Správce dinosauřího parku - Hledání čokoládových vajíček

Překvapení! V tento pátek se vracíme do Dinosauřího parku na Tedův ostrov prostřednictvím nového zápisku Dana Jamesona! Po úspěchu halloweenského speciálu, který se řadil mezi nejzobrazovanější články října, jsem Dana kontaktoval ohledně potenciálního Velikonočního speciálu. Znáte ho, nejprve se mu moc nechtělo, ale když jsem mu předem poslal na kreditní kartu dostatek peněz, nakonec kývl. Napsal tedy pro Vás další ze svých bláznivých příběhů, a já se pak dnes po poledni pachtil s jeho editováním, opravováním příšerných hrubek a jeho překládáním do češtiny. A teď už dost mého vykládání. Předávám slovo správci Dinosauřího parku...

Hledání čokoládových vajíček

Zas jsou tu Velikonoce. To je otrava. Všichni v parku šílí, přicházejí o smysly, zapomínají na to, že je někdo někdy naučil se chovat jako lidi, pokřikují na sebe a pečou nějaké králíčky, zajíčky, dezerty a já ještě nevím co, místo toho, aby se starali o naše zvířata! Zase jsem na všechno sám. Vykašlali se tu na mě, všichni, do jednoho. Nenávidím své podřízené. I své nadřízené - ale k tomu se ještě dostanu. Víte, neměl jsem to v posledních měsících lehké. Charles byl nakonec nucen přijmout nějaké nové lidi, protože jsme se o tu spoustu zvířat už nedokázali pořádně starat. A hádejte, co se stalo. S novými pracovníky ze všech koutů světa se do parku dostal covid. První, kdo ho chytil, jsem byl já. Šel jsem totiž na konci února přivítat našeho nového pracovníka z České republiky, Ivana. Dlouze mi třásl rukou a vtipkoval se mnou, a já si říkal, že jsem se konečně setkal s někým, kdo mi bude rozumět. Pořád mu tak nějak škubalo oko, jako mě. Asi to měl taky z nevyspání (prý byl uklízečem v obchoďáku a dost se tam nadřel). Bohužel si Ivan před opuštěním své rodné země neudělal test na koronavirus, a tak ani nevěděl, že byl nakažený. Přenesl ho na mě, a já strávil dalších deset či jedenáct dní zavřený ve svém skromném obydlí. Ležel jsem v posteli, klel jsem, bral jsem léky a funěl jsem, když mi mí podřízení posílali informace o svém pokroku v práci. Třeba veterinář Denny mi napsal, že náš Coelophysis měl mozkovou obrnu, a musel jít na operaci, jenže pak napsal, že prý se mýlil, a že Coelophysis měl jenom zvýšenou teplotu, a že za to asi mohla nějaká bakterie, kterou do sebe dostal při pití vody. Z takových zpráv jsem zuřil! Nejprve jsem pro naše zvířata brečel, a pak se ukázalo, že nás neopustí, tak jsem byl naštvaný! Na lidi samozřejmě, ne na ta zvířata. Ta jsou kromě mě asi tím jediným, co tu ještě má mozek. Dino mi dělal při marodění společníka a otíráním se o mé nohy mi naznačoval, že všechno nakonec dobře dopadne. Bohužel se taky otíral o zeď, a ničil omítku. Později jsem zjistil, že se na omítce vytvořily nějaké zelené chuchvalce, a na mých nohou taky. Strašně to svědilo. Dino se taky něčím nakazil, nějakou plísní, a já musel strávit dalších pět dní doma, abych ji po parku neroznesl! Koukal jsem na televizi, škrabal si při tom nohy, a válel jsem se na posteli. Díval jsem se na Jurský park, Ztracený svět: Jurský park, Jurský park 3, Ztracený svět z roku 1925, Ztracený svět z roku 1960, Ztracený svět z roku 1992, Ztracený svět z roku 2001, na King Konga z roku 1933, na King Konga z roku 1976, na King Konga z roku 2005, a když už jsem byl ze všech těch příšerek, podobných těm z našeho parku, unavený, tak jsem se díval na Ghost Rider 1, Ghost Rider 2, na Laru Croft, na Ligu spravedlnosti Zacka Snydera, při které jsem uklouzl na podlaze, praštil se čelem o postel, a přehlédl nějakou důležitou scénu s dark site nebo jak se to jmenovalo... No, pak přišel březen, a já byl zase volný! Svěží tropický vánek mě chladil pod košilí a kraťasy, a vlál jimi, zatímco jsem se vrhal do výběhů za problémovými dinosaury. Nejhorší to bylo s naším Siamotyrannem, který se z nějakého důvodu pořádně opřel o svůj dřevěný plot, nahnul tyčky skoro až k zemi, a pak před nimi poskakoval. Asi se snažil odhadnout, jak daleký skok musí udělat, aby je překonal. Jakmile mě na to rangeři upozornili, vběhl jsem do výběhu, chvíli na něj koukal, on chvíli koukal na mě, pak jsem utekl, protože jsem si uvědomil, že jsem zapomněl uspávací pušku, tak jsem utíkal zpátky domů, vyhrabal uspávací pušku zpod postele, vběhl do výběhu, zjistil, že puška nebyla nabitá, tak jsem zařval na jednoho z rangerů, ať mi z domova přinese uspávadla, a on že uspávadla jsou prý taky ve skladu zbraní a potřeb pro péči o dinosaury, a já na něj řvu, co že mi jako říká, kde jsou, a že chci ty moje, co jsou doma, tak běží ke mě domů, a hledá je tam, a pak na mě z dálky řve, že prý je tam nenašel, ale že se mu líbily zelené chuchvalce ze stěn mé ložnice, a že si nějaké natrhal, a já začínám mlátit hlavou o tu nakloněnou dřevěnou ohradu, a Siamotyrannus na mě pořád tak divně hledí a slintá, a pak mi konečně jiný ranger půjčil uspávadla, a já Siamotyranna uspal. Sice mě předtím trošku prohnal po výběhu, ale nic prostě není zadarmo, a já všem navíc dokázal, že jsem i po marodění ve výtečné kondici. Jen nechápu, proč na Siamotyranna rangeři křičeli: "Dostaň ho! Už ho skoro máš! Dělej, kousni!" Pořád mi to vrtá hlavou, nevím totiž, co tím mysleli. Chvíli jsem si myslel, že chtěli, abych byl sežraný, ale... Mě má přece každý rád! Proč by si někdo přál něco takového? Ne, mysleli určitě něco jiného. Kdybych jenom přišel na to, co to mělo být... Když už jsem u lidí, co mě mají rádi, nesmím zapomenout na Olivera. V posledních měsících se dost činil, a přivezl nám z Isle of Die tři Corythosaury, dva Thrinaxodony a dokonce i pravěkého hada Zilantophise. Toho odchytil při neúspěšné expedici za Beelzebufo, což má být, jak mi slíbil, maličká, roztomilá ropuška, která ozvláštní naši sbírku studenokrevných. Těšil jsem se na ni, a on místo toho přiveze metrového hada! Ale slíbil, že Beelzebufo ještě přiveze, a že mě prý nechá se s ní pomazlit. Už se těším. Taky se mu podařilo chytit si Yantarogekka, gekona, který vyhynul v eocénu (samozřejmě ne na tom divném ostrově, kde se potloukají zvířata ze všech geologických období, aniž by někdo věděl, proč). S Oliverem jsem se od Halloweenu usmířil. Odpustil jsem mu, že mi zapálil mou milovanou dřevěnou podlahu, v listopadu jsem ho dokonce pozval na oběd, během kterého mi ovšem do polívky nasypal pepř (a to jako proč?!), načež jsem kašlal asi pět hodin v kuse... Každopádně tento týden v pondělí mě pozval do svého příbytku, plného krásných nákresů dinosaurů, hadů, sestavených koster z britských dinomagazínů z osmdesátých let minulého století atakdále. Ukázal mi Yantarogekka, a já mu hned záviděl, že si pro sebe přivezl něco malinkého a roztomiloučkého. Dal mi ho potěžkat do ruky, ten gekon byl opravdu lehký. Šibalsky na mě zamrkal, a vykadil se mi do ruky. Abych řekl pravdu, moje kolínská voní líp. Gekon pak skočil Oliverovi do otevřené náruče, a já s tím bobkem šlehl o podlahu. A Oliver se hned rozzuřil, a řval na mě, co si to jako dovoluju, zbavovat se trusu na jeho podlaze, a já na něj řvu, že to ale vůbec nevonělo, a on že to fakt nevonělo, a nadával mi do blbečků, a hned mě vyháněl ze svého domu. Ještě mi napsal SMS zprávu, že už se mnou nikdy nepromluví. Fajn! Uraž se, ty jeden génie! Stejně Olivera podezřívám, že mi to udělal naschvál. Něco tomu gekonovi podle mě dal, možná mu dal do mozku nějaký implantát, který zapříčinil, že vykonal potřebu zrovna na mé ruce. Nechci působit jako někdo, kdo věří konspiračním teoriím, ale u Olivera vážně člověk nikdy neví. Na druhou stranu byl v obličeji až příliš rudý, když na mě křičel, a ani jednou se neuchechtl, takže byl asi opravdu iritovaný, že jsem mu zašpinil podlahu. No co, aspoň jsem se mu pomstil. Oheň na mé podlaze o Halloweenu, gekoní trus na jeho podlaze před aprílem a Velikonoci. Jsme vyrovnaní.

Když jsem u toho aprílu, stejně se mnou Oliver zase promluvil, protože včera, na svátek hlupáků, ucítil nutkání pozlobit mě, a tak mi přinesl dárek. Otevřel jsem krabičku s krásným smajlíkem nakresleným tlustou černou fixou, a co tam nevidím! Pěna na holení! Sice byla rozprostřená po krabičce, a nikoliv nahromaděná v nějaké konzervě či do čeho jí normálně dávají, ale to mi nevadilo. Tak jsem šel do koupelny, nanesl jsem ji na své vousy, a najednou jsem si uvědomil, že voní podobně jako to z pondělka, z gekona a z Oliverova bytu. A to jsem se vážně urazil! Umýváním svého obličeje jsem pak strávil tři hodiny! Oliver je odporný. Nesnáším ho za to. Jinak se ale včera moc v parku nevtipkovalo. Při obědě se všichni v jídelně bavili o Velikonocích, a já jediný seděl v rohu a otráveně rýpal vidličkou do brokolice, která mi předtím dvakrát vypadla z talíře na zabahněnou podlahu, a poslouchal jsem, jak prý všichni chtějí ty svátky malovaných vajec slavit. Ivan si na oběd přinesl velký klacek, kterému říkal bataar, tataar nebo tak nějak (nejdřív jsem myslel, že to má něco do činění s Tarbosaurem), a začal se chlubit, že s tím prý bude po vzoru svých středoevropských krajanů šlehat naše zaměstnankyně. O deset vteřin později byl obklopený veterinářkami Susan, Rosie, Vicky, Jane a Samanthou a ošetřovatelkami Reginou, Emily, Olivií, Emmou, Erikou a Danielle, a všem jim praskaly prstní klouby. Ivan má teď ještě zvláštnější obličej, než když jsem ho prve potkal. Je samá boule, modřina, škubající oko má krví podlité... Nejhorší na letošních Velikonocích je to, že na Tedův ostrov přijely Charlesovy děti. Docela už ale vyrostly, zvlášť Charlesův syn má obličej jaksi poďobaný a hlas mu skáče z jedné oktávy na druhou, podle čehož usuzuji, že právě prochází obdobím mezi dětstvím a dospělostí. Chová se ale stejně, jako když mu bylo sedm. Charles pro své děti uspořádal Velikoční lov vajíček. Rozhodl se, že proběhne už dnes, a ne v pondělí, kdy všichni ostatní chtějí Velikonoce slavit. Jeho děti se tedy agresivně vrhly do parku, a začaly levná čokoládová vajíčka sbírat dnes v osm ráno. Dělaly při tom strašný randál, Dino se s úlekem probudil a skočil na mě do postele, čímž mi způsobil dýchací problémy, neboť zalehl můj hrudník, a já zase nadával. Charlesův poďobaný syn přeskočil plot a vtrhl mi do zahrady, načež si odtamtud odnesl kyblík s oblázky, jimiž jsem chtěl ozdobit okraje svého stavení. Asi je považoval za Velikonoční vajíčka. Viděl jsem ho při činu, ale Dino mi pořád seděl na hrudníku, a já se nemohl pohnout, natožpak za ním vystartovat, vyfackovat ho a kyblík mu z rukou vyjmout! Jeho sestra byla při hledání čokoládových vajec úspěšnější a nezdržovala se tolik otravováním správce Dinosauřího parku, jako její starší sourozenec. Našla dvě vejce u ohrady s Macraucheniemi, a hlasitým pištěním naše jihoamerické velbloudy s tapířími chobůtky probudila. Pak pronikla do domu s terárii, kde našla jedno čokoládové vejce jen tak položené na stole. Ošetřovatel Farley se za ní hnal s koštětem a řval na ni, ať mu vrátí svačinu, kterou si tam odložil při vyklízení terária želv Testudo atlas, a ona zase pištěla jako poletucha. Taky navštívila naše Othnielie a vrhla se k jejich hnízdům, plným vajec, a byla by si odtamtud jedno či dvě odnesla, kdyby ji nezastavil Tim, jenž zrovna dohlížel na vyklízení výběhu prováděné dvěma nováčky z Brazílie. Jakmile odbila desátá, vtrhl Charlesův nezbedný synek do aviaria, vplížil se do Pteranodonova domova, a našel tam další čokoládové vajíčko. Pteranodon nebyl jeho drzým chováním zrovna nadšený, a tak se pokusil ho klovnout do jedné z těch rudých teček na obličeji, ovšem bohužel se mu nepodařilo ji trefit, jelikož Charlesův syn byl příliš hbitý. Potom se vloupal do Triceratopsího výběhu. Samice nejslavnějšího křídového třírohého dinosaura, zachráněná i se svým potomkem minulé léto z Puškovova otřesného "konkurenčního" parku, se zrovna pásla, když se za ní nezbeda připlížil. Zvedl čokoládové vajíčko, jež bylo umístěno na zemi za ní, a začal křičet. Musím dodat, že jsem ho do té doby kvůli ukradenému kyblíku s oblázky pořád neúspěšně hledal, a díky jeho skákavému křiku jsem ho našel. Charlesův syn totiž nezvedl ze země čokoládové vajíčko, ale Triceratopsí trus. Jak tomu hloupému frackovi nemohlo dojít, co byl ten objekt zač, to je jen další z mnoha věcí, nad kterými dosud dumám. Nelíbilo se mu, že si zašpinil ruku, a rozbrečel se. Ale teď vážně - to, že se připlížil za Triceratopsí samicí, nebyl ani náhodou dobrý nápad. Jakmile ji na sebe svým řvaním upozornil, otočila se, a začala ho hnát. Považovala ho totiž za hrozbu. Měli byste vidět, jak rychle přeletěl přes plot! Štěstí, že ho nenabrala na rohy. Chytil jsem ho za límec, zbavil jsem ho kyblíku, a řval jsem na něj, že tohle si jako nemůže dovolit, takhle krást a takhle otravovat naše zvířata, a on si pak utřel ruku o mou košili a zase utíkal pryč. To jsem se už opravdu naštval! Před půl hodinou jsem zašel za Charlesem, a udělal jsem v jeho pracovně scénu, a křičel jsem, že nejen ohrožuje životy svých dětí, když pro ně po parku schovává čokoládová vejce ve výbězích zvířat, ale také životy zvířat samotných, neboť jeho děti je svým chováním jen a pouze stresují! Charles se na mě začal zlobit, že prý jeho dětem nechci dopřát žádnou radost, a já na něj řval, že jeho syn mi ukradl oblázky, a on řval, že jsem si to vymyslel, a já řval zase, že ne, a on mě vykopl ze své pracovny! Uraženě jsem pak seděl před hlavní budovou ve středu parku, a pozoroval zmalovaného Ivana, jak nese maso našim Deinonychům a jednu ze svých nalomených končetin se přitom snaží podpírat tím svým klackem se stužkami. A pak jsem se musel z těch traumat vypsat, takže jsem napsal tohle! Máte to tu černé na bílém, jsem naštvaný! Všichni si dělají, co chtějí, zvlášť v tuhle dobu. Někteří ošetřovatelé v posledních dnech zanedbávali péči o naše Compsognathy a Echinodony, protože místo práce pekli zajíčky! A byli za to potrestáni? Houby. Jediní, kdo schytali trest, jsme zase já a Ivan. Ivan byl změněn k nepoznání, a já byl seřván ředitelem parku za to, že si stěžuju na jeho rozmazlené děti. Kde je spravedlnost, když je potřeba?! Dobře, trochu přeháním. Miluju tenhle park, miluju tuhle práci, jsem občas frustrovaný chováním svým kolegů, ale jinak je to tu fajn. Jen kdyby tu byl o Velikonocích větší klid...

Danova pošta: Doufám, že Vám tento zápisek nepřipadal příliš bláznivý. Ale víte, jak to je. Už jsem milionkrát psal, že tolik let strávených v Dinosauřím parku, a ještě v pozici jeho správce, člověka prostě připraví o zdravý rozum. Takže jak jsem nahoře psal, že jsem s našimi zvířaty jediný, kdo je tu normální, to není tak úplně pravda. Na druhou stranu vidíte, s čím se tu musím potýkat! Lidi jsou zkrátka nebezpečnější a drzejší než jakýkoliv rozzuřený dinosaurus, to si zapamatujte! Všechno berou na lehkou váhu! Všechno!

Možná se s Danem časem zase shledáte, příští pátek však očekávejte Obrázek týdne. Ještě bych se chtěl krátce zmínit o včerejším článku, pojednávajícím o objevu nového druhu stonožky - možná už jste četli můj komentář pod ním, skutečně šlo o apríl. Pokud jste se nachytali a zklamalo Vás to, pak vězte, že kdykoliv po zbytek tohoto roku budete na tomto blogu číst o skutečných zvířatech, skutečných objevech, dokumentech či knihách. Jen to datum 1. dubna tak strašně svádí... Asi jsem trochu jako Oliver Marsh.