Lovci kryptidů: Kostarika (1/3)

Již s koncem příběhu Ve stínu přízraků jsem sliboval nástup nového příběhu, který bude zřejmě delší a složen z více příběhů, týkajících se jedné skupiny lidí, která zažívá neuvěřitelná dobrodružství. Když jsem s tímto nápadem přišel, napadlo mě jednoduše ho nazvat Lovci kryptidů. Sami se dozvíte, o čem bude, a kam Vás zavede... První tři díly tohoto příběhu budou z Kostariky, a naši noví hrdinové tam budou muset čelit čemusi podivnému... Snad se Vám příběh bude líbit!

LOVCI KRYPTIDŮ: KOSTARIKA, ČÁST PRVNÍ:

Hlubiny lesa byly ztraceny ve tmě. Skrze silný porost tvořený vysokými stromy foukal jen slabý vítr a nepohrával si s jejich listy. Spadané listí bylo mokré kvůli nedávnému dešti. Jako by byl v lese klid. Náhle však keře prorazila lidská postava. Utíkala rychlostí vyplašeného koně, občas uklouzla, hbitě se postavila a pokračovala v běhu. Větvičky pod silnýma botama toho člověka praskaly jako Vánoční prskavky. Člověk rychle doběhl k mohutnému stromu, vysokému asi dvacet metrů, avšak rozvětvenému jen dva metry nad zemí. Muž se opřel o kmen pod jeho košatou korunou. Už dále nemohl. Sotva popadal dech, rukama si chytal rozbolavěný hrudník, hlasitě sípal a kašlal. Po chvíli se posadil. Chytl se za hlavu a promnul si oči. Z čela si otřel pot a pak své ruce bezvládně položil podél těla. Ještě chvíli popadal dech, pak se však postavil. Náhle si uvědomil, co se stalo. Je uprostřed deštného lesa, při běhu někde ztratil svou svítilnu, je celý zablácený a všude je tma. Ten tvor, za kterým utíkal, mu někam zmizel. Byl asi rychlejší a unikl mezi spletité výtvory lián, nebo se vyšplhal někam vysoko do korun stromů. Teď náhle dostal muž strach. Co když ho ten tvor sleduje? Může být schován někde v záloze a čekat, až jeho pronásledovatel projde kolem. Mohl by ho napadnout, protože je nebezpečnější, než si muž myslel. V té tmě se člověk s těží orientoval. Kdyby aspoň souvislým pokryvem listí na větvích vysokých stromů pronikl paprsek měsíce, který byl dnes v noci v úplňku! Muž nahmatával drsnou kůru tropických stromů a snažil se zorientovat v tomto zrádném terénu. Každý strom byl teď pro něj příšerou. Viděl v každém obličej toho hrozného monstra, jako by se na něj každý z těch stromů zlověstně smál a lákal ho k sobě. Houbovití paraziti na kůře stromů působily jako oči. Tomu člověku se zdálo, že na něj mrkají. Byl naprosto vystrašený a začaly se mu třást ruce. I když si oči začaly zvykat na tmu lesa, nebyl schopen pokračovat. Trvalo mu několik minut, než se vzchopil a došel zpět na lesní cestu, po které se původně dal. Tam konečně spatřil svou svítilnu, položenou na zemi, osvětlující trs trávy, a také batoh, který ležel pár metrů od ní. Než se ale ten muž vrátil do civilizace, zabralo mu to celou noc...

"Vzpomínáš si, jak jsme před rokem přiletěli do Kostariky s cílem najít to podivné zvíře připomínající něco mezi kočkou, psem a opicí?" zeptala se mladá dívka jednoho mladého muže, když společně se svými kufry vycházeli z letiště. "No jistě, jak jsem byl v tom pralese a ztratil jsem se tam. Byl jsem tehdy dost vyděšený. Haha!" řekl ten muž. "Škoda, že jsem tam nebyla, Pierre. Mohli jsme ho vyfotografovat," řekla ta dívka. "To pochybuju. Stál ode mě tak deset metrů a viděl jsem jen jeho oči. Potřebovali bychom lepší foťák než tuhle starou krabici! Tátův foťák, co používal, když jsme byli malí, ten fungoval stokrát líp!" prohodil s úsměvem ten muž. Byli to bratr a sestra, Sabine a Pierre Leroyovi. Pocházeli z Francie, z malé vesničky na severu země, ale už léta společně pracovali na zoologickém výzkumu v Přírodovědném muzeu v Paříži. Právě se podruhé v životě dostali do Kostariky, a na Mezinárodním letišti v San José čekali na svého kamaráda, který se k nim měl přidat na této výpravě. Stáli před vchodem do hlavní haly a znuděně sledovali palmy vysázené podél nejbližší ranveje. Foukal do nich silný vítr a jednomu z turistů odfoukl klobouk. "Chyťte ho! Chyťte ho! Stál mě majlant!" řval ten muž se silným anglickým přízvukem. Pohotový Pierre okamžitě ožil, vyskočil a utíkal za kloboukem. Udělal dobře, protože vítr foukal proti němu a tak mu klobouk narazil do obličeje. Trochu se zasekl. "Promiňte, tohle je moje. Děkuju, že jste ho zachránil," řekl majitel. "Nemáte zač," řekl trochu zmateně Pierre. Na to se na něj Angličan podíval: "Vy jste z Francie! Nejste náhodou..." "Jo, jsem. Váš obličej mi taky někoho připomíná, a jistě jste z Anglie." Takto se Leroyovi seznámili se svým novým přítelem, Jackem Owenem. Byli s ním v kontaktu již předtím, ale teprve nyní se potkali osobně. Při cestě do hotelu spolu hovořili o této výpravě. "Dobrá, takže vy jste byli v Kostarice minulý rok a hledali jste toho kočko-pso-opičáka. Pierre ho viděl, jenže ho nevyfotografoval. A teď jste zpátky a chcete ho najít, a popsat jako nový druh. A jak už jsem Vám psal před pár měsíci, já dělal výzkum v jedné knihovně v San José a našel jsem tam asi sto let staré zprávy o potvoře podobného vzezření. Musí v tom být souvislost!" říkal Jack. "Teď se vydáme na sever poloostrova Osa, kde se nachází jeden z nejnedotčenějších lesů jak v Kostarice, tak na celém světě. Pokud žije, pak to zvíře najdeme!" řekla k tomu Sabine. Hned druhého dne malé bílé osobní letadlo přistálo na "golfovém trávníku" toho nejdivočejšího letiště, jaké by si člověk uměl představit. A Pierre, Sabine a Jack byli uprostřed lesa plného tajemství...

Konec první části. Pokračování příště! Dozvíte se více o kočko-psu-opičákovi, po kterém tři mladí nadšenci jdou. Ale nic nebude tak jednoduché, jak se zdá...