Rok 2020 patřil na mém blogu mimo jiné i projektu Pravěcí netopýři, na kterém jsem pracoval v každém jeho měsíci. Od 19. prosince se však tato série článků na nějaký čas odmlčela. Nyní je ovšem na čase znovu se k ní vrátit. Jednoho z nejslavnějších prehistorických letounů jsem si totiž schválně nechával na později. Je to ten, o kterém jsme všichni slyšeli již jako malí!
Druhy: Icaronycteris index, I. sigei, I. menui,
Období: spodní eocén, před 55,2 až 45 miliony let,
Území: Spojené státy americké, Francie, Indie.
Icaronycteris je pravděpodobně nejstarším známým zástupcem podřádu netopýrů (Microchiroptera). Podle výzkumu Nancy B. Simmons a Jonathana H. Geislera, jehož výsledky byly publikovány v roce 1998, se jedná o první taxon v sérii směřující k moderním netopýrům. Překvapivě se moderním typům hmyzožravých letounů dosti podobal, na rozdíl od nich však nebyl jeho nápadně dlouhý ocas spojen se zadními končetinami kožním záhybem (uropatagium). Typový druh, I. index, popsal v roce 1966 Glen Lowell Jepsen na základě fosilií nalezených v souvrství Green River Formation v americkém Wyomingu (konkrétní místo nálezu se pak začalo nazývat Icaronycteris Type Locality, a později na něm byly nalezeny i fosilie eocénních ryb). Další druh, sporný I. menui, byl popsán Russellem, Louisem a Savagem v roce 1973 na základě exempláře z formace Lignites de Soissonais ve Francii, a třetí specii, I. sigei z Cambay Shale Formation v Západní Indii, popsali v roce 2007 T. Smith a jeho kolegové. Ostatky tohoto druhu byly nalezeny v dole Vastan Lignite Mine. Icaronycteris byl malým letounem, měřícím od čenichu po špičku ocasu 14 centimetrů a s rozpětím křídel 37 centimetrů. V tlamičce měl spoustu drobných zoubků, jež se podobaly těm rejsčím a jež prozrazují, že se živil hmyzem. Pozůstatky bezobratlých se fosilizovaly také v oblasti žaludku některých odkrytých exemplářů. Je velmi pravděpodobné, že byl tento letoun nokturnální, a stejně jako jeho současní příbuzní poletoval v noci hbitě po lesích a pomocí jednoduché echolokace nalézal můry a další létající hmyz. Výzkum lebky ikaronykterise potvrdil, že byl již zřejmě echolokace schopen, ač u některých jiných raných letounů je schopnost echolokace stále předmětem debat. Mnohé rekonstrukce zobrazují toto zvíře s rozměrnými ušními boltci, vhodnými pro přijímání echolokačních signálů. Přes den se tito raní netopýři mohli skrývat v jeskyních, a zřejmě hřadovali ve skupinách. Spali hlavou dolů, zavěšeni na stropu jeskyně, případně na větvích stromů. Jak již bylo zmíněno výše, anatomicky se Icaronycteris velmi podobal současným netopýrům, ale pár znaky se od nich také výrazně odlišoval. Kromě volného ocasu měl ještě výrazný zatažitelný dráp na prvním prstu přední končetiny, a měl mnohem flexibilnější tělo než mnoho pozdějších netopýrů. Ti měli či mají také méně zubů než Icaronycteris, zato ale specializovanějších. Tento tvor musel být výtečným letcem; měl široká, byť poměrně krátká křídla. Jeho rodový název odkazuje na Íkara, postavu z řecké mytologie, syna stavitele Daidala, který pro něj sestavil pár křídel z husích per slepených voskem a následně jej viděl zemřít při pádu do moře poté, co se Íkarus příliš přiblížil ke slunci. Rodové jméno Icaronycteris znamená v překladu doslova "Íkarův noční letoun" či "Íkarův noční letec". Tento primitivní netopýr je zatím jediným zástupcem čeledi Icaronycteridae.
Rekonstrukce ikaronykterise
Fosilie I. index z amerického Wyomingu
Za informace pro tento článek vděčím knihám Pravěcí savci od Alana Turnera a Dinosauři a život v pravěku od Hazel Richardson, stejně jako anglické Wikipedii a webu Prehistoric Wildlife. Projekt Pravěcí netopýři bude pokračovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat