Loni o Vánocích jsem vám slíbil, že budu pokračovat v psaní projektu Pravěcí netopýři, započatého 1. ledna 2020 a v posledních letech se vracejícího pouze s jednou částí za rok. Zmínil jsem jej i ve včerejším přání k Vánocům. Faktem ale je, že od poloviny loňského prosince se tu zatím neobjevila jeho nová část, a já to nyní hodlám napravit. Co se totiž fosilních letounů týče, určitě jich pro vás ještě pár na seznámení mám, a Marnenycteris je jedním z nich...
Druh: Marnenycteris michauxi,
Období: spodní až střední eocén, před 56 až 45 miliony let,
Území: Francie.
V roce 2015 popsala významná australská odbornice na fosilní letouny Suzanne J. Hand spolu se svými kolegy z Francie, Austrálie a Spojených států amerických druh eocénního netopýra z čeledi Onychonycteridae, do které patří také wyomingské taxony Onychonycteris finneyi a Honrovits tsuwape či belgický Hassianycteris joeli. Tento létající savec, který žil v ypresu (nejspodnějším stupni eocénu), byl pojmenován Marnenycteris michauxi, tedy "Michauxovo křídlo z Marne." Zatímco jeho rodové jméno odkazuje na departement Marne v severovýchodní části Francie, odkud pochází jeho holotyp, druhové přízvisko tohoto netopýra ctí nyní již pětaosmdesátiletého francouzského paleontologa obratlovců Jacquese J. Michauxe, jenž formálně popsal mj. vyhynulého pyrenejského turovitého druhu Alephis tigneresi či pleistocénní a holocénní "lávovou myš" Malpaisomys insularis z Kanárských ostrovů. Fosilie marnenycterise vydalo souvrství Argile a lignite d'Epernay, tvořené paleogénními lagunovými, jezerními a mořskými sedimenty, konkrétně v blízkosti obce Pourcy ve východní části Pařížské pánve, a jedná se o vůbec prvního letouna kdy popsaného z této oblasti. Faktem dodnes zůstává, že Marnenycteris je jedním z nejstarších známých letounů. Jediný dosud popsaný exemplář, samotný holotyp, sestává z neúplné kosti zubní s několika alveolami a jediným zachovalým zubem, kterým je 2. stolička ve spodní čelisti (zub označovaný "m2"). Doktorka Hand a její kolegové je srovnali se zubní kostí, alveolami a stoličkami jiných fosilních letounů z eocénu, konkrétně u rodů Archaeonycteris, Protonycteris, Onychonycteris, Eppsinycteris, Honrovits, Icaronycteris, Cambaya, Dizzya, Jaegeria, Australonycteris a dalších, a došli k závěru, že šlo o pozůstatek dříve nepopsaného druhu. S onychonycterisem a honrovitsem měl Marnenycteris společné to, že dva kořínky jeho 3. spodního premoláru (zubu "p3") byly v zubní kosti orientovány šikmým směrem (to u takového eppsinycterise byly šikmo orientovány tři kořínky stejného zubu). Samotný fragment zubní kosti tohoto francouzského letouna měří 1,69 centimetru, a největší hloubku má pod zubem "m2" (konkrétně 1,58 centimetru). Stolička je dlouhá 1,56 milimetru a široká 1,13 milimetru, její délka tedy přesahuje šířku. Její trigonid ("ústům bližší" hřebínek stoličky) a talonid ("ústům více vzdálený", zadní hřebínek stoličky) mají stejnou délku (0,78 milimetru), přičemž trigonid je jen o 0,03 milimetru delší, než talonid o délce 1,10 milimetru. Tyto a další znaky zachovalého zubu mohou odborníkům prozradit opravdu hodně o druhové příslušnosti jeho nositele. Ačkoliv je Marnenycteris prvním fosilním netopýrem z východní části Pařížské pánve, fosilie dalších starých letounů byly nalezeny dříve nalezeny v jižní části Francie, například na lokalitách Fournes a Rians. Dalšími eocénními savci z okolí obce Pourcy, se kterými Marnenycteris sdílel svou domovinu, jsou býložravý pantodont Coryphodon, prakoník Hyracotherium, primát Cantius eppsi z podřádu Adapiformes či šelma Palaeonictis z čeledi Oxyaenidae. Podobně jako Onychonycteris, který je známý z mnohem více materiálu, než jediné zubní kosti (včetně kostí končetin!), mohl být i Marnenycteris dobrým šplhačem, a sem tam při létání i jen tak plachtil. Mohlo jít o hmyzožravce.
Fragment kosti zubní s alveolami a zachovalým druhým spodním molárem eocénního netopýra druhu Marnenycteris michauxi
Hlavním zdrojem informací pro napsání tohoto článku a také zdrojem přiloženého obrázku je článek doktorky Suzanne J. Hand a jejích kolegů vydaný v lednu 2015 v Journal of Mammalian Evolution (pro zobrazení celého jeho textu klikněte sem). Projekt Pravěcí netopýři bude pokračovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat