená bunda a tmavě modré triko, o životě rychlém a zběsilém, protkaným minimální hygienou a nedostatkem času si vůbec nový batoh či nový oblečení pořídit. Dunění stále přetrvávalo. Pierre se podíval na svého malého prapodivného přítele, malého Tatzelwurma. Přilísal se mu bojácně k nohám. Z jeho vrnění vycházel strach. Drobný, naježený, metr a půl dlouhý mazlík, maje hlavu a pracky kočky a druhou polovinu těla takřka červí, přestože pokrytou srstí, jako by na svého pána doléhal, a snažil se mu sdělit, že je nejvyšší čas toto místo opustit. Pierre byl stále celý poděšený. Jeho přítel, jeho jediný zbývající společník, Dean Owen, se před několika minutami vydal do minulosti, aby změnil běh dějin. Oba muži během let plánování došli k závěru, že moment, který Dean navštíví, změní vše, co se stane později. Zabrání smrti některých členů Lovců kryptidů, a především zabrání tomu, aby svět padl rukou nově příchozího druhu, jenž se vidí jako něco víc než druh lidský. Cestování časem není žádná hračka, to Pierre věděl. Ale Dean se už měl vrátit každou chvíli! Proč to tak dlouho trvalo? Nebo se měl uplatnit jiný zákon cestování časem? Měla snad tato děsivá realita, které byli Pierre a jeho podivný přítel součástí, navěky zaniknout? Jak moc by si teď Pierre přál otevřít oči v mnohem hezčím, příjemnějším a přátelštějším světě. Ale realita se nezměnila. Vteřiny plynuly jedna za druhou, odtikávaly tiše na Pierrových poničených hodinkách, a doupata Tatzelwurmů se stále chvěla. Něco se asi stalo, pomyslel si Pierre. Ať už bude běh dějin změněn či ne, v tuto chvíli je stále nucen žít v té jediné skutečné realitě. A jediné, co nyní mohl podniknout pro svou záchranu, bylo utéci. Říci sbohem Tatzelwurmímu doupěti, a doufat, že z něj vyvázne živý...

Pro jistotu zničil stroj času. Několikrát kopl to té hromady harampádí, až se rozpadla. Nechtěl, aby se tohoto vynálezu nepřátelé zmocnili...

Z komory, hloubené Tatzelwurmy po celá staletí, v níž v klidu mohl kráčet ve vzpřímené poloze, vedla úzká chodbička, která by byla nejspíše noční můrou každého klaustrofoba. Pierre se sehnul a delikátně do ní vklouzl, s batohem před hlavou, načež jej jeho kočkovitý přítel, s velkou pravděpodobností poslední Tatzelwurm na světě, věrně následoval. Plahočili se otřásající se chodbou po břiše, a na hlavy se jim stále sypal písek. Naštěstí netrvalo dlouho, než na konci chodby zazářilo světlo. Tato sekce průchodu do komory byla v podstatě malou boční prohlubní v kopci, dostatečně velkou na to, aby se v ní člověk Pierrovy výšky, okolo sto sedmdesáti pěti centimetrů, postavil se shrbenými zády. Co na něj však čeká tam venku? Světlo, ve své smutné šedi procházející do průchodu, náhle zahalil tmavý obrys těla dvounohého tvora. V rukou držel střelnou zbraň. Šlo o jednoho z vojáků Sha'ri, kteří si sem pro Pierra přiletěli. Do prohlubně vstoupil osamocen. Pierre nemeškal, a přiběhl k němu. Sevřel oběma rukama jeho vyzáblý krk, a natlačil ho ke stěně. Kolenem mu podlouhlou střelnou zbraň s kruhovitým, svítivým koncem, z rukou vykopl. "Tatzi, teď!" vykřikl přidušeným hlasem, tónem značící spěch, na svého přítele kryptida. Ten ve vteřině skočil na hruď mimozemšťana, přichytil se na ní ostrými, zahnutými drápky předních končetin, otevřel zasliznatělou tlamičku a vtlačil své podlouhlé špičáky do jeho krku. Nepřítel to měl rychle za sebou. Ale brzy měli přijít další. Pierre zvedl ze země mimozemšťanovu zbraň, a vykročil ven z prohlubně.

Spatřil ono monstrum, jímž byla mohutná přepravovací loď Shai'ri. Musela být široká přinejmenším dvacet metrů, a na výšku měřila určitě alespoň patnáct metrů. Její pevné, chapadlovité chůdy se agresivně zanořovaly do země, div že již nepronikly do Tatzelwurmích doupat, vybudovaných pod vlnitým kopečkem, na němž kolos stál. Byl to úděsný pohled. Obklopena pahýly dávno shořelých kmenů stromů, jako by loď Shai'ri chtěla podat důkaz o tom, že všechnu tu destrukci způsobili právě její majitelé. V jejím okolí pochodovalo několik dalších mimozemšťanů. "Tatzi, skoč na mě!" vyhrkl Pierre na zježeného Tatzelwurma, a ten se mu po hbitém skoku uchýlil na levém rameni, přičemž ocáskem se přidržoval batohu na Pierrových zádech. Lidský hlas Shai'ri okamžitě zaujal. Pierre věděl, že na něj obrátí svou pozornost. Ze získané zbraně vystřelil svítivou modrou střelu po nejbližším z mimozemských vojáků. Ten s propáleným břichem vyletěl do vzduchu, zatímco jeho končetiny komicky létaly ze strany na stranu, jako by se snažil vybalancovat pád. Na Pierra se snesla smršť obdobných modrých střel. Podařilo se mu zasáhnout ještě jednoho nepřítele, pak se však již musel dát na útěk. Tatzelwurm raději zavřel svá svítivě žlutá očka. Všechna ta záře ho neskutečně znervózňovala. Pierre pádil jako o život. Ale také, že mu o život šlo! Sjel po štěrkovitém svahu. Podnikl to tak rychle, že se mu Tatzelwurm drápy musel zcela zarýt do ramene, aby nespadl. Pierre se postavil se sykotem. Byl však již v dostatečné vzdálenosti od lodi. Otočil se, a vypálil po ní několik střel. Explodovala. Několik Shai'ri stačilo z jejích okenních otvorů vyskočit ještě předtím, než byla roztrhána na tisíce kusů. Ty hlučně přikryly zbytky Tatzelwurmích doupat. Pierre je již nikdy neuvidí. Všechny věci, které tam nechal, poničeného stroje času nevyjímaje, už nikdy neuvi
dí.

Exploze však několik Shai'ri nezabila. Stále Pierra následovali. Dva sjeli po stejném svahu, a nezdráhali se po něm neustále střílet. Pierre skočil za skalní vyvýšeninu. Byl sám proti dvěma. Tatzelwurm se mu tiskl k zádům. Opravdu moc se bál. Nemělo cenu ho vyslat proti nim, zastřelili by ho. Pierre však rychle obhlédl okolí. Možná, že kdyby svah zasáhl, způsobil by malý sesuv půdy. Ten by mohl přijít vhod! Prudce se postavil, a napálil to do štěrku. Oba nepřátelé byli zezadu odrovnáni dříve, než si stačili uvědomit, co se právě stalo. Jen jeden z nich ještě po Pierrovi vystřelil. Téměř padesátiletý Francouz uskočil, dopadl však levou rukou na ostrou skálu, a vážně se o ní pořezal. Rukáv roztržené kožené bundy okamžitě krev nasál, vyteklo jí skutečně mnoho. Pierre se i přes bolest postavil, zakryl si ránu dlaní pravé ruky a opět se podíval na Tatzelwurma. "Jdeme," zavelel mu. Museli odsud zmizet.

