Ohlédnutí za výjimečným rokem 2020

Nový rok, nové perspektivy! Těmito slovy jsem začal úvod ke článku Pravěcí netopýři: Aegyptonycteris, který jsem napsal dopoledne 1. ledna 2020, na Nový rok. Tehdy jsem si nedovedl představit, jaký význam pro mě bude ta věta mít na samém konci roku. A vsadím se, že vy se mnou zasouhlasíte. Nikdo z nás nečekal, co svět tento rok potká. Postihla jej koronavirová pandemie, jež si vyžádala životy již 1,81 milionu lidí, a dočasně nebo trvale ovlivnila životy miliard a miliard dalších. Nejprve se to všechno zdálo, jako zápletka z nějakého vědecko-fantastického filmu, jako mezititulková scéna ze Zrození Planety opic. Čemu jsme však na začátku jara možná nedokázali úplně uvěřit, to se stalo tvrdou realitou. A teď s koncem roku jsme tady, v České republice, zaznamenali nejvyšší denní nárůst infikovaných od začátku pandemie. Někteří si možná v létě dopřáli dovolené, jiní zase ne. Ti, kteří pracují ve zdravotnictví nebo zkrátka s lidmi celkově, stejně jako jejich příbuzní moc dobře vědí, jak děsivě se pracovní podmínky změnily. A mnoho lidí zasáhla také ztráta příbuzných, rodinných příslušníků nebo přátel, kteří nemoci COVID-19 podlehli. Na rok 2020 se bude vždy vzpomínat jako na rok, který byl vskutku neobvyklý a překvapivý. 

Ale není to jen koronavirová pandemie, co nás tento rok překvapilo. Rozhodl jsem se napsat tento článek, abych krátce shrnul nejen negativní, ale i pozitivní stránky roku 2020. Pro každého z nás samozřejmě rok 2020 znamená něco jiného, nabízím Vám na něj však svůj pohled...

Co se tedy tento rok změnilo? Na jaře, na podzim i nyní, na začátku zimy, byly naše životy více či méně ovlivněny restrikcemi souvisejícími s koronavirovou pandemií. Někteří lidé museli být v karanténě, u jiných byl koronavirus přímo diagnostikován, a zatímco někteří byli asymptomatičtí, pro jiné bylo zotavit se z nemoci těžké. Je to velmi smutné - tento rok na tuto vysoce infekční nemoc zemřelo tolik lidí, a mnoha jiným COVID-19 zdraví podlomil. Vzpomínám si teď na výsledky výzkumu, které byly v srpnu publikovány v žurnále Nature, a podle nichž se SARS-CoV-2 přenesl na člověka z netopýrů. Je pravděpodobné, že za to může obchod s mrtvými netopýry, z jejichž masa se v některých zemích východní a jihovýchodní Asie vyrábí polévka (překvapivě v Číně, kde se tento koronavirus poprvé objevil, není netopýří polévka zrovna populární, to však nezastavuje jejich lov a import do jiných zemí). Možná, že kdybychom více respektovali svět přírody, kdybychom nelovili zvířata jen proto, že je jejich maso užíváno v tradiční kuchyni - ať už jde o netopýří maso nebo třeba o žraločí ploutve - nenastalo by to, s čím jsme se tento rok potýkali. Čistě teoreticky - co kdyby obchod s masem divokých zvířat neexistoval? V takovém ideálním světě by možná k přenosu SARS-CoV-2 na člověka nikdy nedošlo. A rok 2020 by nebyl takový, jakým byl. Možná se mýlím, je to jen můj názor, a plně beru na vědomí, že původ tohoto koronaviru stále není jistě znám. Ale zamysleme se nad tím. Ne že by to byla pomsta světa přírody vůči člověku, tak to vůbec nevidím. Viry vždy ovlivňovaly ostatní život na naší planetě, to je zkrátka fakt. Jen se asi lidský druh dopustil několika pořádných chyb. Teď za ně platí jedinci, kteří by takové chyby neučinili. Možná se mnou souhlasíte, možná ne. Je nicméně škoda, že se lidstvo jako celek ze svých chyb stále nepoučilo. To se týká i globálního oteplování, vždyť tento rok je opět jedním z nejteplejších v historii - jak už jsem uváděl v polovině prosince, průměrná teplota na Sibiři byla tento rok nejvyšší za desítky tisíc let. Musíme se ze svých chyb konečně poučit.

Postihla nás i řada dalších změn. Některé z nich se týkají světa internetového. Nejen, že rok 2020 je rokem posledním, kdy internetové prohlížeče podporují Adobe Flash Player, tudíž od zítřka už si nebudeme moci zahrát online flash hry, které jsme možná hráli na internetu jako děti (pokud jsme si je tedy nestáhli). Skončilo několik domén, mezi nimi Blog.cz a Galerie.cz, které byly mým druhým domovem od roku 2009. Blogorgonopsid tuto změnu přečkal, a jak vidíte, stále se mu daří dobře. Konec Blogu.cz a převedení Blogorgonopsidu na Blogspot jsem nakonec nebral jako nějakou obrovskou změnu; koneckonců k převedení mého blogu na tuto platformu došlo už půl roku před skončením Blogu.cz. Musím však říci, že mi velice chybí staré blogy zaměřené na přírodu a na paleontologii, které zanikly. I když se k nim vracím například na Web Archive, stále mi chybí. Zrušení blogů tedy bylo něčím, co budu mít s rokem 2020 navždy spojené. Na druhou stranu se mi na Blogspotu líbí, všechno tu funguje výborně, nedochází k žádným výpadkům systému, je to zkrátka skvělé prostředí, a já na něj byl zvyklý už od té doby, co jsem si ke sklonku roku 2018 založil Blogorgonopsid Diaries. Mé blogování zrušení Blogu.cz nepostihlo.

Ba naopak, rok 2020 je rokem, kdy jsem napsal rekordní počet článků. Tento příspěvek je 412. článkem, který jsem letos napsal. Nikdy jsem si nedokázal představit, že se k takovému číslu za jediný rok dostanu! Ani jsem to nijak neplánoval, zkrátka jsem psal příspěvek za příspěvkem, překonal jsem rekordní počty měsíčních příspěvků v lednu, únoru, červnu, srpnu (53 - nejvíc za jediný měsíc v historii tohoto blogu), dokonce i v listopadu. Možná za to může fakt, že k psaní příspěvků jsem měl jakožto mladý jedinec, který tento rok prostě strávil hlavně doma, dostatek času. K tomu jsem ještě letos napsal 9 příspěvků na Blogorgonopsid Diaries. Stříhal jsem videa, a věnoval se pozorování přírody. Na jaře i na podzim jsem měl dost času k tomu, abych sledoval, jak se příroda zotavuje po zimě a jak pak zase před začátkem zimy pomalu usíná. A troufám si říct, že díky množství času, které jsem měl, mi bylo umožněno strávit nejvíc času v lesích, co jsem kdy v životě strávil, díky čemuž jsem viděl za jediný rok asi více druhů ptáků než v letech minulých. Sám mám tedy z tohoto roku plno krásných zážitků.

S koronavirovou pandemií ostatně souviselo i založení Self-Isolating Bird Club britským moderátorem přírodovědných dokumentů Chrisem Packhamem a jeho nevlastní dcerou Megan McCubbin, které na tomto blogu poměrně často zmiňuji. Jejich "ranting about wildlife" bylo během lockdownu denní baštou nejen mě, ale i milionů dalších lidí. Let's just say that thanks to them, we stayed wild!

Co se paleontologických objevů týče, byl na ně rok 2020 opět bohatý. Vzpomeňme na ptakoještěry rodů Ordosipterus nebo Leptostomia, o kterých jsem psal. Vzpomeňme na první irské dinosaury, na prvního afrického hadrosaurida nebo třeba na nález mršiny dvou jeskynních medvědů v sibiřském permafrostu! V lednu byl popsán dromaeosaurid Wulong bohaiensis, v únoru zase mořský plaz Gunakadeit joseeae, a z Alberty na počátku února přišel nález (nebo přesněji popis) nového tyrannosaurida po 50 letech! Paleontologové z Univerzity v Bonnu publikovali v březnu výsledky výzkumu kusu dominikánského jantaru s končetinou miocénního anolise, ve stejném měsíci se pak mluvilo i o dinosauří lebce v jantaru! Měsíc na to byla popsána nejstarší dosud nalezená karibská žába, patřící k rodu Eleutherodactylus, v červnu zase vyšly výsledky výzkumu dinosauřích vajec a také výzkumu zvláštního fosilizovaného objektu z Antarktidy, který mohl být mosasauřím vajíčkem! V červenci byl ohlášen název spodní čelisti jakéhosi aljašského dromaeosaurida, došlo k popisu oligocénního vačnatce rodu Mukupirna, na konci srpna zase vyšly výsledky výzkumu zabývajícího se embryem titanosaura z Argentiny. Dále byl popsán nejstarší zástupce čeledi gibonovitých, Kapi ramnagarensis z indického naleziště Ramnagaru. Před Vánoci jsem zase psal o objevu paludirexe. Paleontologických objevů však bylo mnohem a mnohem více, a já na blogu zmínil jen některé z nich. 

Zoologických či botanických objevů bylo ještě více. Byly popsány nové druhy hadů, ještěrů, obojživelníků, korýšů, rostlin... Ať už se jednalo o nový druh australského gekona v prvních měsících roku, nebo o nový druh orchideje z guayanských stolových hor v minulém měsíci. Vědci po celém světě nadále publikovali výsledky zajímavých výzkumů, popisovali nové druhy živočichů, rostlin, hub, bakterií i virů, věnovali se studiu chování současných i prehistorických zvířat... Samotné rozepisování detailů jen o vybraných objevech by zkrátka zabralo příliš mnoho místa.

Co se týče fikce spojené s pravěkými živočichy, byla v září vydána první série animovaného seriálu Jurassic World Camp Cretaceous. A pokud jde o dokumenty, vyšel například snímek Dinosaurs of Antarctica, který byl však nedlouho po svém uvedení z amerických IMAX kin stažen kvůli koronavirové pandemii. Dokumentárních filmů o přírodě vyšla celá řada; BBC Studios Natural History Unit se skvěle činily. Vyšla řada hodinových dokumentů vyprávěných Sirem Davidem Attenboroughem; jeho nejvýznamnějším dílem z tohoto roku byl však snímek David Attenborough: A Life on Our Planet, vyrobený pro Netflix. Na Viasat Nature vyšly tři nové díly cyklu Divoká Střední Amerika s Nigelem Marvenem (Wild Central America with Nigel Marven) z dílny Nigel Marven Productions. Také byla vydána 4. série Deadly 60 se Stevem Backshallem. Dokumentů však vyšlo mnohem více!

Většina blockbusterů byla z tohoto roku odsunuta na příští, a stejně tak některé velkorozpočtové filmy, jež měly být uvedeny příští rok, byly odsunuty až na rok 2022. To platí i o snímku Jurassic World: Dominion. Nicméně velké filmy (nyní nehovořím jen o snímcích týkajících se přírody, ale o filmech celkově), jež tento rok vyšly, například Tenet nebo Wonder Woman 1984, se jistě řadí k těm nejlepším. 

S fikcí jsem nezahálel ani já na svém blogu. Tento rok jsem koneckonců napsal většinu kapitol 4. série Lovců kryptidů, která skončila v srpnu, a po ní následoval desetidílný příběh Cryptid Hunters Dark. Jde-li o příběhy (mimo Správce dinosauřího parku), pak byl rok 2020 zřejmě největším za celých 11 let existence Blogorgonopsidu.

Letošní rok byl nabitý událostmi. Stala se spousta věcí negativních, ale i pozitivních. A kdyby nic jiného, můžeme říci, že rok 2020 byl v mnoha ohledech neobyčejný.

Na co se můžeme těšit v roce 2021? Jak už jsem slíbil, budu Vás i nadále informovat o nových dokumentech o přírodě a o dinosaurech. V posledních dnech bylo oznámeno, že Nigel Marven bude vyprávět nezávislý dokument Forgotten Bloodlines: Agate, vyprávějící příběh dvou miocénních savců - máme tedy, na co se těšit! O tomto filmu se příští rok určitě ještě mnohokrát zmíním! Čeká nás i vydání hry Prehistoric Kingdom. Jistě se můžeme těšit na spoustu nových paleontologických, zoologických i botanických objevů. A k tomu ještě na mnoho velkých filmů i knih, které v následujícím roce vyjdou. Bude toho zkrátka hodně!

Chci Vám tedy popřát vše nejlepší do roku 2021! Užijte si Silvestr, a oslavte začátek Nového roku! 

Největší therapsidi

Therapsidi jsou hlavní skupinou synapsidů z kladu Eupelycosauria. Jejich předchůdci byli pelykosauři ze skupiny Sphenacodontia, jež zahrnuje například slavného býložravého edaphosaura nebo dravého dimetrodona. Přestože se na therapsidy mnohdy pohlíží spíše jako na dominantní skupinu obratlovců v permském a částečně i v triaském období, přežívají v podstatě dodnes; do skupiny Therapsida koneckonců patří i savci (Mammalia). A přestože někteří savcotvární plazi z permského období byli skutečnými obry, najdou se dnes jejich potomci, kteří jsou mnohem větší, a řadí se mezi největší živočichy všech dob. My se však v tomto článku zaměříme na největší permské therapsidy - a vězte, že mnozí z nich svou velikostí překonali většinu dinosaurů z období triasu. Nejde o seznam největších therapsidů, je to zkrátka výčet některých obrů z této podivuhodné skupiny tvorů, jež během vývoje dala základ i nám...

Anteosaurus

Tento velký synapsid patřil do podtřídy Dinocephalia a čeledi Anteosauridae. Byl popsán v roce 1921 na základě fosilních pozůstatků nalezených v Jihoafrické republice, které jsou 260 až 270 milionů let staré. Mezi therapsidy to byl skutečný obr. Na délku měřil 5 až 6 metrů (konkrétně 4,9 až 6,1 metru), vysoký byl až 1,8 metru, tudíž zhruba tolik, co dospělý člověk, jeho lebka měřila asi 80 centimetrů, a celkově vážil 0,5 až 1,3 tuny. Rozhodně byl největším masožravým synapsidem mimo řád savců, a je velmi pravděpodobné, že na území dnešní pánve Karoo i v jejím širokém okolí byl před oněmi 260 miliony lety vrcholovým predátorem. Je možné, že lovil velké savcovité plazy, jakými byli Moschops nebo Doliosauriscus. Jak přesně však lovil, to zůstává záhadou. Paleontologové předpokládají, že trávil část svého života ve vodním prostředí, a že zřejmě lovil ze zálohy pod vodní hladinou, podobně jako nilští krokodýlové loví pakoně a zebry. Jakmile po kořisti chňapl a sevřel její hlavu či hrdlo svými masivními čelistmi, stáhl ji do vody a utopil, případně ji mohl začít trhat ještě živou. To vše jsou nicméně jen domněnky. Vrchní část lebky anteosaura byla výrazně zpevněna (tomuto znaku se říká pachyostóza), což některé paleontology dovedlo k názoru, že spolu například samci těchto zvířat mohli zápasit o teritoria či samice v trkacích soubojích. Dosud je znám pouze jeden druh anteosaura, a to sice A. magnificus. Mezi již neplatná synonyma tohoto rodu patří například Titanognathus nebo Micranteosaurus.

Deuterosaurus

Zástupce podřádu Dinocephalia a monotypické čeledi Deuterosauridae, jež byla příbuzná čeledi Anteosauridae, popsaný německým geologem Karlem Eichwaldem v roce 1860. Jeho pozůstatky byly nalezeny na Sibiři. Občas bývá svou velikostí přirovnáván k medvědu grizzlymu, zřejmě byl však ještě mnohem větší. Podobně jako Anteosaurus byl i Deuterosaurus vybaven 80 centimetrů dlouhou lebkou, z níž lze usuzovat, že celkově měřil na délku 4,6 až 5,5 metru, případně 5 až 6 metrů. Vysoký byl asi 1,8 metru a vážit mohl až 0,5 až 1,4 tuny. Byl to robustně stavěný savcovitý plaz, s očima, jež umožňovaly stereoskopické vidění, a ve své domovině mohl být dominantním predátorem - pokud tedy masožravý byl. Panuje názor, že byl spíše všežravcem. Stereoskopické vidění mu umožňovalo zaměřit kořist, na druhou stranu byl ale zřejmě dosti pomalý, a jeho zavalité tělo poukazuje spíše na vegetariánský styl života. Je však také možné, že lovil ze zálohy, obdobně jako Anteosaurus, a byl tedy striktně masožravý. Ať tak či onak, byl to obrovský synapsid. Významný anglický paleontolog Thomas Henry Huxley jej dokonce považoval za dinosaura, kteří byli v době deuterosaurova popisu známi jako jediní obří pravěcí plazi. Deuterosaurus měl na horní části hlavy umístěno parietální (třetí) oko, jež vnímalo intenzitu světla.

Moschops

Rozhodně jeden z nejznámějších, ale také největších permských therapsidů. Moschops byl býložravým zástupcem podtřídy Dinocephalia z čeledi Tapinocephalidae. Stáda těchto velkých savcotvárných plazů se potulovala po permské krajině v místech, z nichž se jednoho dne stala Jihoafrická republika, nebo se hromadila poblíž vodních zdrojů a trávila společně mnoho času ve vodě jako hroši. Dospělý M. capensis měřil minimálně 2,7 metru na délku, některé zdroje však udávají jako maximální délku i hodnotu 4,9 metru. Výška zvířete se pohybovala okolo 1,8 metru a jeho tělesná hmotnost okolo 1 až 1,2 tuny. Samci moschopsů se při vzájemných soubojích o teritorium či o samice trkali, což prokázal výzkum, jehož výsledky byly publikovány v žurnále PeerJ v roce 2017. Jejich centrální nervový systém byl přitom adaptován ke správnému fungování i po těžkých, tvrdých nárazech do lebky. Má se za to, že Moschops požíral zvláště na živiny chudou vegetaci, kupříkladu listy a stonky cykasů. Ačkoliv byl Moschops zřejmě pomalý, byl schopen náhlého zrychlení. Stejně jako ostatní dinocefaliáni měl končetiny umístěny nikoliv pod tělem, ale po jeho stranách.

Inostrancevia

Ctící svým rodovým jménem ruského geologa Aleksandra Inostranceva, je Inostrancevia jedním z nejproslulejších gorgonopsidů. Byl to velký dravec s lebkou o délce 60 centimetrů; celé jeho tělo měřilo až 3,5 metru. Hmotnost inostrancevie se pohybovala okolo 300 kilogramů, na výšku měřila asi 1,3 metru. Přestože měla poněkud krátké končetiny - v poměru k velikosti těla kratší než někteří jiní gorgonopsidi - byla rychlá a hbitá. Ve své sibiřské domovině se před 260 až 252 miliony let setkávala třeba se scutosaury, a je možné, že právě ti se stávali její častou kořistí. Z horní čelisti jí vycházely dva šavlovité špičáky o délce 15 centimetrů, jež byly dokonalou zbraní k roztrhnutí krční tepny jakékoliv oběti. Těžko říci, zda žila Inostrancevia ve smečkách či samotářsky, jako dnešní lvi. Je nicméně možné, že byla osrstěná. 

Tapinocephalus

Tento dinocefalián měřil na délku 3 až 3,4 metru, vysoký byl zhruba 1,2 metru a vážil 1,5 až 2 tuny. Spolu s rody Riebeeckosaurus, Moschops či Keratocephalus patřil do čeledi Tapinocephalidae. Popsal ho Richard Owen v roce 1876, a to na základě fosilií nalezených v jihoafrické pánvi Karoo. Stejně jako Moschops, i Tapinocephalus měl lebku uzpůsobenou k trkání. Jednalo se o býložravce.

