Přináším poslední listopadovou část Sloane, lovkyně monster! Už od 2. listopadu je naše hrdinka, Sloane Walker, na Madagaskaru, a odkrývá jeho nejtajuplnější tajemství. Našla podivné kopytníky zanechávající po sobě překvapivě málo stop, přežívající trpasličí hrochy a dokonce i obrovskou pravěkou fosu, velkou jako vlk! Ač stejně jako vy doteď nevím, co dalšího se jí za poslední týden přihodilo, podle názvu, který pro svou sérii zápisků tentokrát vybrala, hádám, že opuštěné údolíčko s těmi prazvláštními zvířaty nezůstalo jejím tajemstvím!
Dobyvatelé ztraceného údolí
20. 11. 2021 - 26. 11. 2021
20. listopadu 2021, sobota: Došly mi potraviny, a já udělala příšernou chybu. Nevyznám se moc ve zdejší flóře, a dnes ráno jsem ze samého hladu snědla několik červených bobulí. Podle knížky o zdejších rostlinách se mělo jednat o bobule jedlé, jenže jak se ukázalo, zřejmě jsem druh z Rauhovy publikace zaměnila s jednou nejedlou potvorou, a výsledek byl katastrofální. Pozvracela jsem se. Protože jsem neměla dost síly na hledání jiné potravy, strhla jsem stan, sbalila jsem si věci a vydala jsem se zpátky k letounu. Byla to dlouhá štreka, kručelo mi při ní v břiše, a špatně mi bylo i z odpoledního horka. Aspoň jsem měla po ruce dost vody, ačkoliv jsem se dost zalekla, když se mi při pití z pet láhve objevil v ústech kus hroší kůže. Fuj! Vodu jsem totiž nabrala v jezírku, kde se trpasličí hroši koupali. Některý z nich asi trošku "línal". Nic příjemného... Do letounu jsem dorazila po půl páté. Byl hrozně rozpálený, ale nikdo se ho ani netknul. Vesničani ho nepomalovali, to je úleva. Nikdo do něj očividně nevlezl - proč by to taky chtěl dělat, uvnitř bylo příšerně. Ještě štěstí, že klimatizace pořád fungovala. Zase po spoustě dní ležím na měkkém lůžku v zadní části letounu. Luxus. Chci si teď ještě přečíst kapitolu knížky Locked in Time od Deana Lomaxe. Pak si půjdu lehnout.
21. listopadu 2021, neděle: Vylezla jsem z letounu překvapivě brzy, už v pět ráno. Nevím ani, proč. Prostě zvyk z údolí, kde jsem vždycky oči otevřela už při úsvitu. Naskytl se mi další pohled na ty zvláštní kopytníky, ať už jsou to mangarsahocové nebo ne. Tentokrát byli dva, drželi se jen padesát metrů od letounu, a spásali trávu rostoucí na horské plošince. Vysoce citlivou kamerou jsem si je chvíli natáčela, pak trošičku zafoukal vítr, k nim se donesl můj pach (přiznávám, že jsem se už pěknou řádku dnů neumyla), a oni odpádili pryč. Každá vteřina záznamu se ale počítá. Je neuvěřitelné, že tady tahle zvířata žijí. Myslím, že mám dost fotografického a video materiálu na to, abych vědecky popsala i tenhle druh. Předtím, než slunce vystoupilo dost vysoko na to, aby zase strašně pálilo, vrátila jsem se pěšky do údolí. Rozhodla jsem se prozkoumat jeho západní část - před dnešním dnem jsem do ní ještě nezavítala. Nedělo se tam nic zvláštního. Až někdy v 19:20 jsem našla čerstvou stopní řadu v blátě u potoka. Jejím původcem byla nepochybně velká šelma, asi zase Cryptoprocta! Chvíli jsem stopu sledovala, a pak mi srdce poskočilo hrůzou. Poslední stopa byla zakrvavená. Hledala jsem případné další otisky, ale už jsem žádné další nenašla. Sto metrů jihovýchodně od břehu potoka se mi podařilo narazit na něčí stan s vojenským maskováním. V okolí nikdo nebyl, tak jsem jen pořídila pár fotek, a utekla jsem odtamtud.
22. listopadu 2021, pondělí: Ráno jsem popíjela čaj na skalním výchozu nad údolím, když tu náhle z hustého porostu vyletělo hejno ptáků. Zajímalo mě, proč. Do půl hodiny jsem byla dole. Úplně náhodou jsem vběhla do cesty dvěma chlápkům, kteří táhli po zemi zastřelenou cryptoproctu. Ani trochu jsem nepochybovala o tom, že tento jedinec byl onou samicí, jež se minulý pátek chytila do mé sítě. První z těch dvou chlapů ke mě přiběhl a zamířil na mě puškou. Tohle gesto mě fakt vytočilo. Kopla jsem ho mezi nohy, on se svalil k zemi, a já mu z rukou pušku vytrhla. Přiběhla jsem k tomu druhému, a pažbu pušky jsem namířila k jeho hlavě. On ale včas vytáhl nůž a vrhl ho po mě. Nebudu tu teď popisovat, jak to bolelo, když se jeho čepel zaryla do mého stehna. V šoku jsem ležela na zemi, a sledovala ty dva, jak si před očima divoce gestikulovali. Nechali mě tam jen tak ležet, a mrtvolu cryptoprocty odtáhli. Trvalo mi asi deset minut, než jsem nůž pořádně vytáhla a zastavila mohutné krvácení, pak jsem se po co nejmírnějším svahu odkulhala zpátky k letounu, a zapřisáhla jsem se, že se k nim ještě vrátím.
23. listopadu 2021, úterý: Moje noha na tom není úplně nejlíp. Pořád kulhám, pořád mě to strašně bolí. Samozřejmě jsem zašla za policajtem ve vesnici a předala jsem mu útočníkův nůž. Neuměl znakovou řeč, a přišlo mi, že sotva rozuměl anglickému textu, který jsem mu prezentovala na svém mobilu. Znuděně pokyvoval hlavou a snažil se dosáhnout svýma krátkýma ručkama až na záda, aby se podrbal. No jo, policajti. Nezáleží na tom, kam ve světě jdete, málokdy jsou schopní něco vyřešit, a přitom je ještě podezříváte, že je vaše bolest vlastně těší. Konečně jsem zase sedla za knipl letounu, a několikrát jsem přeletěla údolí. Systém v letounu vytvořil jeho detailní mapu. Potřebuji ji pro svou studii. Zároveň ale zaznamenal i tábor lovců. Přemístili se ze západní části údolí až úplně na sever. Letoun jsem tedy nechala tam, a s příchodem noci jsem opět pěšky sešla kopec, vybavená termovizí, termokamerou a pistolí. Našla jsem tři stany. Vnikla jsem do jednoho z nich - nebyl v něm žádný člověk, jen těla dvou zabitých cryptoproct. Obě jsem si je vzala, a jako myška jsem tábor opustila. Vrátila jsem vám to, bastardi!
24. listopadu 2021, středa: Ráno jsem tábor těch dvou lovců bedlivě sledovala, opět z výše položeného místa, a s pomocí dalekohledu. Vypadali dost zděšeně, když rozepnuli zip třetího stanu, a uvnitř nenašli své úlovky. S puškami v rukou běhali jako skautíci kolem stanů, prohlíželi každý keř, a já se jen smála. A pak se najednou stalo něco velmi překvapivého. Z větve stromu mezi ty dva náhle skočil jakýsi podivně zbarvený lemur. Dost se podobal lemurovi vari, jen byl asi tak třikrát větší! Hned mi došlo, že to byl přežívající Pachylemur, až třináctikilogramová poloopice, jež je obecně považována za vyhynulou od doby před asi pěti staletími. Ti dva na nic nečekali, a prostříleli jeho tělo skrz na skrz. Nevím, jak se tam ten Pachylemur objevil, a proč mezi ně skočil. Možná nečekal, že by ho nějak ohrozili - třeba se ani nikdy s lidmi nesetkal, to je ono! Neměl, proč by se jich bál. A když mu ukázali, co byli zač, bylo na útěk již pozdě. Úplně jsem se rozohnila, ale vzhledem k tomu, jak daleko jsem od jejich tábora byla, nemohla jsem dělat nic. Po zbytek dne jsem vymýšlela, jak je odsud vyhnat, než celý tento pravěký ráj zničí.