Pierre byl jen obyčejným člověkem. Účinky séra agresivity, jež mu v době okolo třiceti let daly úžasné, nadlidské schopnosti, již dávno vyprchaly. V tomto apokalyptickém světě, zbaveném jakékoliv civilizace, by se klidně mohl nakazit chřipkou a zemřít na ni, tak jako na ni umírali lidé před několika stovkami let. Léta práce pro Lovce kryptidů se mu vyplatila. Byl stále zkušeným bojovníkem, a za ty roky bloudění tímto pochmurným, prašným světem, se naučil, jak mimozemské vetřelce porazit. Měl štěstí, patřil mezi pár privilegovaných tisíc lidí, jež v roce 2039 stále žili na Zemi. To, co viděl, ho každý den děsilo. Shai'ri učinili z planety Země pustinu. Lidé umírali po milionech. Všechno se to stalo tak rychle... Z kdysi malebného podhůří rakouských Alp byla teď krajina připomínající maďarskou Pusztu. Jednalo se o zničený svět, bičovaný povětšinou chladným větrem, a dominovaný šedavým a žlutavým prachem a pískem. Nikde ani trocha zeleně. Ptáci v tomto kraji už dávno přestali zpívat.

Když se Pierre s Tatzelwurmem posadil na velikém oblém balvanu a pohlédl z kopce na tu nekonečnou poušť, hromadil se v něm smutek. Přesto se však nehodlal vzdát. V tomto světě stále žijí lidé, a on pro ně bude bojovat do konce svých sil. Ať už Dean běh dějin změní či ne, může Pierre podniknout ještě něco. Neustále o tom přemýšlel, zatímco si na kameni ovíjel zraněnou ruku obvazem. Také ho napadlo, že Deanovi se možná podařilo běh dějin změnit, ale realita, ve které Pierre žil, zůstala v jakési časové větvi. Netušil, že jeho kolegu, syna jeho nejlepšího kamaráda, který před Pierrovým zrakem zemřel ve zcela odlišném světě před dvaceti lety, potkaly při výpravě do roku 2019 problémy.

"Co bychom mohli udělat? Co myslíš, kamaráde?" zeptal se Pierre Tatzelwurma. Ten se spokojeně rozložil na rozehřátém balvanu a zavřel očka. "Moc dlouho nespi, Tatzi. Neodrovnal jsem je všechny. Brzo přijdou. A my už nemáme žádné zbraně," řekl upřímně svému chundelatému kamarádovi a promnul mu prsty srst na zádech. Pak Pierre otevřel batoh a vytáhl z něj pokrčenou mapu. "Možná by stálo za to vydat se odsud k české hranici. Ta nížinná údolí jsou tam tak nehostinná, že do nich Shai'ri jen málokdy zamíří. Třeba bychom se mohli skrýt tam," zamyslel se nahlas Pierre. Pomalu se poškrábal ve vousech a přemýšlel. "Je to dobrý nápad... Problém je, že Dean a já netušili, že Shai'ri zamíří i sem. Na rakouském území jsme je nezaznamenali několik let..." přemýšlel dál nahlas. Pak vytáhl z kapsy ošuntělý kovový předmět, vlastně přístroj na lokaci velké akumulace energie. Lovci kryptidů měli tolik vymožeností, nicméně tato malá věcička byla tou poslední, která Pierrovi zbyla. Zapnul ji. Musel čekat, než se systém přístroje načetl. Trvalo to několik minut. Tatzelwurma mezitím začal otravovat komár, jenž s vervou neustále usedal na jeho čenichu. Zřejmě se nenapil krve po celé týdny. Naštvaný kočkočerv po něm chňapl, uvěznil ho mezi zuby. Pierre na přístroji zaznamenal obrovské množství energie vycházející z Vídně. Zařízení ji bylo schopno přesně identifikovat. Mělo jít o energii vytvořenou imperiální lodí Vládce, nejvyššího z Shai'ri, arogantního monstra primárně zodpovědného za destrukci Země poté, co se lidstvo rozhodlo Shai'ri oponovat. Pierre zatnul zuby. Předtím, než se s Deanem začal definitivně zaměřovat na sestrojení Brickellova stroje času, pátrali spolu po Vládci po několik let. Zabít ho by znamenalo uvrhnout Shai'ri v chaos, než by si vybrali nového vůdce. V případě, že by k tomu nebyli způsobilí, poněvadž stejný Vládce je vedl po několik posledních desítek let, zničili by se mezi sebou navzájem. Pierre moc dobře věděl o tom, jak se některé skupiny mimozemšťanů mezi sebou nenávidějí. Srdce mu začalo prudce bít. Nemá sice žádné zbraně, nemá žádné speciální schopnosti, ale toto je šance, které zkrátka musí využít!