Gorgonops

Známy jsou tři druhy gorgonopse; G. torvus, G. whaitsi a G. longifrons. Měřily 1,5 až 2,5 metru na délku, maximálně 1,1 metru na výšku a jejich tělesná hmotnost zřejmě činila jen několik desítek až stovek kilogramů. Gorgonops je také znám jako "permský vlk". Smečky těchto dravců se proháněly po Pangaei přinejmenším na území dnešní Jihoafrické republiky, ale jistě i mimo něj, a lovily býložravé "paraplazy" a synapsidy, kteří byli mnohem větší, než gorgonopsové samotní. Jejich špičáky měřily až 12 centimetrů. Tento dravec byl rychlý, štíhlý a silný, a rozhodně se řadí k větším zástupcům čeledi Gorgonopsidae (případně kladu Gorgonopsia).

Napsat tento článek mne napadlo přesně před rokem, 30. prosince 2019, kdy jsem zhotovil podobný článek Největší druhohorní savci. Hodlal jsem zpracovat téma největších therapsidů na jaře, věnoval jsem se však jiným článkům a projektům, a proto se napsání tohoto článku tolik zpozdilo. Doufám, že se Vám líbil! Možná příští rok napíši další výčet největších zástupců nějaké skupiny prehistorických živočichů...

Soutěž Dinosauři 2020

Jako vždy se na konci roku na mém blogu objevuje velká paleontologická soutěž! Ze zřejmého důvodu nese tentokrát název Soutěž Dinosauři 2020. Jejími předchůdci byly Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012, Soutěž Dinosauři 2013, Soutěž Dinosauři 2014, Soutěž Dinosauři 2015, Soutěž Dinosauři 2016, Soutěž Dinosauři 2017, Soutěž Dinosauři 2018 a Soutěž Dinosauři 2019. A stejně jako ony, i Soutěž Dinosauři 2020 se skládá ze 20 otázek. Za každou správně zodpovězenou otázku získáváte jeden bod. Navíc je zde ještě otázka bonusová, na kterou není nutné odpovídat, nicméně rozhodnete-li se pro to, získáte bod navíc. Naopak pokud na ni neodpovíte nebo napíšete špatnou odpověď, nic se neděje, žádný bod se Vám nestrhne. Máte-li zájem se zúčastnit, napište prosím do komentáře pod článkem, ze kterého e-mailu mi Vaše odpovědi přijdou. V případě, že by Vám komentář z nějakého důvodu nešlo napsat, mi můžete rovnou napsat e-mail s odpověďmi. Má e-mailová adresa je hvolny.cz. Nepište prosím, co chcete za diplom, ten Vám vyberu sám. Odpovědi můžete posílat do konce února 2021, tedy mnohem déle, než v předchozích letech. V příštích týdnech nicméně proběhne uzávěrka, a počet zúčastněných se již nebude moci zvýšit. Tito zúčastnění budou moci odpovědi poslat v průběhu dalšího měsíce a půl, nikomu jinému ovšem již nebude umožněno se do soutěže přihlásit. Ještě uvedu, že si nepřeji, abyste odpovědi k otázkám vyhledávali na internetu. Všichni přece víme, že podstatné je se zúčastnit, ne vyhrát. O počet bodů nejde, důležité je hrát. To byla tedy poslední poučka... Nezbývá mi, než Vám popřát hodně štěstí!

1. Ve které zemi byly nalezeny pozůstatky Homalocephale?

2. Jaké výšky a délky dosahovalo Paraceratherium?

3. Kdy žil Eusthenopteron a do které skupiny živočichů patřil (stačí obecně)?

4. Kdy se poprvé ve fosilním záznamu objevují zástupci třídy Ophiuroidea? Napište také český název této skupiny živočichů.

5. Co byl zač Ornithochirus harpiya? Jaký je status tohoto taxonu, a který paleontolog jej popsal?

6. Je pravda, že podnebí v triasu bylo mnohem vyrovnanější než v permu? Jak byste charakterizovali podnebí na území Alp během triasu? 

7. Doplňte řadu: Guanlong - ... - Aviatyrannis - Santanaraptor - Stokesosaurus - Alectrosaurus - Appalachiosaurus - ... - Alioramus - ... - Tyrannosaurus. Jen k ujištění: při doplňování rodových názvů rozhodně máte, z čeho vybírat!

8. V pozdní křídě žil v Severní Americe rohatý dinosaurus se šesti rohy, jež vycházely z jeho týlního límce. Byl to mohutný býložravec, měřící až 5,5 metru na délku, a jeho objevitelem byl Charles Mortram Sternberg. Napište celý druhový název tohoto dinosaura.

9. Znáte názvy dvou taxonů popsaných Antonínem Fričem, které by mohly být zařazeny do skupiny Dinosauria? Mějte na vědomí, že oba jsou obecně považovány za nomen dubium.

10. Gideon Mantell proslul popisem iguanodonta, to však nebyl jediný pravěký tvor, jehož studiu se věnoval. Napište název minimálně jednoho dalšího rodu dinosaura, kterého také popsal. 

11. Co znamená název Bonitasaura? Kde byl tento dinosaurus nalezen, kdy žil, čím se živil, a do které skupiny dinosaurů (stačí obecně) je řazen?

12. Napište rodová jména alespoň čtyř zástupců podtřídy Stegosauria, jejichž fosilní pozůstatky byly nalezeny na území Číny.

13. Rodili mosasauři živá mláďata nebo kladli vejce?

14. Je pravda, že jedním z druhů obří karbonské mnohonožky artropleury je A. magnicristata?

15. Napište, co se nachází na obrázku:

16. Tento rok byl popsán vůbec první africký hadrosaurid; popsal ho mezinárodní tým paleontologů vedený Nicholasem Longrichem. Zvíře měřilo asi 3 metry na délku, a bylo příbuzné kachnozobému arenysaurovi. Jeho druhový název odkazuje na postavu z jistého starořeckého eposu. Jak se tedy tento dinosaurus jmenuje, a ve kterém státě byly jeho ostatky nalezeny?

17. Čím je výjimečný letos popsaný Oculudentavis khaungraae? Ve kterém materiálu se zachovala jeho fosilie?

18. Je pravda, že tento rok v žurnále Nature vyšla studie zabývající se stopami dinosaurů na stropě francouzské jeskyně Castelbouc, nebo byla publikována již v roce minulém? Jakého stáří jsou stopy castelbouckých sauropodů?

19. Napište rodové jméno tyrannosaurida z Alberty, který byl popsán v prvních měsících tohoto roku.

20. Kdy a kde žil Paludirex vincenti? Do které skupiny živočichů byste jej zařadili?

Bonusová otázka: Jmenujte dva dokumentární filmy či seriály, ve kterých se objevil Saurornithoides.

Snad se Vám bude dařit! Za každého soutěžícího budu moc rád... Těším se tedy na Vaše odpovědi!

Hmyz a jeho předci - část 11. - Srpice

Od napsání desáté části projektu Hmyz a jeho předci, jenž je nejdéle běžící sérií článků na mém blogu (začal 10. dubna 2010), uběhl více než rok. Přitom je ale stále tolik hmyzích skupin, o kterých bych se v něm mohl zmínit. O tom snad není pochyb, vždyť každému malému dítěti je známo, že hmyz zahrnuje většinu živočichů na naší planetě (možná až 90 %). Uvidíme tedy, zda se Hmyz a jeho předci stane častější náplní Blogorgonopsidu, nebo zda se mu budu i nadále věnovat jen sem tam, kdy se mi zachce. Rok 2020 nicméně nebude o tento projekt ochuzen, to koneckonců tato část zajišťuje.

HMYZ A JEHO PŘEDCI - 11. ČÁST - SRPICE:

Srpice (Mecoptera) jsou řádem hmyzu, který zastupuje asi šest set žijících druhů, patřících do devíti čeledí. Dále je známo celkem šestnáct čeledí vyhynulých. Charakteristickými znaky srpic jsou dva páry blanitých křídel, nitkovitá tykadla a kousací ústní ústrojí, kráčivé končetiny s pětičlánkovými chodidly a desetičlánkový zadeček. Český název srpice nebo také anglické obecné pojmenování "scorpionflies" odkazuje na vzhled samců některých zástupců tohoto řádu, kupříkladu druhů z rodu Panorpa, kteří mají zvětšené pohlavní orgány (gonopody) výrazně připomínající zadeček štírů. Je zatočen nahoru, a na jeho konci se nachází zvětšená žárovkovitá struktura. Před pářením se samci snaží samice zaujmout vibrováním křídel či stridulací, a mnohdy se jim pokoušejí nabídnout "svatební dar" v podobě mrtvého hmyzu. K atrakci mohou užít také hnědého slinného sekretu. Jakmile je darem zaujata a požírá jej, snaží se s ní spářit; čím větší dar, tím déle s ní může být. Samice mnohých druhů srpic kladou vajíčka do mechu, případně do vlhké půdy, a ponechávají je svému osudu. Vajíčka postupně absorbují vlhkost a nabývají na velikosti. U druhů, které žijí v suchých oblastech, se nemusí vylíhnout až několik měsíců! Vylíhnuté larvy připomínají svým vzhledem housenky motýlů, a jsou býložravé. Na hlavě mají sclerotin, který během jejich života tvrdne. Kuklí se na zemi nebo v tlejícím dřevě, kokon většinou nevytvářejí. Druhy ze sušších oblastí to mají opět poněkud složitější; larvy většinou zpomalí své životní pochody (diapauza), než se podmínky k zakuklení zlepší. Dospělé srpice jsou především mrchožrouty, požírajícími jak tlející vegetaci, tak měkká těla uhynulých bezobratlých. Některé skupiny srpic se ovšem specializují i na konzumaci nektaru, pylu či larev dvoukřídlého hmyzu z podtřídy Nematocera. Mnozí zástupci rodu Panorpa vyhledávají pavučiny a jejich strůjcům kladou ulovenou kořist; případně někdy útočí i na pavouky samotné. Srpice jsou nejhojněji zastoupeny na africkém kontinentu a na Blízkém východě, ale také celkově v Evropě a v Asii, tedy v afrotropické a palearktické oblasti. Velký počet druhů se však vyskytuje i v neotropech, v Severní Americe a v Australasii. Naopak málo druhů žije na velkých ostrovech, kupříkladu v Japonsku. Na ostrově Madagaskar nežijí srpice vůbec. Průměrná délka zástupců tohoto řádu činí 0,2 až 3,5 centimetru. Co se vývoje srpic týče, je velice zajímavý. Je velmi pravděpodobné, že motýli (Lepidoptera), chrostíci (Trichoptera) a dvoukřídlí (Diptera) se vyvinuli z předchůdců srpic nebo jejich blízkých příbuzných. Pozdně permské rody Permotanyderus a Choristotanyderus z řádu Protodiptera, nalezené v Austrálii, představují přechod mezi srpicemi a dvoukřídlým hmyzem. Srpice se ve fosilním záznamu objevují v raném permu, mezi nejstarší čeledi řádu patří například skupina Mesopsychidae, která zahrnuje přinejmenším 18 různých rodů. Tato čeleď žila v době od permského období až do střední křídy stupně apt, a mezi její nejvýznamnější zástupce patří například jurská Lichnomesopsyche a křídová Vitimopsyche; fosilie obou rodů byly nalezeny v Číně. V průběhu druhohor se srpicím dařilo zdaleka nejlépe; právě tehdy dosáhl řád největší rozmanitosti. Diverzita žijících druhů srpic nás může překvapit, není však ničím ve srovnání s divokou minulostí tohoto mimořádně úspěšného řádu hmyzu. Mezi mezozoické čeledi srpic patří například Pseudopolycentropodidae, zahrnující pět rodů (např. Sinopolycentropis). První zástupci této čeledi se objevili v triasu, mnohem více jich je však známo z křídového období, z doby, kdy se vyvinuly první kvetoucí rostliny. Jednalo se pravděpodobně o srpice specializované ke konzumaci nektaru. I před začátkem křídového období zřejmě sloužili jako důležití opylovači benetitů (semenných rostlin z řádu Bennettitales). To takové čeledi Holcorpidae a Dinopanorpidae jsou známy zase ze starších třetihor, z paleocénu a eocénu. Rod Eorpa, jediný zástupce vlastní čeledi Eorpidae, žil pouze v raném eocénu stupně ypres, zhruba před 50 miliony let. Známy jsou tři druhy, jeden z nich byl dokonce nalezen na Falklandech. Eorpa byla popsána teprve v roce 2013. To taková Englathauma ze Spojeného království, žijící v rané křídě stupně barrem (asi před 129 až 125 miliony let), byla popsána až v roce 2016. Vynořily se spekulace, že některé druhohorní srpice se mohly živit krví jiných živočichů, včetně obratlovců jako byli dinosauři, to je však nesmysl, ke konzumaci krve jejich ústní ústrojí vůbec uzpůsobeno není, a vyhynulé skupiny srpic nebyly výjimkou. Některé větší vyhynulé druhy však měly až centimetr dlouhý sosák. Blízkými příbuznými srpic jsou kromě již výše zmíněných hmyzích skupin také blechy (Siphonaptera), které jsou naopak specializovanými hematofágy, sajícími krev svých teplokrevných hostitelů z řad savců a ptáků. 

Zajímavost: Poněvadž jsou některé druhy mrchožrouty, jsou velmi důležitými pro forenzní entomology. Když byly učiněny první experimenty s lidskými mrtvolami, jež forenzním vědcům posloužily ke studiu saprofágního hmyzu a jeho larev, byly srpice prvními, kdo je navštívil. Platí, že byla-li mrtvola zabita v nedávné době, vždy přiláká srpice. Mají totiž v oblibě mršiny čerstvě zabitých živočichů.

Tento projekt bude určitě pokračovat! Ať se vrátí kdykoliv, vězte, že se tu s ním ještě setkáte!

Knihy Nigela Marvena: Nigel Marven's Animal Vampires

Přináším třetí část projektu Knihy Nigela Marvena! Už jsem v něm popsal knížky Giants a Nigel Marven's Giant Creepy Crawlies. A stejně jako ony, i tato publikace slouží jako doplněk k jednomu z jeho dokumentů. Dostal jsem ji jako dárek na Vánoce 2018, a velmi se mi líbí...

NIGEL MARVEN'S ANIMAL VAMPIRES

s podtitulem Meet nature's most fearsome bloodsuckers

Rok vydání: 2000

Počet stran: 95

Vydavatelství: Scholastic.

Knížka Nigel Marven's Animal Vampires je doplňkem k pětačtyřicetiminutovému televiznímu dokumentu Bloodsuckers with Nigel Marven (též The Vampire Hunter with Nigel Marven), který byl poprvé vysílán v roce 2000 o Halloweenu na televizní stanici Discovery Channel. Pro Discovery a ITV jej vyrobila společnost United Productions. Byl strukturován podobně jako film Giant Creepy Crawlies, který měl nedlouho po odvysílání Bloodsuckers premiéru na ITV; doplňkové knížky k těmto dvěma dokumentům vydal Scholastic Ltd. Nigel Marven's Animal Vampires je publikací velmi podobnou knížce Nigel Marven's Giant Creepy Crawlies, co se vzhledu obálky i struktury jednotlivých kapitol týče. První strana publikace obsahuje krátký popis Nigelova blízkého setkání s pijavicemi; popisuje, jak se kradly k jeho holeni, zatímco to vše bylo natáčeno televizním štábem. Pak už následuje obsah. Kniha je rozdělena na 6 kapitol: Introduction (Úvod), Bats: The Original Vampires (Netopýři: Původní upíři), Leeches: Bloodsucking Worms (Pijavice: Krev sající červi), Bedbugs, Lice and Fleas: Nasty Insects (Štěnice, vši a blechy: Odporný hmyz), Sea Lampreys: Bloodsucking Fish (Mihule mořské: Krvežíznivé ryby) a Mosquitos: The Ultimate Vampires (Komáři: Ultimátní upíři). V úvodní kapitole se dozvíme, že Nigel nemá rád polévku. Prý je nudné ji jíst. Odsud se Nigel dostává k obecnému popisu hematofágů, tedy živočichů, kteří se tekutinou, jež je pro ně potravou, živí celý svůj život - a tou tekutinou je krev jiných zvířat. Čtenář se dozvídá, z čeho se krev skládá, a proč ji někteří tvorové konzumují, ať už k produkci vlastních vajíček nebo zkrátka proto, že se na konzumaci krve v průběhu evoluce zcela specializovali. Nigel také uvádí, jak různí hematofágové docílí toho, aby se krev proudící z otevřené rány na těle hostitele nesrážela. V kapitole Bats: The Original Vampires Nigel nejprve zmiňuje proslulý román Dracula od Brama Stokera z roku 1897, objev upírů na americkém kontinentu v roce 1526 a katalepsii a její souvislost s pohřbíváním živých, ale nehybných osob, k němuž v minulosti docházelo; příběhy o krvežíznivých lidech, jež se vyhrabali z vlastního hrobu, tedy mají reálný základ. Nigel dále zmiňuje tři druhy amerických upírů, popisuje, jak létají a jakým způsobem konzumují krev, a dále popisuje natáčení upíra v Mexiku při požírání koní krve, a natáčení upírů v zajetí v německém Bonnu. Segment o pijavicích, kterému se věnuje kapitola Leeches: Bloodsucking Worms, byla natáčena hlavně v Tasmánii. Čtenář se od Nigela dozvídá, jaké to bylo, když pijavice při natáčení sály krev z jeho holeně, jak se jeho krví plnily a rostly, a pozornost je věnována také pojmům jako je hirudin, jenž je obdobou upířího draculinu. Nigel popisuje, jak pijavice nacházejí potravu, a kteří tvorové jim nedobrovolně darují krev na australském Bruny Island, kde byl experiment s pijavicemi pro dokument natočen. Tím ale kapitola o pijavicích nekončí! Čtenář se dále dozvídá, jaké je využití pijavic v medicíně. A pak následuje popis mé nejoblíbenější scény z dokumentu Bloodsuckers. Nigel se totiž se svým štábem vydal do bažinatých lesů v okolí města Garoua v Kamerunu, aby se setkal s pijavicí, jež žije pouze na hroších; zároveň jde o pijavici žijící ze všech zástupců své podtřídy v nejkyselejším prostředí. Název Bedbugs, Lice and Fleas: Nasty Insects sám o sobě prozrazuje, o čem pojednává čtvrtá kapitola knihy. Čtenář se dozvídá různé zajímavosti ze života štěnic, třeba že dokáží bez potravy přežít až 550 dnů. Následují vši a údaje o počtu vajíček, jež kladou, a o nemocích, které přenášejí. Nechybí informace o tom, jak si vši udržet od těla. Nigel popisuje veš dětskou i "kočičí veš" druhu Felicola subrostratus, která dokáže jedním skokem přeskočit vzdálenost třiceti centimetrů. Dalšími "odpornými" krvežíznivými parazity, kterými se tato kapitola zabývá, jsou blechy. Nigel mj. zmiňuje i černou smrt, způsobenou bakterií, jež přenášely krysí blechy. V páté kapitole, Sea Lampreys: Bloodsucking Fish, jsou čtenáři představeny mihule mořské, které štáb natáčel ve vodách Huronského jezera ve Spojených státech amerických. Do oblasti Velkých jezer byly mihule mořské vysazeny teprve na sklonku 80. let 19. století, a nyní udržení jejich populace stojí ročně miliony dolarů. Nigel popisuje, proč je vědeckým názvem mihule mořské Petromyzon ("stone sucker") marinus. Zmiňuje také natáčení na hranici s Kanadou, kde jsou mihule pod kontrolou díky umělým říčním sestupům. Poslední kapitola, Mosquitos: The Ultimate Bloodsuckers, pojednává o komárech. Nigel zmiňuje proteiny, potenciálně u hostitele moskyta vyvolávající alergickou reakci, a popisuje své setkání s arktickými moskyty v Coujaacu v kanadské provincii Québec. Popisuje experiment provedený kanadskými vědci, kteří si v tundře sedli bez oblečení, a nechali se komáry bodat. Tento experiment při natáčení filmu Nigel nereplikoval (mírněji se o to pokusil až v roce 2007 při natáčení seriálu Arctic Exposure nedaleko Churchillu v Manitobě), uvádí tedy jejich výsledky. Celá kapitola je opět protkána mnoha zajímavými informacemi. Na konci každé kapitoly se nachází Fact Box s několika body, a shrnuje to nejpodstatnější, případně ta nejvíce šokující fakta a zajímavosti, z celé kapitoly. V prostřední části publikace se nachází osm stránek s fotografiemi všemožných krvežíznivých tvorů, od upírů přes pijavice po blechy, vytištěnými na kvalitním papíru. Některé fotografie byly při natáčení pořízeny Markem Robertsem, Colinem Collisem, Conradem Maufem a Gillesem Nicoletem - většinou jde o snímky Nigela s těmito zvířaty - doplňující fotografie jsou pak dílem Stephena Daltona, Johna Forsdykea, Tiny Cravalho a Alastaira MacEwena, přičemž snímky komárů pocházejí z Colour Library. Knížka Nigel Marven's Animal Vampires byla v paperbacku ve Spojeném království vydána za cenu 3,99 liber, za cenu od 1,99 liber ji můžete koupit na britském Amazonu. Je to krásná publikace, kterou určitě doporučuji!

