Prokletí rodiny Owenových (7/10)

Věci se změnily. Jack Owen se dozvěděl, jaký doopravdy je. Díky Danovi Leahymu zjistil, že ať to chtěl, nebo ne, vždy lidem ubližoval. A možná s tímto pocitem i zemřel. Poté, co byl nucen držet v rukou zmasakrované tělíčko dvouměsíčního Deana, a dozvěděl se, že Dan začal čekat dítě s Pauline, utekl z temné místnosti v několikapatrové budově na neznámém místě, a našel v životě nové štěstí. Před vykrvácením po pádu hlavou na ostrý kámen se jej ujala Aliana Romita, obyvatelka tajemného anglického městečka Chewburry, o kterém Jack nikdy předtím neslyšel, a které za celý svůj život ani neviděl na mapě. To ale nebyla jediná věc, která ho zmátla. Aliana Jackovi sdělila, že Danovi pomáhá britská armáda, a že v Chewburry má mladý žhář z Birminghamu se svými děsivými společníky základnu. Sama nevěděla skoro nic o světě, neměla znalosti historie, jen v očích měla jakousi bolest. Jack nejprve nedokázal zapomenout na to, co nedávno prožil, a co mu Dan způsobil. Postupně však nakonec přestal myslet na minulost, zamiloval se do Aliany, a asi po roce se jim narodila dcera Maya. Jack ji šťastně vychovával, než se nemoc, kterou trpí i jeho otec Graham, velmi zhoršila. Anglický přírodovědec se po osmi letech života v Chewburry zaživa rozložil. Nějakou dobu poté, co byl v Kostarice Jack oddělen od své přítelkyně a sedmnáctiměsíčního batolete, zavolala Pauline Grahamovi, a varovala ho, že jejich únosce chce zničit poslední tři generace rodiny Owenových. Graham se vydal do San José, při letu letadlem se ale stalo něco velmi zvláštního. Vrátil se do roku 1983 a spatřil smrt své tehdejší budoucí přítelkyně, Mirandy Smith, s níž se seznámil při letu na Jávu. Nato se ocitl v roce 2039, ale v úplně jiném světě. Dozvěděl se, že Jack se nikdy nenarodil. Svět zachvátila válka, a několik oponentů hlavního agresora, Dana Leahyho, se skrývá na malém karibském ostrůvku, kam kvůli špatnému počasí nikdo nezavítá. Graham se setkal s Jonathanem Leahym, nedobrovolně narozeným synem Dana a Pauline, který svého otce nenávidí, a chce ho zničit. Setkal se také se čtyřiapadesátiletou Pauline, traumatizovanou tím, co jí Dan provedl, ale odhodlanou proti němu bojovat. A v neposlední řadě se v bývalé meteorologické stanici, poskytující týmu na ostrově úkryt, seznámil s Mayou Owen. Odboj proti Leahymu sice začali Pauline a Jonathan, ale nyní ho vede Maya. A jak nyní Graham ví, tato osmnáctiletá dívka pochází z jiné reality - z té, kde Jack Owen dožil. Cílem týmu je Jacka zachránit, a zabránit tomu, co se jeho nenarozením stalo. Je to ale komplikovanější, než se zdá. Nemoc, která Jacka v jiné realitě zabila, a kvůli které se nyní horší Grahamův stav, má původ někde úplně jinde. A rozhodně se vším, co se v poslední době odehrálo, souvisí.

PROKLETÍ RODINY OWENOVÝCH, ČÁST SEDMÁ:

"Přišel jsem kvůli tobě o všechno, co jsem měl," ozval se z temnoty mužský hlas se skotským přízvukem. "Přišel jsem o svou práci. Přišel jsem o svou čest. Lidi se mi smáli, odmítali mě, byl jsem pro ně ztělesněním neúspěchu. A za to všechno můžeš ty." Graham otevřel oči. Kolem něj byla černočerná tma, a on několikrát zamrkal, jako by snad chtěl, aby si na ni jeho zraky rychle přivykly. Uvědomoval si, že seděl v nějaké místnosti. Hlas, který dobře znal, vycházel z jejího rohu. "Farlane," oslovil Graham skotského zoologa. Ten odtrhl záda od zdi, a pomalu k Grahamovi přikráčel. "Bývali jsme kolegové. Ale tys náš pracovní vztah nechal zničit svou osobnostní vadou. Musel jsi prostě myslet na sebe, jako vždycky! Neříkej, že v tom, co jsi mi v dvaadevadesátém provedl, byla jen jakási touha po pravdě, objektivnosti a já nevím, po čem ještě," zasyčel mu Farlan do obličeje. "Kde to jsem?" zeptal se ho Graham. "Když jsem tě prosil o pomoc, když jsem škemral před tvou ženu, tou blbou husou, abys mi dal milost, a zaměstnal jsi mě... abych zase mohl dělat to, co mě vždycky dělat bavilo... být tam venku, zkoumat úžasné věci... vykašlal ses na mě! Chtěl jsi, abych padl. Chtěl jsi mě vidět, jak se budu pomalu rozkládat! A pitomě sis myslel, že jsi prostě tu válku vyhrál. Že je to tak, Grahame?" pokračoval Farlan. Graham zatnul zuby. "Kde to sakra jsem?!" zařval mocně. "Copak na tom záleží? Je konec, Grahame," řekl mu Farlan. "Mám... mám být v letadle," řekl vyděšeně Graham, "mám přece sedět v letadle!" Farlan se pousmál. Trhl sebou, a teprve nyní si uvědomil, že byl připoután řetězy k židli. Po prudkém pohybu jej začala bolet hlava. "Ty jsi mě unesl!" vykřikl. Farlan mlčel. Jen se usmíval. Graham se musel vydýchat. "Dobře... Farlane, tohle jsi dělat nemusel. Nebylo v tom nic osobního. A jestli se ti to někdy zdálo... věř mi, že jsem se změnil. Býval jsem strašně sebestředný, ale to už dneska není. Opravdu! Uvědomil jsem si, že jsem dělal chyby, a... prostě jsem se změnil." "Jenže příliš pozdě," odpověděl na to bývalý skotský zoolog. Graham mu dotčeně pohlédl do očí. "Tvůj problém," dodal Farlan, "všechno sis způsobil sám. Jestli tě to ale utěší, nejsi ze své rodiny jediný, kdo kdy udělal chybu." Otočil se, a zamířil ke dveřím. "Tohle je asi naposled, co jsme se setkali, Grahame. Myslím, že to budeš nakonec ty, kdo se úplně rozloží. Čichni si pod tričko. Trošku se ti to rozvinulo," skončil jejich rozhovor, otevřel dveře, a do místnosti proniklo prudké světlo, snad z jakési chodby. Graham zavřel oči. Šíleně ho pálily. Znovu si vzpomněl na Mirandinu smrt. Byl to přece Farlan, kdo ji zabil! Proč na to před chvílí nemyslel? Opět přestával chápat souvislosti. Všechno přestalo dávat smysl. Třásl se, snažil se zbavit řetězů, a zvedal se mu žaludek z toho, jak páchlo jeho hnijící maso. Nevěděl, jak se tu ocitl. Ani nevěděl, co posledního si pamatoval. V hlavě měl jen nepořádek. Chaos. Přál si vědět víc, ale nikdo mu víc neřekl. Nedokázal ani pořádně přemýšlet. Jeho myšlenky jako by byly ztuhlé, zmrzlé. Měl pocit, jako by mu kromě těla pomalu hnil i mozek. Jako by pomalinku odumíral. Něco bylo špatně.

Po celé místnosti se nahlas začala ozývat písnička Bad Habits od Eda Sheerana. Z postele ve velké místnosti, do které okny pronikaly paprsky velkého tropického slunka, vyšlehla ruka, a dlaní narazila o vrchní stranu černé krychličky, ze které vycházel hologram s několika čísly. Bylo 7:00. Čísla zmizela, hudba přestala hrát, a mladík, až ležící pod lehkou pokrývkou s moskytiérou, s nevrlým hrdelním zvukem vstal. Protřel si prsty oči, a zamířil do své koupelničky. Z kohoutku pustil do umyvadla proud vody, a zadíval se na sebe do zrcadla. Bylo to už osm dní, co se vrátil z dubna 2020. A pořád nedokázal uvěřit tomu, jak moc se svět, ze kterého pocházel, proměnil. Dean Owen měl v hlavě jen vzpomínky na apokalypsu. Pamatoval si svůj život v ruinách, život definovaný neustálým útěkem před mimozemskými kolonizátory. Se svými rodiči se pořádně seznámil až ve svých devatenácti, a v minulosti, v době, jež předcházela té, kdy se narodil. Změnil svět, změnil běh dějin, ale obsah jeho mozku nijak proměněn nebyl. Nyní si zvykal na život v této nové realitě, v té, jež nastala jen díky jeho zásahu - jen díky tomu, že cestoval zpět v čase a odrazil s Lovci kryptidů invazi Shai'ri. Musel si zvyknout na život obyčejného mladíka. Bylo mu devatenáct, končil střední školu, a brzy měl graduovat. Jenže si z ní nic nepamatoval. Nepamatoval si celý svůj šťastný život, nepamatoval si dětství strávené s rodiči. A jeho život se kvůli tomu stával těžším. Na zrcadle, ve kterém se na sebe unaveně díval, se náhle objevil další hologram. Varoval jej, aby nepřekročil vodní limit. Práskl rukou o kohoutek, a voda se zastavila. "Skoro bych zapomněl. Číňani chtějí další zásoby vody přinést z té planety až příští rok. Do té doby se musí šetřit," zašeptal si pro sebe, "jak že se ta planeta jmenuje? Sakra, můj zeměpisář mě zabije, jestli mu to za měsíc u zkoušky neřeknu." Oblékl si zelené tričko s krátkým rukávem, nápisem "I'm messed up" a rubikovou kostkou s velkýma smutnýma očičkama, šedé kraťasy, nohy obul do sandálů, a vyletěl ze svého pokoje. Po schodech zamířil do přízemí, a vnikl do kuchyně. Tam seděli Jack a Pauline, a snídali. Jack přejížděl rukou po hologramu s novými zprávami ze světa. "Tak prý Brunejci dostali do vesmíru už svůj šestý raketoplán," řekl s úsměvem, "porazili tím Švédy. Kruci, toho miliardáře ze Stockholmu je mi líto. Když před dvěma měsíci ta jeho raketa bouchla, a umřelo tam sto lidí..." Pohlédl na Deana, který němě hleděl do ledničky, neschopný si vybrat snídani. "Deane, o tom už víš?" zeptal se ho. Jeho syn se na něj otočil, maje v ruce plastovou krabičku s marmeládou. "Ne, o nějakém vesmírném předjíždění ještě moc nevím, tati. Ale pamatuju si, že Řekové vypustili svou první raketu v roce 2035. Tos mi říkal včera," posumál se Dean. "To byli Rakušani, Deane. Řekové to stihli až minulý rok," opravil ho Jack. "Co s tím chceš dělat?" zeptala se ho Pauline, a ukázala na krabičku s marmeládou. "Asi si to dám k snídani," odpověděl Dean. "Samotné?" "Jo, proč ne?" "Tohle se samotné nejí." "Jak to mám vědět?!" řekl iritovaně Dean a položil krabičku na stůl. "Jsem tady osm dnů. A mám se chovat, jako