Nový tým Lovců kryptidů, následovníků tajemně zmizelé skupiny vedené britským přírodovědcem Jackem Owenem, funguje již devět měsíců. Wren Rivera a Winn Wilkinson, dva teenageři z Creek City v americkém státu Illinois, se zprvu dali dohromady ve snaze odhalit tajemství hvozdů u svého města, jen aby se pak ve společnosti anglické dívky jejich věku Keiry Kendrick a o něco málo staršího portorického univerzitního studenta Armanda Villalona vydali na velké dobrodružství, při němž pomalu odhalují tajemství zmizení Owenova týmu a přitom se dostávají na pole konfliktu mezi tajnou organizací agentky Marilly Kent-Lyons a jejích marťanských spolupracovníků, kontroverzní neetické výzkumnice Theodory Callaghan a jí ovládanými Chupacabrami a kočko-pso-opičáky a Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, jejíž zástupce financovatelské rady, Terrence Zedler, se stal dobrým přítelem nových Lovců kryptidů. Po výpravě na Portoriko za Chupacabrami, při které tým poprvé stanul tváří v tvář doktorce Callaghan a jejím krvežíznivým monstrům, trpěli mladí dobrodruzi post-Chupacabřím stresovým syndromem. Winn se však potýká s něčím vážnějším, než jen s hrůzostrašnými nočními můrami plnými Chupacaber. Skřeky těch netvorů slýchá už i za dne, a něco se mu snaží dolovat z hlavy informace, které měl zjistit zkoumáním předmětů, jež s Keirou a Wren nasbíral při červencové výpravě do staré základny Lovců kryptidů v jižním Londýně. V listopadu se čtveřice mladých odvážlivců spolu s Terrencem vydala do kostarické obce El Milloncito, kde se nachází opuštěná vila rodiny Owenových. Pátrání po možných vodítcích ohledně zmizení brilantního přírodovědce, jeho rodiny a jeho kolegů, se brzy stalo krajně nebezpečným. Tým v domě našel laboratoř, v níž se nacházela nedávno useknutá, zmražená lidská hlava a živý kočko-pso-opičák, jenž pak zabil policistu hlídajícího vchod do budovy. Když bylo po všem a nebezpečí pominulo, sledoval dění kolem domu jakýsi urostlý šedivý muž, kterého doprovázela Theodora Callaghan se svým ozbrojeným společníkem. Konfrontovala je agentka Kent-Lyons, a ze setkání s tím tajemným mužem byla roztřesena. Měla se s ním kdysi znát a provést mu něco strašlivého, kvůli čemuž stále nemůže mluvit. Obě nepřátelské skupiny se teleportovaly pryč dříve, než se s nimi mohli shledat noví Lovci kryptidů a Terrence. Podaří se našim hrdinům najít více odpovědí na děsivé otázky, které vyvstávají? Daruje jim snad některé pohostinný Vánoční čas... anebo pohostinný nebude, a hodlá jim darovat jen další trable?
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
DUCH VRAŽEDNÝCH VÁNOC, ČÁST PRVNÍ:
Zčernalá břečka dolétla na chodník. Nablýskaný automobil, jehož pneumatiky právě zamířily do veliké kaluže obklopené tajícím sněhem, se ve smyku zatočil, načež se začalo ozývat hlasité troubení řidičů ostatních automobilů. Keira Kendrick stála v šoku na chodníku, a přejížděla očima od stáčejícího se auta ke svým novým zimním botům, jež jen těsně unikly tomu špinavému sajrajtu vrženému na chodník.
Jakmile se auto zastavilo, a ostatní, jež se za ním štosovala na silnici v útlé londýnské uličce, se opět dala do rychlého pohybu, sklonila se růžovlasá dívka k zemi, a břečku si prohlédla. Prošly kolem ní dvě obdobně staré teenagerky, a něco k jejímu zvláštnímu zájmu poznamenaly. Ale Keira je ignorovala. Vytáhla z kapsy své lehké černé zimní bundy pinzetu, a opatrně do břečky šťouchla. Substance, která tající sníh špinila, se nečekaně pohnula, jako by ji snad to šťouchnutí zabolelo.
Keira se ohlédla po okolí, nato vytáhla z kapsy bundy zkumavku, a trochu té zvláštní substance do ní přemístila. Černá hmota se uvnitř skleněného vězení podivně pohupovala, jako želé na roztřesené lžičce, jen ne tak komicky. Dívka usoudila, že se muselo jednat o nějaký živý organismus nebo alespoň jeho tkáň.