V budoucnu se dočkáte popisků dalších Nigelových knih!

Projekt Velociraptorinae: Tsaagan

Na Štěpána tu máme další část Projektu Velociraptorinae, a zřejmě také poslední tento rok, ačkoliv o pár dalších zástupcích této podčeledi jistě napíši v roce příštím, jak už jsem ostatně slíbil na Štědrý den. Dnešní část se týká velociraptorina, kterého jsem již v rámci tohoto projektu několikrát zmínil - tsaagana!

Rod: Tsaagan,

Druh: T. mangas,

Výskyt: Mongolsko,

Období: pozdní křída, před 75 miliony let.

V roce 1996 byla v souvrství Djadokhta v Jihogobijském ajmagu na území Mongolska nalezena lebka s deseti krčními obratly a poničeným fragmentem ramenní kosti, patřící jakémusi teropodnímu dinosaurovi z čeledi Dromaeosauridae. Nejprve byl považován za exemplář rodu Velociraptor, nicméně pomocí výpočetní tomografie bylo o dva roky později, v roce 1998, zjištěno, že se jednalo o zcela nový rod srpodrápého dinosaura, byť slavnému velociraptorovi blízce příbuzného. Americký paleontolog Mark Norrell a jeho kolegové, včetně Rinchena Barsbolda, pak zvíře popsali ve studii, jež byla publikována v roce 2006 v žurnále American Museum Novitates. V článku mj. zdůraznili, že nově popsaný Tsaagan mangas byl jediným dromaeosauridem známým z vrstev Ukhaa Tolgod, patřícího k "horkým místům fosilií" v souvrství Djadokhta, tedy mimo izolované zuby, jež mohly patřit jinému srpodrápému dinosaurovi, ale také mohly náležet právě tsaaganovi. Celé jméno zvířete, tedy i s druhovým přívlastkem, znamená v překladu z mongolštiny "bílé monstrum". Zajímavé však je, že se autoři popisu dopustili menší chybky; mongolské slovo "bílý" se totiž píše "tsagaan", nikoliv "tsaagan". To ovšem v paleontologickém světě nepředstavuje problém. V proslulé publikaci The Princeton Field Guide To Dinosaurs z roku 2010 uvádí výzkumník a ilustrátor Gregory S. Paul, že Tsaagan dosahoval délky od 1,5 do 2 metrů, přičemž dle jeho předpokladů vážil asi 15 kilogramů. Šlo tedy o lehce stavěného, poměrně malého masožravce, s velkou pravděpodobností opeřeného; pernatý pokryv měli koneckonců všichni jeho příbuzní. Jeho lebka se v mnohém podobá lebce velociraptora, fylogenetický strom podčeledi Velociraptorinae jej však uvádí jako bližšího příbuzného rodu Linheraptor, ač Velociraptor osmolskae následuje v příbuznosti hned po něm. Tato analýza provedena v roce 2010. V následujících dvou letech byly publikovány studie, podle jejichž výsledků byl Linheraptor mladším synonymem rodu Tsaagan. Tato domněnka byla nakonec zavržena v roce 2015, kdy výzkum Xu Xinga, Marka Norella a jejich kolegů dokázal, že Linheraptor byl skutečně samostatným rodem. Tsaagan zřejmě lovil malé obratlovce, třeba ještěrky nebo malé savce, mezi něž patřil například dvaceticentimetrový Zalambdalestes. Lovil-li ve smečkách, pak si mohl dovolit i na větší zvířata, včetně jiných dinosaurů, zvláště pak herbivorů, jako byl dvoumetrový ceratopsián Protoceratops. Ostré zuby a robustní lebka - o něco robustnější, než lebka velociraptoří - byly pro tsaagana dobrou loveckou výzbrojí. Kromě výše uvedených živočichů se Tsaagan v oblasti Ukhaa Tolgod setkával také s multituberkulátem rodu Kryptobaatar či s malým alverizsauridem rodu Shuvuuia. Souvrství Djadokhta však pochopitelně vydalo fosilie mnoha dalších živočichů z pozdní křídy, kteří byli tsaaganovými současníky, konkurenty a kořistí. Mezi ně patřili ceratopsián Udanoceratops, ankylosaur Minotaurasaurus, krokodyliform Gobiosuchus, oviraptorid Citipati nebo třeba troodontid Byronosaurus. 

Obrázky jsou z Amino Apps a Dinosaur Pictures. Projekt Velociraptorinae bude pokračovat v roce 2021!

Obrázek týdne 25. 12. 2020

Včera byl Štědrý den, a já doufám, že jste si ho náležitě užili! Snad jste jej strávili v přítomnosti svých blízkých, které máte rádi, a společně jste si užili nádherné chvíle během rozbalování dárků i po něm! Naše Vánoce byly skvělé, a já dostal spoustu krásných dárků, z nichž některé mě určitě ještě inspirují k psaní článků, takže je možná v budoucnu zmíním... Před deseti lety, v roce 2010, byl Štědrý den v pátek - tehdy jsem na blog nenapsal přímo Vánoční článek, publikoval jsem však Obrázek týdne, a na něm bylo stádo mamutů. Příspěvek jsem na konci o Vánoční přání doplnil. A když je řeč o společných zážitcích celé rodiny na Štědrý den, napadlo mě, že i tentokrát, deset let a jeden den poté, zařadím mezi Obrázky týdne malbu stáda mamutů. Jejím autorem je Charles R. Knight. Podívejte, jak spolu putují tou krásnou zasněženou krajinou... Není to nádhera?

Popisek k obrázku: Nastalo ráno nového dne, a stádo mamutů srstnatých (Mammuthus primigenius) se vydává na dlouhou cestu. Samice s rovnými kly i samci s kly zatočenými pomalu vycházejí z jehličnatého lesa, míříc na rozlehlou, pustou, zasněženou pláň. Malé mamutí mládě se drží blízko své matky, avšak předhání ji v nedočkavosti prozkoumat novou část světa, ve kterém žije. Někteří mamuti troubí, a oznamují tak svému okolí radost ze začátku nového dne. Každý predátor, který se potuluje na hranici sněžné pláně a lesa, jejich troubení slyší, a ani ve snu by se neodvážil na silné stádo obřích chobotnatců zaútočit. Obloha je pokryta rozestupujícími se oblaky, jež pomalu odhalují její přenádhernou modř. Mamutí stádo čeká krásný, slunný den v zasněžené tundře na území Sibiře před 20 000 lety.

Co se Vám na letošních Vánocích líbilo nejvíce? Byly to dárky, Vánoční atmosféra u Vás doma nebo snad něco jiného? Četli jste o nových druzích živočichů, současných i pravěkých, jež byly v posledních dnech popsány, a nadchlo Vás to? Nebo Vám úsměv na tváři vykouzlilo něco tajného, co nikomu neprozradíte? 

Nezapomeňte, že v příštích několika dnech se na mém blogu objeví Soutěž Dinosauři 2020! A bude toho ještě víc! Já se teď jdu každopádně dívat na Vánoční speciál Self-Isolating Bird Club s Chrisem Packhamem a Megan McCubbin, který se začíná vysílat v 11 hodin našeho středoevropského času. Takže se s Vámi pro dnešek loučím, užijte si zbytku Vánoc, a do Nového roku se mějte skvěle!

Šťastné a veselé Vánoce 2020!

Rok zase uběhl jako voda, a jsou tu Vánoce! Dnes je Štědrý den, nejkouzelnější den roku, kdy se plní i ta nejtajnější přání! Přeji Vám tedy spoustu krásných zážitků, pohodových chvil, pěkných dárků, chutného cukroví, příjemné zábavy u televizních obrazovek, radost z Vánoční atmosféry, hodně zdraví, a hlavně ať jste doma všichni spolu! Věřím, že každý z Vás dnes večer pod stromečkem najde nějaký dárek, který mu udělá radost. Tak tedy šťastné a veselé Vánoce 2020!!!

V psaní na blog budu samozřejmě pokračovat i po Vánocích, a chystám několik nových projektů. Do konce roku se tu objeví velká Soutěž Dinosauři 2020, které se budete moci zúčastnit! Dále hodlám více přispívat do rubriky Divoké kouty naší planety. Pokračovat budou i projekty Pravěcí netopýři, Geology Rocks, Projekt Velociraptorinae a Slavné expedice, avšak v roce příštím je doplní řada nových sérií článků na další zajímavá témata! V první polovině příštího roku můžete očekávat nový desetidílný příběh ze světa Lovců kryptidů, a rovnou Vám prozradím, že trailer k němu vyjde v dohledné době! Také budu častěji psát články o nových přírodovědných dokumentech. Kromě toho samozřejmě očekávejte další popisky dinosaurů, prvohorních živočichů, pravěkých rostlin, hadů a další články o slavných paleontolozích. Dále se budu věnovat i psaní o ochraně přírody. Ještě jednou Vám přeji šťastné a veselé Vánoce!

HAAS

Qausuittuq National Park

Národní park Qausuittuq se rozléhá na severozápadě Bathurstova ostrova v Kanadském arktickém souostroví na území největšího a nejsevernějšího teritoria Kanady, Nunavutu. Tvoří ho více než 11 000 kilometrů čtverečních tundry a pobřežních oblastí, přičemž zabírá i menší ostrovy Alexander Island, Massey Island, Île Vanier a Helena Island. Slovo Qausuittuq znamená v inuktitutštině "místo, kde slunce nevychází". Vzhledem k jeho poloze je zřejmé, že během zimních měsíců je zbaveno jakéhokoliv slunečného paprsku, a do února, kdy slunce zase po dlouhé době vysvitne, mu vládne polární noc. Jedná se o 45. národní park na kanadském území, a dodnes také nejmladší - byl založen teprve 1. září 2015. Výzkum oblasti však začal již v 60. letech 20. století, v 90. letech se pak zkoumalo její minerální bohatství, a v roce 1996 vláda projevila snahu zachovat celé území jako národní park. S příchodem roku 2009 začala společnost Parks Canada jednat s místní inuitskou komunitou o jeho založení, a 24. července 2015 nakonec federální vláda návrh schválila. Původně plánovaný název "Tuktusiuqvialuk National Park" byl nakonec zamítnut v malém referendu, ve kterém hlasovali místní obyvatelé, a místo něj byl zvolen název Qausuittuq National Park.

Veřejnosti byl tento národní park otevřen v roce 2016. Má reprezentovat divočinu západní části Kanadského arktického souostroví ve své nedotčenosti, a je domovem velkého množství klasických zástupců savčí arktické fauny. Geologický základ Qausuittuqu je sedimentárního původu; tvoří jej horniny jako je dolomit, vápenec či pískovec. Klima je zde chladné a suché, nejedná se tedy zrovna o to nejpříznivější místo na naší planetě. V lednu, kdy je nejchladněji, se průměrné teploty pohybují okolo -35°C, naopak nejteplejším měsícem je červenec, a ani tehdy se průměrná teplota nevyšplhá nad 5°C. Roční srážky dosahují hodnoty pod 130 milimetrů. V minulosti byl severozápad Bathurstova ostrova trvale zaledněn, o čemž svědčí morény (akumulace balvanů, jílu a dalšího materiálu) a eskery (úzké hřbety tvořené štěrkem a pískem). Většina plochy národního parku Qausuittuq je jinak mimo pobřeží tvořena zvlněnými kopci, jež jsou porostlé nevysokými rostlinami. 

Vegetace je však pochopitelně na tomto území po málu; park má přirozeně nízkou diverzitu cévnatých rostlin. Mezi nejrozšířenější rostlinné obyvatele Qausuittuqu patří lomikámen vstřícnolistý (Saxifraga oppositifolia), v arktických oblastech poměrně hojně rozšířená rostlina z řádu lomikamenotvarých (Saxifragales). Tato kvetoucí rostlina dosahuje výšky asi 5 centimetrů, přičemž květ samotný má průměr asi 1,3 centimetru. Lomikámen vstřícnolistý je nesmírně houževnatou rostlinou, a mimo Arktidu je rozšířen i v horských oblatech Evropy (Alpy) a Severní Ameriky (Skalnaté hory). Zároveň je teritoriální květinou Nunavutu, neboť v životech místních hraje hned několik rolí. Inuité podle období květení lomikamenů určují, kdy se začnou rodit sobí mláďata; znamenají tedy začátek jara, a konec nejtvrdšího a nejtemnějšího ročního období. Lomikameny mají sladkou chuť. Inuité je už po tisíciletí používají k výrobě čaje či jako přírodní lék na žaludeční potíže. I pití výtažků z lomikamenů má však svá omezení; přílišná konzumace může naopak zdravotní problémy způsobit! Možná i proto Inuité vyrábějí z lomikamenů čaj až poté, co rostliny uhynuly.

Také vrba bylinná (Salix herbacea), jedna z nejznámějších rostlin severoatlantických a arktických oblastí, je v Qausuittuqu k nalezení. Je to nejmenší dřevina na světě, dosahuje výšky jen 1 až 6 centimetrů, přičemž její opadavé lístky měří 0,3 až 2 centimetry na délku. Kvete většinou krátce po vyrašení listů. V tundře se jí daří dobře, vyskytuje se však i v mírném pásu, zvláště ve vysokých polohách (vzácně se koneckonců vyskytuje i v České republice). Dalšími rostlinnými obyvateli tohoto národního parku jsou různé druhy mechů a travin. Dále se zde daří i lišejníkům, jež jsou oblíbenou potravou jistého ohroženého poddruhu soba. 

Tím je sob Pearyův (Rangifer tarandus pearyi), pojmenovaný na počest slavného amerického výzkumníka Roberta Pearyho, dobyvatele Severního pólu. Stáda těchto kopytníků při své sezónní migraci ujdou až 150 kilometrů, přičemž se v létě zdržují v tundře a v říčních údolích, kdežto v zimě se drží spíše u pobřeží nebo ve skalnatých oblastech. Hlavní potravou soba Pearyova jsou lišejníky, houby a rostliny z čeledi šáchorovitých. V létě se však sobi živí hlavně lomikameny vstřícnolistými, kvůli čemuž jsou pak jejich čenichy fialové! Zatímco v roce 1961 žilo na ostrovech Kanadského arktického souostroví asi 40 000 zástupců tohoto poddruhu, v roce 2009 jich už zbývalo jen asi 700. Sob Pearyův je na Červeném seznamu IUCN klasifikován jako ohrožený. Největším nebezpečím je pro něj změna klimatu. Globální oteplování má přímý vliv na rostliny, které sobi požírají, a zvláště pak na vzhled území, kde rostou; když je sněhová pokrývka z důvodu měnící se teploty pokryta vrstvou ledu, nemají sobi, jak se k rostlinám pod ní dostat. Ze všech šesti poddruhů soba polárního je sob Pearyův nejseverněji se vyskytujícím.

Chráněná území v arktické Kanadě by však nebyla tím, čím jsou, nebýt také pižmoňů (Ovibos moschatus). Tito velcí prehistoričtí savci jsou stále klasifikováni jako málo dotčení, a v Qausuittuqu se jim daří poměrně dobře. Největším nebezpečím jsou pro ně vlci arktičtí (Canis lupus arctos), kteří loví především jejich mláďata. Vlk arktický překonává velké vzdálenosti pouze v zimním období, za polární noci. Podle studie provedené v roce 2011, jejíž výsledky byly publikovány v žurnále PLOS ONE, se vlci arktičtí pohybují volně v terénu i při teplotě -53°C, a je dosti pravděpodobné, že po většinu času jsou při této teplotě na lovu. Jinak požírají i zajíce polární (Lepus arcticus).

Dalším obyvatelem Qausuittuqu z řad psovitých šelem je liška polární (Vulpes lagopus), 46 až 68 centimetrů dlouhá šelmička, jejíž srst se během roku mění ze sněhobílé (v zimě) na hnědou (v létě). Vody v okolí národního parku jsou útočištěm mrožů, běluh a narvalů. V pobřežních oblastech přivádějí na svět mláďata tuleni kroužkovaní (Pusa hispida) a tuleni vousatí (Erignathus barbatus). Ty pak loví král Arktidy, medvěd lední (Usus maritimus), jediný "mořský" medvěd, který kdy na naší planetě žil. Tyto dva druhy ploutvonožců ostatně tvoří značnou část jeho jídelníčku v jakékoliv části Arktidy, kde se vyskytuje. Není jisté, kolik medvědů přesně v Qausuittuqu žije, záleží tedy na budoucích studiích, aby určily, zda i v těchto místech počty ledních medvědů poklesly či zda jsou tu na tom relativně dobře. Změna klimatu je však samozřejmě největším nebezpečím pro tohoto úctyhodného predátora, kterému domov taje doslova pod tlapami.

Dalším mořským savcem, který proplouvá vodami Severního ledového oceánu, a který byl při pobřeží Bathurstova ostrova již mnohokrát pozorován, je velryba grónská (Balaena mysticetus). Tato přibližně čtyřmetrová obyvatelka arktických vod bývala v minulosti hojně lovena, dnes však její počty neklesají, a jedinými lidmi, kteří ji loví, jsou v arktické Kanadě Inuité. Ti ročně zabíjejí jen velmi malé množství velryb. Populace velryby grónské se tedy od skončení komerčního lovu celkem hezky zotavila. Velryba grónská je možná nejdéle žijícím savcem; může se klidně může dožít více než 200 let. Její maximální životnost je dle zjištění publikovaných australskou vědeckou společností CSIRO v dubnu 2020 zřejmě 268 let.

Inuité jsou jediní, komu je povoleno na území Národního parku Qausuittuq lovit zvěř, od pižmoňů a sobů až po velryby grónské proplouvající okolními vodami. Výjimečně mohou lovit i místní ptactvo, které zastupují třeba husy sněžní a kajky královské. Dalšími ptáky Qausuittuqu jsou chaluhy či sovice sněžní. 

Qausuittuq je čtvrtým národním parkem, který byl vytvořen v regionu Qikiqtaaluk; dalšími jsou národní parky Auyuittuq (založen v roce 1972), Quttinirpaaq (1988) a Sirmilik (2001). Svou existencí nás ujišťují, že tato nádherná část arktické Kanady bude i v budoucnu zachována.