Na večer se s Tatzelwurmem uchýlil do jeskyňky na boční straně příkrého kamenitého srázu. Zprvu se zdráhal rozdělat oheň, ale chlad vzduchu v alpském podhůří jej nakonec donutil riskovat. Byl si moc dobře vědom toho, že kdyby oheň spatřili někteří z jeho pronásledovatelů, nebo další jednotka Shai'ri, či někdo jiný, zrovna tak nebezpečný, dostal by tvrdou lekci, a už by to nerozchodil. Těšil ho ale pocit tepla. Natahoval k ohníčku prokřehlé prsty a hvízdal si. Tatzelwurm si křečovitě protahoval ocásek. "Vidíš, zůstali jsme tu sami. Svět se změnil, všichni jsou pryč... Zůstal jsem jen já a můj prapodivný přítel," řekl Pierre částečně Tatzelwurmovi, a částečně jen tak sobě do vzduchu. Sáhl do batohu a vytáhl z něj pár fotek svázaných gumičkou. Prohlížel si je ve světle ohnivých plamenů. Dlouze se díval na fotku Kate, své přítelkyně, kterou nedokázal zachránit. Ale stejně tak dlouze pohlížel na skupinovou fotografii Lovců kryptidů. Nahlas si zopakoval jejich jména. "Jack, Pauline, Fahad, Roger, Akihiko... A Pierre... To byli časy, lidi. To byly časy!" řekl smutným i veselým hlasem zároveň, a pak fotku prudce pustil k zemi. Při prohlížení rodinných fotografií, s dávno zemřelými rodiči a sestrou, mu zvlhly oči. Překonal se však, a všechny fotografie vrátil do batohu.

Nevěděl, kdy usnul. Ovšem když se probudil, bylo již slunce docela vysoko. A Tatzelwurm do něj šťoural čumákem. "Co je, co je, krucinál? Co se stalo?" ptal se ho Pierre a mnul si oči. Pak se v šoku postavil. Oheň plápolal celou noc. Ležel před jeskyňkou, ani se neschoval. Cokoliv jej zde mohlo zahlédnout! "To snad ne," řekl nahlas, a byl by si dal facku, na to však již nebyl čas. Znečištěnou oblohu, ze které však tohoto dne slunce vystupovalo tak jako kdysi, jako mohutný žhavý kotouč, proletělo několik velkých objektů. Nebyli to Shai'ri. "Skoč na mě, dělej!" vykřikl Pierre na Tatzelwurma, kopl do prachu a zakryl jím dohasínající oheň, a rychle si batoh nasadil na záda. Byl by zkusil vylézt někam do vyšších poloh, kdyby k tomu měl čas. Ale tady, před jeskyňkou, byl v pasti. Na zemi rychle dopadli čtyři velcí roboti X-77...