Setkat se s něčím tak zvláštním, jako s patrně živou břečkou za předvánočního, prosincového večera uprostřed jedné z nejrušnějších metropolí Evropy a nejzalidněnějšího města Británie, se Keiře nezdálo nikterak neobvyklé. Už toho koneckonců měla za sebou víc než dost, co ji překvapilo, šokovalo, traumatizovalo... Nebyl-li to život ve znečištěném Londýně, sužovaném v létě kyselými dešti a v zimě pozdně jarními teplotami, kvůli kterým každé druhé Vánoce kvetly třešně a jabloně, pak jí rozhodně oči ke všem podivnostem světa otevřely poslední měsíce výprav s novými Lovci kryptidů, jejími přáteli, s nimiž přežila několik Chupacabřích útoků, setkání s americkými ozbrojenci na Blízkém východě a mláďaty obřího kraba, jež si na těch ozbrojencích pochutnala, a posledně také útok kočko-pso-opičáka zcela nevysvětlitelně přítomného v údajně opuštěné vile Jacka Owena v Kostarice.
S papírovou taškou plnou nakoupených potravin, od mrkví po domácí med, zamířila ke dveřím svého domu. Odemkla, vešla dovnitř, zamkla, a ve tmě po paměti zamířila po schodech nahoru, až dosáhla své počítačové místnosti. Svého ráje, kde se cítila bezpečně a odkud mohla pozorovat celý svět.
V temném prostoru ohraničeném čtyřmi stěnami bez oken a vyplněném bezpočtem svítících monitorů nahlas vydechla, usadila se na židli, a konečně pronesla pár slov: "Percy, najdi mi všechno o zvláštním špinavém sněhu v Londýně. Píše někdo na sociální sítě, že se setkal se sněhem pokrytým jakousi živoucí substancí? Takovéhle věci." Přitom měla oči upřeny na zkumavku se sněhem, který uvnitř zcela roztál. Ve špinavé vodě se však pořád nacházela černá hmota, která se pohupovala.
"Žádné výsledky, Keiro," oslovila ji přívětivým mužským hlasem umělá inteligence, "přeješ si být specifičtější?"
"Hmm," pousmála se dívka, "zvláštní. Ne, díky. Buď to není nic velkého... nebo jsem tady něco objevila sama."
Zamířila ke skříňkám podél zdi, odkud se z místnosti dalo zamířit k toaletám. Z jedné z nich vytáhla obyčejný mikroskop, umístila ho na skříňku, usedla na kolečkové křeslo, mikroskop zapnula, rozsívítila vedle něj lampičku, a pod zkumavku položila podložní sklíčko. Pinzetou pak na něj umístila utržený kousek té černé substance. Přiložila na ni krycí sklíčko, a okamžitě vzorek umístila pod objektiv mikroskopu.
"No fuj," řekla si pro sebe nahlas, "má to složení jako nějaký... sopel."
Celá se otřásla. Před okulár mikroskopu umístila svůj mobilní telefon, zvětšený vzorek několikrát vyfotografovala, a všechny snímky odeslala v aplikaci SafeSignal svým kamarádům ze západní polokoule. Nato jen krátce zkontrolovala stav Wren, Winna a Armanda. Nikdo z nich nebyl online.
Ze své počítačové místnosti a výzkumny zamířila Keira do dlouhatánské tmavé chodby, pomalu ji přešla, a zamířila do kuchyně. Ani v ní nerozsvítila, pouze přišla k dřezu, napustila si do varné konvice vodu a začala ji ohřívat. Zatímco se voda vařila, Keira vyhlížela z okna na lehce zasněžený Londýn, oblečený do vánočních řetězů a světýlek, jež iluminovala hrůzostrašný smog tak hustý, že by se dal sekat mačetou.
Když se chystala odvrátit se od okna a právě dovařenou vodu nalít do šálku na čaj, všimla si, že její ulicí proběhlo cosi malého, kulatého, s krátkými končetinami, snad utíkajícího jen po zadních. Prudce se nahnula k oknu, až se její čelo dotklo skla. Světla bylo v ozdobené ulici nemálo, a tak na toho tvora dobře viděla. Přesto jej však nedokázala identifikovat. Po chvíli navíc zmizel, ztracen za popelnicemi.