Paludirex vincenti - Nový druh pravěkého krokodýla z Austrálie

Doktorand Jorgo Ristevski z University of Queensland, zabývající se v rámci svého doktorského studia vyhynulými krokodýly ze čtvrtohor, popsal se svými kolegy nový druh krokodýlovitého z podčeledi Mekosuchinae. Pozůstatky zvířete byly nalezeny v 80. letech 20. století na proslulém nalezišti Riversleigh v severozápadním Queenslandu. Ristevski pojmenoval nový druh krokodýla Paludirex vincenti; jedná se již o druhou specii rodu Paludirex, prvním popsaným druhem P. gracilis (Willis a Molnar, 1997). Obě zvířata byla původně anglickým zoologem Charlesem Walterem De Visem označena jako Pallimnarchus už v roce 1886, nicméně Ristevski a jeho kolegové tento rod deklarovali jako nomen dubium, a zavedli pro něj platný rodový název Paludirex. Ke zjištění nových poznatků o tzv. "palimnarchovi" je přivedly právě kosti odkryté před téměř čtyřmi desetiletími, mezi něž se řadí i lebka, která byla k vidění v Queensland Museum do roku 2011, kdy byla darována Chinchilla Museum. Lebka samotná měří celkem 65 centimetrů na délku, z čehož Ristevski vyvodil, že krokodýl celkově měřil až pět metrů. Byl to robustně stavěný plaz, který podle něj připomínal krokodýla mořského (Crocodylus porosus) na steroidech. I pořádně velký saltie by měl z paludirexe jistě strach, a možná to tak opravdu bylo, neboť jak víme, krokodýl mořský se ve fosilním záznamu objevuje již v době před 4,5 miliony let. Paludirex žil v pliocénu a pleistocénu, takže oba obří masožraví plazi se na australském pobřeží a v řekách ostrovního kontinentu zcela určitě setkávali. Samci krokodýlů mořských měří v průměru 4,3 až 4,9 metru na délku, a ačkoliv mohou dorůst až 6 metrů, lze předpokládat, že průměrný samec paludirexe byl ve srovnání s nimi trochu větší. Paludirex vincenti byl zřejmě vrcholovým říčním predátorem své doby. Čenich měl dosti široký, a Ristevski předpokládá, že lovil kořist ze zálohy v mělkých vodách. Jeho jméno znamená v překladu "král bažiny", to už samo o sobě mluví za vše. V mělkých, bažinatých vodách severní a severozápadní Austrálie nežil žádný jiný tvor, který by se s dospělým paludirexem pustil do křížku; ostatně s plně vzrostlými krokodýly mořskými se také nechce žádný tvor měřit. Tento úchvatný plaz je zatím nejnovějším přírůstkem na dlouhém seznamu prehistorických zvířecích obyvatel Austrálie, nicméně vzhledem k tomu, jak skvělou práci Jorgo Ristevski odvádí, je velmi pravděpodobné, že v příštích několika letech na ten stejný seznam ještě pár dalších pořádných "krokoušů" přibude.

Lebka paludirexe

Paludirex vincenti ve srovnání s člověkem

Za informace pro tento článek a obrázky děkuji webům Science Daily, SciTechDaily a Currently from AT&T.

Pravěk v Čechách - Pleistocénní tvorové z Koněpruských jeskyní

Pravěk v Čechách je jedním z nejdéle běžících projektů na mém blogu - začal jsem s ním už téměř před sedmi lety, v první den roku 2014. Jak ten čas letí... O tom koneckonců vypovídají horniny na našem území, v nichž se z pohledu geologického času teprve někdy včera fosilizovaly ostatky všemožných pravěkých živočichů, rostlin a hub. Od projektu Pravěk v Čechách jsem si dal menší přestávku, a zatím poslední část jsem napsal 22. září 2019! Avšak nyní, krátce před Vánoci 2020, se tento projekt zase vrací! Uvědomil jsem si, že jsem ještě na svém blogu nikdy nezmínil jednu nesmírně zajímavou lokalitu ve středních Čechách...

Místo: Koněpruské jeskyně,

Období: pleistocén (před 1,5 milionu let až 13 000 lety).

Koněpruské jeskyně se nacházejí asi pět nebo šest kilometrů jižně od Berouna v Chráněné krajinné oblasti Český kras. Jsou nejdelším jeskynním systémem na území Čech; tato síť chodeb z vápence, vytvořeného přírodními silami v devonském období před více než 400 miliony let, měří asi 2 kilometry na délku. Systém je tvořen třemi jeskynními patry, výškový rozdíl mezi nimi činí asi 70 metrů. A zatímco horní patro je svou rozlohou nejmenší, a to spodní je zase více či méně průměrné, střední patro je zdaleka největší. Když na našem území vládlo tropické klima, tvořily se v těchto jeskyních podivuhodné krápníkové útvary, složené především z nahromaděného opálu, dnes nazývané Koněpruské růžice. Je to pravý unikát, podobné opálové růžice se v ostatních jeskynních systémech ve světě nevyskytují. Ačkoliv základem Koněpruských jeskyní je, jak již bylo zmíněno výše, devonský vápenec, a tudíž jejich historie sahá do dob ještě před příchodem obratlovců na souš, samotný jeskynní systém, jak ho známe, vznikl ve starších třetihorách. Tehdy začala prasklinami ve vápenci protékat voda a postupně vyplňovat jednotlivé dutiny. A zatímco je vápencový masív nad Koněpruskými jeskyněmi ideální k hledání trilobitů, lilijic a mechovek ze starších prvohor, jejichž studiu se na tomto území věnoval Joachim Barrande, jsou pro jeskyně paleontologicky nejvýznamnější nálezy obratlovců, zvláště tedy savců, z první epochy čtvrtohor, pleistocénu. Mnohé z kostí těchto zvířat se datují do doby před asi 1,5 milionu let a samozřejmě pak do doby poté. Prehistorickými obyvateli středních Čech, jejichž ostatky se v Koněpruských jeskyních zachovaly, byli například jeleni, ať už šlo o zástupce druhu Cervus elephus, tak veledaňka Megalocerus giganteus, a sobi (rod Rangifer), ale také jistě sympatičtí pravěcí makaci (Macaca). Dost možná největším částečně masožravým savcem z Koněpruských jeskyní je Ursus deningeri, blízký příbuzný proslulého medvěda jeskynního (Ursus spelaeus) a možný potomek druhu Ursus savini. Kromě Koněpruských jeskyní byly jeho pozůstatky na území České republiky objeveny také u Stránské skály na Moravě. Predátorů však ve středních Čechách v pleistocénu žilo více, a Koněpruské jeskyně vydaly také ostatky jeskynních hyen (Crocuta crocuta spelaea), vlků (Canis lupus) a dokonce i šavlozubých koček, nesmíme však opomenout ani jeskynního lva (Panthera leo spelaea). Podle J. Svobody, V. Ložka a E. Vlčka byly v Koněpruských jeskyních nalezeny také kosterní ostatky mastodontů (zástupci rodu Mammut skutečně na našem území žili, a v rámci středních Čech bylo území v okolí Koněprus zřejmě nejsevernějším bodem jejich výskytu). Nechyběli tu ani srstnatí nosorožci (Coelodonta antiquitatis) - i jejich pozůstatky byly výzkumníky v Koněpruských jeskyních nalezeny a následně studovány - dále koně (rod Equus), kamzíci (Rupricapra rupricapra), kozorožci horští (Capra ibex) a možná nepříliš překvapivě bobři (rod Castor). Pozůstatky všech těchto živočichů byly nalezeny v Proškově a Barrenově dómu. Mnozí se do jeskyní propadli komínovými strukturami, jež byly v pleistocénu na povrchu otevřené. Jeskynní dravci a mrchožrouti, jako byli lvi a hyeny, se pak pozůstatky polámaných býložravců živili. V Barrenově dómu jsou dnes pro turisty vystaveny repliky některých fosilií, kupříkladu spodní čelisti pleistocénních jelenů či část lebky srstnatého nosorožce, pravé fosilie jsou však samozřejmě součástí sbírek Národního muzea v Praze. Jedna z lebek srstnatých nosorožců, která byla v Koněpruských jeskyních nalezena, je stará pouhých 13 000 až 12 000 let, což je asi tak stejně, jako pozůstatky dalšího, neméně významného obyvatele středních Čech, který však na rozdíl od huňatých savců doby ledové přežil do dnešní doby a proměnil si svět kolem sebe, jak mu to vyhovovalo. Řeč je samozřejmě o člověku, Homo sapiens sapiens. A v okolí lidských kostí, starých třináct tisíciletí, byly nalezeny také kamenné nástroje a různé dekorativní předměty, jež sloužily ke zpříjemnění atmosféry v jeskyních. Je to důkaz, že i na sklonku doby ledové se naši předchůdci stále přinejmenším čas od času skrývali a po delší období žili v jeskyních. Mimo fosilie větších savců pak Koněpruské jeskyně vydaly také mnoho drobných zkamenělých ostatků pleistocénních netopýrů a hlodavců, se kterými se naši předkové museli ve svém domově naučit žít. Koněpruské jeskyně jsou skutečně velmi důležité k porozumění čtvrtohorního života během dob ledových na našem území, navíc však poskytují i pohled do mnohem "mladší" historie, a to jsou důvody, proč jsou zařazeny mezi Kulturní památky České republiky.

Obrázky jsou z webů Prague Best Experience a Pinterest. Nejsem si jist, kdy napíši další část projektu Pravěk v Čechách, rozhodně však bude pokračovat!

Nové dokumenty o přírodě v prosinci 2020 a lednu 2021

Jen co se na BBC Two odvysílal cyklus Waterhole: Africa's Animal Oasis, má pro nás BBC Studios Natural History Unit várku dalších nových přírodovědných dokumentů, jež budou premiérovány ke konci prosince 2020 a v průběhu ledna 2021. Podobně jako v říjnu jsem se tedy rozhodl napsat o těchto nadcházejících pořadech článek, a shrnout v něm důležité informace o nich. Jak víte, dění ve světě dokumentárních filmů o přírodě sleduji již mnoho let, a rozhodl jsem se, že podobné články, jako je tento, budu psát častěji. Jedná se zkrátka o pořady, které si nemůžete nechat ujít! A já Vám je na Blogorgonopsidu rád včas představím...

Meerkat: A Dynasties Special

V pondělí 28. prosince v 19:30 bude na stanici BBC One ve Spojeném království uveden surikatí speciál série Zvířecí dynastie (Dynasties), vyprávěný Sirem Davidem Attenboroughem. Stejně jako předchozích šest dílů, premiérovaných na podzim 2018, bude vyprávět příběh jednoho vybraného jedince - tím je mladá surikatí královna Maghogho, jejíž království se rozléhá v solných pánvích Makgadikgadi na území Botswany. Devětapadesátiminutový film bude dokumentovat její pokusy o zřízení vlastní dynastie. Její cesta na výsluní však nebude jednoduchá. Surikaty z jejího klanu se budou muset potýkat s nebezpečím ze strany místních predátorů, kteří je loví. Navíc se bude muset postarat o svá mláďata, a vychovat je v nelítostné zabijáky škorpiónů. Meerkat: A Dynasties Special je vůbec prvním dokumentem o surikatách, který byl natáčen v Národním parku Makgadikgadi Pans, který se v posledních letech proslavil jako pravděpodobná kolébka našeho druhu, Homo sapiens. Na oficiálních stránkách pořadu Dynasties se již nacházejí tři klipy z nadcházejícího speciálu, jste-li tedy schopni sledovat videa na stránkách BBC i mimo Spojené království a Irsko, pak je můžete zhlédnout, a sami si udělat ještě lepší představu o tomto spektakulárním, napínavém příběhu. Bude to výtečný dokument, ostatně jako předchozí díly cyklu Dynasties, který vyhrál dvě ceny BAFTA za zvuk a kameru, a cenu GZDOC za čtený komentář. Producentem je opět Michael Gunton (Africa, Hidden Kingdoms, Planet Earth II). Podle informací na webu Televisual bude údajně tento dokument rovněž uveden na čínském webu BiliBili. 

Penguins: Meet the Family

Den po odvysílání surikatího speciálu Dynasties uvede BBC One další zvířecí příběh v devětapadesátiminutovém dokumentu Penguins: Meet the Family. Ten tedy bude na televizní stanici uveden v úterý 29. prosince v 18:30. Jeho vypravěčem je Liz Bonnin, kterou určitě znáte třeba z pořadů Bang Goes The Theory nebo Blue Planet Live. Půjde o vůbec první dokumentární snímek v historii přírodovědných filmů, který divákům představí "všechny" druhy tučňáků, tedy celkem 18 druhů (téma počtu druhů tučňáků je nicméně poměrně sporné, a jak víte z projektu Tučňáci: Ptáci, kteří chtěli být rybami, který jsem nedávno dokončil, poddruhy některých druhů, třeba tučňáka skalního, vlastně mohou být druhy samostatnými). Diváci se tedy seznámí s tučňáky novozélandskými, tučňáky oslími, magellanskými, císařskými a patagonskými, ba i s tučňáky snárskými a pochopitelně s tropickými tučňáky galapážskými. Dozvíme se, jak rychle plavou, kolik času tráví ve vodě, jak chodí, jak loví a jak se starají o svá mláďata. Výkonným producentem dokumentu Penguins: Meet the Family je Doug Mackay-Hope (Big Blue Live, Nature's Epic Journeys, Earth From Space).

A Perfect Planet

Nejnovější super-landmark BBC NHU, pětidílný cyklus Dokonalá planeta (A Perfect Planet), měl být původně vysílán na podzim 2020, ostatně jako předchozí podobné dokumentární seriály s obrovským rozpočtem (The Hunt, Planet Earth II, Blue Planet II, Dynasties a Seven Worlds, One Planet). Koronavirová pandemie produkci pořadu trochu zpomalila, na druhou stranu se však tým z BBC NHU nevzdal, a kdy to šlo, pokračoval v natáčení. Jak už jsem uváděl v říjnu, David Attenborough dokonce přes léto nahrával svůj komentář k seriálu z bezpečí svého domova v londýnském Richmondu. A zatímco některé hollywoodské trháky byly z tohoto roku odsunuty až třeba do druhé poloviny roku příštího, vydání tohoto vysokorozpočtového televizního přírodopisného trháku bylo zpožděno jen o pár měsíců. Nyní již víme, kdy BBC Dokonalou planetu uvede na svých televizních obrazovkách. První epizody se dočkáme v neděli 3. ledna 2020 ve 20:00 na BBC One. Prodloužený trailer seriálu, který jste již určitě zhlédli, byl na konci listopadu uveden na YouTube kanálu BBC Earth. Včera byly také na webu Science Focus uvedeny některé promo fotografie z natáčení Dokonalé planety. Knížku A Perfect Planet, která slouží jako doplněk k epickému dokumentu, a kterou napsal producent Huw Cordey (The Hunt), můžete za cenu 20 liber od 26. listopadu koupit na Amazonu. Když jsem Dokonalou planetu zmiňoval v říjnovém článku o nových přírodovědných dokumentech BBC, vynořila se zrovna na internetu zpráva, že seriál již stačila předkoupit Česká televize, a osobně si myslím, že jej tedy na svých televizních obrazovkách zde, ve střední Evropě, uvidíme zhruba ve druhé polovině tohoto roku nebo na začátku roku 2022. Každopádně máte-li přístup k BBC One, můžete se začít dívat už 3. ledna roku příštího! A Perfect Planet je sérií z dílny Silverback Films (David Attenborough: A Life on Our Planet), koprodukovanou společnostmi BBC a Discovery Communications ve spolupráci s ZDF, Tencent Penguin Pictures, China Media Group CCTV9, France Televisions a také s Open University. 

Cheetah Family & Me

Dlouho očekávaný dvoudílný dokument s Gordonem Buchananem, pojednávající o jeho blízkém vztahu se dvěma rodinami gepardů v Kalahari, bude také uveden na začátku ledna, a to konkrétně v úterý 5. ledna 2021 ve 21:00 a hned další den, ve středu 6. ledna též v devět hodin večer. Dvoudílný seriál Cheetah Family & Me následuje předchozí úspěšné série s Gordonem, ve kterých se náš oblíbený skotský kameraman spřátelil s rodinou vybraného druhu zvířete, konkrétně Bear Family & Me (2012), The Polar Bear Family & Me (2013), Snow Wolf Family & Me (2014), Gorilla Family & Me (2015), Elephant Family & Me (2016), Tribes, Predators & Me (2 série; 2016-17), Reindeer Family & Me (2017) a Grizzly Bear Cubs & Me (2018). V tomto dokumentu jsou Gordonovi pomocí průvodců a rangerů Richarda Satekgeho a Juliuse Mkhize představeny dvě gepardí samice; Savannah se čtyřmi mláďaty v jihoafrické Tswalu Kalahari Reserve a Chili s pěti koťaty v Great Karoo Wilderness. Gordon je sleduje, natáčí jejich lovecké pokusy, jejich problémy s ostatními velkými predátory v savaně, a dozvídá se, jaké nebezpečí těmto kočkám hrozí ze strany lidského druhu. Zároveň si však s nimi vybuduje jakýsi bližší vztah; alespoň tedy bližší, než většina ostatních lidí, se kterými se kdy dvě gepardice se svými potomky kdy potkaly. Bude to nádherný dokument, o tom není pochyb. Režisérkou Cheetah Family & Me je Nicola Tremain (Great White Kill Zone: Guadalupe), výkonnými producenty jsou Ted Oakes (Animals with Cameras) a Wendy Rattray (Grizzly Bear Cubs & Me), za střihem stojí Mark Fox (Earth's Great Rivers) a Pete Price (Waterhole: Africa's Animal Oasis). 7. ledna bude Gordon o svých zážitcích z natáčení dokumentu mluvit s Lizzie Daly v rámci placeného online eventu (doslova nazvaného Gordon Buchanan Online Event in conversation with Lizzie Daly).

Winterwatch 2021

Minulou neděli byl hostem v živém vysílání Self-Isolating Bird Club našich oblíbenců Chrise Packhama a Megan McCubbin jejich kolega z "The Watches", slavný welšský přírodovědec Iolo Williams, a oznámil, že Winterwatch 2021 bude stejně jako Autumnwatch 2020 osmidílný! Půjde tak o první sérii Winterwatch, která bude mít více než čtyři díly, a zároveň tedy i první sérii, která se bude vysílat ne jeden, ale rovnou dva týdny! Zatímco Autumnwatch měl v prvních několika letech vysílání osm dílů a později byl počet dílů nových sérií snížen na čtyři, Winterwatch měl zkrátka vždy jen čtyři epizody, a to už od začátku vysílání pořadu v lednu 2013 (samozřejmě mu předcházel stejnojmenný hodinový pořad v lednu 2012, a tomu ještě podobný pořad Snow Watch v roce 2010). Plán pro novou sérii Winterwatch je stále stejný; vlivem koronavirových restrikcí nemohou být moderátoři pořadu spolu v jednom místě, budou tedy roztoušeni po Británii a živě budou vysílat z různých lokací. A i ty zůstanou stejné, jako v Autumnwatch. Iolo Williams bude tedy v Centre for Alternative Technology ve welšském Machynllethu, Gillian Burke bude vysílat z fantastické rezervace RSPB Old Moor v South Yorkshire, Michaela Strachan ze Skotska (zda se vrátí do Tentsmuiru nebo zda tentokrát bude v jiné lokaci, to ještě uvidíme) a Chris a Megan budou doma v New Forest v Hampshire. Zase to bude nesmírně informativní série. Každý z "The Watches", ať už je to Springwatch, Autumnwatch nebo Winterwatch, je zkrátka k prasknutí naplněný příběhy britských zvířat, rostlin a někdy i hub. Jak je obecně známo, tým z BBC Studios Natural History Unit připravuje po živé vysílání mnohem více příběhů z přírody, než kolik se jich nakonec odvysílá. I proto se v "The Watches" pořád mluví (s výjimkou mindfulness moments, které byly tento rok zavedeny ke zbavení publika stresu z koronavirové pandemie, a byly pochopitelně velmi úspěšné). Winterwatch 2021 bude na stanici BBC Two uveden v hlavním vysílacím čase od úterý do pátku po dva týdny ve druhé polovině ledna, případně v posledním lednovém a prvním únorovém týdnu.

Mimoto v době, kdy píši tento článek, opakují na BBC Two dokument Life in the Snow s Gordonem Buchananem z roku 2016, a hned předtím zase vysílali epizodu Nature's Weirdest Events s Chrisem Packhamem. Dnes měl být také na BBC Two opakován Vánočně laděný dokument Chris and Michaela: Under the Christmas Sky z roku 2018, provázený naši oblíbenou moderátorskou dvojicí, kterou jako takovou britští diváci znají už od roku 1991/92 z The Really Wild Show. Bohužel však BBC Two na poslední chvíli změnila televizní program, takže se jeho reprízy asi letos ve Vánočním období nedočkáme. Ještě uvedu, že na Netflixu je od začátku prosince zcela nový fiktivní dokument Svět mimozemšťanů (Alien Worlds), je to podmanivý seriál s krásnou animací, a také jej doporučuji!

Nenechte si tedy výše uvedené dokumenty, jež budou na BBC One a BBC Two uvedeny na konci prosince a v průběhu ledna, ujít!