Jméno: taipan menší
Vědecký název: Oxyuranus microlepidotus
Zařazení: třída plazi (Reptilia), řád šupinatí (Squamata), podřád hadi (Serpentes), čeleď korálovcovití (Elapidae), rod taipan (Oxyuranus)
Výskyt: Channel Country, východní až jihovýchodní Queensland, severozápad Jižní Austrálie, v 19. století údajně spatřen i v Novém Jižním Walesu a ve Victorii (od té doby v těchto státech nepozorován), Austrálie
Jed: neorotoxiny (oxylepitoxin-1, alpha-oxytoxin-1, alpha-scutoxin-1, paradoxin), myotoxiny, hemotoxiny, pravděpodobně i nephorotoxiny.
Stručný popis:
Taipan menší je jedním z nejslavnějších hadů. To proto, že jde o nejjedovatějšího hada naší planety. Jedna dávka (tedy jedno uštknutí) obsahuje tolik jedu, že by zabilo 250 000 myší nebo 100 lidí! Přestože malí savci tomuto hadovi obvykle podléhají - loví totiž hlavně hlodavce, včetně myší a krys (spolu s netopýry jsou to jediní původní australští placentálové) - nikdy nezabil člověka. Byly zaznamenány jen čtyři případy uštknutí, ke dvou došlo přímo v zajetí (k jednomu pak ve slavné Australia Zoo), v případě jednoho uštknutí had unikl z terária a malý chlapec se ho pokusil nakrmit, načež byl uštknut, a pouze k jednomu incidentu došlo ve volné přírodě, kdy byl taipanem menším uštknut Aboriginec. Všichni však přežili, a to díky taipanímu protijedu (konkrétně látce působící proti jedu příbuzného druhu, taipana velkého), jenž je ve velkém množství připravován v australských laboratořích. Jedna z hypotéz tvrdí, že po uštknutí a bez podání protijedu by člověk zemřel už zhruba po 40 minutách, ale je otázkou, zda by to mohla být pravda. Je možné, že by člověk vydržel i déle; jed taipana menšího je totiž přizpůsoben především k zabíjení malých savců. Všechny ty myši a krysy běhají velice rychle. Poté, co had svou kořist napadne, může oběť rychle utéci, skrýt se v noře, a had ji třeba už nenajde (i když by ji nejspíš dříve či později vypátral s pomocí svého rozeklaného jazyka). Avšak díky silnému koktejlu neurotoxinů, myotoxinů, hemotoxinů a zřejmě i nephrotoxinů (ty působí na ledviny) je drobná kořist zabita během několika vteřin. Jed během nich kořist paralyzuje, způsobí renální selhání a koagulopatii... Taipan menší se s lidmi setkává jen velice vzácně. Jak zřejmě potvrdí každý herpetolog, který do míst jeho výskytu zavítal, není zrovna lehké ho najít. Někdy se vyhřívá na okraji rozpálených silnic v outbacku, a právě tehdy může být zahlédnut nebo odchycen. Nachází-li se však poblíž krysí nory, jež s oblibou obývá, a ucítí vibrace způsobené kroky jakéhokoliv většího tvora, člověka nevyjímaje, okamžitě se vyplaší a během příštích několika sekund se v noře ztratí. Je to velice plachý had, a jeden z těch, kteří se člověku opravdu vyhnou za jakoukoliv cenu. Navíc žije velice daleko od civilizace, tudíž ani nehrozí, že by na něj někdo jen tak kvůli neopatrnosti šlápl. Místa, která obývá, jsou lidmi navštěvována jen velice zřídka. I proto není nejjedovatější had na světě tím nejnebezpečnějším hadem (který had by vůbec mohl být držitelem tohoto titulu? Museli bychom stanovit nějaké kritérium nebezpečnosti, kupříkladu počet uštknutí za rok). Zdá se, že někteří australští plazi jsou vůči taipanímu jedu imunní. Například pakobra australská (Pseudechis australis) je známa tím, že požírá mladé taipany menší (a také mnohé jiné druhy jedovatých hadů). Mladí taipani jsou stejně jedovatí jako dospělci, a není pochyb, že se při napadení pakobrou brání. Té však zřejmě její uštknutí vůbec nevadí. Dále je zde možnost, že perentie, tedy varan obrovský (Varanus giganteus), největší ještěr Austrálie a požírač hadího masa, je též odolný vůči taipanímu jedu...
Žádné komentáře:
Okomentovat