Keira si znovu nasadila své zimní boty, bundu si však tentokrát nenavlékala, a rychle vyběhla ven. Jakmile se ocitla v místech, kterými ten drobný tvor probíhal, všimla si velkého množství pohupující se černé hmoty, jež v podstatě představovala jakousi jeho stopu. Hmota pulzovala, a když k ní Keira přiblížila obličej, slyšela dokonce zvláštní praskání, jež se z ní ozývalo.
Přeběhla k popelnicím, a prohlédla si jejich okolí. I zde se té hmoty nacházely celé kupy. Keira stopu následovala, než se na konci ulice zarazila při pohledu na asi půlmetrového dvounožce, pokrytého mukózní, odkapávající tekutinou. Oči mu svítily sytě žlutě, jako ta nejvýraznější vánoční světla. Úlisně se šklebil.
"Co jsi zač? Ty jsi nějaký... čertík... nebo co?" pousmála se Keira.
Jakmile tvor uslyšel její hlas, dvakrát zamrkal, a pak učinil několik rychlých kroků k ní. Trhaně natáčel hlavičku, a pořád se podlézavě, snad až stydlivě usmíval, přičemž odhaloval hrozivě zkažené trojúhelníkovité zuby ve své široké tlamičce.
Keira se nahlas zasmála a poklekla na chodník. "Ty působíš jako pěkný roubíř. Pojď sem!"
Zamířila na něj svým fotoaparátem a pokusila se jej vyfotografovat, v tu chvíli se však tvor vylekal, jako by si to nepřál, a svižnými skoky - na krátkou délku jeho končetin až překvapivými - se opět ztratil. Dívka jen zklamaně pozvedla obočí.
Protože jí bez bundy byla trochu zima - přece jen byla teplota dost nízká na to, aby sníh ještě úplně neroztál - vrátila se domů. Když v tmavé kuchyni konečně popíjela horký čaj, měla však pocit, že ji někdo nebo něco sleduje. Neustále vyhlížela z okna, nic však nezahlédla. Nakonec se na zbytek noci odebrala do své výzkumny, kde věnovala pozornost dalším čtyřem zkumavkám mukózní hmoty zanechané tím čertíkem.
Ve velkém sále uprostřed historické budovy Portorické univerzity v Río Pedras, dominované vysokou věží s hodinami, se scházeli vědečtí odborníci z celého světa. Usedali za dřevěné lavice, hlasitě spolu hovořili, smáli se, občas na sebe i hulákali a ukazovali pěstmi, a postupně se připravovali na začátek velké několikadenní konference věnované tématu, kvůli kterému se na půdě této univerzity tolik odborníků již mnoho let nesešlo.
Na pódium před stovkami a stovkami vědců vstoupila profesorka Alondra Pietri. Opřela si dlaně rukou o dřevěný stojan s mikrofonem, široce se usmála, a za postupného utichání svých hlučících kolegů začala svůj projev: "Vážené profesorstvo, docentstvo, doktorstvo, vážená akademická obci Portorické univerzity v Río Pedras i dalších institucí, jejichž zástupce zde s otevřenou náručí vítáme, dovolte mi započít Conferencia sobre los llamados críptidos y el estado de la zoología de animales misteriosos en 2055, neboli Konferenci o takzvaných kryptidech a stavu zoologie tajemných zvířat v roce 2055. Coby její organizátorka věřím, že pro nás všechny bude přínosnou zkušeností, srovnatelnou s tak význačnými vědeckými konferencemi naší univerzity, jako byla Conferencia Botánica Puertorriqueña 2055 čili Portorická botanická konference 2055 či loňská Conferencia Paleoantropológica de las Indias Occidentales čili Paleoantropologická konference v Karibiku."
Několik lidí v předních řadách na sebe pohlédlo s úsměšky. Jeden muž, opřený ležérně o opěradlo své židle, civěl na profesorku Pietri se záblesky v očích, jako by ji nenáviděl.
"Uvědomuji si, že téma tajemných zvířat neboli kryptidů je tématem stále ožehavým, a to i v naší době. Poslední léta nebyla vůči kryptozoologii přívětivá. Se ztrátou brilantních myslí tohoto oboru, jež jsou možná až nyní pomalu nahrazovány, se tento rekultivovaný obor začal vracet ke svým subkulturním a pseudovědeckým kořenům, začal přitahovat pochybné konspirátory a náboženské fundamentalisty, a to mu jen škodilo. Jsem přesvědčena, že názory některých mých kolegů na výzkum kryptidů jsou ovlivněny jejich naprosto pochopitelným znechucením těmi, jež si obor, ve kterém pracuji, přivlastňují pro své vlastní účely z ideologických a škodlivých pohnutek. Chápu také, že kryptidé se v minulých dekádách stali synonymem pro biologické zbraně."