bych v téhle realitě žil celý svůj život? Vychoval mě Pierre Leroy, a běhal jsem s ním z místa na místo, aby nás nezabili Shai'ri. Teď mě tady můj táta učí, kdy jaká země vypustila do vesmíru raketu, a máma mi vyčítá, že nevím, co se jí samotné a co ne. Nepamatuju si svět takový, jaký teď je! Nemůžu si dát prostě pauzu?" rozohnil se trochu Dean. "Chápeme to, Deane," řekla mu s úsměvem Pauline, "ale brzo končíš střední. A potom tu máš ten načatý projekt..." "Který jsem načal předtím, než se moje mysl změnila," namítl Dean, "nepamatuju si ani, jak jsem ho vlastně začal." "Ten projekt určitě dokonči. Už jsem ti říkal, že ti s ním rád pomůžu. Vždyť ty si to zasloužíš," řekl mu Jack, "hlavně s tím nesekni. Vidím, že se trápíš, přestože svět je lepší, než takový, jaký si ho pamatuješ. Ale to bigwigy z Výzkumného fondu Lawrence Brickella zajímat nebude, až před ně předstoupíš." Dean se zasmál: "Pořád nemůžu uvěřit, že ten chlápek vytvořil Výzkumný fond... Posledně jsem ho viděl, jak s náma zachraňoval svět..." "Tuhle budoucnost mu dal Jack," usmála se Pauline, "bez něj by byl Larry Brickell celý život za mřížemi. Nakonec se ukázal být skvělým člověkem. Škoda, že loni... ten incident při léčbě rakoviny..." "Muselo ho to strašně bolet. Nechtěl bych tak umřít," řekl na to Jack, a vypnul hologramový projektor na kuchyňském stole. Dean mlčky snědl snídani, kterou mu Pauline rychle připravila, a pak se odebral pryč z kuchyně. "Musím do školy," řekl ustaraně, "snad tentokrát trefím do správné místnosti. Už mě nebaví poslouchat smích těch mladších debilů, když jim omylem na vteřinu přeruším výuku." Prošel chodbou kolem nádherné fotografie technologicky vyspělého Londýna, a vyběhl z domu. Sedl na svůj moped, a vydal se do školy. Jack Owen a Pauline Jetkinsová žili v roce 2039 stále v El Milloncito. Zde také Dean vyrostl. Od mala měl ovládat plynně dva jazyky, angličtinu a španělštinu. Teď, když byl obsah jeho mozku změněný, a tyto věci si prostě nepamatoval, měl se španělštinou velké problémy. Štěstí, že v této době již anglicky plynně mluvil každý po celé planetě. Na střední škole, kterou navštěvoval, se mluvilo jen anglicky. Mohl za to vděčit Jackovi a Pauline. Když byl Dean ještě malý, Jack zařídil, aby byla ve městě Los Lagos postavena kvalitní soukromá střední škola s přírodovědným zaměřením, ve které by se vyučovalo jen anglicky. Udělal to hlavně pro Deana - věděl, že v roce 2039 jeho syn nabude jiných vzpomínek, a s těmi pak prožije zbytek života. Cílem bylo udělat mu studentský život co nejsnazší. Školu vedl Jackův dávný spolupracovník, Ricardo Jimenez z Universidad de Costa Rica. Dean přijel zrovna včas na vyučování. Bylo devět ráno, a on poprvé zamířil do té správné třídy. Sedl si úplně dozadu, otevřel notebooku podobné zařízení bez klávesnice, se dvěma monitory s krásně ostrým obrazem, a byl připraven začít si dělat poznámky a zároveň si výklad učitele nahrát. Otočil se k němu jeden jeho spolužák, skoro dvoumetrový chlapík, zcela jistě Kostaričan, Emiliano. "Amigo, dávej si pozor. Estevan je na tebe pořádně naštvanej. Ráno na tebe u skříněk nadával, říkal, že jsi pořádný lhář. Asi tě bude chtít zmlátit," varoval ho. Dean se jen pousmál. "Ani nevím, jak ten Estevan vypadá," řekl, a přejel prstem po vrchním monitoru svého přístroje. "To kecáš, amigo, že jo? Být tebou, dávám si pozor. Jinak prachy od toho Výzkumného fondu dostane on, a ne ty. Nenávidí tě, protože seš dobrej. Všichni víme, že seš dobrej," pokračoval Emiliano. "Třeba to nedám. Třeba jsem se trošku změnil, a už nemám takovou motivaci ten projekt rozvíjet," odpověděl Dean "Tak teď už určitě kecáš, amigo! Vždyť je to tvoje budoucnost! Seš génius. Jako tvůj táta," smál se spolužák. Do místnosti přišel Estevan Barrantes, a sedl si do přední lavice. Otočil se na Deana, a zahleděl se nepříjemně do jeho očí. "Seš lhář, Owene. Všichni to tu ví! Ukradl jsi mi tu formuli!" zakřičel na něj, ale Dean na to nereagoval. Estevan se natočil k učiteli, který právě vešel do místnosti, a začal přednášet o fylogenetickém systému rakovců, přičemž citoval studii z roku 2038, kterou si měli všichni za domácí úkol přečíst. Dean zakryl svůj obličej rukama. Zapomněl na to, jako teď zapomínal na všechno. Emiliano se na něj zahleděl. "Seš v pohodě, amigo? Četl jsi to, že jo? Na konci hodiny z toho bude zkoušet. Teď vykládá akorát, co bylo ve výsledcích a diskusi. Ale ty metody, co byly při výzkumu použity, to jsme se měli nazpaměť naučit. Vždyť půjdem příští týden do terénu a sami je budeme uplatňovat!" varoval opět Deana. "Jsem