25. listopadu 2021, čtvrtek: Možná nejlepší způsob, jak porazit dobyvatele ztraceného údolí, je dobýt jejich tábor. Alessandrův letoun je plný toho nejroztodivnějšího vybavení. Našla jsem v něm uspávací plyn, a řekla jsem si, že právě ten bych měla použít. Takže jsem dnes v šest ráno pronikla na jejich výsostné území, a každému jsem hodila do stanu kuličku s uspávacím plynem. Abych řekla pravdu, vůbec se neprobudili, když jsem si je prohlížela. Vzbuzení byli až v deset dopoledne, a působili docela rozčileně. Silným lanem jsem je totiž připoutala ke kmeni stromu. Prvnímu z nich, vyššímu Madagaskařanovi s krátkými vlasy a dlouhými, měkkými, teenagerovskými chlupy na tvářích, jsem schválně trochu uvolnila ruku, aby mohl uchopit můj mobilní telefon a naťukat do něj své vysvětlení. Správně jsem usoudila, že tenhle člověk mohl být méně nebezpečný. Nízkému Evropanovi s ostrými rysy, který po mě v pondělí hodil nůž, jsem nedůvěřovala. Madagaskařan nejprve odmítal spolupracovat, ale když jsem mu nalepila na rty odpadlý kousek hroší kůže a on se začal dávit - to jak se mu z toho dělalo nevolno - odhodlal se ke sdílení pár informací. Prý se svým kolegou pracoval pro nějakého boháče z Bejrútu, který přijel do vesnice na dovolenou a doslechl se o "bledém děvčeti" (insert eye roll here), které tu v okolí pátralo po mangarsahocovi. Poslal je, aby mě sledovali. Jenže když začali, tábořila už jsem několik dní v údolí. Teprve, když jsem ho opustila, zpozorovali mě z horského svahu, a pak našli cestu do údolíčka, kde začali okamžitě řádit. Oběma jsem jim za to dala pár facek.
26. listopadu 2021, pátek: Oba lovce jsem nechala svázané přespat u stromu, a ráno jsem je dloubáním hlavně své pistole do žeber donutila dokráčet až do vesnice, kde jsem je předala onomu neschopnému policistovi. Opět působil znuděně, a vycenil na mě zuby, když jsem ho poprosila, aby je zavřel do vazby kvůli lovu vzácných zvířat. Asi nechápal, jaká vzácná zvířata jsem měla na mysli. Nejsou samozřejmě chráněna zákonem, a proto ty dva ani nezavřou... ale až je popíšu, bude jim udělen statut kriticky ohrožených taxonů, a kdo na ně pak jenom sáhne, bude riskovat desítky let za mřížemi. Jsem odhodlaná ten článek napsat hned po návratu domů, aby se věci hnuly dřív, než ten boháč z Bejrútu nechá vylovit všechna zvířata z údolí. Udělala jsem si rešerši, a vím už, že zaměstnavatelem těch dvou lovců byl libanonský businessman Daiam Khalil. Je to vlastník velké bejrútské továrny na cement, a na svých oficiálních stránkách uvádí, že miluje vycpaná zvířata. Už jenom z jeho fotografií na internetu soudím, že to není dobrý člověk - jen další mocný se sníženou hladinou empatie, zvláště vůči jiným druhům, než je ten náš. Mrtvoly dvou cryptoproct a taky pachylemura, rozstříleného na řešeta, si beru zpátky do tvrzi. Pomůžou mi při dalším výzkumu, ale je mi jich strašně líto. Tohle se jim nemělo stát. Až dokončím psaní svého zápisku, odletím zpátky do Argentiny, a udělám, co je v mých silách, abych ostatní obyvatele tohoto ztraceného údolí ochránila.
Doufejme, že se to Sloane podaří! Tak nějak ale začínám tušit, že v příštím měsíci zažije další dobrodružství...
Dnes ještě hodlám napsat příspěvek na svůj druhý blog, Blogorgonopsid Diaries! Zítra vyjde devátá, tedy již předposlední část příběhu Prokletí rodiny Owenových, ve které Vás opět čeká spousta překvapení, a také již uvedu, že chystám novou sérii článků - docela jinou od těch, které jste zatím na tomto blogu čítávali. Nezapomeňte, že do 28. listopadu se můžete zúčastnit Listopadového minikvízu a vyhrát diplom! Přeji Vám krásný víkend.
1 komentář:
Tak, a dnes dříve slíbený článek na Blogorgonopsid Diaries je hotový! Jmenuje se "Pravěcí tvorové pojmenovaní po Siru Davidu Attenboroughovi". Odkaz zde: http://blogorgonopsidiaries.blogspot.com/2021/11/praveci-tvorove-pojmenovani-po-siru.html
Mimochodem, v části o attenborosaurovi odkazuji na parádní rozhovor, na který jsem poté, co byl v červnu 2018 vydán, pořád dokola koukal (yeah, you probably know that I can be really obsessive sometimes). Doporučuju se na něj podívat, jestli jste ho ještě neviděli. :-)
Okomentovat