V přední řadě někdo zazíval. Pár lidí působilo znuděně.
"Toto je první kryptozoologická konference po devíti letech. Načasování nemohlo být lepší. Mám za to, že o výzkum tajemné zvěře opět vzrůstá zájem. Myslím si, že nám může pomoci nalézt odpovědi na otázky naší těžké doby, v níž ztráta přirozeného prostředí zvířat, raketové vymírání druhů a rostoucí extrémy počasí vyvolané klimatickou změnou ohrožují budoucnost lidské společnosti způsobem, který si již takřka zadává s invazí mimozemského druhu Shai'ri v roce 2020."
Ze zadní části sálu se ozvalo bučení. Profesorka Pietri pozvedla hlavu. Uviděla, že jakéhosi bučícího účastníka napadli dva další. Rozvinula se pěstní bitka.
Jeden vědec kopl druhého do rozkroku, třetí pak prvního srazil k zemi a dal mu několik ran do obličeje.
"Prosím o uklidnění!" vykřikla profesorka Pietri.
"Máte tohle zapotřebí, pánové doktoři?" ozval se někdo další.
"Perete se, jak malí kluci!"
"Nechte se, volové!"
"Řekla..." vyhrkl ten muž ležící na zemi, který prve bučel. "Řekla, že současné problémy jsou jako invaze Shai'ri! To je neskutečný katastrofismus... klimatickou změnu máme pod kontrolou, mí kolegové z MIT vyvíjejí způsob zastavení tání ledovců, aerosolové bariéry a anti-polutantní směsi... Shai'ri si chtěli zotročit všechny druhy na Zemi, bylo to něco úplně jiného... tohle je sprostota!"
"Vyveďte toho hlupáka!" ozval se někdo z davu.
Profesorka Pietri se zklamaně zamračila. Nehodlala se stavět na ničí stranu, jen chtěla přednést zbytek svého projevu. Vulgární mluva některých pozvaných kolegů ji mrzela. Nadechla se, a pokračovala v řeči: "Na tuto konferenci byli pozváni přední odborníci z celého světa, z nichž někteří se kryptozoologickému výzkumu dlouhodobě věnují, a jiní jej ostře kritizují a kryptozoologii coby vědu nikoli o spekulování o tom, zda příšera z jezera Loch Ness existuje či ne, ale coby vědu shromažďující informace a znalosti o formálně popisovaných druzích s nejasným původem, odsuzují. Myslím si, že nás čeká pět velmi zajímavých dnů přednášek a diskusí, které budou pro tento obor produktivní, a posunou jej do další dekády."
Po Alondřině projevu byl participantům ukázán osmiminutový film, promítaný na plátně za pódiem, ilustrativně shrnující pokroky ve výzkumu živočichů s nejasným původem v posledních letech. Zaznělo v něm i pár slov o tajemném zmizení Lovců kryptidů a o nástupu nového týmu, jehož členům v listopadu ve vědeckém periodiku Scientific Reports vyšel článek o medvědí lišce. Na konci filmu se v titulkách objevilo jméno Armanda Villalona, který jej pro vedoucí své bakalářské práce sestříhal.
Poté, co promítání skončilo, v sále opět zavládl hluk. Do další přednášky zbývaly desítky minut, a se opět hovořilo formálně i neformálně, smálo se a hrozilo se pěstmi. Alondra seděla sama za lavicí v přední řadě, a popíjela vodu. Lidí, kteří na ni stále nenávistně pohlíželi, si nevšímala. Z pití vody ji však náhle vytrhlo poklepání po rameni.
"Propána," vyhrkla profesorka, a okamžitě se postavila, "tak jste si nakonec udělal čas! To je výtečné, doktore Canady!"
Ruku si s ní podal Eldred Canady, přední odborník na středoamerické kryptidy. "Jak dlouho jsme se neviděli, profesorko Pietri? Čtyři roky? Pět let?"
"Myslím, že naposledy jsem s vámi měla tu čest na Konferenci o ohroženém středoamerickém hmyzu v Los Angeles v roce 2050. Tedy ano, je to pět let," odpověděla s úsměvem Alondra.