mrtvej, Emiliano. Potřebuju volno," odpověděl mladý Owen. Zřejmě však nebyl jediný, kdo svůj domácí úkol nesplnil. Na konci hodiny byl vyvolán právě Estevan, a nevěděl o dané problematice nic. "Tak tohle bude F, pane Barrantes. Jak vidím," řekl mu učitel, zatímco hleděl na hologram před sebou, "Vaše první F za poslední čtyři roky. Ale ty známky... V posledním půlroce samá éčka... co se s Vámi děje?" Estevan znovu vyzývavě pohlédl Deanovi do očí, a šel se posadit. Po skončení hodiny se Dean a Emiliano procházeli po chodbě. "Ten borec je úplně, jako ty, Deane," řekl mladému Owenovi jeho kamarád, "v poslední době se chová, jak my všichni v patnácti." "Co jsem mu udělal? Proč je na mě tak naštvaný?" zeptal se Dean. "Nehraj, že to nevíš. Připravil jsi ho o peníze od Výzkumného fondu, hned v prváku. Byl to, jeho sen, dělat nějaký výzkumný projekt, a ve druháku se mu to podařilo. Tak jste teď jediní dva z naší třídy, kteří jsou na cestě do světa vědy. Ale nikdy ti nezapomněl, jak jsi ho o ty prachy prve připravil. Protožes byl lepší," odpověděl Emiliano. "Kéž bych si to pamatoval. Musel jsem mu provést něco strašného," odpověděl Dean. "Vůbec, amigo. Když jste spolu zápolili v prváku, dělal něco s krysama... měl to být lék, ale začalo jim hnít maso, když jim to dal. Prostě hnus. Bylo to nepovedené, asi neuměl chemii," řekl Emiliano. "No, a teď říká, že jsi mu ukradl formuli na nějakou chemikálii... Ale nikdo mu nevěří. Ty takovej nejsi. Je zoufalej, bojí se, a chce na tebe hodit špínu, aby tě nikdo nepodporoval." Dean zakýval hlavou, a prudce zatočil v rohu chodby. Omylem dal hlavičku spolužačce z vedlejší třídy stejného ročníku. Bolestně vypískla, a skoro mu dala facku. "Omlouvám se! Krucinál, vůbec jsem nevěděl, že tudy jde někdo stejným směrem!" pousmál se Dean. "Hej," řekla ta holka, Kostaričanka s hustými kudrnatými vlasy, "ty jsi Dean Owen, že jo? Ten, co dělá výzkumný projekt!" "Jo, to budu asi já. I když nevím, jestli jsem zrovna... ten Dean Owen." "Můj kluk s tebou chodí do třídy," zasmála se, a hned se k Deanovi a Emilianovi při cestě po chodbě přidala, "vůbec tě nemá rád. Upřímně, už mě s tím dost otravuje. V jednom kuse mluví o tom, jak jsi ho zradil, jak jsi mu něco ukradl, a tak podobně. Je tebou úplně posedlý." "To už jsem si všiml," odpověděl Dean. Estevanova přítelkyně se vysokým hlasem zasmála. Emiliano praštil Deana do ramene s vykulenýma očima. Mladý Owen se na něj podíval nechápavě. "Mám teď test z plžů, musím jít. Snad se ještě uvidíme," řekla Estevanova přítelkyně, a zamířila do třídy na konci chodby, "jo, a jsem Kiara. Kiara Vilchez." Emiliano znovu pohlédl na Deana. "Líbíš se jí. Slyšels, jak se smála? Amigo, jede po tobě. To je dost dobrý," řekl mu. Dean zvedl obočí. "Ty seš blázen, ne? Co tím jako chceš naznačit? Že s ní mám chodit?" "Když ti nějaká holka říká, že jí štve její současný přítel... amigo, být tebou, tak se jí zeptám, jestli má dneska odpoledne čas. Člověk úplně cítí ty estrogeny." Dean si povzdechl, a od Emiliana se vzdálil. Jejich rozhovor nezůstal nevyslyšen. Někdo ho z nedaleké vzdálenosti celý slyšel. Dean nemohl přestat myslet na to, co mu jeho kamarád poradil, a tak se odpoledne, po skončení vyučování, vrátil k rohu v přízemní chodbě. Ač působila docela nenápadně, Kiara tam na něj čekala, opřená o zeď a předstírající jen zájem o svůj mobil. Dean ji oslovil, a brzy se jejich konverzace začala udávat přesně tím směrem, který očekával. "Prý v rámci svém výzkumu za peníze od fondu studuješ toxiny sladkovodních měkkýšů," řekla mu, když spolu vycházeli ze školy. "Jednoho měkkýše," upřesnil to Dean. "A z toho má být lék?" "Jo. Lék na revma. Jde tam o jeden peptid. Když se bezpečně vyfiltruje z jedu, a modifikuje se..." "Nechápu, proč Estevana pořád zajímají jenom ti hlodavci. Je to úplný krysák. Začíná vypadat, jako oni. Má jich doma asi sto, a pořád jim bodá do krve nějaké látky, které vyvíjí. Jedné jeho kryse před týdnem kvůli tomu upadla noha! Akorát to nenahlásil vedoucímu projektu, aby nepřišel o zálohu z Výzkumného fondu," řekla Kiara. "Takže... on s tím má pořád problémy? Jako v prváku?" "Víš snad, že část práce, co dělal tehdy, přenesl do toho druhého projektu, který mu už financují. Ale furt mu to nejde." "Asi by nebyl moc nadšený, kdyby se dozvěděl, žes mi to řekla." "Co na tom záleží. Omrzel mě. Ale pořád mluví jenom o tobě, a jak hnusně. Vůbec nejsi takový, jaký tvrdí, že jsi." "No, stejně dávej pozor. Hraje se tu s penězma. Proto mě nemá rád. A proto bys mi to neměla říkat. Nemáme vědět, co ten druhý dělá, dokud není projekt prezentován před porotou," řekl Dean. "Máš dneska odpoledne něco?" zeptala se ho Kiara. "Jo, basket. Hraju basket. Dneska máme v pět... ehm, velkou bitvu," odpověděl Dean. "Tady v Los Lagos?" zeptala se překvapeně Kiara. "Ve stadionu na východě města. V tom, co ho postavili... sakra, táta mi to říkal... ve čtyřiatřicátém?" "Minulý rok, Deane!" smála se Kiara. "Určitě tam přijdu," řekla s úsměvem, a pak se rozloučili. Dean si dokázal představit, jak by k němu v tuto chvíli hovořil Emiliano. Určitě by mu gratuloval. "Tak takhle se žije ve světě bez Shai'ri," řekl si pro sebe Dean, sedl na moped a odjel do středu města. Na schodech před školou seděl jakýsi mladík v mikině a s kapucí na hlavě. Celý jejich rozhovor poslouchal. Opět to byl Estevan, a zuřil. Byl celý rudý v obličeji, a jeho nenávist vůči Deanovi opět vzrostla. 

"Hajzl. O všechno mě připraví. O všechno!" supěl Estevan poté, co dorazil do bytu svého otce na předměstí Los Lagos. "Sebere mi Kiaru, vzal mi formuli na přípravu toho roztoku k rozpuštění bílkovin... a kvůli němu se nikam v životě nedostanu... Pořád budu jenom tady," říkal si pro sebe. Z obývacího pokoje vyšel jeho otec, vysoký, hrubě působící muž s obrovskou jizvou táhnoucí se po levé tváři. "Zase si povídáš pro sebe?" pousmál se. "Do toho ti nic není," odsekl Estevan. "Nemluv takhle se mnou. Ne tímhle tónem!" zasyčel naštvaně starý Barrantes. "Můžu s tebou mluvit, jak chci. Jenom, co přijdu domů, hned mi zas něco vyčítáš," reagoval na jeho slova Estevan. "Jenom jsem se tě na něco ptal! Nemusíš být taková citlivka." "Dej mi pokoj, otče." "Přestaň se takhle chovat, Estevane. Co ti v poslední době je? Úplně jsi zahořkl." Estevan už to nevydržel. Kopl do zdi u dveří svého pokoje, a poničil omítku. "Ty kreténe jeden! Tohle zaplatíš!" zařval na něj otec. "Nebudu platit nic! Už ani nemám prachy, protože si všechno na svůj výzkum musím kupovat sám! Jenom proto, že můj otec utrácí všechny svoje peníze za alkohol!" bránil se Estevan. "Proč vždycky musíš vytáhnout tohle?!" vykřikl otec. "Protože seš opilec! Utápíš se v alkoholu, a pořád mě jenom kritizuješ!" zařval syn. Práskl s dveřmi od svého pokoje, ale otec do něj hned okamžitě vletěl. "Takhle se mnou mluvit nebudeš. Tohle jde už moc daleko! Jediný důvod, proč piju, je ten, že tvoje matka je pryč. A ty to moc dobře víš!" "Jenže kvůli její smrti piješ už deset let! A já s tebou musel část dětství a pubertu strávit ve flaškách alkoholu a tvých zvratkách!" zařval Estevan. Otec ho uhodil do tváře. Estevan sebou sekl o stůl, ze kterého sletěl drahý mikroskop a rozbil se na podlaze. Z jeho hrdla se ozval nelidský řev. Zvedl židli, a zamířil s ní k otci. "Ani se neopovažuj! Nebo letíš na ulici!" zařval na něj otec. Estevan křičel, a zároveň brečel. Z očí mu tekly slzy. Práskl s židlí o zeď. "Ukliď ten bordel," bylo mu řečeno, když otec znovu práskl s dveřmi. "A ty se upij k smrti, ty nestabilní pitomče," řekl skrze zuby Estevan. S mikroskopem sletělo na zem i několik skleněných nádob s novými roztoky, a jejich obsah se vylil. Estevan se rozbrečel ještě víc. Nebylo to ale jen kvůli tomu, co se právě stalo, a kvůli tomu, o co přišel. Již léta nesl těžké břemeno, které se stávalo těžším a těžším. Kdyby porazil Deana Owena, a vyhrál další peníze na výzkum, mohl by jít na univerzitu, dál se věnovat svému koníčku, a opustit nestabilního, hrubého, rozesmutnělého otce alkoholika. Dostal by dost peněz na to, aby si zaplatil kolej v San José, a začal nový život. Jenže teď přicházel o to poslední, co jeho současný život činilo alespoň trošičku přijatelným. Po páté hodině se na východě Los Lagos šílelo. Okolo úžasného futuristického basketballového hřiště, postaveného v obrovské kovové kolébce, kterou sto třicet metrů nad zemí nesly čtyři ohromné pilíře, neustále míjené sérií výtahů přivážejících ve velkých skupinách fanoušky nahoru, to přímo vřelo. Tento večer se měly utkat dva nejlepší basketballové týmy středoškolských studentů z celé východní části Kostariky. Dean Owen stál po boku svého kamaráda Emiliana, oblečen v oranžových šortkách a v triku s nápisem "Osos", naproti skupince drsně vyhlížejících mladíků z týmu "Ostreros". Když zápas začal, a Dean se zmocnil míče, přední řada vybuchla nadšením. Nebyli ti jen studenti z Deanovy školy či jiných škol v oblasti. Na zápas se přijeli podívat sportovní fanoušci z města i jeho blízkého okolí, a spousta lidí zte San José, odkud pocházel tým Ostreros. Dean jako první skóroval. Emiliano ho poplácal po rameni. "Amigo, pořád seš nejlepší!" zařval mu v