="text-align:center">

Před dvaceti lety dostalo lidstvo šanci se bránit Shai'ri. Jeden muž, jakýsi nicota z Latinské Ameriky jménem Deylin, byl odhodlán svět zachránit, a použil k tomu svůj nejstrašnější výtvor. Válka mezi Shai'ri a jeho robotickými posluhovači způsobila nukleární holokaust, a navždy proměnila svět. Pierre právě stál před stroji stejně nebezpečnými, jako byli Shai'ri.

Roboti X-77 natáhli ruce směrem k Pierrovi, načež se jim ze zápěstí vysunuly puškám podobné střelné zbraně. Pierre se raději ani nehýbal. Tatzelwurm syčel, ale Pierre ho okřikl. Nechtěl roboty vyprovokovat. Věděl, že k tomu stačí třeba jen jediný špatný pohyb nebo dokonce i zvuk. Téměř do středu nepravidelného polokruhu, který X-77 vytvořili okolo bezbranného muže, přistál ještě větší robot X-77. Nesl v rukou zašpiněného kovového obra, oděného v červených spandexových kalhotách a stejně zbarveném tílku. Ten prošel prachem, zvedajícím se po přistání robota, jako přízrak. Oči mu zlostně, rudě zasvítily. Pierre na něj pohlížel pochybovačně. "Metallere," oslovil ho, "co tady děláš?" Dvoumetrový, nezničitelný kovový muž k němu pomalu přistoupil a položil mu ruku na rameno. "Někdo tady způsobil explozi přepravovací lodi Shai'ri," usmál se zlověstně Metaller, "napadlo mě, že by to mohl být jeden z těch pitomých Lovců kryptidů. Poslední z nich, Pierre Leroy, a jaká je to čest vidět ho ještě stále na nohou." Pierre by se nejradši napil jedu. Věděl, že Metaller, naprogramovaný svým pánem k zabíjení, se s ním nebude špinit. Rychle splní svůj úkol, a odletí. Nebo to snad takto nezamýšlel? "Jak se má starý pán?" zeptal se opatrně Pierre. Snažil se přitom přijít na to, jak odsud vyklouznout, jen aby si znovu a znovu uvědomoval, že je v tom až po uši. Metaller se na něj usmál, až jeho kovové rty zaskřípaly. "Žije ještě vůbec?" zeptal se Pierre. "Proč bych ti to říkal?" reagoval na to Metaller. Pak sáhl po Tatzelwurmovi, stále přítomném na Pierrových zádech. Pomalu ho z nich sňal. "To je ale roztomilá kočka. Taky jsem něco takovýho kdysi měl. Mazlíček by se mi hodil, zvlášť v těchto nepříjemných časech..." pousmál se Metaller. Představa, že by Metaller zmáčkl Tatzelwurmův krk Pierra úplně vyburcovala. Rychle popadl kámen, přiskočil ke kovovému muži, a praštil ho jím do hlavy. Nemělo to žádný výsledek. Metaller mu zmáčkl rameno a přitáhl si ho k tělu. "Nesnaž se klást odpor. Myslíš si, že tím snad něčeho dosáhneš?" řekl stoickým hlasem. Pierre se celý otřásl. Sledoval, jak se z Metallerova zápěstí pomaloučku vysunovalo ostří se zaschlou krví jeho předchozích obětí.

Pokračování příště...

Chcete vědět, jak se cítí Pierre Leroy? Představte si, že jste jedním z posledních lidí na světě. Představte si, že jste přišli o všechny, kteří Vám byli blízcí. Představte si, že svět, ve kterém žijete, je jen jedna velká nehostinná pustina, plná bytostí, které jsou silnější, než jste vy. Představte si, že v tomto světě nemáte šanci. A že jediný způsob, jak to všechno zvrátit, zřejmě nefungoval. A přesto se rozhodnete riskovat, a pokusit se ještě naposledy něco změnit. Vaše odhodlání je tak silné, že za to klidně zaplatíte i životem. Pusťte si tuto hudbu, a přeneste se do mysli Pierra Leroye...