"Za toto vám tleskám," řekl Eldred, a očima přejel po celém sále, "dala jste dohromady zoologickou komunitu, která má pořád o kryptidy zájem." Pohlédl na ony nenávistně přihlížející v přední řadě. "I její mnohé zakyslé odpůrce... kazatelské blbounky s agendou, jak je vždy nazýval můj starý dobrý kolega Jack Owen."
"Nechala jsem jeho tým zmínit v tom filmu," reagovala Alondra, "doufám, že jsem tím tady proti sobě nepoštvala ještě víc lidí."
"Nemyslím si," ozval se někdo další, kdo chtěl s profesorkou Pietri hovořit. Po Eldredově boku se náhle objevil dvoumetrový dlouhán s širokými rameny, a z výšky na oba zhlédl s obrovsky přívětivým úsměvem.
"Pane Zedlere," usmála se Alondra, a také mu podala ruku, "taktéž mě těší, že se vám podařilo na tuto konferenci zavítat."
"Mám pro vás zajímavé zprávy, kolegové," řekl Terrence, "týkají se Jacka Owena. Chci si o tom s vámi promluvit, a... prodiskutovat, zda by nebylo vhodné na této konferenci oznámit návrat Lovců kryptidů v podobě těch talentovaných mladých lidí, se kterými jsme, profesorko, už dobře seznámeni."
Winn odložil tác s talířem od snídaně na noční stolek. Zhluboka se nadechl a zase vydechl, a prsty pravé ruky projel své zpocené vlasy. Ležel v posteli, zakryt peřinou, byl oblečen v pyžamu, a poslouchal moderní vánoční koledy. Ozývaly se z jeho tabletu, který měl položený zhruba na úrovni klína na peřině, a upřeně hleděl před sebe, na protější stěnu svého pokoje.
Ozvalo se zaklepání. Winn se natočil směrem ke dveřím. Uviděl svého otce, Sawyera Wilkinsona, jak s úsměvem do pokoje přivádí Wren.
"Máš tu návštěvu, ty můj marode," řekl Sawyer, "moc neblbněte. Já musím odletět na setkání investorů do New Yorku, beru si letoun a večer budu doma. Kdyby něco, slečno Rivero... zavolejte mi."
Wren se na něj usmála, a pak pohlédla na Winna. Ten se ztrapněně zachichotal. "Vypadám, jako bych se dva týdny neumyl, co?"
"Tři," řekla mu Wren, "ty vlasy jsou hrozný. V tuhle chvíli by ses měl vyholit, ty špindíro."
"Kdežto ty vypadáš dneska jako totální buržoustka," uchechtl se Winn, "nová barva na vlasech?"
"Máma mi dala peníze," usmála se Wren, "nechtěla jsem se stříhat, snažím se vyrůst si svou pixie, ale chtěla jsem zakrýt ty strašný odrosty. Teď jsem celá červená."
"Jako Mera z DC Comics," smál se Winn.
Wren si sedla na kraj jeho postele, a vážně se na něj zadívala. "Jak ti je?"
"Nic moc, Wren. Nic moc," odpověděl upřímně Winn, a úsměv se z jeho tváře ztratil, "táta je pořád přesvědčený, že je to jenom mentální breakdown, a zatím jsem to uhrál. Ale... popravdě, to, co mi fakt je, se nelepší. Včera večer jsem šel na záchod a slyšel jsem smích Chupacaber odevšad... Třikrát jsem musel seskočit ze záchoda, nekecám, abych se přesvědčil, že jedna nebyla schovaná ve sprchovém koutu. Bál jsem se dívat se do zrcadla, protože kdyby se tam náhodou nějaká objevila..."
"A proto se nemyješ?"
"Ne, takhle to není. To je už opravdu z deprese. Ale ta je způsobená tím, co pořád slýchám a vidím," odpověděl Winn, a několikrát zakýval hlavou, "Wren, myslím si, že tohle vůbec není PCSD. Myslím si, že je to nějaký telepatický útok. Že se mi někdo snaží dostat něco z hlavy."
"No, PCSD to určitě není. Mě už se o Chupacabrách nezdá, koneckonců je prosinec, a naposledy jsme s nimi interagovali na Portoriku v srpnu," řekla Wren, "možná máš pravdu. Ale kdyby to byl útok... jak? Kdo? Co? Proč zrovna na tebe? Proč ne na mě?"
"Protože já mám ty vzorky z Londýna tady," řekl Winn, "pořád dokola se mě ty Chupacabry ptají na to, co vím o zmizení Lovců kryptidů... co jsem zjistil výzkumem, já nevím, té zakrvácené boty... a je pravda, že jsem něco zjistil, ale... nechci to říct."
"Něco, co bychom měli vědět?"
"Hele, já nevím," řekl Winn a zatřepal hlavou, "nevím toho o nic víc, než vy ostatní. To, co jsme našli v Kostarice, mě šokovalo stejně jako vás. Stejně jako Chupacabry v Londýně. Hele, nemám nic konkluzivního. Ale možná... možná uvažuju o možnostech toho, co se Lovcům kryptidů stalo, jaké třeba vás nenapadají. A přijde mi, že to ty... ty potvory... chtějí slyšet. Jako by je to mělo navést k tomu, aby... já nevím, aby to dořešily? Aby to zneužily? Nevím!"
"Dobře, v pohodě," řekla mu Wren, a dotkla se jeho paže, "trošku se uklidni, Winne. Budeme to řešit. Vidím to jako svou velkou chybu, že jsme ignorovali tvoje problémy."
Winn opět zakýval hlavou. Chvíli na Wren němě pohlížel. Těžko se mu skrývalo, že se mu opravdu líbila. Přejížděl očima z její silné brady k jejím zářivým očím a čerstvě obarveným, plamenně rudým vlasům, a cítil hřání na srdci.
"Ty seš doofus," řekla mu najednou Wren.
"Co?!" vyhrkl Winn. "Co je? Udělal jsem něco špatného?"
"Pamatuješ na to naše rande v čajovně?" zeptala se ho Wren.
"V té nóbl čajovně? Jo! Bylo to super." Winn se začervenal.
"Nechceš si to někdy zopakovat?"
"No... jasně... rád... Musíme prodiskutovat naše další výpravy!" vyhrkl Winn.
"Vole, ne kvůli výpravám. Jenom my dva, jako že opravdový rande," řekla mu Wren.
"Ehm... no... no, já nevím, Wren. Nejsme kolegové? Lovci kryptidů? Nejsme přece Jack a Pauline, abychom..." Winn byl úplně zrudlý.
"Ty seš fakt nemožnej."
Winn panikařil. Raději zvolil jiné téma. "Nemáš být náhodou ve škole? Je pátek, ne?"
"Dneska se šlo na vánoční trhy. Celá škola šla vykoupit vánoční trhy na náměstí Creek City. I mean, to není škola, to je hromadný nákup. Tam být nepotřebuju."
"Máma ti napsala omluvenku?"
"Napsala jsem si ji sama," uchechtla se Wren, "anyway, proč utíkáš od tématu? Mám to brát tak, že se ti nikam nechce?"
"No... ehm... hele, znamená to, že mě zveš ven? Jako doopravdy? Bez diskusí o naší loveckokryptidovské činnosti?" červenal se zase Winn.
"Vole, o tom jsi začal mluvit ty! Tak chceš jít na rande nebo ne?" řekla s trochu iritovaným tónem Wren.
"Jo! Jasně, můžeme jít hned!" vyhrkl Winn ve snaze zachránit situaci a nenaštvat ji. I tak si připadal trapně, že se bál Wren přiznat, že ji má rád.
"Tak se běž osprchovat, hajzle, protože tenhle smrad jako čichat někde v čajovně nebudu," uchechtla se Wren, "jenom hezky utíkej do sprcháče. Já tady budu sedět a hlídat tě před Chupacabrama."
Winn se trapně zazubil s pozvednutým obočím, a upaloval do koupelny. Jakmile za sebou zavřel dveře, Wren vstala z postele a otevřela skříňku, o které věděla, že skrývá vzorky ze staré základny Lovců kryptidů. Vytáhla několik plastových sáčků, a upřeně se na ně zadívala. Pak opět pohlédla na dveře Winnovy koupelny. Zevnitř se začal ozývat zvuk vodního proudu vypouštěného sprchou.
Wren ukryla vzorky zpět do skříňky, usedla k Winnově počítači, a vložila do něj zvláštně vypadající flashdisk. Obrazovka monitoru zablikala.
"Čekám na příkaz," ozval se z počítače dívčí hlas umělé inteligence.
"Výsledky dat výzkumu předmětů ze základny Lovců kryptidů v Londýně," šeptla Wren, "všechny."
Usmála se, když se do flashdisku začaly soubory stahovat. Oči se jí nezvykle zaleskly. "Už žádné utíkání, pane Wilkinsone. A žádná tajemství."
Pokračování příště...