tom strašném hluku do ucha. "Vypadá to, že jsem měl dobrý trénink," usmál se Dean, "kéž bych si na něj jenom pamatoval. Já mám místl toho v hlavě samé mimozemšťany!" Emiliano se rozchechtal a mávl rukou. První třetinu šlo všechno dobře. Většinu dalších košů dali Deanovi kolegové, i když se mu ještě podařilo skórovat ještě dvakrát. Pak nastala krátká přestávka, a do haly za hřištěm jej přišla navštívit Kiara. Emiliano ho dloubl do boku, když ji uviděl. "Ten začátek byl skvělý, Deane," řekla mu, "koukala jsem na to ze zadní řady, je tam na vás dobrý výhled, a jsou tam k vypůjčení dalekoledy. Doufám, že vyhrajete." "Jestli jo, půjdeš s ním na rande?" vmísil se hned do jejich rozhovoru Emiliano. Dean musel zrudnout ve tváři. "Proč ne?" pousmála se Kiara, a zase se dala na odchod. "Hlavně se stref tam, kam máš, Deane." Začátek druhé třetiny pak nemohl být horší. Dean zamířil k nepřátelskému koši, zmocnil se míče, který vytrhl z rukou vysokého mladíka s tmavou pletí, a omylem jej hodil přes celé publikum až dozadu. Všechno ztichlo. Každý si pamatoval řev, který se zezadu ozval, a ti, kteří seděli vedle zasaženého, pohlíželi dolů, do temnoty, jíž slabě ozařovaly pouliční lampy. Dean zasáhl Kiaru do hlavy, a ona sletěla z okraje kolébky. Byla to neuvěřitelná náhoda. Na stadionu se nikdy nic takového nestalo. Kiara se ani nezachytila sítí napjatých na stěnách kolébky. Musela proletět pár centimetrů kolem nich, její pád tedy nezbrzdily. Spadla tam dole na přední sklo auta, to se roztříštilo, a pořezalo člověka, který ho právě řídil. Okamžitě ji převezli do nemocnice, ačkoliv byla mrtvá. Zápas skončil. Dean se celý špatný ztratil v ulicích Los Lagos. Měl štěstí, že utekl z hřiště dřív, než ho na něm začali hledat fanoušci Osos. Estevan zrovna nahrál na tablet hlasový vzkaz pro Kiaru - omlouval se jí za to, jak se v poslední době choval, vinil z toho svého otce a situaci u sebe doma. Ptal se jí, zda by si s ním nechtěla znovu vyjít, a odhalil, že už pro ní měl koupený dárek k narozeninám, byť byly vzdáleny ještě dva měsíce. Vzkaz poslal ve chvíli, kdy se informace o smrti jisté devatenáctileté studentky z posledního ročníku přírodovědné střední školy v Los Lagos objevily v televizi. Otec jim nevěnoval pozornost, ležel na gauči a dřímal s vypitou flaškou tvrdého alkoholu v ruce. Estevan omylem šlápl do jeho zvratků na podlaze, když tu strašnou zprávu slyšel. "La víctima fue identificada como Kiara Vilchez," to byla slova, která jím otřásla. "Fue golpeada por una pelota de baloncesto, lanzada accidentalmente por Dean Owen, un estudiante de historia natural de secundaria," to byla slova, která ho rozčilila. "Le podría haber pasado a cualquiera. El mayor problema es que, según otros jugadores, Owen y Vilchez se conocían," a tato slova ho přímo rozohnila. V televizi se objevil Emiliano. "Taková náhoda! Taková náhoda, lidi! Oni spolu chodili! Ani náhodou nechtěl nikomu nic udělat, a už vůbec ne jí!" Se slzami v očích se Estevan odebral zpěto do svého pokoje, a začal přemýšlet o tom, co udělá. Dean sice převzal jeho přítelkyni, ale Estevanův vztah s ní šel ještě zachránit. V ten samý den však jeho rival Kiaru zabil, ačkoliv to nechtěl. To už na něj bylo příliš. Začal přemýšlet o tom, jak se Deanovi pomstí. Poté, co rozsvítil ve svém pokoji, všiml si jakéhosi podobně starého mladíka, který seděl v jeho otáčecím křesle před počítačem. Velmi se ho zalekl. Mladík měl velké oči pod očima, a byl oblečen celý v černém. Estevan si povšiml nápisu "The Cryptid Hunters", který měl do svého obleku všitý na bílém kusu látky. "Nechcete, aby Dean Owen dál žil. Je to tak? Honí se Vám hlavou právě něco takového?" zeptal se Estevana. Ten stále přemýšlel o tom, zda má z pokoje vyběhnout a vzbudit opilého otce, anebo zavolat policii. Zatvářil se zmateně. "Vím všechno, Estevane. Pochopil jsem, že ti tenhle Owen strašně ublížil. Ztížil tvou životní situaci. Ale víš, co provedl jeho otec? Z toho by ti bylo na zvracení možná ještě víc, než z toho, co... máš teď na svých podrážkách," řekl mu mladík v černém. "Vy... kdo jste?!" řekl tiše Estevan. "Někdo, kdo ti nabízí bezpečné útočiště. Tohle všechno nemusí nastat. Všechna tahle mizérie. Svět může být lepší. Jedna otázka - to, cos udělal před čtyřmi roky krysám v rámci toho nepovedeného pokusu... víš ještě, jak to připravit?" Estevan na něj chvíli mlčky hleděl, a pak pokýval hlavou. "Není to tak těžké, dá se k tomu dostat i omylem." "A znáš genetiku?" "No jasně, vždyť chodím na přírodovědnou školu..." "Tak to jsi můj člověk," zněla odpověď neznámého.

"Začíná mi to docházet. Už chápu, co je Chewburry," řekl Jack, a zařval bolestí. Z ruky mu odpadl kus masa. "Co to říkáš, proboha?! Co mám s tímhle dělat?!" křičela Aliana. Hnijící kus masa chytila do dlaně, ale nedokázala ho udržet příliš dlouho. Byl mazlavý, a sklouzl na podlahu. "Chewburry neexistuje v mém světě. Tohle není můj svět. Jsem v jiném vesmíru," řekl Jack. "Co to blábolíš? Ztrácíš se, Jacku! Říkáš už jenom nesmysly!" zařvala úzkostlivě Aliana. "Mayo!" zvolal Jack, a rozkašlal se. V ústech se mu ocitl kus plíce, a vyplivl ho na zem. Skoro se potom pozvracel. Bylo mu velmi špatně. Cítil, že konec byl nevyhnutelný. "Mayo, prosím, pojď sem! Není moc času!" vykřikl zděšeně. Jeho sedmiletá dcera se ocitla za maminčinými zády. Slzičky jí stékaly po tvářích jedna za druhou, a bála se k tatínkovi přiblížit. Zápach jeho hnijícího masa byl tak silný, že se i jí dělalo špatně od žaludku, ale dokázala se udržet. "Mayo, ty jsi moje jediná naděje. Ty jsi jediná, kdo mě může zachránit. Kdo může zachránit všechno! Dan Leahy! To on za tohle může! Dean měl pravdu. Všechno chtěl on, Leahy! Dean... to je tvůj bratr, Mayo. Zapamatuj si to jméno. Dean Owen! Člověk, který zachránil svět před invazí Shai'ri. Ale ne tento svět! Protože tento svět je úplně jiný... a ten, kdo za jeho jinakost může, je právě Leahy. Leahy, který tvého bratra nechal zavraždit... A zničil mě. Nevím, proč mi to nedošlo. Nechápu, proč jsem o tom vůbec nepřemýšlel, proč jsem zapomněl na Pauline, na Deana, na svůj starý život... proč se stalo tohle všechno, proč jsem měl dítě s jinou ženou... umírám v úplně jiném světě! V úplně vesmíru!" křičel Jack. "Co mám udělat, tati?" zeptala se ho Maya. "Najdi Pauline! Pauline Jetkinsovou! Musí tu někde být! Někde v tomhle světě! Nebo ve světě jiném! A najdi Leahyho. On je klíčem k tomu, co se děje!" oddpověděl Jack. Nato se rozkašlal tak silně, že již nedokázal mluvit. Poslední chvíle, které s tatínkem Maya zažila, pro ni byly traumatizující. Ale ta jména, která vyřkl, nikdy nezapomněla. Aliana byla při tom hovoru přítomna, ovšem čtyřiadvacet hodin po Jackově smrti si již vůbec nepamatovala, co vlastně říkal. Několik let nato se jako teenagerka Maya pokusila zjistit něco o Pauline Jetkinsové a Deanu Owenovi, nepřišla však na nic. V tomto světě Pauline Jetkinsová zřejmě také neexistovala. Čím starší Maya byla, tím víc jí to všechno docházelo. Byla po svém otci neskutečně inteligentní. Idea, že existuje mnoho světů, mnoho vesmírů, nebyla nikomu z Chewburry ani zbytku Británie v této realitě známá. Všichni tu působili, jako by byli otupení. Jako by si s nimi někdo pohrával. Maya nechtěla být loutkou. A nikdy se jí nestala.

"Je to čím dál horší, Deane," řekl Jack svému synovi. Ležel v posteli, byl celý shnilý, zaživa se rozkládal. "Vrátím se zpátky v čase, a zkusím najít nějaké odpovědi," řekl mu Dean. "Jak daleko chceš cestovat?" zeptala se ho starostlivě Pauline. "To nevím. Možná zpátky do roku 2020?" řekl na to Dean. "U táty se mnohem hůř začala projevovat v roce 2021, i když jsem s ním tehdy nemluvil, protože byl náš vztah pořád... no, dočasně ukončený," řekl Jack, a rozkašlal se. Pauline mu dala pod bradu lavor. Vletěl do něj ohavný červený hlen. "Použiju normálně zařízení na cestování časem navržené Brickellem. Půjdu zpátky po energetické stopě, abych tě našel. Budu tě varovat, a..." větu nedořekl. Něco si uvědomil. "Cestování v čase... Nemoc... Moment, co kdyby..." "Co tě napadlo?" zeptala se Pauline. "Kolik je v téhle době přístrojů, které umožňují cestování časem?" vyhrkl Dean. "To nikdo pořádně neví. Ale pár jich určitě bude," odpověděl Jack. "Mám takový bláznivý nápad. Možná se mi budete smát, ale mám pocit, že by to mohlo souviset s tím, co se v poslední době stalo. Ta nemoc. Když vidím svůj hrudník, když vidím, jak vypadáš ty, tati... a k tomu fakt, že žádný z lékařů, kteří náš přišli navštívit, neví, co je ta nemoc zač... Co když ji někdo cíleně vyvinul? Spojte si to s cestováním v čase..." "Je to čím dál horší, Deane," řekl Jack svému synovi. "Vrátím se zpátky v čase, a zkusím najít nějaké odpovědi," řekl mu Dean. Chvíli na sebe mlčky hleděli. "Tohle jsem už někdy slyšela," řekla Pauline. "Mám takový bláznivý nápad. Možná se mi budete smát, ale mám pocit..." řekl Dean. "Je to čím dál horší, Deane." "Budu cestovat zpátky v čase, a zkusím najít nějaké odpovědi." Opět se na sebe dlouze dívali. "Spíš by se to mělo zrychlit." "JetočímdálhoršíDeane." "Vrátímsezpátkyvčaseazkusímnajítnějakéodpovědi." "Jakdalekochcešcestovat?" "Tonevím. Rok2021." "Ještě rychleji. Potřebuju dál." "Proč potřebuješ dál?!" vykřikl Dean, otočil se a vyběhl z Jackovy ložnice. Skočil na člověka oblečeného v černém, s kuklou na hlavě, a se zvláštním ovladačem v ruce. Povalil ho na zem a dal mu ránu pěstí do hlavy. Neznámý vetřelec hbitě vyskočil, a kopl Deana do hrudníku. Ten sebou sekl o zem. "Do roku 2021, Deane?" pronesl vetřelec zvláštním hlasem. Zněl, jako by měl pod kuklou mikrofon, a ten měnil jeho hlas. "Říjen, 2021, tati," řekl Dean Jackovi. Mlčky na sebe hleděli. "Proč zrovna říjen 2021?" zeptala se Pauline. "Neposlouchala jsi naší konverzaci, mami?" zasmál se Dean. "Není moc času. Musím vyrazit." "Říjen 2021, Deane?" pronesl vetřelec zvláštním hlasem. "Mám tvou energetickou stopu, tati," řekl Dean Jackovi. "Kam konkrétně se chceš vydat?" zeptal se vetřelec. Dean vyběhl z Jackovy ložnice. Skočil na člověka oblečeného v černém, s kuklou na hlavě, a se zvláštním ovladačem v ruce. "Kdo je tam?!" vykřikl Jack. Pauline vyběhla z ložnice též, ale s pistolí v ruce. Zamířila na útočníka. "Střel ho!" zařval Dean, mnoucí si hrudník. "Sakra!" vykřikl útočník. Pevně v rukou zmáčkl ovladač. "Je to čím dál horší, Deane." "Neboj tati, najdu způsob, jak nás zachránit," odpověděl Dean, a připravil se na další cestu do minulosti.

"Letí sem raketa!" "Cože?" zeptal se Graham. "Proboha," zašeptala Pauline. "Jak teda naši rodinu zachráníme? Jak zachráníme Jacka?" zeptal se znovu nedočkavě Graham. "Co je to za raketu?!" zařvala Pauline. "To nevím," odpověděl Jonathan, pohlížeje s vykulenýma očima na radaru podobný přístroj, který mu přinesl jeden z vojáků. "Jak je daleko?!" zeptala se Pauline. "Letí nadzvukovou rychlostí," odpověděl Jonathan, "teď je deset kilometrů od nás. A teď zas o dost míň!" "Ven!" zařvala Pauline. Skupina vojáků okamžitě vyběhla z bývalé meteorologické stanice, a zamířila ke stíháčkám u ranveje. "Musíme odletět! Jestli ji nesestřelí, tak tu všichni zemřeme," dodala Pauline. "Moc bych to nehrotila," řekla klidným hlasem Maya, a zatřepala ovladačem, který prakticky neustále nosila s sebou. Raketa již byla na obzoru, proťala šedá mračna, a mířila k ostrovu. Stíhačky vzlétaly. Napětí rostlo. Pauline však pochopila, co se Maya chystala udělat. Najednou bylo vše zase v pořádku. Žádná raketa, všichni vojáci byli v budově. "Moment, co se to právě stalo? Měli jsme všichni umřít, naše životy byly v rukou pár jedinců, kteří se odvážně vydali... do války. A najednou je to pryč," řekl Graham. Ukázal na ovladač v Mayiných rukou. Vnučka se na něj usmála. "Řekněme, že jsem si to od Dana Leahyho vypůjčila. Jenom o to zatím nevěděl. Teď už to ví. Ví, že se změnil běh dějin. Jeho nepřátelé na malém bezvýznamném ostrůvku nezemřeli, raketu nikdy nevypustil. A stejně jako my, i on si to pamatuje. Realita je najednou jiná, než jaká měla původně být," odpověděla Maya, "takže musíme pohnout." "A předpokládám, že nám v tom pomůže tohle," řekl Graham, a své hnijící prsty přiblížil k ovladači. "Přesně tak. Ale nebude to hračka," řekla Maya, "uklidit nepořádek, který Leahy udělal, vůbec nebude jednoduché."

Pokračování příště...